Pod popravním lešením.

Pod popravním lešením.
Země proudy krve ssála, národ hynul, čas byl klat, v Praze vojska Němců stála, před Týnem stál mistr kat. U špalku stál na lešení, na špalek dal hlavu Šlik, meč se blýskl – v bubnů znění pláč se mísil; sten a vzlyk. V srub sťatého nesli pána; sivá hlava jeho – žel – do rakve mu na hruď dána, k rakvi za stráž Španiel. Drze kmetu ve tvář zíral lál mu, spílal zas a zas, plece shýb’ a v ruce svíral sťaté hlavy bílý vlas. 141 Rval jej, trhal hrubou pěstí, klnul, soptil: „Ejhle pes, našich mnichů zbožné zvěsti hrdě odmítal, až kles’. Krista líbat nechtěl ani...“ a již hlavu bít chtěl chlap, nebil však, Šlik mrtvý maní nečistou mu ruku lap’. Zúpěl žoldák: „Ach, ta muka; pusť!“ Leč nezpomohlo nic, živou ruku mrtvá ruka svírala vždy víc a víc. Zesinal chlap snědé tváře, třeštil zrakem – hrozný zjev – okem plným rudé záře v hruď mu blýskal mrtvý lev. Křičel lotřík, píchal, sekal... Druh přikvapil vyděšen; nepomoh’; chlap prosil, klekal, ale rukou nemoh’ ven. Ač z knih svatých hned a znova mnich se modlil na pospěch, přece ruka žoldákova,žoldákova vázla jako v okovech. 142 Marno! Drábu slzy kanou, strachem srdce změklo přec... „Pro vlast svoji křižovanou smiluj se,“ lkal zlotřilec. Chvěl se trup, chvěl chvíli mnohou, chvěl se sťaté hlavy ret: „Pro vlast – pro vlast přeubohou, jdi!“ a lotra pustil kmet. Ze stanu jak šelma z klestí šílený ven spěchal druh, do smrti však u zápěstí krvavý ho strašil pruh. 143