Lék.

Lék.
Ty’s vznešená, já toulek zpěvák chudý; zda zapomněla’s vše, co bylo spíš? Co chceš, to máš, já mám jen duše trudy, zda výkřik svědomí kdy uslyšíš? Vše dýmem jest, co zlatou bylo září a nás kdys ovilo jak slunný jas, – mým není nic, než vláha v bledé tváři, jen perla tížící kraj sivých řas! Dřív byl jsem úsměv tvůj a lesk tvých zraků a peruť duše tvé a srdce tep a blesk, jenž jasnil tmu tvých žití mraků, a lev, jenž cti tvé k ochraně se vzep’. Byl jsem ti vším, mnou zkvétalo tvé štěstí, mnou šuměla tvá radost do nebes; či nevíš už, jak z první lásky zvěstí své krve purpur v písních jsem ti nes’? 58 Či nevíš už, jak rozkoší jsi výskla a ke mně tulila se zas a zas, když paže má tě vroucněj k srdci tiskla, než roztoužený svlačec zlatý klas? Či nevíš už, jak vznesl jsem tě v spěchu v snů lásky nejtajnějších slunnou říš, až zpil jsem duši svou tím vínem vzdechů, jímž přetékala úst tvých žhoucí číš? A duch můj vzplál; mě spálil žár tvých hledů, v prach černý sesul se snů zlatých chrám; z tvých klamů živ jsem jen a z tvého jedu, leč lékem svému srdci písně mám. Ty ve snu zpět mě nesou k štěstí ráji, kde není lstivých hadů ani Ev, kde místo tebe bílé růže ssají mých ňader žhavě zpívající krev. 59