V podlesí.

Adolf Heyduk

V podlesí.
Dolina, pěkná dolina, vzala si vísku do klína, snáší s ní radost i muku, chrání ji vějířem buků; potok ji ramenem jímá, víska jí na srdci dřímá. Dolina s vískou jsou zaklety; co jsou jim ptáků zálety, co jsou jim úsměvy nebe? Dolinu v srdci to zebe vísku že, v klínu již hlídá, potulná uspala bída. Procitni, vísko truchlivá, zoře kraj zlatem zalívá, probuď se, pověz, čím strádáš, čím srdce vadne, co žádáš, Ondyondy jak panenka jará, mdlá nyní babka jsi chorá! 57 Nedbáš, spíš nivě na hrudi... což pak tě pranic nevzbudí? ani ruch hněvu a zloby, jež chatek povaly drobí? ani křik bídy a nouze? Vesničko, spíš trochu dlouze! Procitni, vísko v podlesí, prohlédni, což tě neděsí severu mrakava vraží? Silna buď srdcem i paží; smrt bloudí krajem, je blízko, probuď se k životu, vísko! 58