VERDUGO.

VERDUGO. 1620.
S mlhavým křídlem listopad na Bílou Horu s jíním pad’; stojí tam Němci i Češi, děla i jezdci i pěší; stojí tam mnohý lidu voj, za chvíli počne krutý boj, slyšíte rachotit bubny? Okolo Němců vpřed i vzad běhá a svírá tlupy v řad Verdugo, dobrodruh chlubný. Přede dnem jižní hory svah Poláky osul Teuffenbach, 161 při zbraně chřestu a zvuku; Valonů hbitému pluku kázáno ostřím dlouhých pik rozrazit vzdorný Čechů šik; příkop vzít, násep slézt srubný, pokud je v ráži jeho lid, tak Bukvoji děl, když vše shlíd, Verdugo, dobrodruh chlubný. „Vpřed, statní hoši, vpřed, jen vpřed, udeřme zhurta v Thurnův střed... Bravo! Teď vpadneme tady, Anhalt kde bojuje mladý; dbejte, by houfnic jen a děl co nejmíň tábor Falcký měl, prsten můj ten měj, nechť snubný, i zlata hrst bych k tomu dal, kdo steče násep,“ zavolal Verdugo, dobrodruh chlubný! Mocný byl útok v řady Čech; cizáci mají na pospěch; poledne v Praze už zvoní, v zbraně hluk řehot zní koní; kosy se lámou z dlouhých dřev, ze svahů horských stéká krev, 162 úzkostně výkřik zní trubný; prchají Češi tam i sem, Anhalta vede zajatcem Verdugo, dobrodruh chlubný. V žoldácích českých zchátralých úzkost a babský strach se zlíh’, na všecky prchli už strany... Slyš, v Praze zvoní! Snad hrany! Ztracena česká korouhev, z táboru Němcův šumí zpěv, pyšně jak strom z jara dubný; před Bukvou stál a zvěst mu nes’, císaři Čechy že dal dnes Verdugo, dobrodruh chlubný. Darem měl všeho dost a dost: dukáty, statky, mnohý skvost, mimo co nakrad v té válce; vojenským správcem byl Falce, císařův dostal vděku list, lotří však hanby nebyl čist meč jeho svodorubný, do hrobu padouch s hanbou kles’ – v Čechách teď po něm sluje pes – Verdugo, dobrodruh chlubný. 163 Takových sta k nám vzteklých psův přiběhlo v dobách Mansfeldův, již naše práva i žaly ve Vídni zaprodávali; již tyli z našich krve ztrát; nejlépe bestiemi zvát rod jejich hyenozubný, po němž lid hyne tři sta let, do sedmi pekel však buď klet Verdugo, dobrodruh chlubný! 164