Poslání na Slovensko.
I.
I.
Smutně nad Zvoleni slunečko se kloní,
smutně bystřeň vzdychá v pěkném Horehroní,
smutně starý Dunaj probíhá svou dráhu,
smutno kolem Nitry, Řevúce a Váhu.
Slovač v tuhé dlaně těžkou hlavu klade,
vzdech a slzy v chýžkách, vzdech a slzy všade;
uplakané oči trudně před se hledí,
a na prahu vrátek stará bída sedí.
Rozedraná huňka kryje její plece,
dřevěnou si jehlou „krpá režné vrece“;
hojže, kterak chvátá! Snad že v době ranní
do neznámých krajin půjde „na pytání“?
Čím že se to stalo, čím, můj milý Bože!
Prorývá-li Dunaj hněvem svoje lože,
anebo ten šarkan hrozný, černohlavý,
šuhaje slovenské a děvušky dáví?
Ba že jest to šarkan; dobrá srdce trhá,
v černou propasť hanby zlaté hlavy vrhá,
matkám děti loupí a vrcholem hany
zas a zas blkotné mění na šarkany!
51
Horší odchovanec nežli šarkan prvý,
vlastní rod svůj hltá, vlastní matku drví,
a ta matka strachem chvěje se a třese –
a své zlaté děti sama k sluji nese! –
Běda, mamko, běda! Slovači má drahá,
proč že vlastní krví sytíš toho vraha?
Viz jen, kterak hrozno rodu v prsou ryje,
ach, mamuško, rozštěp hlavu oné zmije! –
Či Ti hlávku Tvoji vrazi nezdrvili,
či Ti svobodičku zlatou nezabili,
či se nepokryli luhů Tvojich květem,
či nevzali zvonky s hrdélek Tvým dětem?
Či Tě nestopili ve slz kalném ronu,
netruchlíš jak v písku slabý pramen Hronu,
či chceš chladně snášet Svoje pokoření,
či juž na led přešlo srdce Tvého vření? –
Či nevzala dosti zášť nepřátel smělá,
či Tvým synkům hvězdy neodnesla s čela;
či Tvým dcerkám party nestrhala s kštice,
či Ti netepala kněze v bledé líce?
Či těm chýžkám vrazi bible nepokradli,
či neořou pole slovanskými rádly,
či nesžehli hojnou salaš na polaně,
či nezhnětli všecko ozrutné jich dlaně?
Čili nezavřeli – ó jak srdce bolí –
mužům hrdou dvoraň, dítkám skrovné školy?
či Ti neshltali ďábelskými vzdory
z uzavřených skříní lásky úděl sporý?
52
A ty lhostejna jsi! Věř, to v srdce bodá –
nedbáš, tuchneš, mlčíš – škoda je Tě, škoda!
Vztek a zášť se kupí, hněv a lesť se množí!
a Ty jenom vzdycháš: „Ej, po vůli boží!“
Milá duše moje, to Ti nezpomůže,
Tvoje zpěvné vzdechy jsou teď plané růže;
chceš-li zahnat bědstva nad Svým horským týnem,
musíš do šarkana Paromovým klínem.
Vidíš, od Sibíně, od Sadu a Kluše
pěkně křídla vznesly poraněné duše,
vznesly je a ruče za svým právem letí –
což k nim nepřidáš se k ochraně Svých dětí?!
Přidej se k nim chutě, netrať pláčem krásy,
k čemu marné rváti zlatoplavé vlasy,
k čemu rváť je sobě? rvi je Svému vrahu;
tak jen bída prchne z rodinného prahu!
Přidej k nim se ruče! Slyš, po drahné době
třesoucím se hlasem, zlatá, volám k Tobě:
Což nemůže hrozit ruka ukovaná?
Vsedni na Tátoše, vyleť na šarkana!
Porubej tu šelmu, moje drahá duše,
s těmi od Sibíně, od Sadu a Kluše.
Neotálej déle, vždyť ne z duše citné,
„jenom z pilné ruky naděje Ti kvitne!“
53
II.
II.
Slovači má drahá, žaloby Ti nesu
od Dunajských břehů ku Strbskému plesu,
od Moravy družné k Prutu na východu,
do dalekých zemí rozprchlému rodu!
Nesu Ti je z Tater, té velebné skrýše,
kde na horské štíty Parom žalmy píše,
kde těžkými vzdechy vadne v luhu tráva,
a šíp v levém boku Sláva dokonává.
Nesu Ti je z dálky, kde na každé sněti
místo rosy rdí se krev slovenských dětí,
kde horoucí slzy bystřinami proudí
a raněná píseň z chaty k chatě bloudí.
Nesu Ti je, nesu od těch Sedmi Stavů,
kde stařičký báča sivou kloní hlavu,
kde si šohaj vzdychá, valašku na klíně,
jak sirotný ptáček na kosodřevině.
Nesu Ti je, nesu od Královy Holi,
abysi věděla, koho srdce bolí,
abys pocítila, jak jsi posud bědnou,
že nechceš být s námi družinou zas jednou.
54
Nesu Ti je, nesu od Váhu a Hronu,
jejichž voda plna žalob jest i stonů,
od Bystřice ladné, s výšin od Oravy,
kde sup odrodilství prsa rve i hlavy.
Nesu Ti je, nesu od Nitry a Turce,
kde královské srdce buší v robské burce,
kde jako té skále, která zdrojem puká,
z hrudi tryská bolesť a krvavá muka.
Nesu Ti je, nesu ze všad: z blízka, z dáli,
kde Tvé děti v boji za svobodu stály,
za skvost práva oněch, jenž Tě nyní tlačí –
běda, Trenčanského není na Slovači!
Nesu ti je, nesu z Tvého Vyšehradu,
v čelo Ti je líbám, v duši Ti je kladu;
ach, kéž mužně k srdci sáhne Tvoje ruka,
kéž se rozpomeneš na dny Svatopluka!
Nesu Ti je, nesu s těžkou v ňadrech tísní,
abys byla rekem činů ne jen písní,
nežli jako deštěm drobná křepelčata
vlastním pláčem zhyneš, Slovači má zlatá!
Vzhůru, křepelčata na slovenském poli,
na křídla se vzneste, změňte na sokoly,
pohledněte kolem po své zemi rodné,
dříve než vám zrada dýku v prsa bodne!
55
Rozleťte se kolem do bratrských zemí
ducha svého okem, vůle perutěmi,
v jedno velké srdce nadšeně se slučte
a svá sokolčata v slunce hledět učte.
V slunce rodné slávy, v tu posvátnou vatru,
blíženci se staňte bohatýrských bratrů;
výš! myšlénky mečem budiž bojováno,
noc trvala věky, nuže, svitniž ráno!
56