O Třeboňském rybolovu.
O Třeboňském rybolovu
dudat chci a pět,
když tam Krčín regentoval,
který stvořil „Svět“; –
„Svět“, veliký rybník vele,
prostý vad a chyb;
víc než hvězd má nebe stkvělé,
bývalo v něm ryb.
Byli vám to hladcí kapři,
větší než můj měch,
udivením zrak se měnil
na těch tarantech;
náhodou-li do nevodu
vniklo jich jen pět,
sotva s nimi mohli z brodu –
aspoň ne tak hned.
Ač tam z lovu posud kyne
mnohý krásný plen,
proti rybám Krčínovým
je to potěr jen;
48
bylyť půl sta liber z hruba,
každá stopu v příč,
jako kbelík byla huba,
ploutve jako rýč.
Jako slunce však se leskla
jedna větší všech,
kdo ji zřeli, z čista jasna
tajil se jim dech;
sám pan Vilém, jenž byl všady
a půl světa znal,
„Totě zrovna velryb mladý!“
zdiven zavolal.
„Do zámku tu rybu pěknou
doneste mi hned!“
Nebylo však z rybolovců,
kdo by kapra zved’,
tlouk’ sebou, jak ryby tlukou,
toužil z vadky ven,
drželi ho, ale v rukou
zůstal jim jen hlen.
Baštýř, mládek, vše se třese,
všickni slábi jsou...
„Jeden ryby neunese,
bude třeba dvou!“
A tu Krčín: „Není tady
lepších chlapů? hej,
kdo s tu rybu, mladý, starý,
viděti se dej!
49
Slaboši jste všickni všudy,
aby vás spral ďas,
dva na jednu českou rybu!
Hynem, lid i čas;
slábnem, slábnem – to mě bolí –
od Žižkových dob...
nuž, ať je to kdo chce koli,
ryby té se chop!“
Tu blíž pana z Rožmberka
starý muž se zved’:
„Rybku tu, sud dáš-li piva,
odnesu ti hned;
odnesu ji i s tou kádí,
jenom, pane, vel,
víc jsem ondy nosil v mládí,
odkud kam kdo chtěl.“
„Troufalý jsi na mou věru!
mluv však, co jsi zač?“
„Domanínský kovář, pane,
znamenati rač;
v našem rodu od jakživa
máme nadbyt sil;
děd můj v Uhřích s Koudelníkem,
s Čapkem v Němcích byl.
Statným slynul už jak práče,
mnohý ztekl hrad;
otec můj byl u Moháče
s Janem z Kolovrat;
50
štěpil Turky mečem v půli
u Budínských bran;
život, statečnosti k vůli,
dal mu Soliman.
A já sám dva odnes’ kusy,
při nichž duní zem,
proto myslím, jít to musí
také s tarantem;
nevídáno, můj ty Bože,
věru bych ho sněd’!...“
Žasnul Vilém: „Jakže? cože?
nuž zkusíme hned!“
„Zkusme tedy, pantatínku!...“
„Dobrá!“ vece pán.
„Ale sázkou rač mi dáti
tam ten pole lán;
mým ať navždy, vyhraju-li...“
„Buďsi! To tvůj plat,
nesníš-li však?“... „Pak nechť v půli
přerubne mě kat.
Ještě si však vymiňuji,
vzácný pane náš,
že mně k ryby zajedení
pecen chleba dáš
a pak slušný korbel piva –
víš, co říká lid:
,Čím statnější kapr bývá,
tím chce více pít.‘
51
Smál se pán: „Jest ujednáno!
Kuchtíku, spěš v ráz,
připrav rybu k dobré chuti,
pěkně pobav nás;
upec půli, uvař půli –
zkrátka, čiň, jak chceš,
ale vše dej na tabuli,
vše! A nyní spěš!“
Taranta když kuchtík trhl,
pravil: „Hlupák chlap,
pro dvacet ten kapr stačí,
lán chtěl, topor lap’;
po pansku však aby k Bohu
vešel s pychem svým,
rozmanitě, jak jen mohu,
rybu připravím!“
Obaloval, smažil, pekl,
skrájel v drobnou směs,
vybral kosti, kůži svlekl,
a přec jal ho děs;
bylať spousta jídel z ryby,
téměř dvacet mis.
„Toho nesní jeden, kdyby
zdráv byl jako rys!“
Dychtiv čeká Vilém chvíle
a s ním hostí sbor...
„Nuž ať tedy počne jísti
zázračný ten tvor!“
52
Počal: krájí, připíjí si –
jen kuchtíku služ –
vida, jak se tratí mísy,
půl jich prázdno juž!
Ba juž hyne půle druhá;
ej, to statný kvas!
Vilémovým hostům smíchem
slzy tekou s řas;
až tu jedlík ostýchavě
k pánu zírá... „Nuž
rci jen, co ti vězí v hlavě;
vid’, že nelze juž!
Proto přece neprohrál jsi,
statný jsi mi host!...“
„I ne, myslím, pantatíčku,
předkrmů že dost,
sic bych potom bez pochyby
pro tenhle ten tret
nesnědl té švarné ryby;
ať ji dá radš hned!
Ať ji dá a neotálí,
pokavad mám ráž;
vel, by kuchtík nechal žertu,
vzácný pane náš;
teď jsem právě dobré chuti,
dostavilť se hlad,
kapr – co pak asi kutí? –
spravil by to snad!“
53
Tu pan Vilém udivením
v hlasný dal se smích:
„Kuchtíku, pec ještě jednu
z rybek Světových!
Tvůj je lán, můj brachu milý,
orej, šťasten buď!
Třeboň dal bych hned tu chvíli
za tvou dobrou chuť.
Dal bych ještě Bechyň k tomu,
Soběslav i Stráž,
kdybych jednoho měl syna,
jakých deset máš;
sestárli jsme, záhy zhyne
pán i jeho rob –
tobě kyne život v dětech,
mně zbývá jen hrob!“
54