Pozdní smír.

Pozdní smír.
Zášt a zrada přelstily se v práci, ukončen byl bělohorský boj, Hvězdou k Praze táhli Bavoráci, s nimi saských kyrysníků roj; k Strahovské jak vrány tíhli bráně, mrtvolami kryty byly stráně, v rukách trupů rudá tkvěla zbroj. Raněné dva druhy nepřátele hostil děly podrcený les, starý pěšák ranou od čepele, mladý jezdec ranou z pušky kles’; mimo oba spějí vojska davy; by jim koně nerozbili hlavy, s knězem ranlék v ústraní je nes’. „Bože,“ vzdechl jezdec, „co as dělá zlatá matka v chýši rodných hor?“ „A co moje žena všeho bdělá, od níž hněv mne vypudil a vzdor?...“ 138 „Aj, tys Čech?“ dí udiven druh druhu, „do jakého kouzelného kruhu vehnal bratry rozkacený spor. Umíráme“ – mluvil starší temně – „za věc různou, sám jak satan chtěl, oba synové té krásné země, již nám Pán Bůh určil za úděl; druha druh jsme stříleli a kláli, císaři jsem sloužil já, ty králi, na vlast já, i ty však zapomněl. Života jsme dali; cizák smělý vezme vše, co zbylo z vlasti zdob, vše, zač jsme se bili, co jsme chtěli, a lid bude zase jako rob mřít a hynout ve sváru a truce... Slyšíš, mládče, podejme si ruce, aby bratry v jeden nesli hrob.“ Pozřel jezdec na pěšáka okem, druhu ruku podal, hlavou kýv’: „Běda, je-li bratr bratru sokem, svéhlavě jen sebe pamětliv; v takém nepřátelství, sváru, zášti černá smrt se vkrádá v ohňů plášti s mraky útrap do oteckých niv. Smířeni jsme, kéž i národ český, nežli znova přijde zhouby den, 139 slyšíš, hrade, blížencem buď vesky, než se skácíš...“ Skonal ten i ten; ruka ruku tiskla, žel, že pozdě; sever těkal po dalekém hvozdě, loupež s vraždou braly kraje v plen... 140