Sonet.

Sonet. Památce Edouarda Dubuse
Ne vous souvient-il pas d’une existence exquise, Au temps joli qui vit fleurir la Pompadour? Quand les violons sont partis.
Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo, ač karty rozdány k hře nové dávno jsou... tvůj abbé schvácen akutní je nervosou, a sličné markýze je dlouhou chvílí mdlo. Dals hazardně své nyvé srdce do karty,karty (ach, příliš, příliš brzo tepat ustalo) a mladá markýza, když výhrou zůstalo, tvé nespustila už ze svého oka rty – a abbé! – ironisoval svým věčným: tral, la, lo – mon cher, oh, tes violons sont partis... Tvé místo v herně Lásky prázdné zůstalo, ač karty rozdány k hře nové dávno jsou, tvůj jovialní abbé, schvácen nervosou, se do zívání dal i s mladou markýzou... 14 Má Ithaka.
Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamělého. Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly koruny stromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře. Někdy jenom zahrál z hluboka v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický Signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vzlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí její nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům – (a pak) – zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových... Nechvěla se chladem; chvěla se spíše jakýmsi vnitřním pohnutím, když východ začal blednout zlatem rozpuštěných topasů a šedavým stříbrem rozpuštěných perel. A nejen její modře lakmusové, leknínové oči, i hladké façady lesklého černého mramoru, z něhož bylo průčelí řezáno, začaly východnímu nebi vracet zářící fludium zlatého světla... 15 Tiše zavřela vysoká gothická křídla oken a sklesla vzrušena do blízké pohovky. Její krásná a nešťastná ňadra se bouřlivě chvěla jako kdys jen jednou v životě v chvíli sebeobětování. Žluté slídové tabule oken vybroušené v plochy ostrých rozptylek rozmetávaly po celé komnatě zlatý světelný prach, zelenavě fosforeskující v záhybech černých čalounů... Vyšel měsíc, malý bronzový plátek, úžasně vzdálený, ostrý v obryse jako čerstvě vyseknutý plíšek ze zlaté mědi. Vyšel a ulpěl jako kapka žlutého oleje na hladké, ostře broušené ploše slídového skla, jež se rychle z venčí zarosilo jemnou rosou studeného absintu... A ona pak už jen zpívala svým krásným a měkkým, starořeckým altem jakousi zapomenutou, dávnou balladu, komponovanou v klíčích Krásné Touhy – a abych se snad vyjádřil i méně informovanému čtenáři co nejjednodušeji: balladu Penelopy. 16 Byla zakoupena Medicejskými...
Byla zakoupena Medicejskými pro dědičné museum,museum jako jedna z těch mnoha malých chloub ješitné Florencie. Postavena na cedrovou, silně vyzlacenou lištu, řezanou ve stylu francouzských motivů ranné gotiky do ložnice arcivévodkyně (jež sama nad ní vydržela dumati celé hodiny místo svých obvyklých tak vřele doporučovaných siest), stala se nejvzácnější drobnůstkou na čas... Tak zaujala ji ta maličká, sienkově žlutá majolika... Jak stala se jí jen intimní! Kladla do ní květy svých zvláště oblíbených bezlistých ispahanských růží pronikavé skořicové vůně, jež přiváželi benátští kupci ze svých cest jako vzácnou raritu pro svého dožete jenom. Tak stalo se, že často pozapoměla arcivévodkyně na lecos (a na co neměla), a že vzbouzela tichou nevoli vysokého, atlasově bílého chrta, jenž nepokojně (a dnes jistě udiveně) se vztyčenými sluchy pobíhal tichými a dlouhými skoky po komnatě, snaže se jemně ji upozorniti, že jest také již čas konečně vzpomenout přec temné logie s roztouženou postavou v pozadí. 17 Byla prý jediným dílem slavného Baccia – jediná vása, jež vyšla kdy z jeho rukou: zasvěcených jedině modellování basrelievových profilů mladistvých Madonn... Měkké prsty mistra zanechaly na ní něco usměvavého z těch nebeských, jemně stažených chřípí, něco delikátního z těch partiipartií vlasů cudně nad čelo vyčesaných, něco líbezného z těch nesnadných, choulostivých a u něho tak elegantně řešených přechodův od spodního retu ku zcela vyniklé bradě, a zvolna se ztrácející šiji, na níž nervosní švih mistrova palce, uneseného ženskou krásou, přece jen nedovedl si odepříti, aby nenaznačil zdviženou vlnu Mariina prsu. 18 Pseudojaponerie.
Ovšem že byl rovněž pietistou drobných japonerií, už jako adorator všeho jemného a vybraného. Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládle vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností,zladěností jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukokovatireprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jich harmonii nemotornými svými prsty, nechati se exaltovati několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatnénepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem zmateně hledala jeho touha výrazu. Cítil jakousi příbuznost s těmi anaemickými bytostmi, které tak příliš dovedly milovati tiché noci s velikými, naivními měsíci a bílými vzlétajícími kohouty, nanášenými pozorně stříbrným lakem nad větvičky čaje do koptovaných po- 19 zadí v několika úderech štětce... Užívaly zvláštních svých barev, několika málo zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovedl vyjádřiti všecku subtilnost jich miniaturních snů, zachycovati ve větvích roztřesená oblaka vůní a křiky nádherných ptáků, plovoucích po nočních vodách, a jež při tom všem labillovaly na ostří karikatury – a on líšil se od nich jedině tím, že chtěl užívat místo barev a kontur slov: ztavených v hermetické peci svého zjemnělého slohu. 20