Básnická milenka.

Šebestián Hněvkovský

Básnická milenka.
Krása duše hledí z oblíčeje, Vzdělaností okrášlen jest duch: Čistota se sličností svou stkvěje, Nad ní mocy nemá Lásky Bůh; V činech všech jen jeví ušlechtilost, Kdo ji sezná: cýtí čistou milost. Jako mudřec pravidla dí pravá: „V spokojnosti bydlí blaženost, Světská marnost bublina jest lhavá, Poklad pravý,pravý ducha vznešenost, Šťastný není, jenž má zlata sklady; Blažený jest skrovný, prázden vady.“ Zpívajíc když hraje na kytaru, Každý jest hned jenom pouhý sluch; Obdivuje hudebného daru, V líbeznosti pluje jeho duch; Její zpěv a líbezné strun znění Podjímá ho jako v okouzlení. 85 Její krása těla v milém květu, Kterou vnadí rajská čistota, Dokazuje k podivení světu, Jakou moc má její jednota: Kdo ji vzhlídne, dívku obdivuje, Srdce tratí, plésá, občerstvuje. Ctí jen hochy, jejichž bystré hlavy Předčí nad jiné vždy schopností, Netěší jí větrníků mravy, Pohrdá vždy jejich milostí: Moudrého a ctnostného sy váží, S tím se život šťastný vésti snaží. Kdo chce vědět, kde to děvče vězý, Ať jí hledá, hodna milosti: Netřeba se pídit přes pomezý Lidské: jednotlivé vlastnosti Najde: též y děvče čilé, skrovné, Však tíž, vykázat jest mravy rovné. 86