Skočická.

Skočická.
Skočice, blíž Hradu hory stará víska, putují tam lidu sbory z dáli, z blízka; na kolenou v chrámu klečí tiše, snivě, Matka Boží vše tam léčí milostivě. Půjdu také v ona místa zbožných poutí, rač mě, Matko Jesu Krista, vyslechnouti; srdce mé tě vroucně prosí písně vzletem, z těch jsem, již svou půdu rosí krve květem. Zlá se křivda zpupnou lájí do Čech vtírá; nechať se jí po všem kraji bratr vzpírá; 43 loupí naše luhy, nivy, doly, chlumy, rekův meče, věštců divy, pěvců dumy. Trhá zemi, množí zrady, ničí krovy, předkův lány, předkův sady, předkův rovy; loupí pole, hvozdy, háje, mlýny, splavy, staré zvěsti, staré báje, mladé hlavy. Cizák zrno, brat má plevu, své nechť orá, nemá pláče už ni zpěvu duše chorá; pro smrt jaré děti chová drahné roky, cepy váže, kosy ková – pro otroky. Skočická Ty Matko Boží plná vděků, učiň z nás – viz, žal se množí – národ reků, vlož nám blesky na zášť dračí v čela rýhu: na směs vlků, již se tlačí na nás k jihu! 44 Kaž, ať lid se krve varem k činu vzpruží, přinesu ti s jara darem kytku růží; kol nich stuhu zlatých cípů bílou, čistou, a před chrám Ti vsadím lípu velkolistou! S ptáky v lesa kypré chvoji, v chrámě božím, vroucích zvuků k poctě Tvojí píseň složím, vonnou, jak by zkvetly maní střemchy sněti... mlčíš?... Do řad, chudí, páni, starci, děti!... 45