V chrámě Čáslavském

V chrámě Čáslavském
Ondy při dudání zanesla mě cesta k Janovickým vrchům, do Čáslavi města; do chrámu jsem vkročil, vzpomínkou se kruše; z hloubi zaúpěla rozbolená duše. „Tady ležela jsi, jasná hlavo česká! Kde Tvůj vzdor junácký, kde Tvůj věhlas mešká? Kdeže zpráchnivěly Tvé velebné skráně, bohatýrský Žižko, vyvolený Páně? 43 Ohlížím se smutně jako siré robě po památce Tvojí, po Tvém tichém hrobě; ale nenacházím, kde Tvé jméno psáno; všecko porušeno, všecko rozkotáno! Že nestihla v žití klenby Tvého čela, tož pěst vrahů v hrobě rozbiti je chtěla; Ty však vzdornou silou vzdul jsi hruď a chvatem zahnal’s rušitele pádným hrobu mlatem! Věru bledli strachem cizopasní páni! přišli Tebe tepat, a jsou potepáni; ještě prázdných očí lebky Tvojí lysé – statní hrdinové – znova ulekli se. Ulekli se ještě prachu Tvojí hrudi, snad že předvídali, že se někdy zbudí; 44 a – by na vše časy bylo s Tebou veta – rozmetli Tvůj popel do všech úhlů světa. Ó že’s nevzplál, Jene, srdcem, hněvem v líci, když Ti hrob bořili smělí trpaslíci! Ale nač Ti hrobu, nač památky prosté? pomník Tvojí slávy výše oblak roste. Oblak modrou klenbou do nebe až vniká; vždyť měl v Tobě Pán Bůh svého bojovníka, jiskru svého čela, svojí pomsty rámě; tomu není věru místa v lidském chrámě. Hrobka rozmetena, leč – a kdo to zruší? – velebný máš pomník v každé české duši; plnať je vlast Tvého posvátného prachu, věrným ku potěše, zrádcům ku postrachu! 45