APIS.
Má Apis v harému svém tisíc krav,
se všad jež kněží přivedli mu věnem,
leč Apis ochuravěl, není zdráv,
ne pamlsky, spíš krmen chce být senem.
Už nedbá ani o nádherný šat,
veň oděn bývá o zrození svátku,
chce svrhnout jej a chce v něm ulehat
a jako naschvál třísní skvostnou látku.
I válí se v ní zbožným na úkor,
jak velikánský bůh by nebyl věru,
ni píti nechce už, když kněží sbor
jej napájeti ze zlatých chce džberů.
V svůj skvostný harém marně voděn jest
a marně k němu lichotí se krávy,
ni k nejsličnější nechce očí vznést,
už silou neplýtvá a svými právy.
26
Ni jaloviček cudná ztepilost,
ni bujných kravic dovádivé skoky
jej netěší; má mazlení juž dost,
nechť krásky toužebně mu lížou boky.
Zrak jeho zkalen jest, srst drsná juž
a vyschlý týl a splihlé údů svaly,
a úzkostlivě krávy s družkou druž
si zasteskly a dumně naříkaly.
Co potravy jim nejvonnější směs?
jen bučely a lkaly ve dne v noci,
zda Apisa jim nahradit moh’ kněz
a jejich touze zdárně odpomoci?
Kýs nevýslovný zmocnil se jich žel,
i čekaly: Snad přijde k nám den druhý!
Leč unavený Apis nepřišel,
vždyť víc co den mu dřevěněl hnát tuhý.
Mdlý Apis poléhaje mručel jen,
už nevzpínal se, dřív jak činil vždycky,
ni na vzduch nezatoužil vyjít ven
a všecek kleslý byl a apathický.
27
Ba sotva na nohou se držet moh’,
byl zbaven jaré odvahy a síly,
ač dvakrát vyšel měsíc vítoroh
a dvakráte mu harém vyměnily.
Přec nedbal už, jen nozdry rozevřel
a zvadlou oháňku zved’ trochu výše,
jak vyschlý slaboch na kravice zřel
a vzpomínal, co bývávalo spíše.
Jen zřídka v lůžku hedvábném se zved’,
vad’ božský Apis, hynul v kole kněží;
nechť perník jemu nosí, rýži, med
a sladké mléko – Apis jenom leží.
Stáh’ velkněz stanu těžký zlatohlav
a vyzval druhy: „Přejme bohu klidu,
vždyť dbáti nám též o těch tisíc krav
i o blaho nám svěřeného lidu!“
A rozprchli se kněží krajem hned,
by pro Apisův harem našli líku
a brzo každý za oprátku ved’
po statnějším než Apis náhradníku.
28
A ruče přidružil se k družce druh
a jarým květům nilských kravic k díku
líp učinila – nežli Apis bůh –
směs plebejských, leč statečnějších býků.
Ti lépe konali než Apis bůh, –
a bukot v harému v ráz přestal zněti
a na hedvábném loži chorý druh
svých kravic rod vzal vlídně za své děti.
A zařval pak. Ten řev už smutně zněl, –
řvát nemůže ni Apis v smrtné chvíli –
a natáh’ nohy, vzdych’ a scepeněl,
leč krávy po plebejích ozdravily!
Což divu však, že žádný býček z nich
se nevyskytl v kravic loži mnohém,
jenž takým by se býval tvorem zlíh’,
by kněžím zas a lidu moh’ být bohem.
Vždyť žádný neměl černé srsti z všech,
ni trojhran bílý na čele a tupý,
ni v boku měsíc, supa na zádech,
ni na ohonu dvojbarevné chlupy.
29
Byl ven a ven to samý sprostý býk
jak selský spřeženec, jenž pole dusá,
ne kněží bůh, krav hrdý panovník, –
a neměl v ústech útvar carabusa.
Jej marně hledal v říši kněží dav,
jak chtěly tomu posvátné knihy runy;
mělť zroditi se z božské krávy krav,
jež oplozena byla světlem luny.
Leč moudří kněží pomohli si hned;
druh s druhem tajně to i ono kutí
a brzy velekněz do Apia ved’
zas Apisa, jenž všem byl podle chuti.
Ten přejav vládu harému zas dbal
a navštěvoval pilně jeho krásky
a denně některé z nich důkaz dal
své přízně vznešené a božské lásky.
A jako starý, vlád’ i nový býk
a stejnou sešel smrtí pravé doby
a pochován jak svatý bojovník...
Zda ctily krávy též jich božské hroby?
30