Bratří.*)

Bratří.*)
Chor v kobce klášterní dlel Božetěch; bylť z Římské pouti pokutné se vrátil, zrak dříve orlí has’, a slabý dech, jak v jeseni zpěv ptačí v porostech, mdlob častou zlobou ztrácel se a krátil. Té doby bratr lékař v kobu šel a na vinného listí ladném krytě plod révy obrovitý přinášel, jejž nedotknutý zdobil ještě pel, a promluvil: „To, otče, občerství tě! Tři dni zlé zimnice jsi jatcem byl, krev náhle zpupná chtěla býti lávou a varem hnala do srdce a žil; jest čas, bys rty i prsa osvěžil tou sluncem prosycenou hroznu šťávou. ––––––– *) Legenda ta je bludná, rovně jako následující legenda o sv Blaženě, kterou Zeyer zpracoval pod názvem Sestra Paskalina a kterou jsem v Kolíně n. R slyšel v kapli sv. Panny. Legendu „Bratří“ vypravují někteří o sv. Makariu, jiní o jiných. Zpracoval jsem ji samostatně a položil jsem děj do kláštera Sázavského. –
66 Mnou posílá ho zbožný Velislav, kmet Sázavský; toť zázrak v naší zemi! Nuž přijmi, otče, okřej a buď zdráv, ať černé obavy z tvých bratrů hlav již navždy prchnou káně perutěmi.“ A vzdálil se... Blah usmíval se kmet a tiše děl – zrak radostí mu září: „Ne, toho divu škoda pro můj ret, máť bratr Cyrill větší břímě let a více rýh již na čele a tváři. Víc plece uklání a klátí krok, když z ranní hóry v síňku svou se vrací; já tři jen dny, on strádá třetí rok, jej nechať osvěží zrn zlatý mok v tom vedru života a těžkých prací.“ A bratra zákristána zavolal, by donesl dar bratru Cyrillovi; a starcovi když posel hrozen dal, žas’ tento z jeho krásy, ale vstal a k sousedu všed, vlídnými děl slovy: „Hle, dobrý opat dal mi hrozen ten, leč dosti měl jsem za dětské jich doby; ty, Radime, mne víc jsi unaven, vždyť od svítání do tmy, celý den, tvůj božský štětec ambity nám zdobí.“ 67 A Radim z lásky bratra potěšen tisk’ ruku mu; jas z líce sviť mu hravý, leč krátko za Cyrillem spěchal ven, kde bratr Zdík psal v knihu řady čten, a dar mu podávaje vlídně praví: „Ty jistě, bratře, budeš radost mít z těch krásných zrn, v nichž slunce léky tvoří; hleď, stále skloněn jsi, kéž hroznu svit tvým ňadrům stísněným by vláhy skyť, než utone den v zlatém oblak moři.“ A bratr Zdík blah vděčně přijal dar. Leč když se Radim vrátil do své koby, děl zadumán: „Proč měl by pro rozmar tu krásu hroznu rvát mé choutky spár? ne, neporuším lahodné té zdoby! Můj soudruh v práci, mladý Methoděj, co vkročil sem, vždy víc se tělem chýlí, knih vážný duch a čarovný slov rej zář očí bere mu a hubí jej – – nechť hrozen odměnou má za svou píli.“ – Však Methoděj dar v jinou kobu nes’, jak vážný Radim potěšen se vzdálil; bylť bratr Dobeš na tom hůře dnes, než před týdnem, když v kůru náhle kles’ a krví prsou dlažbu chodby zalil. 68 „Zde šťávou hroznu ňadra ovlažiž,“ děl laskavě, „to, bratře, mile svěží, a zdráv nám buď.“ Leč sotva zašel, již řek’ Dobeš k strážci: „Chor je opat, víš, a po kobě prý chodí jenom stěží. Mám vína lék, nač hroznu požit mám? Té jeho krásy pro má ústa škoda. Jdi, opatovi že jej posílám; vše máme s ním, ten hrozen měj on sám; je lékem vždy, co srdce z lásky podá...“ Když uviděl a slyšel Božetěch, zrak slzel mu, leč duch byl plný jasu, své ruce spjal a zbožně k nebi vzdech’: „Vše, Pane, dal’s mi v dlouhých žití dnech, jen klidnou ještě smrt mi přej a spásu. Kde vroucí soucit naplňuje hruď a slitování z duše k duši kráčí, tam štěstí jest. Ó, věčně slaven buď a svatou lásku po všem světě vzbuď, pak pekel bran již satan nevypáčí!“ 69