Zas v síň jsem vkročil zamyšlen...

Adolf Heyduk

Zas v síň jsem vkročil zamyšlen...
Zas v síň jsem vkročil zamyšlen, kde složeny jsou v koutku Tvé hračky, jako v onen den, v němž naposled jsi vedla ven svou nastrojenou loutku: tu různý kuchyňský je tret: díž, váleček i nůše, a trpkým žalem rozechvět vše líbá horoucí můj ret, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. Což nevrátíš se k hračkám víc, má jediná, má zlatá, což z nebeských těch zřítelnic nám netryskne již slunce vstříc; což na vždy nám jsi vzata? V mých očích vlhko napořád a hynu, konec tuše, leč všecko, čím bych znova zmlád – [121] i písně – zapomenu rád, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. O přijď! Kdož bude řídit’ šat těm loutkám, kdo jim vařit’, kdo stolek krýt’, kdo šít’, kdo prát’, kdo bílá pro ne lůžka stlát’, kdo na ně hospodařit? O spěš, sic zahyne jich sbor, jak hynou rybky v suše a hruď má zvětrá jako svor; vše oželel bych stár a chor, jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty hvězdičko mé duše. O běda! nevrátíš se zpět k své mateři a k otci; juž nebude nám písně pět’,pět’ Tvých rtíků purpurový květ,květ svou čarodějnou mocí; zla ostrý, jedovatý šíp z té hrozné smrti kuše nás na vždy k Tvému růvku shýb – kéž mě stih, snad by bylo líp – jen Tebe ne, jen Tebe ne, Ty duše mojí duše. 122

Básně v knize Zaváté listy: