SKULTETUS.

SKULTETUS. 1620.
To nebylo jen lotra kus, spíš tisíc lotrů v jednom kusu, ten poběsilý Skultetus, a tys ho snesl, lide Husů! K nám přišel s Falckým Fridrichem, sám ďábel byl mu vůdcem v chůzi a rádcem, jak by hubil zem’ s cizáckým výmětem své luzy. Co uměním kdys lid i král do pražských chrámů snes’ a kaplí, vše vzteklý Skultet vynést dal a jeho holomci to lapli. 134 Chrám Vítský zpleněn jiných spíš, vše obrazy i sochy vzaty i velký s Kristem zlatý kříž i knihy nádherné i šaty. Vše prznil, hroby otvíral a ve dne v noci do nich chodil, co cenu mělo, pod plášť vzal a židy na kup toho vodil. Pak den a noc a noc a den vše s chlapy k svému krbu vlekl, v skříň ukryl chytře zlatý plen a kostmi pečeni svou pekl. Co uchováno pět set let: kov drahý, umělá tkaň tkalce, buď zničeno, buď jako tret v dar dostal zlotřilý chám z Falce. Skvost maleb, rozželen jejž skryl ctný Hanuš z Feldu, zděšen z pychu, jak pes Skultetus vyslídil a trhal při surovém smíchu. Co nezničil, nes’ do Němec a za dukáty zašantročil; 135 cizáku dobrá každá věc, – to účelem mu vždy, kam kročil. Chtělť zošklivit i Karlův most, kříž vyvrátil tam s tělem Krista: „Ať k lazebníku jde ten host,“ děl Skultet, „zde buď dráha čistá.čistá.“ „Králová nechce vidět,“ děl, „to obnažené chlapské tělo,“ ač vilný zrak vždy rád je měl, když s králem koupat se jí chtělo. Tak řádil Skultet, kam se vrh’, nic v chrámech nezůstalo málem, až s cudnou královou kams prch’ i s „rekem“ z Falce, zimním králem. Šel! Nebo ho snad ďábel vlík’ ? Zdaž lepší zasluhoval osud? Je lotrem každý fanatik! A jako bylo kdys, je posud! 136