Ve Zvíkovské kapli.

Adolf Heyduk

Ve Zvíkovské kapli.
Z Šumaviných bílých ňader dvě se řeky taví, nad řekami dvěma stojí Zvíkov, pomník slávy, Nad Vltavou s jedné strany, s druhé nad Otavou; smutné létly upomínky dudákovou hlavou. Také zde část rodné slávy zrádně v síti lapli... smutně oči obrátil jsem k hradu staré kapli. V staré kapli na Zvíkově v javorovém lese velikánský svatý Krištof Mesiáška nese. 33 O hůl vetchou, sukovitou podpírá se v chůzi: hruď se zdouvá, temné oko plno svaté hrůzy. Klekl jsem tam na dlaždice s orlíky a draky, zašeptal jsem: Pomoz, Bože, a ty, svatý, taky! Světy letí jako divy, my se nehnem' z místa, pomoz, svatý velikáne, druhu Jesu Krista. Nosíš Spásu na vše strany, konáš rád a zdárně, a my Češi ubožáci čekáme vždy marně. A my Češi ubožáci ustavičně hynem, sestup, svatý, mezi bědné s Pánaboha Synem. Nejsmeť posud vykoupeni od pokuty věčné – ó, jak by ti srdce moje vroucně bylo vděčné. 34 Slávu tvou bych prozpěvoval, slávu tvou bych množil, kdybys toho Mesiáška u nás s beder složil. Kristova až ďáblí hlavu rozšlápla by pata, vydudal bych tobě na hůl z ryžovného zlata. Opřel bys se bezpečněji, přecházeje řeku, ryze zlatá berla, pane, trvá řadu věků. Řadu věků také zbojník křivdy na nás páše... přenes k nám už přes slz moře toho Mesiáše! 35