Vltavě.
Mám Tě opěvati, proude svatý,
jehož zřídlo v lůno věčných skal
anděl krásy něhou vlasti jatý
z pohádek svých očí vyplakal?
Mám Tě zvučným obsypati květem,
barvou zdobit zářivý Tvůj zjev?
Lze-li krásu líčit zvučným retem?
soše dlátem purpurnou vlít krev?
Vyjdi vstříc mi, Vil pohorských knění,
jejíž vnady čarodějný jas
v lesa šeru líbezně se mění,
jak kdy slunce padá na topas;
přituliž mě k srdci paží ladnou,
jako tulíš nebesa i zem,
než poupata písně v čele zvadnou,
kastálským buď pěvci pramenem.
Ó jak srdce okřívá i duše,
jak se jasní zakalený zor,
pozíraje ve blažené tuše
ku Tvé skrýši ve dvoraně hor;
jak se zdouvá jarosť v pěvce hrudi,
vroucích ňader tají se mu dech,
zírá-li, jak krása Tvá se budí
v tajemného zřídla křišťálech!
32
Řeč jak svatá Jiříkův a Janů
je Tvůj pramen průhlede a čist,
pokropíš-li kvítí v luny vzplanu,
zázrakem jsou koruny i list;
čím víc rozdáváš své čárné skvosty,
tím víc nebe vrhá Ti jich v klín;
nad kněžkou jak svými letorosty
nad Tebou hvozd nese baldachýn.
Rajské vlasti živitelko štědrá,
mateřsky jak o své děti dbáš!
Ó těch darů, na sličná jež bedra
usmívavě pro ně nabíráš!
perly v klínu, v líci vděk a krásu,
svěžesť v hrudi nese vln Tvých brod,
že i slunce hledí plno žasu
závistivě do těch zlatých vod.
Pasem Lady zjevuješ se oku,
protkávaným skvosty luzných něh,
jejž kol kyprých opjala si boků
matka vlasti, krasší bohyň všech;
nekryje-liž půvab jeho zpoly
světice té rozpoutaný vlas?
hle, jak k němu s luhů, niv a polí
svíjí v kytku s kvítím zlatý klas!
Však ne pasem, tepnou božské hrudi
je Tvůj lepý, stříbropěnný zdroj;
líbá chaty, pyšné hrady budí,
smývá slzy běd a robství znoj,
33
těžké žaly rodné české lásky,
mučenníků purpurovou krev,
prolitou kdys od cizácké chásky
tamo v luhu, onde v stínu dřev.
Aj, však posud při měsíčném svitě
pověsť sní v těch hradů rozvalech,
v zlaté struny sahá na varytě
zvučnou písní každý její vzdech;
zpíváš s ní – a celý národ zpívá,
jsoutě písně vrchem jeho věn,
do nich věčnosť s vysoka se dívá
jako hvězda jitra do Tvých pěn.
Zázrakem je pramen křišťálový,
peřestým jejž kvítím zakrýváš;
jak ten olej džbánu siré vdovy
v Sareftě, jíž žehnal Eliáš:
temení se, vzrůstá, neumírá,
jako česká věrnosť, síla, ctnosť!
potřených jak hrdin pevná víra
zrakem orla zíráš v budoucnosť.
Vím, proč pláčeš hornatými kraji
pláčem duší mocí zabraných,
dravý sup že černých jedlí v taji
holubům a pěvcům vrahy zlíh‘;
vím, proč peříš se, kde Satan dráhu
úkladně Ti tarasiti chtěl:
léčných perel nádheru a vláhu,
odkojencům Slávy záviděl!
34
Zvítězilas! Srdcem vlasti – Prahou –
neseš klenot křišťálových vln,
Vyšehrad kde s hlavou dávno nahou
bez koruny stojí, žalu pln;
proč se kalíš, proč as kvílíš přece,
čím tě jímá král ten plný lat,
Magdalenou své že nížíš plece
líbajíc jej pokraj skalných pat?
Nenaříkej, zjasni mutné tváři,
viz, tam nový lidu velechrám,
jejž si národ v nové doby záři
láskou vybudoval sám a sám;
plesej! – Nelze! Doběh‘ věže právě
rudých žalů rozpeřený tlum,
na níž seřadili hlavu k hlavě
hrozným darem dravým krkavcům.
Prchni, prchni! Ovlaž raděj kraje
neskonale vábných svahů těch,
na nichž onen rudý nektar zraje,
skvostnější než rýnský rodí břeh! –
Ustaň! Tamo cizí hněv Tě chopí,
v cizím moři zhyneš! – Plynu přec,
nechať aspoň žel můj cesty kropí,
jimiž bloudil český vyhnanec!
Nezahynu! Zlatou vlahou z moře
žhavým slunce vypije mne rtem,
vílou oblak k rodné slétnu hoře
živit vlasti zdroje obrodem;
35
věčně budu ovíjeti luhy,
na nichž květem bují písní ruch,
však mnou jako stuhou skvoucí duhy
navždy Čechy s nebem poutá Bůh!
Vaše slzy skrývám všecky v klínu,
ba i slzy těch mnou střeže Pán,
na srdci již svatou vlastí hlínu
za daleký nesli ocean;
a kdy žal jim bílá čela znojí,
soustrastně je beru na milosť,
požár citů dusí, ňadro hojí
můj oblakem vyrosený skvost.
Mne jak vlahou obrozuje nebe,
obrodí též láskou slávy květ,
či by srdce odloučena sebe
věčně věkův chtěla kamenět?
Všem, jimž políbení jedné matky
zlatou hvězdou hoří na čelech,
vrátíte se veleproudem zpátky:
Slovák, Slezan, Moravan a Čech.
36