PIANO DEL ROSSETO.
Má posmrtné vždy z žuly ten,
kdo králem byl, své lůže,
kde básník král však pohroben,
tam kvetou samé růže.
Hněv na hněv vstal a boj se zved’,
že hrdý papež stále
nad všecky vladaře si ved’
i nad všech králů krále.
Však Manfred, Neapolsky král,
vřed svatému byl otci,
že o světské mu zboží stál
a vzal je z vlastní moci.
Tu Karla z Anjou papež zval,
by zhubil krále zbrojí,
a sám Manfreda proklínal
v tůň pekelnou v tom boji.
74
Byl orlem v boji Manfred král
a slavíkem byl v písni,
na Benevenské pláni stál
a padl v mečů tísni.
Jak papež toužil, zrádně pad’,
ran dvacet zelo z těla,
i zvolal Urban: Nechci, snad
by mrcha pohřeb měla!
A z Anjou Karel v leb jej kop’
a zhyzdil řeči kalem:
„Hle,“ děl, „tu ležíš, míň než rob,
a já jsem teď tvým králem!
Kde padl, zahrabán též buď
král zbojník s lícem děvy,
že z šípu kůl mu protkl hruď,
krom mne ať nikdo neví!“
A stalo se, jak Karel chtěl,
keř šípkový vzrost’ z těla;
král po letech sen divný měl,
až strachem krev v něm vřela.
75
Před sebou Manfreda zřel stát,
an děl: „Tvůj trůn se sklátí,
v své zemi písní budu spát,
má pomsta v čas se vrátí.
Zde králem nebudeš!“... „Že ne?“
děl Karel v divé zlosti,
„dám moři na kůl vražené
tvé tělo s prachem kostí.
Na vždy tě vyhostím, to věz!“
a Karel vztekle vstává
a koně, na pláň by ho nes’
k Benventu, sedlat dává.
A hledá šípek v hrudi niv
a slídí vlkem šerým,
leč marně! zarostla je v div
pláň keřem tisícerým.
Je z keřů do kola již les;
vše jedno moře květů...
„Že čaroděj byl mrtvý, běs,“
děl král, „dnes zjevno světu!“
76
I kázal nivu překopat
a zvrátit v mstivé zlosti,
leč kamo rýč a špičák pad’,
tam nalezli kostí.
„Snad odnesl je lid,“ děl král
a bádal, aby zvěděl
a celé noci přemítal
a na svém loži seděl.
Nic nezvěděl i zle se mstil;
lid meče vzal a píky
a cizák rázem zrubán byl
i s Říma nájezdníky.
Prch’ Karel z Benventu i z Vlach,
prch’ v hanbě s vojsky všemi,
král pěvec se slavíky v snách
spí přec v své rodné zemi!
Na ňadrech zbujel růží les –
ba růží moře je to –
lid vůkol zve tu pláň i dnes
Piano del Rosseto.
77
Když jaro vábí ptactvo v tah
a růže v luhu vzchází,
je samý slavík pláně svah
a písní plno mlází.
Je moře vůně kolem kol,
a moře sladkých zpěvů
a je v něm radost, stesk i bol
a odříkání hněvu.
Jsou písně kacířových úst
a růže z krve nachu
a budou zvučet – budou růst,
kdo pěvce vraždí, k strachu!
78