Českému severu.

Českému severu.
Český severe, ty půdo svatá, hradbo vlasti rekův, štíte náš, ochranou jež proti střelám kata do blankytu hrdě vyrůstáš; k tobě zírám modré od Šumavy, oko plane, zardívá se tvář: vidímť horstva tvého vážné hlavy znova líbat červánkovou zář. Vidím Bezděz, Milešovky čelo, horských pavezníků sivou skráň, vědomí kam bleskem zaletělo s ňader země dravou plašíc káň; hoj, ký ruch, jak na květnatém luhu náhle včel když objeví se roj: družka k družce vine se; druh k druhu, sesíleni práva na výboj! Mluva otcův zahnána z těch sadů, rajskou pělkou zavítala zpět, v očích slunce, v tváři něžnou vnadu, purpurovou růží cudný ret; píseň kvete v ladném jejím dechu, srdcím rostou křídla na podiv,– aj, zabraný kraji padlých Čechů, rodný syn se vrací do tvých niv! 18 Z krve otcův, za doby jež kruté do vyhnanství vražedný hnal hrot, o peruti vzlétá rozepnuté ujařmený dříve český rod, k slunci slávy nadšením se vznáší – samý švehol, samý zvuk a jas – ač káň černou hněvá to a plaší, skřivánkům že přišlo jaro zas! Nechť víc není paž než mozolitá, pevná vůle pouze, pevná dlaň, jen když v srdci plane to a svítá, jen když myšlénkami jiskří skráň; však klín rodné vlasti posavade pokladův a skvostů chová dosť, těm, kdo k ní se kloní, štědře klade sílu v paže, v ňadra mohutnosť. Cizím matka z pokladu-li dala, dá svým vlastním dětem stonásob, či by reky, které odchovala, na vždy za podnož směl poutat rob? Či by na vždy jazyk dal si rváti rodné vlasti první dědic, Čech, řeč, již v duši vlíbala mu máti, klenot otců, nejsvětější všech? Svým buď, pomezní ty půdo rodná, a kde zabrána jsi, padni zpět; vzmuž se! žádná slza není plodná, leda písní vypučí-li v květ. 19 Tajně-li však, kdož se v krvi brodí, na porobný chystají se lov, sáhni v nitro země, kde se rodí kromě zlata ještě jiný kov! Nechať zpátky pádí k Nakléřovu s krvavými pouty černý běs, by konečně z věkového rovu bílý cherub volnosti se vznes! Ty, jež dřímáš, hlavo, strastmi jatá, oko vzhůru! k činu, k práci spěj! Český severe, ty půdo svatá, Bůh tě vzbuď a chraň a požehnej! – 20