Ptáčník.

Ptáčník.
Dva dni stál marně u roháče, den třetí slavík na něm tkvěl: „Ty vytrhneš mě, milé ptáče, můj vábník nepěje, jak pěl; hlas ztemněl, v srdci píseň zvadla, líp s tebou bude u čihadla. Nuž pojď, mé vzácné jara dítě – již žeřav osudný je drát, jenž na volavku zamění tě, však slunéčku ti s Bohem dát!...“ ,Ach, nech mně oči, věř i v trudu a v žaláři ti zpívat budu!’ 14 „A budeš varovat mi druhy, by nešli na osudný lep; a v zimě čas až přijde tuhý, kde vezmu pro děťátko chléb, jež žena pod srdcem mi nosí? ne, ne, dnes marně zpěv tvůj prosí. Jen pojď!“ A znova ptáček praví,praví: „To nejde z duše ti, jen z úst, páž pracovitá všecko spraví, juž pro to děťátko mě pusť, hled', z hnízda vzlét’ jsem na úsvitě a sám jsem ještě pouhé dítě.“ „Můj milý, škoda každé řeči, jak dělával jsem, bude zas, líp pěvcům noc a teskno svědčí a činí lidem hodokvas; pěj ve dne, v noci – život celý...“ A dráty v očích zasyčely. Pták zúpěl: „Temno kol! Co nyní? což nejsme všichni s druhem druh? –“ Když číhař přišel domů, v síni ký pronikavý žalný ruch! Hle, ženě touže právě dobou syn zrozen, na očích slep obou. – 15 A v srdce vyčítavé muce kles' k dítku rozželený muž a k nebi zhnětené zved' ruce a volal: „Pane, věřím už, že před Tebou víc člověk není než pták a muška jednodenní.jednodenní.“ – 16