Vnislav a Běla.
Blizoučko Prahy je viděti hrob,
Kdoškoli miloval, naň slze krop;
Vnislav a Běla tam spějí.
Na živě osud jim nehodlal přát,
Po smrti svoluje u sebe spát,
K podivu věcy se dějí.
Krásou se stkvěli co mladistvý květ,
Jevili laskavost od mladých let
Plápolem nevinným jati:
Čekali s tužbou se blížiti čas,
Kde je měl oblažit přátelský kvas,
Spojiti svazkové svatí.
„Musým pryč daleko, stůně mi děd,
Bělinko rozmilá brzo se zpět
Přes hory, doliny vrátím!
Děd není, tys jenom oučel a cýl,
Neprodlím, než třeba, u něho dýl;
Cestu sy pospěchem skrátím.
21
Zjev, abych pokojně cestou se bral,
Výhost y milostným vrtochům dal,
Věrnostli doufati mohu?“
„Zlatoušku, Bělu snad předce již znáš,
Jak se tak urazně o lásce ptáš?
Přisahám poznovu k Bohu!“
Neškodí skoumati slibu, a slov
Ženských tak; jako se plamenný kov
Zpytuje v ohni, zdaž sčerná?
„Choti můj! najdešli kdy u mne lest,
Ať na mne Bůh sešle hanebný trest,
Věčně ti ostanu věrná.“
Na to se upřímě objímali,
Věrnost sy poznovu přisahali,
Slzemi máčeli líce;
Když sy vsed na koně Vnislav, a jel,
Cýtili zármutek, tesknost a žel,
Jakby se nesešli více.
22
Slunéčko vine ven z poupěte květ,
V tekutost změňuje sněhy a led,
Dokavad paprslky pálí;
Ženská tak stálost je dubnový sníh,
V spolku jim bydlejí slze y smích,
V umyslu samy se šálí.
Z blízka a zdaleka, z tvrzek a měst
Sjeli se ženiši, jakoby sjezd
Drželi, hledajíc lásky.
Odbyla námluvce, nepřišli zas,
V stálosti trvala nemalý čas;
Kladli již na věrnost sázky.
Halislav schytralý, povědom lsti
V odvaze, v podvodech hledaje cti,
Krásou byl pověstnou jatý.
Smyšleným poselstvím k Běle se vkrad,
Oulisný v povaze tak jako had
Schvaloval závazek spatý.
23
Propuštěn častěji přes její práh
Oulisně po lehku dál a dál sáh,
Počal y ouskoky kouti:
Od Běly uctěn co ženichův host,
Snažil se oklamat důvěry ctnost,
Chtěl dary věrností hnouti.
Kdyby mi osud chtěl blažení přát,
Bych mohl v naději milostné plát,
Dnovéby plouli ti šťastní;
Sýdla, y dědiny bylaby tvá,
Nicby mé nebylo, leč ty jen má,
Tvé všecko, ty jen má vlastní.
Jídlaby čekala na tvůj jen hlad,
Stkvostný a panskýbys nosyla šat,
V vozebys jezdila zlatém;
Jestlibys chtěla, mně upřímě zjev,
Já beru na sebe ženicha hněv,
Žít semnou v závazku spatém.
24
Vzdychala dost pro něj; maje již prst
Tušil, že brzy ho nemine hrst,
Nelenil o soku lháti;
Chudobu, nevěru vypravoval,
Ouskočně jí se y obdivoval,
O něj jak může jen dbáti?
Poslechla lákavý nevěry hlas;
Předce však v srdcy svém po všecken čas
Upřímost k ženichu nesla;
V mysli své cýtila ouhlavní boj,
Lákaly sliby, a pohodlí stroj;
Věrnost tak Bělina klesla.
Když se již přiblížil svadebný den,
Vyjeli k svatému Vojtěchu ven
Radosti plni, a smíchu;
Nevěstě se ale nechtělo smát,
Předčila snad ona, co se má stát;
Nebo se hrozyla hříchu.
25
„Skáče nám přes cestu zaječí skot,
Provece nevěsta: Zkusýme psot;
Obraťme raději zpátky!“
„Blázýnku! domov má tato zde zvěř;
Na tyto pověry věří jen zběř,
Veselá buď, a nech hádky.“
„Poslechni kání, a jestřábů kváč,
Žalostných sejčků, a kulišů pláč;
Strašlivá znamení stále!
Tento jest rozmilý, svadebný zpěv!
Není to na štěstí, znamená krev,
Nejedu s vámi již dále.“
„Blázýnku! s předsudky nemař jen slov,
Nežádej souzvuku od hrubých sov;
Nech jim jen po vůli kvákat!
Zpívej, a veselá jako my buď,
Nech sy jim pokvákat, když mají chuť!
Předce sy budem dnes skákat!“
26
Klusali k kostelu přes malý vrch;
Kolo se zlomilo, kočář se zvrh,
Vypadnouc dostali rány:
Nevěsta nechtěla dáleji jít,
Ženich se obával se svazkem dlít,
V tom jí zas kvákaly vrány.
Vnislav se mezy tím k domovu bral,
Z dědiny bohatství s sebou sy vzal,
Život chtě vésti teď sladký:
Zahlédna u místa blažený háj,
Myslil sy viděti nebeský ráj:
Nemněl, jak osud je hladký.
Služky se ochotně, vesele ptá:
„Co dělá, zdrávali Bělinka má?
Jestli pak o mne co dbala?
Kdež pak je? co dělá, ještě snad spí?
Musým sy pospíšit nahoru k ní,
Častoli na mne se ptala?“
27
„Nehrubě – měla zde bohatých dost!
Dnes je zde opravdu zbytečný host;
Za vděkli nevezme službou? –
Mohl se navrátit o něco spíš,
Bylby byl na svatbě drobátko blížblíž,
Být mohl tlampačem, družbou.“
Děsýcý služčina potupná řeč
Prohnala jemu hned srdce co meč;
Třásl se na celém těle.
Pravdivé pravdy mu potvrdil lid:
Ubohý života strastného syt
Nežádal živu být déle.
„Samá jste peleš jen, podvod a klam,
Kyž peklo odevra šeredných tlam
Chce hromem nevěru mstíti!“
Na to sy na svého klusáka sed,
Za nimi pustil se co ptačí let
Pomsty sy žádaje vzýti.
28
K kostelu svatby se hnal jeho spěch:
Zavřen byl; protož y obrátil běh
K ženicha lstivého bytu.
Tu zaslech plesy a hudebný zvuk,
Všecko to, veselost, svatebný hluk
Dodalo vztek jeho cytu!
Zoufale v ruce nes vyňatý mečmeč,
Dále pakjak přišel, hned přestala řeč,
Konec tu smíchu a vejsků.
Hudba hned počala zmateně znít,
Sklenice upadly chtícým z nich pít,
Přestaly rozmluvy hejsků.
Ženicha odstrčiv, k nevěstě sed,
Bázlivý ženich hned co stěna zbled:
„Nevěsto! na naše zdraví!
Choti můj, najdešli nějakou lest,
Ať sešle Bůh na mne hanbu a trest!
Přísaha něčí tak praví.“
29
Nějak jsy bledá: y vyjev mi proč?
Uchyl se do kola, drobet sy skoč;
Šumaři pekelnou hrejte!
„Vdává se pekelné nevěry plod,
Béře sy kůjce a peleš všech psotpsot,
K hudbě se hbitěji mějte!“
Nevěsta upadla do těžkých mdlob;
„Nevěrný holoubku honem se vzchop!
Přiviň se k choťovu boku.“
Uleklý ženich měv nejvíce strach
Pochopy svolal, a kde kdo byl brachbrach,
Kázal dát okovy soku.
„Bídnícy! straňte se, zanechte pout,
Syce hned v své krvi budete plout,
Ten slib je v srdcy mém svatý!“
Ženicha zkrvácel, poranil strážstráž:
„Co jsy chtěl bídníku, toho již máš“máš,“
Posléz dán do pout co jatý.
30
V Praze byl vyšetřen. Dán mu byl kněz,
Káral ho, jak jen tak hluboko kles,
Že sotva lze vinu smýti!
„Vyplatím svou smrtí prchlivost rád;
Dříve než přijde však pohromy pád,
Dříve se musým předc mstíti.“
„Zoufalče! pomni, žes ztracený syn,
Nelze se mstíti: hleď smazati vin,
Nechcešli do pekla přijít!
Bude tě smažiti pekelný host,
Vyleje na tebe zavilou zlost,
Nelze pak od tamtud vyjít.“
„Což pope tak mnoho o pekle díš,
Kde vězý, pověz předc, jestli pak víš?
Sáhni! vře v vnitřnostech peklo!
Peklo je, bez pomsty se světa jít,
Ani k ní nějaké naděje mít,
Hoří již v žilách všech peklo!“
31
„Zoufalče! modli se, tobě by Bůh
Smazati ráčil ten veliký dluh!
Dobroto! nesuď ta slova!“
„Mlč brachu, vím nyní, jak se chcy mstít,
Co budu na živě, pořád chcy klít,
Po smrti strašit co sova!
V půlnocy, když budou na loži spát,
Anebo oplzle pospolu hrát,
Přijdu jich škrtit a trhat.“
Marně jej dlouho kněz nabízel dost,
Když z něho mluvily vztek, msta a zlostzlost:
„O, nechtěj pokáním mrhat!“
Nevěsta přišedši k sobě zas z mdlob,
Nechtěla žíti dél, chtěla jen hrob,
S hlavy sy vlasy hned rvala!
Proklela manžela, hanebnou lest;
Svědomí, nevěra, ztracená čest
K záhubě zmatenou zvala!
32
Roztrhla zoufale svatební šat,
Na darmo těšil ji ženichův svat;
Těšením zvětšoval smutek.
Spatřivši přitom y vylitou krev,
VšeckoVšecko, co působil Vnislavův hněv,
Proklela sama svůj skutek.
V zoufalost lákal ji krvavý pád,
Jala se do Prahy za ním se hnát,
K němu sy nedala bránit.
K němu se dodrala do vězení,
Žádati chtěla tu odpuštění:
Měli jí také co bránit.
„Pusťte ho, ať mi jen udělá smrt,
Sotva mi spůsobí bolesti čtvrt,
Původce tvého jsem pádu.
Nemohu přenesti kletby té tíž,
Kyž jsy se navrátil ubohý spíš,
Nežli jsem spáchala zradu.“
33
„Potvoro! na světě jenom se plaz
Podvodná! ať je ti nevěrný zas,
Živa buď k žalosti pouhé!
Kdo bude chtít lstivý jmenovat tvor,
Tvé jméno vysloví; tys klamu vzor!
Trp nečest, trápení dlouhé!
Jakž mohl tvůj asy nevěrný duch
Před knězem v chrámě, kde živý je Bůh,
Že nemáš jiného, lháti?
Z mysli tak brzo ti vypad tvůj slib?
Nemine, věř, tebe pohromy šíp,
Žes chtěla s přísahou hráti.
Kdybych tě jak živ jen nebyl byl znal,
Nebyl byl víry k tvým slovům jen dal,
Nikdý y přes tvůj práh přešel:
Nikdý bych nebyl co zločinec zde
Na místě popravním, v mladosti své,
Od kata ohavně sešel.
34
Pro tebe musým teď se světa jít,
Od rukou katových odplatu vzýt:
Bůh ti to splatiti ráčí!
Nemohu bydleti na světě dýl,
Blíží se ouprkem ohavný cýl,
Odbeř se, hodina kráčí!“
V soudnicy přiveden, sproštěn byl pout,
Držen byl na něho krvavý soud,
Rozsudek vynesen: k meči.
Že ze msty strážného smrtedlně sek,
Bezbožnou zoufalost, mstivosti vztek,vztek
Ukrotit nedal sy péči.
Když se již přiblížil popravní den,
Vyvedli za bránu kati ho ven;
K popravě smutně sy kráčel.
Zblízka y zdaleka přiběh sem lid,
Každý svůj opustil daleký byt,
Kdo jen moh, každý se vláčel.
35
Viděla z okna, jak bolestně šel,
Oči jak sklopené do země měl,
Za ním sy pospíšit dbala.
Dveřmi jí bránili, krátký byl čas:
Oknem ven skočila – srazyla vaz, –
Konec tak truchlivý vzala.
S krku mu hedbávný svlíkal již šat,
Zavázav oči a vytáh meč kat,
Oddělil od hlavy tělo.
Slzel a povzdychl pro něj sy lid,
Kopal se pro oba – studený byt,
Vše y s ní outrpnost mělo.
Blíž sebe vyžádal lid pro ně hrob;
Pročež je oba dva jeden jen strop,
Jeden jen příbytek kryje.
Roste tam bodláčí, kopřivy, blín,
Vidět je v půlnocy bělavý stín;
Ptactvo tam přesmutně vyje.
36