SKÝVA CHLEBA.
Snídal. Práci nezastavil,
kousek chleba v ústech žvýkal,
snídal, ale do ocele
vesele kladivem třískal.
Se špalku mu skýva spadla,
dělník mrkl po ní okem,
kladivo mu ťalo v ruku, –
krev se řine prudkým tokem.
Zaťal zuby, zvedl skývu,
skryl ji v kapse u kabátu,
za obvazek sloužilo mu
kus podšívky z jeho šatu.
– – – – – – – – – –
Je po práci. Kráčí domů.
V ústrety mu dítko chvátá:
„Otče, otče, neseš chleba?“
Od domku zní: „Táta, táta“...táta...“
„Zde mám kousek od snídaně!“
sahá otec v kapsu svoji –
však podivno, proč se dítko
ve svém hladu chleba bojí?
Pohled’ na tu černou skývu,
uzřel krevné kapky svoje:
„Neboj se, mé dítě drahé,
s chutí jez, toť krev jest moje!“
37