Na Všemilu.

Šebestián Hněvkovský

Na Všemilu.
Sotva vzhlídáš patnácte jar kvésti, A již chvátáš k háji Ladinu; Cestou, jenž zná lahodností svésti Přímo v zhoubnou hlubinu. Spíše voják ze sta bitev lítých Bez poškvrny šťastně vyvázne, Spíše zlosyn provede sto skrytých Zločinství též bez kázně. Spíše kejklíř chrání stokrát vazu, Nežli milostnice Ladina Proklouzne v svém plání bez ourazu, DlítDlíť v ní zhouby příčina. Stálejší jest každá pavučina, Pevnější též mnohem křehké sklo; Nežli ustavičnost Žižlilina, Po dni jasném tmí se sto! 122 Jsme syc živi jednou; ale před ní Věk svůj jarní marně nezmrhej, Přijde léto, zyma; na poslední Konce živobytí dbej. Brzo syta svadneš v jarním květu, Budeš chodit živá mrtina; Osamotníš, zošklivíš se světu, Rozkoš jest co bublina. 123