VÁCLAV VCHYNSKÝ.

VÁCLAV VCHYNSKÝ. 1620.
Vácslav Vchynský v samopaších vyškolený rob, jako by ho vystřih’ z našich papírových dob; mnohomluvný slídič tmářů, lstivý dobrodruh, – od takových pletichářů zachovej nás Bůh! Z katolíka z něho mžikem protestant se zlíh’, z protestanta katolíkem stal se lidem v smích; 130 na každého hotov k půtcepůtce, kdo ho platil dráž, vzorem byl mu Čechů škůdce Uher Matyáš. Smýšlel lsti a strojil pikle, hněv a spor a svár, jen když ruce darům zvyklé tiskly grošů pár; den s Rudolfem léčky snoval, den zas s Matějem, s Pasováky ryl i kloval, na odpor byl všem. Hrozil stavům, hrozil zemi, strojil klam a lest, Prahu, Čechy s městy všemi se světa chtěl smést, a ty pány, co jich koli, divou zlobou syt, v lesích, polích po okolí toužil oběsit. Děl: „Mně každý král se hodí, dost-li z váčku táh; 131 král Matyáš v Čechách chodí jen mých po nohách; dal-li s Chlumcem dům mi TýnskýTýnský, já mu žezlo dal. Nuž, kdo větší, Vácslav Vchynský, nebo Matěj král?“ Byl to ďábel lidské tváře, vzor zlosynů všech, prolámal se ze žaláře, do Krakova sběh’, neřestných byl druhem hostí, samý vztek a hřích, chraň nás, Bože, na výsosti chámů takových! Z rovných jemu darebáků vzešel v Čechách mor, byl jak jestřáb, postrach ptáků, nic než vzdor a spor; v Čechách z něho na vše strany nářek rost a kvil, a lid český, utýraný, přec ho nezabil. Takých v Čechách psů a supů stále bylo dost, 132 rodné zemi na potupu, lotrům pro radost; tací v Čechách na ostudy bohatnou i dnes, zkrotli jen, proč se vším všudy čert je neodnes’! Takých v Čechách chlapů supích posavade dost, a lid český nemůže jich nijak býti prost; těmi, již nám práva ruší, ztrácí český lid statek, srdce, krev i duši, ba i hrobů klid! Také do Čech zpupné hochy, Pane Bože náš, s hesly, erby, fafrnochy posud posíláš; už takovou vlčí chásku u čerta si nech, pošli raděj smír a lásku do ztýraných Čech! 133