VII

Karel Hlaváček

VII
Juž s večera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly, a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč, neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly, i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly... 19 Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala, i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala, i veliká zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala, a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala. Pak únavou zapadla luna. jež marně se vysilovala... A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly, se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly, a hubené, zarostézarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly, tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály. 20
Básně v knize Mstivá kantiléna:
  1. I
  2. II
  3. III
  4. IV
  5. V
  6. VII
  7. VIII
  8. IX
  9. X
  10. XI
  11. XII