Zákopníkům přenárodnění.
„Gore ptencem, k nimž zmija vnoří.“
Kde štvaná klesá laň, tam tíhnou vrány...
Ó přiznivý jste vybrali si čas,
kdy zlobou hnán svět prchá z míru brány
a satan zhasiti chce slunce jas...
Proč přišli jste, vy prorokové bludní?
Proč kal jste vrhli v křišťál našich studní?
Proč jedem jitříte jej zas a zas?
Aj, pěkně jste se shodli, chásko smělá,
jak otrhati vlasti outlý květ,
jak schytať pěvců sbor, jichž duše skvělá
jí v úkoj žalu písně hodlá pět;
tak přišli jste, jak vlci s ovčí koží –
ó že vás nezasáhla střela boží,
než vytím svým jste pohyzdili svět!
Vás věru nekojila matka česká;
spíš netvorná, zlo sálající saň,
jež nad hlavou nám perutěmi tleská
a stále žádá české krve daň.
Kéž v národě juž vstanou bohatýři:
zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,
a pravdy ostřím rozpoltí vás skráň!
114
Co chcete zde, vy pánové, ač kusí,
když pro posměch vám svatá naše vlasť,
když otcův mrav, jich hněv i zpěv vás dusí?
Lva lapit toužíte snad v krysí pasť?
Proč v posměch jsou vám předků slavné doby?
Proč przníte jich pomníky a hroby
a děti vábíte jim ve propasť?
Vy Zábojů z nich mnít si nepřejete,
leč Vestoňův a rabů chtíčů svých;
vždyť do voznice nepřátely jeté
a do jich stop a do bezedných ryh
nám mocí štvete dorost lidu svěží,
nechť zapadá, vy zrady padlí kněží,
jim za zrcadlo stavíte svůj hřích.
Proč díte jim: „Vlasť nepřátel je větší,
jest slavnější, mdlý slávy synu, viz,
zde každý kámen o tvé bídě svědčí,
tam blaho kyne u bohatých mis,
tam síla jest: vše meče má a kopí,
zde čala znoj jen ostří rýče kropí,
zde prací mřeš, tam válkou vládnul bys!“
Proč přišli jste, když cizina vám více
a vznešenější nepřátelská zášť
a nad vlasť matku vrahů souložnice
a nad hvězdnaté nebe s řády plášť?
Proč přišli jste, proč dlíte, kdož vám velí?
Však Bůh a vlasť a lid vás neoželí,
ba z těch vás dávno proklel každý zvlášť!
115
Zda volal vás kdos do rodiny Čechů,
nám ku pomoci jíti z různých stran?
Vy sami přišli jste, leč pro neplechu,
a strhali jste obvaz našich ran,
by po staletích ukrutněji zely;
vždyť tu, kdy nejvíce jsme krváceli,
své poštvali jste na nás hejno vran.
Aj, mníte slávou ovinout si čela,
když potřísníte vlasti zlatohlav
a řízu kněžky strhnete jí s těla,
by zrakem svým ji shaněl vrahů dav?
Co Ladou jste, top nebeskou svou září
chtíč rozmete, zrak v chámské zničí tváři
a z paprsků si nový utká háv.
Ó jděte, jděte, vrahů štítonoši!
Co žádá zde váš poběsilý dav?
Snad na věžích zas uviděti v koši
skráň krváceti jasných českých hlav?
Či v kmen náš sekat věčné smrti líhy
a do zálohy vlkům hnáti brav?
Pryč, chásko, pryč! – hle, kterak vztekem dupá –
před světa hanbou v onu prchni skrýš,
jež ve tmách hostí ducha tvého – supa –
k těm, kdož nám stokrát rvali srdce již;
až drahou vlasť zas ovineš nám mraky,
pak jista buď, pak odkopnou tě taky,
nechť k hanbě své je nyní velebíš!
116
My dále věrně bojovati budem
za veškerý nám svatý otcův skvost;
což na tom, zve-li nepřítel jej bludem
a závistí-li padá v nemilost;
my všickni: kmet i muž i jun i dítě,
chcem vítězit neb umřít na svém štítě,
kol hlavy zář a lauru letorost!
A ty, zda věříš, krvi naše mladá,
že Bůh a vlasť a národ nejsou nic?
Snad dravčí jed ti v outlé srdce padá,
a pochybnosť zří z jasných zřítelnic?
Zda víc dbáš svůdců vystrojené řeči
než rekovnosti otců, padlých v seči,
jimž ondy stejná zrada vyšla vstříc?
Ó vzmuž se, vzplaň, ty zoro naše drahá,
z těch léček chlebem navnaděných spěš!
Což nevidíš, jak klam jich v nebe sahá,
jak ondy na Sennárské pláni věž?
Ó pryč, ó pryč, než Bůh svou hněvu střelou
vše náhle rozmete, než krví vřelou
svých vůdců platit budeš mrzkou lež!
Zpět! Matce vlasti na srdce vlož hlavu
a slyš, jak smutně děsným chví se snem;
ó braň jí, braň, než luze na popravu
rab vyvleče ji v hrozném pychu svém!
Ó spěš, a křídly nadšeného ducha
ji kryj a chraň a vznes – ó nebuď hlucha –
ty věrna budeš-li, pak nezhynem!
117