Vánoční list.
V hor stínu drůbež domků veská
až k oknům v sněhu je. Kol klid;
vždyť není cest! – Toť Sibiř česká,
jak říká druhdy z kraje lid.
S tři míle cesty, ne-li více,
lze dojít teprv železnice;
toť v mrazu pták by nedolít'.
Vše ticho! Přišly boží svátky,
ten vánoční všem milý čas;
den k žalu dlouhý, k práci krátký, –
ba louče aby neuhas',
kdo konati chce jen dost málo,
co za práci by ještě stálo;
noc sotva prchne, juž tu zas.
43
Vše na štědrý se večer chystá:
kdo možný, rybu koupí snad,
i chudý páter lokalista
chce zvoníka si častovat;
kdo v cestě, domů spěchá v šeři,
by s rodinou byl při večeři.
Všem čas ten vánoční je svat.
Lid z podělku se vrací prostý
a z lesa dřevorubců sbor,
a housky pekou u starosty, –
leč student nepřijde; je chor,
a zkoušky jsou a zima tuhá,
a k cestě z Prahy není druha
do sněhem zanesených hor.
Tož matka koledu mu chystá
a drobné dárky všechen rod;
jen v bedničce-li bude místa? .
Co šatstvo, dá se pěkně spod,
pak ořechy – však rád je louská;
jsou výlupky – a na to houska
a pětka též mu přijde vhod!
I píše matka: „Milý synu!
Tak sami budem tentokrát!
Já, že mi kašleš, strachem hynu,
jen šetři se, jsi sláb a mlád;
zvlášť bedlivým buď v ranním chladu
a doktora ber na poradu;
víš, se zdravím se nesmí hrát.
44
Nám smutno bude, musím říci,
zlé Pán Bůh tenkrát časy dal,
vždyť při letošní chumelici
psa z domova bys nevyhnal;
tím konejšíme svoje stesky...
Jen, Václave, se šetři hezky,
bys úbytí nám nedostal.
Zde koledu Ti posíláme,
Ty trpíš na ni, vždyť já vím!...
Viď, pěkné letos housky máme?
dej okusit též domácím!...
I jabka se štěpu jsme dali,
jejž ponejprv jsme očesali
a jenž byl dřív vždy jalovým.
A ponožky, jež ve spod leží,
ty pletla Lidka od vagac –
můj Bože, tak ty časy běží! –
a pod lampu ten z vlny tác
zas Františka Ti udělala,
a když jsem Jeníčka se ptala,
co dá, řek': „Štípanou a pac!“-
Tu stužku na hruď trojbarevnou
tu dává – zdali uhodneš? –
jest, věru, příbuznou ti krevnou –
víš? Anička!... Té líto též,
že nepřijedeš tenkrát domů,
a hubičku hned dala k tomu,
no, na ni též snad vzpomeneš!
45
Však dále! V kapsu nové vesty
pár zlatých zašila jsem, věz,
je pojezdné to za dvě cesty,
když otec pánům drva vez' –
ba, peněz vždy se nedostává –
to tatínek jen tak Ti dává,
že po Tobě si zastesk' dnes.
A k tomu, ač jsem dřív už dala,
já znova srdce přikládám,
ach, ráda bych si zaplakala,
leč o ty druhé starost mám,
jimž radostí se oči svítí,
těch nesmím pláčem nakaziti –
tož líbám Tě a zavírám.
Bůh opatruj Tě ve všem všude
a pevné zdraví brzy vrať,
a piš nám, jak jen možno bude
a peněz darmo neutrať;
a nekuř mně, můj hochu milý,
radš sklenku vína pij, to sílí,
a máš-li jaký dloužek, plať!“
46