Zbloudil jsem!

Zbloudil jsem!
To bylo dávno – smutno je mi – já kvetl, bujel, byl jsem mlád a bělostnými perutěmi duch volněji než sokol vlád’, leč hleděl v oko rajské ženy: – snad královna to byla vil! – v krás prales slzou zamlžený a zabloudil a zabloudil... Žil chvíle nebes jsem i pekla a zjásal jsem i zaúpěl, mou krví žhavá láva tekla: hned radost divoká, hned žel; leč náhle sup vzlét’ z jejích zraků a z jejích vlasů hadů směs a zlaté hnízdo zpěvných ptáků z mé duše prchlo... Kde jsou dnes? 93 Snů zlatých zbudované hrady v ráz rozpadly se v troud a prach, zlou bouří klamů, bouří zrady jak vichrem skály po horách; a jako ondy láskou plála, tak hněvem v ňadrech stydla krev, až sdílně léčit se mě jala vždy usmívavá kněžna rév. Já zasypal ji krve skvostem, já drahé perly z řas jí dal, já slavil každodenním hostem s ní hod a kvas a bakchanal; ať často měnila své líce; – hned jasná, hnědá, temná vsled – vždy polibek té krasavice mou kleslou duši u výš zved’. Té sluhou jsem, ta vždy mi věrna, ta konejší a tiší hruď, ať bílá dnes a zítra černá; – ó révo, révorévo, zdráva buď! Tvé slzy nejsladším jsou líkem, když v leb mně bije strastí sběř, tvým manem jsem, tvým bojovníkem a útulkem mým tvůj je keř. Tam hlava má si nejlíp hoví, tam mizí duše vzdor i hněv, 94 tam každým rokem stále nový mé srdce těší ptačí zpěv; leč před sledem když z vášně slepé v skrýš lesa prchám jarních chvil, kdos tajemný mi na hruď klepe a šepce mi: Tys zabloudil! – 95