Jitro na moři.

Adolf Heyduk

Jitro na moři.
I. I.
Čím víc hvězdy z oblohy se ztrácí, tím víc záře v snivé duši jesti, a mně zdá se, že již nekrvácí, že chce znova vypučet a kvésti, že chce nazpět v ráje dávnou dobu pro zář očí, skrání zlatou zdobu, v čas, v kterém jsem první píseň pěl, než kolébky klid jsem znal i hrobu, než jsem střelu žití v srdci měl... Kéž je možno duchem tak se vznésti, abych chladně, jako na mne štěstí, na mezníky ony zapomněl!
17
II. II.
Z nebeského moře růžového brodu z lázně vstává zlaté slunce na východu, posílá, kde který, na loď racků davy a sklíčeným duším pohled usmívavý.
Volněj zase hrudi u vod tichém toku, volněji je srdci, volněji je oku; jak kněz lásky vchází v kraj i v lidské nitro, míru krůpějemi posvěcené jitro. 18
III. III.
V skalných břehu loktech dřímá moře, zkolébáno vánkem v tichý sen; prolukou, kde hora spěchá k hoře, usmívá se probuzený den; se stožáru lodi k jihu táhne stříbroperý racek k druhům zpět, a v mé duši, po kráse jež prahne, zulíbáno zory zlatým retem, počíná se s purpurovým květem zarosená píseň rozvíjet.
19
IV. IV.
Za zory po vodách zvlněných loď plula, jinovcem jata, každá z vln měla na skráních korunu z rudého zlata, šplounala, s lodí si hrála, vznesla se, šeptala, smála.
Proč asi v ňader útaji bolesti vlny – ach škoda! – též zlatých korun nemají, jako ta lazůrná voda; či jest jim korunou krásy píseň, jež k světlu se hlásí? 20