Zapomenutí.

Adolf Heyduk

Zapomenutí.
Den mladý trhá zlaté růže rána, a ty, jež žití osudem mi dána, chceš zas, by nocí stal se bílý den a hvězdami a štěstím kvet’ náš sen? O dobře vím, když vůkol nás se stmívá, že každá krůpěj krve v tobě zpívá, že zrak tvůj jasem rozkoše se směje a ret tvůj rozkvétá a dech se chvěje. Nuž, k hrudi hruď se poj, jak život ráčí, v tvou touhu jako v palác duch můj kráčí a kove v duší lásky zlato ryzí; snad začíná svět tam, kde smysly mizí. – 45