Czobor.
V Budíně, města v kraji
věž Csonka při Dunaji,
ta smutně hledí v proud,
jsou vetchy její stěny –
v ní Czobor rozkacený
kdys hrozný soudil soud.
Do věže Csonky v spěchu
sta pochytáno Čechů,
vždyť mrtev Švehla Jan –
jsouť „Žebráci“ to pouzí,
je Maďar učil nouzi,
když prchli z Kostolan.
Leč nejen Češi spiati,
i Slováci jsou jati,
že mužný ved’ je vzdor,
by bojovali meči
za svatá práva řeči
a chaty rodných hor.
108
Na Csonce, staré věži
přes tisíc Bratrů leží,
král Matěj je tam dal
a důraznými slovy
magnátu Czoborovi
je stříci přikázal.
„Těch hleď si, pane milý,
toť zbytek potměšilý
rot hubících mou říš!...“
„Ej, pane, peněz škoda –
pod Csonkou teče voda...
No, divy uvidíš!“
„Jen hlídej opatrně;
na zemském sněmu v Brně
zlé spory řešit mám;
až z Moravy se vrátím,
čím chceš, tě obohatím
a bánem udělám!
Sto dnů, to krátká doba,
pak spatříme se oba,
jen mi jich dobře střez;
ač prázdnou, Římu v díky
pro nové kališníky
rád Csonku bych měl, věz!“
Na krále Czobor hledí:
„Ej, vím, co s napovědí,
buď, pane králi, jist;
109
ta vížka s třemi patry
má pro Husitské bratry
dost ještě prázdných míst.“
Pak uklonil se v týlu,
dal ruku na atilu
a druhou křížem dal,
a jako liška šerá
na rychlo za večera
do Csonky pospíchal.
A k vězňům lestně vece:
„Král milostiv byl přece
a tak chce jeho řád:
z vás, již jste v jeho moci,
as deset každé noci
mám pouštět napořád!
Tož metejte si losy,
než jitro pustu zrosí,
již sprovodí vás Bůh;
leč, by se nezradilo,
v síň, jak se přitemnilo,
vždy za druhem přijď druh.“
Leč když si přispíšili,
jsou lapeni v té chvíli;
háv režný oděn všem,
v něm s úskalného kraje
je Czobor do Dunaje
dal metat s žernovem.
110
Den po dni takto běží;
což dobře Czobor střeží,
i peněz ušetřil;
a králi v trojím patru
pro tisíc nových „Bratrů“
věž Csonku upravil.
„No, jak jsi robil, rci mi,
se svými zajatými?“
„Ej, pane, dobře, věř;
piš svatému to OtciOtci,
že po desíti v noci
jsem topil českou sběř!
Dnes poslední šli k moři,
ty víš, tvůj sluha spoří,
ten lid nás mnoho stál;
teď ušetříme, věru,
ti tam jsou u vod šeru...!“
I smál se Matěj král.
A věru, vděčným tuze
byl oddanému sluze:
dal zabraný mu hrad;
na jehož chmurné stěny
ten Dunaj zamucený
své vzdorné vlny klad’.
Leč divnou jakous mocí
vždy rozvlnil se v noci,
a Czobor zděšen vstal...
111
Hle, ve příšerném stíně
mu v okna každé síně
zjev hrozný pozíral.
Čech združen se Slovákem
zřel ohnivým naň zrakem
a s nimi Moravan;
až s vytřeštěným okem
prch’ Czobor z komnat skokem
ven hroznou kletbou hnán,
A děli Czoborovi:
„Král severu ti poví,
kdy vrátíme se zas,
pak spravíme se spolu,
a poteče vás dolů
proud hrozný světu v žas!“ –
A kam se Czobor točí,
zří děsné mrtvých oči
a slyší jejich zpěv:
„Čas pomsty letí, letí,
na nás i naše děti
tvá, vrahu, padni krev!“
112