Nepřátelům.
Juž tolikráte smíru jsme si ždáli,
leč posavade vládne spor a hněv;
pryč máme z míst, kde od věků jsme stáli,
kde za své bytí cedili jsme krev?
To nepůjdem! Však dáme-li vám ruku
a díme-li: „Jsme stejni, brat jak brat,
buď smír a mír!“ tu v poplašeném hluku
nám spíláte, že chví se chýš a hrad.
Vždy díte nám: „My nechcem smíru přece,
vy tmáři jste, nás k světlu nese chvat!“...
však před těmi svá skláněli jste plece,
již naše světce dali spalovat!
Zda více jste? aj, váš-li zor to věstí,
či klenba čel, či mluvy zpěvný skvost,
či ducha jas, či ostří meče v pěsti,
či lásky žár, či práva výmluvnost?
Proč vždy a stále svírati nás chcete,
proč mocí jímat v těsné kruhy pout?
kdo dal vám práva, samozvanci, rcete,
nám mocí za pány se vyšinout?
103
či má, jak ondy, se schýleným čelem
syn slávy v lebkách nositi vám krev,
když ještě divocí a nazí tělem
svá doupata jste měli v temnu dřev?
Kdy v našich polích, úlevou jsa práce,
zpěv sladký hlaholil a zvonil rým,
tu praotec váš, ještě duby káce,
zpit medem topor robil k loupežím;
a pro zlatou kdy korunu tam v Rýnu
váš ode druha zavražděn byl druh,
pěl Lumír nám, že Libušině týnu
hruď chvěla se, a krásou kvetl luh.
Když vaši vojvodové Oustí blíže
do ňádra vlasti hrozný vbodli šik,
byl prostý cepař – ono režné kníže –
tím božím bleskem, jenž vám v nitro vnik‘;
aj, tenkrát Čecha prosili jste kleče:
„Dej milosť nám, jeť ukrutný tvůj tep!“
Brat nevěřil, znalť zrádné vaše léče
a zná je posud, třímaje svůj cep!
Kdy Řím se modlil, míchaje své jedy,
a k meči chabý, neschopný váš syn
k nám s loutnou zrádné chodil na výzvědy,
zrál v zemi Jiříkově slávy čin.
Nám, vaši králové kdy sotva četli,
psal věčné pravdy rolník filosof
a témy lži, jež blínem u vás kvetly,
svál pravdy dechem v hrstku planých slov.
104
Když u vás v postrach světu rostla kopí,
zrál u nás práce těžký, zlatý klas;
teď cestou k vám se množí pomsty stopy,
leč cestou k nám jde nadšení a jas;
je chcete zhubit nám a směle rváti
a s hlavy věštců strhnout svatých zář?
zda slunce strachem ustane as pláti,
když zpupný černoch obrátí naň tvář?
Vy že jste víc? Aj paží snad, ne duchem,
hle v srdci vlasti zakotven náš kmen,
vy havrani jste na kloníku suchém,
jenž pučel dřív, než padnul ve váš plen;
zda káň je víc, než pěvců vzletné sbory,
jíž hnízda svíjejí, když voní květ?
My ruku dáváme, vy chcete spory,
my béřeme svou vlasť, vy celý svět!
Nu, silou pluků chlubte se a zradou,
však poznali jste, myslím, z letních dnův,
že pták, když v hnízdo ku mladým se kradou,
směs jedovatých ničí mravencův;
a víte snad, že bílý racek nivy
sta žravých zhubí v poli kobylek,
a komoň ušlechtilý šlehem hřívy
v ráz tříští dráždících ho sršňů vztek.
Nás nezastraší dupání a skoky,
leč nad jiné jest ducha zářný vzlet;
teď víc než kovem opásané boky
je pravdou nadšený a mužný ret;
105
víc hradiště než valy obehnáno
jest právy ovinutá vzdorná hruď,
a v osudu-li černé knize psáno,
že zhynouti nám přece – nuže, buď!
To věřte však, že nepadneme sami,
sto vrahů dříve strhne každý z nás,
my reky slávy vzejdem nad hvězdami
a bez vás bude rodným krajům snáz;
leč vím, že nevzplanulo v boží skráni,
by dravčím bezprávím byl ubit Čech,
jenž duchu lidstva pádném při stoupání
vždy odhodlaně pevným stupněm leh‘.
Ten velký vůdce, národy jenž stráží,
on k cíli, věřte, uvede nás sám
a sluncetvornou ukáže nám paží
drah nejjasnější k slávy končinám;
leč vám, jak ondy v Dagonově chrámu
rek Samson – nechť by spoután zas a zas –
ten Babel lží a podlostí a klamů
na pyšné hlavy strhne mocný čas.
Dál travte zlobou života nám číše,
však proudu dějin nepotřísní kal,
ve blankyt duch náš hvězdami se vpíše,
jak ondy světům na podiv se psal;
těch vašich kopí mračna ocelová
čel našich zlatý protkne paprsek,
ne brojem už – pláť lidstvu doba nová –
leč myšlénkami skví se pravý rek.
106
Tož raděj ducha osedlejme oře,
kdo výše vzletne jejich na křídlech,
hrot závodil dřív na Bílé tam Hoře,
teď mečem ducha závodit chce Čech!
Nuž, vzhůru! – Hvězd se dotkla naše čela,
leč kůň váš ještě sirou tepe zem –
vždyť vláčí posud hmoždíře a děla...
my lítnem výš, Bůh dej být vítězem!
107