KONIÁŠ.
1760.
Po Praze slídí černý mnich,
ba slídí po Čechách všade,
s dragouny po vsech sklíčených
shledává knihy a krade.
Hledá je v skalních trhlinách,
v dutinách pravěkých stromů,
rozbíjí skříně, trhá práh,
v Klementin snáší je domů.
Diví se černý Klementin,
diví se rektor i bratří,
chválí jej: „Věrný řádu syn,
vše koná horlivě za tři!
189
Ba koná věru za deset;
prohlíží chrámy i chaty,
haldy knih spálil za pár let
tovaryš Ježíšův svatý.
Jakmile umře, do tří dnův
zázraky stanou se přímě,
kacířských k hanbě Husitův
světcem ho zrobíme v Římě!
Zas má knih plné komory,
kouř z nich se do nebe valí,
padesát tisíc podpory
stavové k slídění dali!
Zas má knih plný refektář,
zradostněn z domu se nehne,
pokavad bedlivý ten žhář
v plamen je nerozežehne.
Pálí je; vizte, vizte jen,
hlava se třese, rty šklebí,
suché mne ruce spokojen,
mníť, že má záštitu v nebi!
U krbu sedí Koniáš,
od ohně tvář rudne šedá,
190
o lebku holou vzpírá páž,
pálí; vztek spáti mu nedá.
Na oheň klade zas a zas,
dusný kouř refektář halí,
všecko, co skrad ten písmokaz,
škube a trhá a pálí.
Poznovu tělo namáhal,
tajnými hříchy už shýblé,
do ruku velkou knihu vzal,
posvátné Králické bible.
„Aj,“ zvolal, „vyble!“ a již zved’
vznešený poklad ten český,
„tebe dnes nechám naposled,
abych noc zakončil hezky.
Tučná jsi čirým kacířstvím,
vysoko plamen tvůj šlehne,
teprv až lži tvé přejdou v dým,
klidně má hlava si lehne.“
Vzňala se bible v jeden ráz,
zář na zdi ponuré metá,
Koňas mne ruce zas a zas,
nedbá, kam jisker cval slétá.
191
„To, ďáble, darem přijmi,“ řek’,
„ode mne, kacířů lovce;
choťmi měj teď můj ,Beránek’
veškeré po Čechách ovce!“
Smál se, až tajil se mu dech,
posunky ohni se koří,
netušil, že mu na zádech,
plášť černý doutná a hoří.
Z uhlí a čoudu stejný puch, –
tu náhle kutna se vzňala,
vzkřikl mnich, v chodbách zmoh’ se ruch,
řehole v nářek se dala.
Strhli mu kutnu, strhli šat,
svěcenou kropili vlahou,
mazali sádlem vpřed i vzad
postavu Koňase nahou.
Mazali svatým olejem,
mazali, kde mohli křižmem,
chodili pro lék tam i sem,
léčili ambrou a pižmem.
Těžce byl churav Koniáš,
hlava mu třeštila holá,
192
viděl kol sebe čertů stráž,
jak v náruč peklu jej volá.
Co bylo písmen v knihách všech,
co v jiskrách z ohňů se dralo,
tolik se ďáblů v plamenech
o duši lotrovu pralo.
Křičel, řval hrůzou Koniáš,
stále se modlili mniši:
„Loyolo svatý, mistře náš,
světcem jej učiň v své říši!
Loyolo svatý, mistře náš,
ochránce Ježíše Krista,
víme, že prázdné křeslo máš
v nebi svém proň dozajista!
Pracoval pro nás, že až strach!
vyschl; nuž svému přej učni,
svatým ať sluje po Čechách
a při tvém hodu ať ztuční! –
Loyolo svatý, mistře náš,
záštito Ježíše Krista,
pospěš, sic v Čechách pro blamáž
na věky hanba nám jista.“
193