Reptač.

Adolf Heyduk

Reptač.
Vím, zlosyn jsem; má duše stále reptá a stále hněvem svíjí se a vzpírá; po jiných soudu urputně se neptá a tvrdošíjně na vše kosmo zírá, co její pevné svévoli se příčí; když něco v odpor jí, jak dítě křičí, jež mní, že hněvný jeho pláč a sten vše zjinačiti může ven a ven! Je satan ve mně; v srdci svém ho víži, jdu mimo ženu-li, on jí se koří, a mimo kříž-li jdu, on klne kříži a nenávistí k Spasiteli hoří a směje se: „Ej, byl-li Kristus Bohem, moh’ všecko upraviti lépe mnohem a ze štěstí se lidstva radovat, ne pekel mukou k poznání je hnát!“ 86 Leč smělým ať, přec v stálém tonu strachu před něčím tajemným, jež vždy mě stíhá, před čím jak had se svíjím v země prachu, co po boku mi jde, co se mnou líhá; co se mnou mlčky z jedné číše pije, co v krvi hoří mi, co v srdci bije, co stopuje mé činy jako chrt, a stále níž mi lebku tlačí – smrt! 87