Co bych dělal.

Co bych dělal.
Hledět lidem do svědomí přál bych sobě v dudy hraje, přechodil bych křížem krážem rodné země dálné kraje. Prozíral bych všude, všude české duše bdělou pílí, lhostejné bych vyburcoval, bojácným bych dodal síly. Ale v duších odrodilců řádil bych jak vichr v lese, volal bych jim hlasem hromu: „Odrodilci, poznejte se!“ Pral bych do nich mlatem slova, bleskem písně, šípem žertu, až by se buď káli znova, nebo zbiti táhli k čertu. 27 Dudal bych jim: „Napravte se, zcizotělé černé duše, než vás nad mou stihne větší Boží střela z pomsty kuše. Je-liž lhostejno vám posud v hrobě našich matek lkání? svědomí vás strašit bude, odrodilci, do skonání. Do skonání, do věčnosti; věčnost – hrozno! konce nemá – boží srdce zavře se vám, boží ústa budou němá. Věky hledí v naše hoře, mřít nás vidí v práva poušti – Bůh na milost vrahy bere, odrodilcům neodpouští!“ 28