Vrchol jara.

Adolf Heyduk

Vrchol jara.
Jas kol a kol; vrch jara zpíval zvon, v mém srdci vřel a kypěl krve shon; a žití orel byl v něm rozkřídlen a toužil k slunci nebes, volně ven, a neukrotně do ňader mě bil. Já kolem pasu jsem tě uchopil a jarou silou na hruď jsem tě tisk’ a v opojení „rád tě mám“ jsem výsk’, „buď mou, buď mou,“ tam svěží kyne les... „Ne, zítra,“ děla jsi, já zdál však: dnes! Já umru do zítřka, já shořím spíš, v mou náruč-li se volně nestulíš, svou duši nedáš-li mi i své tělo... Tu na mou hruď jsi uklonila čelo 47 a oblé ruce ovila’s kol krku... Tak šťasten jsem tě nesl v úkryt buků a v hebkém blažen uhostil tě mechu a pil jsem vůni štěstí ze rtů tvých a sladkou rozkoš stonů tvých a vzdechů, a krásu z těla vln se chvějících – a kol nás zkvetl záhon anemon, a jara vrchol zpíval z dálky zvon. 48