U velkého kurhanu.

U velkého kurhanu.
Blíž cesty kurhan druhých vyšší, a na něm statný jasan vzrost’ – kdo leží as v té horské skrýši? Mám zkoumat-li to, cizí host? Mám porušit-li meze hrobu i stromu – živé kytky snad, bych domýšlivě poznal dobu, kdy reka rek v hrob otců klad’? Zda v nakupené najdu zemi hrot rezovatý, leb, jenž ťat?..ťat?... Slyš, jasan šumí haluzemi: „Věz, mnou je bohatýr zde jat. Já objímám ho kolem hrudi, v mých kořenech spí klidný sen, já hlídám ho, a kdo jej zbudízbudí, zla bouří bude unesen. 89 Sne, popřej jemu dávné síly a z klidu míst ho nevyruš; kde uspaly ho boje víly a s jarým synem věrná druž? Co po cizím ti bohatýru, jenž dávno v jařmo smrtí pad’? Či jeho meče chceš a kyru, a jejich stáří sčísti snad? Či toužíš z rodné jeho půdy v dál, ve zámořskou svoji vlast, vzít rytý kámen, obří údy, a v skříň je dát, jak dravce v past? Či sklon chceš vyměřiti čela a důlkův očních šíř a hloub? Chceš zbraň, již třímá ruka stlelá, a zdoby, jež má prstů kloub? Pryč! Kořen můj v hloub srdce vniká, my spolu srostli – s druhem druh... Či tebou znova protivníka nám z dálných zemí poslal Bůh? Viz, jak se Cemeš hněvem pění, jak Čerkes v mrak se halí již, a tváří zkaboněn se mění a pomstu volá! Neslyšíš? 90 Viz, bouře vstává na západu a v mračnech od Vlčích jde vrat, kam s Morjákem šla na poradu, co s tím, jenž v ty se hroby vkrad’. Hleď, na Marchotské hřbety šplhá a po všech skáče šachanech, mé listí jejím dechem zvlhá, to výstrahou ti; díla nech! Nech hrobů těch, a mě nech spáti, jenž sílu reka v dřeň jsem vsák’, či zřel’s, by v orla křídly práti kdys odvážil se zpěvný pták? Nech, zpěvný ptáku, orla býti, nech, loutko chvíle, rekův hrob, leč v pamět hrstkou jeho kvítí a snítkou mou si čapku zdob! A chceš-li, zasaď doma snítku a pěstuj ji, strom bude snad, a pod ním kmet ať věstí dítku, co čin, co pro vlast umírat!“ 91