Po letech.

Adolf Heyduk

Po letech.
Viď, neznáš mne, mé krve hodovnice? Ach v žalu, v strasti mnohý prchl rok!... Já, já jsem květ, jenž trhal tvého líce, leč v ladnou oblost zkypřil hladký bok! Kdys na poduškách mřel jsem tvého těla, půl z lilií, půl z růží krvavých, co sladkých slov jsi ondy pro mne měla, teď s úšklebkem mě vítá pyšný smích. Vše, vše to tam, jen upomínka zbyla; ty’s květem pokryta, já všeho prost – Proč dumáš? Viz, co ze mne učinila tvé božské lásky ďáblí zběsilost. – 57