Chorá sláva.

Adolf Heyduk

Chorá sláva.
Měla česká sláva ondy křídla zlatá, na východ i západ hrdě rozepjatá; boží slunce na nich večer v moře kleslo, z rána v nové kráse do výše se vzneslo. Tu kdys česká sláva na polet se dala, nad mateří Prahou v blahu odpočala, však tu v černé sítě kati slávu jali – toporem jí zlatá křídla usekali. Od té doby sláva, kryta mračen nocí, s křídlem skomoleným nemůže se vzmoci; ňadro hněv jí svírá, srdce, bolesť děsná, zazpívá-li, pěje jako dítě ze sna. Hlasitěj-li píseň náhodou se vzbudí, hned jí černá závisť protkne srdce v hrudí, z její bílé řízy svůdný šat si robí, její zlatým peřím dračí peruť zdobí. Bože, zhoj tu slávu lstí a hněvu prostou, ať jí zlatá křídla k prvé síle vzrostou, by se v blankyt vznesla peruť nyní kusá před zlobou, jež tuří nohou hruď jí dusá. 62