Faust.

Adolf Heyduk

Faust.
Jsem z bláta jenom uhněten a z prachu, jsem ubožák, jejž neznámý kdos drtí; sten rozkoše mě na svět vyšíval v strachu, ten první strůjce života i smrti. Mé žití kalnou věčnosti je pěnou, mé oči krvavé v tmu záhad hledí a v srdci s kořistí slz nakupenou žal: dřímající nábob ukryt sedí. A mozek můj je orel nezkrocený, jenž z klece lebky marně výš se vznáší a žhavým spárem škube její stěny a hrozbou do nebes jen sebe straší. A stále nadarmo své síly maří, by oka žárem pronik’ záhad stohem, a marně se vším, co je kol, se sváří, i s duší svou i s neznámým svým bohem! 97