Trosky Šumavské.
Tam s vršku opuštěný zcela
svým zhaslým okem zírá hrad,
čas v temných ryhách jeho čela
zvěsť dražší skrývá nad poklad;
nechť zvolna stará věž se řítí
a klenba provaluje plec,
přec písní pěvce hruď se nítí
a tráva mnohou šepce věc.
Kol polohlasem vzdychá doubí,
a vážně hlavou kývá bor,
a buk a jasan v lesa hloubi
svůj šumný vedou rozhovor;
a na nádvoří lípa stará
pyl vonný vrhá z květných zdob
a ve kštici jí muška hárá –
vše ostatní juž kryje hrob.
Leč na půlnoc, když měsíc jasný
se plouží po zdech jako sen
a bílý závoj svůj a řásný
v kout kaple klade na kámen,
46
tu zvolna kámen ten se zvedá,
a z hrobu stoupá šedý stín,
jde k nádvoří a smutně sedá
pod kypré lípy baldachýn.
A bílá tvář se zarumění,
a v zachvívání šepce ret:
„Mé ždání dlouhé, každodenní,
a syn můj nevrací se zpět.
Má duše bloudí bez pokoje
a čeká naň přes dvě stě let;
jak dlouho snášet mám ty broje?
Snad zítra, zítra naposled.“ –
Leč v dálce stojí v plné broji
on, Bílé hory svatá stráž,
bylť poslední, jenž padnul v boji
a v odpor zvedal statnou paž
a mluví též: „Zda čeká asi
ta její náruč, její ret?
ó kruté chvíle, kruté časy,
své matky věky nevidět!“ –
I vzdechnul jsem, a vše se ztrácí –
věk starý novým zaklopen,
než srdce neustává v práci
a v píseň tká svůj divný sen.
Zdaž obejme syn matku svoji,
zda matka někdy syna as?
vždyť zachmuřeným vrahem stojí
jim v cesty prostřed hněv a čas!
47
Ó písni, nes mne v hor těch skrýše,
rob hrdiny kde upoutal,
kde nouze slamou kryje chýše
a v kopaninách roste žal;
v ty pošumavské nes mne kraje,
kde věky tepán hyne brat,
a pomoz budit ony ráje
a pluhem meče vyorat.
48