Pasák.

Pasák.
Sedí pasák na kurhaně, na píšťalku píská; přitulená k vrchů straně leží rodná víska. Nad vrchy se mraky honí, v dole mhy se tlumí; hoch na prsa hlavu kloní – z píšťalky to šumí. Smutně hraje, ani neví, jaké jsou to zvuky; s píšťalkou ty staré zpěvy z dědovy vzal ruky. Děd od děda... Časy běží – kde ty jejich stany, u kdo ti jsou, jižto leží tady pod kurhany? 75 Snad ten hošek ani neví, že ty mlhy šedé předci jsou, jež těmi zpěvy touha k němu vede. Neví snad, že černé mraky, jež se nebem plazí, s blesky – s hroty ohnivými – výbojní jsou vrazi. Neví, dumá jen a hraje bloudě snivou duší; že v kurhanech mrtvým taje v očích žal, zda tuší? Že jich ruce meče berou, tvář že rudne snědá, a že hrobkou tisícerou u výš pláň se zvedá. Že z kurhanů, jež se boří, stejné znějí zvuky, až se třesou lodi v moři, v hradbách vojska pluky. A hoch neví, že kol všady z hrobů rek se tyčí; že se chvějí v městech hrady, drobné chýše v siči. 76 A hoch neví, sám že divem roste v bohatýra; ve zpěvu že zabrán tklivém kynžal v pěsti svírá. A hoch neví, v čarné chvíli nad hory že roste... Oj, ký div jste učinily, zpěvy lidu prosté! 77