Nalezenec.
Byl nalezenec, tajno zkad,
hrál housle, bídu třel a vad’ –
i bloudil dlouho tam i sem,
až vzat byl mnichy novicem.
A vděčen celý boží den
byl v tuhé práci pohroužen,
leč večerní když přišel mrak,
tvář plála mu a hořel zrak.
Když usnul v síni s druhem druh,
dal na srdce mu ruku Bůh.
tu na lůžku se tiše zdvih’
a modlil se: hrál na houslích.
A z hloubi vzdech’: „Kéž prostu lat,
lze, matko má, tě vyvolat;
rád, když Bůh útulek mi dal,
bych tebe znal i otce znal!“
60
Hrál. – Uplynulo noci půl,
v tom vánek síni zavanul –
i skládá novic housle v klín –
a dveřmi vchází ženy stín.
„Mé dítě – proč bys mne se bál?
Tvá máť jsem, ty’s mě vyvolal!“
I sedla k němu: „Pojď jen blíž! –“
a líbala – „Bud šťasten již!
Jsi doma, dobře Bůh tě veď,
jsi doma, chor jsi však a bled,
pojď, nežli vzejde slunce svit,
též otce půjdem navštívit.
Oj, strádá, strádá dvacet let,
a dvacet let se modlí ret,
a dvacet let se chvěje hruď:
Juž, pane, milostiv nám buď!
Nuž pojď!“ A do strun houslí všech
jak kdyby plachý sever dech’:
mnich nazpět kles’ – a dvojí stín
šel chodbou v opatovu síň.
A v síni výkřik, vzdech a sten –
stín trojí kráčí chodbou ven...
Den na to v sirou matku zem
je pohřben opat s novicem.
61