báseň bez názvu

Šebestián Hněvkovský

Zpěv první.
1. Zpívám o dívkách, jak někdy v zemi České Pod praporci statné Vlasty vedly války; Též jak byly sličné, lepotvárné, hezké: Jací panoši se shlukli z blízka, z dálky, Mnoholi jich poraněno jemným šípem, Kolik bystrých hrdin oklamáno vtipem, A co obojím se dály za příhody, Než je ukojily smírné hody. 2. Nechci jevit pouhého děv udatenství, Samých skutků slavných, svítězilých; Rádbych podotknul též činů ušlechtilých, Libých květů milostného ženství, Citů outlosti a vnadných vděků, Nimiž kouzlí děvy srdce v každém věku. Kýž jest možné dojít této měry, A tak oslaviti mnohé vlasti dcery! 3. Dávno než co bylo číti o té vojně, V Čechách znamení se děla všudy: V drnčení se samy předůstojně Daly milozvučné Strakonické dudy; Hejno Blánické se ukázalo zbrojně; A co podivněji, rodily se hojně Děvy v také kráse, že i po tu chvíli Přirozenost nenabyla staré síly. 11 4. Mnozí hádají, že zase množství děv, Jejich čepce chocholné a zbrojné kroje Zvěstují nám nové ženské boje. Ale uhasen jest proti mužstvu hněv; Nepovstanou více nepokoje. Poteče-li předc však v půtce dívčí krev, Nepřihodí se to pro bobkové věnce, Však jen mezi sokyněmi pro milence. 5. Vy, co znáte děvy lépe vychované, Které vězí stále ve zrcadle, Na meč vytasený, na nástroje branné Patřit nemohou ni na divadle, Jichžto obírání šperky, krajky, Vykříknete, že zde zpívám bajky! Těm, co vzorem dívčice jsou dnešní, Těm se bojové ti zdáti budou směšní. 6. Použivše přetuhého vychování Neohrozné byly v dávném věku; Uvrhše se v chumel půtky v krutém jeku Nabízely muže k potýkání, Ochraňujíce svých meči, oštěpišti Klesly často jako hrdiny Po boku svých; víckrát na bojišti Nalezly se jejich svaté mrtviny. 7. Český Pegaze! O slavný Šemíku! V skákání jsi zjevil divotvorný dar Vysvobodiv skokem Horímíra z Pšar! Přispěj někdy ke vznášení básníku, Hleď jej do oborů nadvětrných vznésti; Nesplaš se však, aby zachoval předc vazu, Nepřišel též někde ke ourazu, Sice bude nářek na tě vésti. 12 8. Na tě Bohuše též; neb tvé přání vroucí, Aby nezašla čest bojů v nepaměti, Rozkazem jest jemu; proto hledí pěti, Baví jej též tvoje sličnost stkvoucí. Buď mu umkou! děje slávy řeď; Ukaž v lících libost, kdyby ulevoval, Zacloň lepost, kdyby muže přechvaloval; Cestou citů jej a vidů sličných veď! 9. Zjev, proč pohlaví to vábné, bohabojné, Vděkuplné, jenž jen hledí strojů, Nenávidí v srdci lítých bojů, Jeví k mužům vzniky přízně hojné, Proč teď opustivši šperky Osedlalo sobě plaché herky? S muži všedši v zhoubonosný hněv, Vylévalo mužů drahou krev? 10. Zdali pro vládu se vábnou spiklo, Za ženských že Libušiných časů Poroučet i velet zvyklo, Došedši vždy v sněmích valných hlasů? Čili množství nátisků a vzdorů Pobídlo je kvapně ke odporu? Druhá příčina se zdá být pravá tobě; Ale byly tuším obě. 11. Šest již odplynulo utěšených let, Co jsou děvy vedly v Čechách správu, Mužům tenkrát zlatý život květ; Nebo odporkyně kladly v blahu slávu, Mírnosti jsou šetřívaly za pravidlo, Upevnit ní mněly muže na udidlo, Přitom také všecku urputilost Krotívala srdcím nevypudná milost. 13 12. Děvě náleželo právo volit chotě, Nad ním také v sňátku vésti velitelství, Volívala šťastně; a tak u manželství Život vedly blaze ve jednotě. Za to konat měla těžké práce, Aby nezmalatněla jí síla; Muž si získal přízeň, když se natrmáce Za ni vyvést hleděl hmotná díla. 13. Ženstvo kladlo jistoty své na výborné Zbroje, na cvičení zdorné. Děva musila hned z mládi do své ruky Bráti kopí, válčit oštěpišti, Spouštět spružné libozvučné luky, Strojit tůčky na bojišti. Každá znala mečem rázy pudit, Koně rychlonohé honit, prudit. 14. Jak se za dnů naších dívky hbitě cvičí Prováděti křepké kroky, Vděkuplné okliky a lehké skoky, Lítat v kole jen to fičí: Takto dívky bojovné s tou horlivostí, Tou též nedočkavou obratností, V tom též vnadném vytržení Hledávaly v zkouškách bojů vyražení. 15. Za podporu vlády držen byl hrad pevný, Děvín, kde se skvěly jasné báně – Děvčí dílo! Zřel se oučel zjevný, Hrdost, krása, statnoststatnost, vše to bylo v ráně. Bránily ho z dvou hran příkré stráně, Od východu Vltaviny proudy valné, K západu dva sruby na žulové bráně, Přitom troje náspy skalné. 14 16. Pnul se zrovna proti Vyšehradu Ve své přiměřené prostrannosti; Potravy zde bylo množství skladů, Rozličných též dílen plných výbornosti; V něm tu kuly ruce panenské Břinkající zbroje vojenské, Hotovivše samé vtipu vzory Oslavily skvělostí své hory. 17. Vnitřnost hradu jevila též mysl mírnou. Vítěz vraždí, které dobou bouře vírnou Uchopil proud, krutost leje na odbůjce: Zde však bylo vidět sporukujce Sedět v sukních u přeslice, Druhé fanfrnochmi šňořit děvčí lebky, Jiné v čepcích starati se o slepice; Neposlušní musívali líbat třepky. 18. Samoslav co nešťastně se potkal polem S Vlastou, a co bitvu, též i život ztratil, Podmanily děvy všecko kolem; Rozkaz jejich jenom v vlastích českých platil. Knížata jen vládli jejich jmeny, Za vládkyně uznávavše ženy, Přísahali věčné děvám poslušenství, Zdálo se tak upevněné podrobenství. 19. Když se blížila již šestá vlády slavnost, Pravil Přibral panoš čilý k Přemyslovi, Čechů veleknězi: „Těžko pod okovy Věčně vězet, slavit na ohavnost Naše nectné podrobení! Ach což nelze vyniknouti nad posádku Děvína a zrušit otročení? Kýž to potomstvo jen drží za pohádku!“ 15 20. Odpověděl trudoplný kníže: „Mne z vás tlačí nejvíc to jho přehanebné; Příští zjeví o mně zvěsty nepochlebné, Že jsem od žen přemožený. Moh jsem níže Ještě klesnout? Viniti mne budou z mdloby; Ale od osudu sem tam házenházen, Kterak mohu zničit jeho zloby, Prostředků jsa k jinačení prázen?“ 21. „Vlasta přerozšafně řídí vlády veslo, Uvádí vše, co jen ke předmětu Bláhy slouží, a co k vlasti květu; Přálbych jí ho, kdyby časem nepřineslo Zkázu od sousedstva, země zahynutí: Kdyby neschylovalo též na potupu Mužů. To mně prsy smutí; Ale jaká pomoc bez zástupů?“ 22. „K tomu mužstvo v opojení dřímá; Nezbudí je žádný ze záchvatu!“ Praví panoš: „Vzkřísím vojsko, za odplatu Přislib, co všech srdce mocně jímá, Děvy sličné, kdo si vydobude které, Že si podržeti má ji za útěchu! Zřím již v mysli, jak se k Děvínu vše bere, Kam se vábívalo jindy množství vzdechů.“ 23. „Často pro samotnou děvu skvělou Vedli celí národové půtky kruté. Vnadí podnes slíčnost; pro ni nadechnuté Bude jinošstvo hned dychtivostí vřelou, Přitáhne sem roznícené myslí smělou; Děvy nad přemnožstvím jarým užasnuté Výhost učiní hned kolotavé spouře, A tak s blahým sňátkem utiší se bouře.“ 16 24. Schválil radu Čechů moudrý vládce, An bytnými zákony vlast blažil, Rád jho s sebe svrhnouti se snažil. Najednou chtě učiniti konec hádce Pozval druhé knížata, by ke posádce Děvčí přirazili s svými zbory, Dobyli té uvěžené hory, Že tak pospolitě skončí sváry krátce. 25. Přijat jest boj. Poslové hned, jen to práší, S zprávou tajnou jedou; jejich spěchy Předčí v jízdě nad severa dechy; Mužstvo zvěstmi nadchnuté se vznáší, Okřídlené jest tak jako v letu. Padla jiskra mocně do podnětu Lásky, vše jest rozníceno v mžiku, Všecko přivoluje ke podniku. 26. A hle! rozhorlená přemilostným ziskem Chvátá leporostlá mládež tryskem K místu určitému. Všude v davu čele Hudba zdvihá mysl, tu zde trouba Vede z slovútných měst bydlitele, Kterých srdce křeje o dívčicích chlouba; Tam zas vesničané následují hlasu Počestných dud, kráčí tak co k kvasu. 27. Jako ve pochvistích za mraky se mraky Hrnou, obtahujíc položení celé, Hemží se tu ty skal podobizny stkvělé: Takto v Čechách korúhevné znaky Davů mužských za sebou se ženou; Vidět jest vlast nimi rozvodněnou, Z všech stran hledět jest jen na praporce. Podrobte se děvy, bude vám sic hořce! 17 28. Když se na Děvíně památní den slavil Ženské vlády, přinešený důznam pravil: „U Pšar zástupové mužští stojí v zbroji.“ Druhý: „Kouřímsko jest v nepokoji.“ Jiný: „Lucký kníže sráží mužů zbor.“ Tam zas: „Všecko vzhůru od šumavých hor K nebenosným Krkonošům vstává.“ Děvín trne, Vlasta se nic neobává. 29. Byla tato kníně hojně ducha dary Oblažená, její vznešenosti tvary Pronikaly hluboko vše k skytu, V půtkách drtila vše ve odvaze, V míru jevívala outlost citů. Málo kdy svět tento podiv ve úkaze Jeví, jen když ploditi chce změny, Potom obdivuje věčně jeho ceny. 30. Dí ta: „Jste to, co jste vojsko Samoslavu Podrtily, tak jak ničí krupobití Setby? Panoši tam klesli znamenití, Nepozůstal skoro žádný z davu. To jste podnes vykonati v stavu! Skutek ten se přes pomezí vlasti třpytí. Potřeba nám káže setrvání, Slavné bude zase potýkání.“ 31. „Nedejte se mámit počtem, ten jest mylný; Kde je statnost v skrovnosti, jest zástup silný, Často hrstka přemohla již vojsko celé; Tam kde slabé poděsila hrůzahrůza, Květlo statným jméno slávostkvělé. S pluky táhne i zběř. Tato luza Pomahá jen slabost vlastní množit, Netřeba tu odvah vynaložit. 18 32. „I nám přitáhnou sem družky ke posile, Bez pomoci pozdvižení rozvodnilé Neostane, prospěji nám bitev zkoušky, Dřevní neustálé v zbrani cviky. Často léče, které kryjí temné roušky, Nesou v sobě k zvítězení vzniky; Důvtip koná časem nenadějná díla, Nese prospěch, zvlášť kde se s ním spojí síla.“ 33. „Známý jest vám otrocký stav matek, Jej jste zakusily také, statné ženy! Muži za nábytek, za svůj statek Drževší vás, s vámi časté směny Prováděli, jako děti s hračkou; Nářek váš byl jen jim povídačkou Neoučinnou; ten též osud na nás čeká, Složiti zbraň ať se každá leká.“ 34. „Velekníže vlídný, jako doba blahá Vesny, mír jen nese ve zřeteli; Ale snažnost jeho málo napomáhá. Uložili skrovnou mocnost říditeli; Jen to váže, co uzavře zem, Otroctví zas naše žádá sněm. Před ním vývoda nás neochrání, Nezbude nám nežli potýkání.“ 35. „Srdce mír mi radí; ale osud nutí Uchopit zbraň, nečekat, až s davy Obklíčí nás, nespustit se podniknutí Získavšího, myslit na opravy Jeho. K tomu zve nás vydobytá volnost. Pomněte zas na plapolnost, Níž jste vyzískaly slavných ratolestí, K ní se nakloňuje rádo štěstí.“ 19 36. Jako silný vístrvítr křoví, stromy lehce Kloní tam, kam duch se jeho spouští, Kolébá se všecko, chvěje houští, Praskotem se láme, co se podat nechce, Ba i celým klátí, pohybuje lesem: Takto ta řeč smysly všeho zboru Béře, kloní ke oučeli bez odporu. „Ať jest půtka!“ všecko volá plesem. 37. Po slavnosti zabravši se k svému bytu, Zanáší se vlnobitně obmyslemi, Jak by bouři mohla utišiti v zemi. V tom k ní vchází Budislava, plná citů Upřímnosti, nerozdílná přítelkyně. Duševné je kojí příbuzenství, Jedna pro druhou by zašla ve sutině: Nevadí jim rozdíl důstojenství. 38. V Libušině hradě, v umek sídle Uzavřely svazek věkostálý; Tam své napájely duše v jednom zřídle, Stejná tužba po slávě je pálí. Často jedna druhé živobytí Zachránila; každé vlnobití Víc je váže, víc je k sobě blíží. Přednáší teď kněžně, co ji tíží. 39. „Víckrát napadla již myšlénka ti zbožná, Vládu mužům pod vejhradou vrátit. To ti mohlo cestu k směru slávou skrátit; Vyhnouti se půtkám nebude snad možná. Nedaří se podniknutí polovičné: Mělas buďto veslo vlády složit, Aneb mocnost vazbou otročení zmnožit, Kdežto ruce tvé jsou k uzdě zprávy cvičné.“ 20 40. Odpoví tu družka veledušná: „Nebyl záměr bojů, vydobytí správy, Oučel těžký děvám: ale aby právy Pojištěna byla naše volnost slušná, Bychom neklesly zas do okovů. Tam jen schylovaly prostředky a směry, Této užívají podnes České dcery: Odejmout se nám chce – počnem válčit znovu.“ 41. „Dobře vím, co snesou naše záda, Mohla jsem sic uvést obec ženskou; Nechtěla jsem vášní nevlastenskou Pochovat vlasť; a tak mužům spoluvláda Popřána jest. Oni u všech bohů Podzemských, i co se snáší nad oblohu, Zavázali se nám přísahami, Smlouvy držet: kdo mníl, že jen kuli klamy?“ 42. „Teď zas slibovat nám budou hory, doly; Z zbraní nahlížíme, že chtí podrobenství. Přísahy jich nejsou žádné bezpečenství, To jsme zakusily; pročež jenom v poli Rozhodnut být musí osud děv. Odpusť, svatá vlasti, že zas musí krev Téci, že tě přivádíme do nehody; Žalářem jsi nám jen bez svobody!“ 43. „Cítím v srdci sama veletrudný bol; Však jak vydobytá práva zmařit?“ Odpoví tu družka: „Vol co vol, Jistě se nám bude dobře dařit! Nelze tobě nazpět konat kroku; K předu musíš spěchat bez meškání; Chci tě stříci, zajít při tvém boku, Jen ať bohové tvůj drahý život chrání!“ 21 44. Na ráno hned vnadná vévodkyně Vypravila do všech krajů poselkyně, Aby na hrad zvaly pomocnice, Že všem zhouba, nebezpečnost hrozí. V sněmu radí zvýbornělé plukovnice Rychlé tahy, že tak zajdou mnozí. Kněžna vázne ještě ve rozpacích, Její duch jest pohřížený v mracích. 45. Odvírají se hned zásob sklady, Nová spíže z okolí se sváží, Vše se hemží, vše se dohromady Zbírá; velitelka vojska sráží; Volají se v řady znějících trub zvuky; Tmy se staví jako dle pravídka, Postupují po pořadě pluky, Od kněžny se drží vojska zhlídka. 46. V tom sem zabírá se ze polední vlasti Kněžna Klatovka, tu přivádí sem strasti, Správy žádá, jak se tam má řídit, Že chce zbory zbírat, však že nesmí s nimi Přitáhnout sem, že se bojí před cizími Zástupy, že se chce po prospěchu pídit. Vítá se, a dává se jí průvodkyně, Na zbory se táže tato panovkyně. 47. Družka k ní dí: „Vyjevím ti davy; Jsou sic skrovné, ale převýborné hlavy Dosazují všecken nedostatek. Za zástup se páčí důvtip Vladislavy, Nadějí jest blahou u mužatek. Jistě šťastně skončí vlnobitný zmatek. Vystup na náspy jen téhož tejna, Vyjevím ti vstupující hejna.“ 22 48. „Hle, zde z předu křepčí lehká jízda Bez křiku a bezevšeho třesku, Schopná nejpříkřejší nastoupiti stézku, Známá jsou jí ke výpadům hnízda Pohodlná. Prospívá jím rychlost, náhlost; Hravka, jejich plukovnice, nedosáhlost Mnohou vyvedla již, kujíc pády kvapné, Mnohé reky ními ještě lapne.“ 49. „Za nimi tu táhne lehká pěchota, Hejno obratné a velehbité; Ve oděvích stkví se lepá čistota. Činí výpad sice pospolité, Rozprchnou se na vrchy a na průluky, Ramena jich krášlí znící luky. Stratka ten zbor řídí, rychlá jako sup, Ulovila mnohý vzácný lup.“ 50. „Co zde vidíš množství štítů, to jest strážné Vlasty vojsko. Oštěpy si nese vážné; Stkví se lev jí na praporci, Zvítězit chce buďto nad odporci, Aneb vlasti býti obětí, Jen když zpěv ji poctí pamětí. Po splnění rozkazů z nich každá práhne, Bez vítězství nazpět nepotáhne.“ 51. „Šetřený být musí tento výbor děv, Sic by zašel všecek ve nadchnutí; Zákonem jest Budislavy pokynutí Jemu.“ Klatovka dí: „To mi zjev, Co to táhne před ním za panošku mladou, Jenž se v přílbici stkví chocholaté, Ana převýšuje všecky druhé vnadou; Zdá se býti děvče přesrdnaté.“ 23 52. Družka praví: „Zříte lepotvárnou Květku, Ta jest podvůdkyní téhož davu, Nazívá svou tetou Vladislavu. Pílí následovat sledy statných předků; Hrdinstvo jest jí jen převelebné, Znění zbraně váží sobě nad hudebné Zvuky, pročež Hrubé přezděno jí jméno; Však jest děvče pro vznešenost ducha ctěno.“ 53. „Ten co přichází zbor, jenž má lišku v znaku, Vede Šárka předůvtipná, velečilá, Tropí díla klamy podařilá: Brzo ve coufání nápodobná raku, Brzo jakby padla ze oblaku, Nese prospěch, pomoc okamžilá. Sivá jest, však jeví libost mnohou; Zdali příliš živé sličnými být mohou?“ 54. „V patách chvátá za nimi znak s holubicí. Jest to mílokvětné spanilosti vzor, Nezná zápasiti tento stkvoucí zbor; Ale každá z nich se zdá být kouzedlnicí. Vnadí vším i hnutím, půvaby, a zpěvy, V mírnost mění přezůřivé hněvy. Všemila a Krasoběla toto křídlo Řídí, jenž jest mezi muži hádek zřídlo.“ 55. „Po nich přichází sem hejno podezřelé, Které nese Lela ve praporu, Křepká Mladka vládkyně jest téhož zboru, Jeví v očích plápol, nestydatost v čele. Jsou to počestnosti odpadlice, Po lupu se shání jako krahulice. Jsou ty ochechule mnohým vnadou, Místo zbraně, zhoubu tropí zradou.“ 24 56. „Za nimi znak se divokou sviní Vede vybrané a velevládné zlice, Vadka jim jest vévodkyní; Hodka, Radka, Řinka, její pobočnice, Předčí v horlivosti nad dračice, Škaredost je podobné si činí; Uražená láska, zoufalost je dráždí, Pomstou hrozí jejich usta, páždí.“ 57. Klatovka se průvodkyně dále táže: „Co to za mužatku, jenž si hrdě kráčí Jako obr, mé oko ji páčí Za podporu hradu; jistě velí, káže Vojsku, plukům; zajisté jest panovnice?“ Odpoví tu družka: „Jest to Pětisila, Která mnoho reků zahubila; Vede vzdorné, ale statné kopennice.“ 58. „Nezná pudu lásky, ale žížně slávy; Nezná jiné bláhy, mimo udatnosti; Zavrhuje v půtkách ouskočnosti, Uvésti chce Amazonek správy. Zdá se, jak by příroda zde ve pohlaví Provedla si nějakého bludu; Za podporu naši zdá se od osudu Přivedená, ta nás strasti zbaví.“ 59. „Poslední ty těžké jízdy řady Vede Strachna, žena znamenitá. V půtkách umenšuje, odstraňuje vady, Ve výpadech bývá jako lvice lítá. Dále jede mnohá u komonstva Čilá raditelka. Zálohy zříš koňstva, Též i zásob vozů. Vážně postupují pluky, Povýšují mysle hudby zvuky.“ 25 60. „Ta, co jezdí u průřadí v čele Vojska na klusáku sněžném, Co prohlíží řady ostrým okem směle, A co není ve odění zběžném Oblečena, ta jest Vlasta. Zdá se plodem Božky válek býti; vzor jest statečnosti, A kde třeba, co proud podemele spodem Směry mužů; nedrkotá v odvážnosti.“ 61. „Kam teď míří, vězí ve zámyslu skrytém. Pozůstane vojsko před hradem však bytem; Ale brzo tropit bude zmateniny, Kněžna odděluje pro posádku stiny, Jistě přepadnout chce některého vůdce. Bohové kýž zahubit chtí naše škůdce! Teď se na hrad vrací, teď jí svůj směr zjev.“ A tak skončila se rozmluva těch děv. 62. Na ráno když chýlilo se na usvítu, Kladly oběti se Svantovítu, Též i druhým bohům; zvláště božce Ladě. Vece Vlasta: „Božstva mocné v světa vládě! Neprosíme o ochranu živobytí, Ale o vítězství, o vyjití Šťastné půtek. Braňte věci spravedlivé, Muži přísahy vám kladli křivé.“ 63. „Slibivší nám vlídnost chtí nás za podnoží Uvést; k tomu nebývalou krutost množí; Mstěte tuto bohaprázdnou lichost! Vypuďte z nás všecku jemnou tichost, By jsme splácet mohly všecky půtek zloby; Ať nevedem boje na potupu!“ Věštcové v tom jeví šťastné koby, Duch se povýšuje ve zástupu. 26 64. Slavně po Vltavy břehu šel jich tah, Přímo k Praze, sídlu blahé české země: Nikdý nezřela tak shluklé sličné plémě, Hodné k milování, Čechů ples a strach! Táhly v skvostném blesku; zněly hlučné zpěvy, Jakby nevřely v nich hněvy; Kráčejíce k osudnému podniknutí, Nesou v srdcích bláhu, v pěstích zahynutí. 65. Kněžna chtíc potříti jednotlivá hejna, Přípravy hned strojí k vlnobitné půtce: Převlečená v sprostý oděv, skoumá ztejna Mužů počet, pevnost místa, jejich vůdce, Místo pro boj, k přilákání ke outěku; Tají svých vojsk počet. Muží mní, že v řeku Možné jest je vrhnout, boj chtí bez protahu, Že jim kořist, sláva,sláva vynahradí snahu. 66. Vojenský byt mužů k Pšárům dosahoval, Na přívrší náspy utvrzený, Odporům všem pevně nastrojený; Jej hrad nedobytný podporoval. Vůdkyně chce přivést mužů do oukladu, Aneb odraziti od té tvrze zbory, Neb se zmocnit klamem téhož hradu; Na pohled chce dobývati pevnost hory. 67. V pravém křídle stojí Stratka v předu, K ní jest připojena zhoubonosná Vadka, Květky plukové se staví v středu, V levé křídlo Šárka, Hravka, Mladka; Strachna jízdou za nimi jest do půl kola; Pětisíla v bojích vězíc u Podola, Vyrazit má v levé mužské křídlo, Lapit, lzeli bude, Přemyslovo sídlo. 27 68. Velekníže pořádá též k půtce zbory Podlé Příbralova navrhnutí. V pravé křídlo klade hromné vzdory, Nimi kuje vzdání děv neb utonutí; Nimi obklíčit chce děvčí davy, Vmetati je přímo do Vltavy, Na vahách jsou jestěještě osudovy směry: Zničenyli býti mají české dcery. 69. Nikdý ještě tolik hrdin po hromadě Neshluklo se z Vltavského knížetství: Kam se podíti jim mělo vítězství? Lapák z Klecan statný v boji, mocný v radě, Řídil skalné vévodovo sídlo; Radoslav, syn Kašin, levé křídlo; Slávu otce stíhá tento Bivojovec, Rek jest v bitvě, v lesích šťastný lovec. 70. Slavoš, Tetky manžel, řídil vojsko v středu, Vládyka byl udatnosti valné, Z dolin květných, libojemných vzhledů, Kde i strmí v blízku chlumy skalné, Kde i Mže se mezi kvítím valí, Kde i jeví živou utěšenost skalí. S ním též Protoslav ved Kasala pluk svata; Nedá Běla táhnout reku na děvčata. 71. Pravé křídlo řídil Čechů vládce, Pod ním Zbislav, rozšafností vážný, Vzor ved vojska, Přemyslův pluk strážný. Panoš Přibral, předůvtipný rádce, Jemuž duchem nejsou v Čechách rovné, Ved jen setniny své skrovné; Nepřízeň mu vyšší skvělost kazí, Trudně se jen při svém zboru plazí. 28 72. Ještě zbýval zástup, jenž byl ve záloze, An měl tropiti zvah ve lomoze; Nezamysl knězeckněžec ten zbor ved, Sličný jako pučící se květ; Šlechtu v srdci nesa jeví ušlechtilost, Neznámá mu ještě byla v srdci milost, Mní, že děvy jsou jen zbraní nebezpečné, Neví, že i raní líce převýtečné. 73. Jeho pěstoun, zpověstilý Sukoslav, Vede hbitých svobodníků dav, Smíšenici rozlíčného druhu. Zde byl chumel pražských větrníků, Motanice lehkovážných poběhlíků, Hemžení i cizokrajných dobrodruhů; Táhla je sem kořist libokvětná, Nevědí, jak naděje je ošemetná. 74. Hle, již k bitvě volá množství smělých zvuků: Řady postupují, střílí se již z luku, Hvízdá množství rychlokřídlých šípů, Hřmí na štíty skalná tíže z praků, Tmí se obloha co plná mraků; Rachot ozívá se od oštípů, Z hradu koulí se kry skal a tíže stromů, Hlukot ječí, jak by bilo na sta hromů. 75. Kníně nechtíc zkázu strpět ve outoku, Přetvářlivě dorážeti dala k chlumu, Nastražíc však Šárku, by jim padla k boku, Přezvídavší z vojenského umu, Co chtí kouti, sesilnila levou stranu, By jich ochránila šikem hranu, Nastraživši dívky v zadu do záseku; Dychtí sama muže vehnat v řeku. 29 76. Šárka na určité místo vtrhla, Tam též vedla Mladka bujné bojovnice, Vnadu mnohých hejsků; tyto milostnice Ke kořisti mužům sama vrhla. Tu byl plesot, že tak zvítězili lehce, Žádný déle ve ležení ostat nechce! Vše jen dychtí kvapně k předu, Pronásledovati dívek sledů. 77. Mužské pravé křídlo ven se vyhrnulo, Co mocný proud, který strhal hráze, Jej nic nezdržuje v zkáze, Mnohé statné děvče již zde zahynulo. Děvy ustupují mužům na dvě strany; Muži plesají, že jejich hrany Dosahují k břehu Vltavinu, Že tak prorazili půtky oudolinu. 78. Zatím Šárka chtěla vzdálit od bojiště Záložní pluk, odpor činí Sukoslavu. Hemžení jest vidět v tomto davu, Vyhlíží co rozdrážděné mraveniště. Šárka outěk strojí; utíká však zdlouha – V davu zbuzuje se po kořistech touha – Brzo outěk, brzo představuje vzdory, A tak mámí za sebou ty zbory. 79. Vábí je až k ctnému Hloupětínu, Tam jsou oblíčené vůkol děvy: Odporci mní, že jim neuklouznou z klínu. Zmizely pryč, co ve větru plevy, Poznávají teprv Šárky klamy, Předhazují zpozdilost si sami: Že je musil vábit sem sám ďas, Že jim uprch bez prospěchu čas. 30 80. Když tak k řece dorazila mužů hrana, A tak proražená dívek levá strana: Květka shromáždivši vojsko strážné, Strachna statné jízdectvo své vážné, Proseknout chtí střídu v polovici. Způsobíce v mužstvu zmatenici, Ženou odporníky do Vltavy. Darmo ku pomoci volají se davy. 81. Vlasta prováděla udatenství; Kam se vrhla, padaly tam stiny; Nesmrtedlné byly její činy. Přemysl chtěv získat vojsku bezpečenství, Hledá Vlastu, žene po ní kopí; Uhnouc se mu, raní jej, a on se klopí, Padá na zem; kůň též na něm leží. Ku pomoci vše mu rychle běží. 82. K němu vece Vlasta: „Křivopřísežníku, Utlačením ženstva przníš člověčenství. Mohla bych ti život vzít co odporníku; Však si vážím tvého důstojenství. Chci mír; mají ti co panovníku Ostat vlastě; jen klaď umluv bezpečenství.“ V tom se hrnou ku pomoci reků davy, Vydobyt chtí vládce, mocné Čechů hlavy. 83. Sám i kněžec ku pomoci letí, Vymoci chtěv otce ze zajetí. Květka se mu staví v cestu přímo. V nuzné době po ní hodí kopí; Uhne se mu, ono letí mímo, Děva se jej v letu chopí, Přelomíc ho, hází mu ho zpět, Vece: „Škoda by tvých bylo květných let.“ 31 84. „Potýkej raděj někdy se proti nepřátely. Svoboden jest kníže.“ V tom se přilbice Spustila jí; zří, jak se jí pleti rděly, Sličná duše hledí z této kraslice, Pejří se a obdivuje její lepost. Jí se líbí tato přímá slepost. Zástupové rozdělují oba – Snad je někdy k sobě přivede zas doba. 85. Dále Vlasta proti Ratiboru kopí Hází: synek jeho pro něj slze kropí, Pro něj nářek vede, pláče, kvílí, Že jej zastal špatně, že jest zajít volen. Chápá se tu vévodčiných kolen, By jej zachvátila, po smrti že chýlí; Aneb by mu navrátila otce zpátky. Dí ta: „Nechci válčit s šlechetnými mládky.“ 86. „Osud, který drží v půtce vrhu vážky, Nižádného do života nenavrátí. Součtován jest, kdo jde do porážky: Kdož ví, komu se tam života nit skrátí? Zašel otec; tak jsem mohla padnout. K čemu hledíš v květu živobytí zvadnout? Odstraň se pryč; vydám otcovo ti tělo.“ Srdce jinochovo bolem chvělo. 87. Teprv povstal chumel v levém dívek křídle. „Nazpět, nazpět, muži!“ hlas je volá, „Pětisíla jest již ve knížecím sídle, Pomoc, Pomoc! nic jí neodolá!“ V skutku, sotva že tam vládce vnesli Do vrat, vedrala se tam ta vývodkyně. Zajistéby jeho hradby klesly; Na pomoc však přišli muži ke skalině. 32 88. Těžko bylo vítěziti na dvě strany, Obrátila v pravo davu hrany; Vlasta v tom též ze zad muže tlačí, Hravka, Stratka koná nesmrtedlné činy, Strachna, Květka, Mladka tropí zmateniny, Muži zřevše, že se osud nezjinačí, Dávají se, kde jen možno, do outěku; Děvy zajímají mnoho reků. 89. Sukoslav se vrací, nachází jen trosky Z udatného Přemyslova voje, Zde je vidět pádit bez komoňů vozky, Reky znamenité prázdné zbroje: Děvy v patách jako sršňů roje. Jeho druzi namáhají mozky, Mají-li se dohromady srazit? Uznali, že není hodno útěk kazit. 90. Uprch šťastně se svým rychlým plukem, Málo který dostihnut byl lukem. Přichází sem taky Přibral, s srdcem smutným Praví: „To zas bude v Čechách chumelice! Nepřáli mi býti přeslovútným, Nechali radš zvítěziti bojovnice.“ Šárka vracující pozná reka, Křičí na něj směle ze zdaleka: 91. „Do souboje!“ Dí on: „Děvo líbá, mléčná, Vypáčilas mně dnes z ruky věnec, Jednáš co má odpůrkyně věčná: Předce tě ctím co tvůj posvěcenec, Zajdu někdy co tvůj vroucí ctitel, Nesmí ublížit ti žadný mstitel, Zanech půtky, dnes se ve mé mysli víří.“ Tato slova srdce děvy smíří. 33 92. O kýž možné všechněch rekyň slavné činy Na orličích až do oblak vynést perutích, Aby od končiny do končiny Zněly věčně v písních labutích! Ale Musa káže skutky zpívat jiné, Tam kde děvčí milost line; Tedy udatnosti jiným zpívat nechám, Přes bojiště s zakrytýma očma spěchám. 34 Zpěv druhý.
1. Když kdo za dnů naších vychvaluje Ctnosti ženské, čistotu a statnost zvláště, Tu hned mnohý z nepřízně a záště Na oslavě této pochybuje, Předkyním i naším na cti utrhuje, K odporu se jejich slávy chystá, Pokládá jich skutky za nejistá Povídání: žen jen hanu vypravuje. 2. Jeví, že jsou ženy dnešní pouhý cit, Že je zanášejí ohně pudy, Mnohá že si přeje sotva study; Těch nezpívám. Mne sic od podivu svit Do oboru bodřejšího vábně bádá, Kde je vidět čacké děvy, čilé herce; Ale vážné chůze třeba ještě žádá, Vidím před rukama nedůvěrce. 3. Ostražitá Vlasta předezvídá, Kdyby měla potkati ji bitev ztráta, Že ji bez posily,posily žádný z nehod bláta Nevytrhne; pročež vypobídá Družky v kraje: ty tam měly zbořit hrádky Od děv obsazené, posádky ty z tejna Dohromady srážet v hejna, A pak s nimi navrátit se zpátky. 35 4. K témuž směru byla Hromka ke východu Vypravena, jela k zřídlům labským směle, Jakoby s ní táhlo vojsko celé; A když přiklusala k Draženskému brodu, Na závodí dobrodruha shlídne, Z zdálí k zápasu jej vypobídne, Rychle ke břehu se k němu blíží, Div se komoň její nepohříží. 5. Žádná dívka proti jedinému reku Nedala se nikdý do outěku. Jako onen, kdo si volí za pravidlo, Když mní v noci vidět běsa, jeho tlamu, Zrovna vrazit na něj na strašidlo, Najde, že jsou byli smyslové jen v klamu: Takto Hromka nebezpečnost za nic váží, Na odporce s srdnatostí vráží, 6. Vece: „Vzdej se, reku! sice ke kořisti Sloužit musíš dravcům ptactva, zvěře.“ Praví panoš: „Nejedu sem z nenávisti, Nedrž ctitelů svých za soupeře; Cizinec jsem, otec můj jest vůdce V Novohradě; vede mne sem zvěstů chtivost, Líbí se mi ta zde vaše živost.“ Nic to naplat, chtě neb nechtě musil k půtce. 7. Panoš obdivuje děvu ve zápasu Praví: „Udatnost tvá podobna jest Třasu; Slož zbraň, celý se ti vzdávám, Otrokem tvým pozůstávám, Poroučej jen, vše chci tužit.“ Vece děva: „Musíš dobrodružit, Musíš chrániti mne rok a den, Chovat se co přemožený plen.“ 36 8. Velká dvornost byla v starožitném věku Ke panoškám u šlechetných reků; Z odporců se stali chránitelé, Opovrhše zrády, držívali slibu, Sličnost zastávali ze oblibu, Propůjčili jistost děvě osamělé, Uhašeno bylo všecko soctví, Jak-by odporci žít chtěli u otroctví. 9. Panoš svoliv na vše, o svou družku dbá, Po návěští se jí s uctivostí ptá, Kterak bylo možné dojít této slávy, Že tak vše se jemu divné v Čechách zdá. Dívka jemu za odpověď dá: „Udělím ti celé požádané zprávy, (Jak by mohla vychvalu děv odepříti?) Strpení měj: budu-li kde dlíti.“ 10. „Panovala v Čechách jará kníní, Blahá větev přemoudrého Kroka, Podobná mu, jak by vypadla mu z oka: O ní naše rozlehlá vlast míní, Zdědila že po něm rozšafnosti umy; S cizinstvem byl známý tento vládce, Pod ním jařili se v Čechách doly, chlumy; Po něm dcera vládnula mu ku památce.“ 11. „Pro líbost jí dáno jméno Libuše, Vlídnost, citnost patřily se u duše Její. Byla líbá, jako zorní doba V květnu, když spí pochvistina zloba, A když porošené kvítí slaví den, A jej vítá ptactvo v štěbetavém křiku: Tak byl nástup její vlády zřen, Tak se zdála všecko vnadit v zniku.“ 37 12. „Chtěvši tato kněžna velečinná Vynikati nad knížata jiná, Získati též přeslavného jména, Aby o ní u potomstva zněly zvěsty, Že též umí panovati žena: Odstraňuje všecko s cesty, Co by na odpor stát mohlo blahu, Staví památku svou, jarou Prahu.“ 13. „Napřed dychtí vyvrátiti krutý zvyk, Totiž zastaralé ženstva otročení. Málo které žily v usnešení, Ženstvo ve porobě tratí vnadný znik. Sličností-li byl kdo k které jat, Náchylnost ta netrvala dlouze, Odstraněna byla jako sešlý šat, Dostíhla ji v stáří hrůzoplná nouze.“ 14. „Přednášela jednou kněžna v sněmu: Nezná ctná vlast duševního příbuzenství, Kde muž s ženou volí z lásky společenství, Slušno již jest blížiti se jemu. To jest hlavní stupeň lidské vzdělanosti, Bytný základ pevné společnosti, Tam se nežije víc prostopášně, Utichnou v něm smyslnosti vášně.“ 15. „Vodí ušlechtilost, zámysly se míří, Rozkvětá vlast, lidnatost se šíří, Roste i s ní zemi bezpečenství; S duchem ženy vzniká udatenství, Sesilní se novotné to sídlo, Přitom ve volnosti srdce žen jest vděčné, Neopustí chotě v době nebezpečné, Vlasti síly též i blaha bude zřídlo.“ 38 16. „Vládykové někteří jen návrh chválí; Proti němu spítí se však množství. Domoslav dí: „„Novota jen mysli šálí, Kněžna myslí, bychom jako božství Pěstovali, ctili každou ženu: Kdežto příroda ji věčně ke vřetenu Odsoudila. Proto dala vzhled jí krátký, K vládě nehodí se duch jich zvrátký.““ 17. „„Rámě mužské drtí nepřátele, Pročež žádáme mít panovníka; Nechcem ženu poslouchati déle, Vol si chotě, vlády oučastníka, Aneb opusť země přetěžkého vesla.““ Kněžna potupu tu pro tenkráte snesla Pravíc: „„Není v hod vám mírnost ženská? Nuže! Železné má říditi vás žezlo muže!““ 18. „V Stadicích žil toho času veledušný Panoš, co rek vyváz v mnohém boji tuhém, V času míru odvírával pluhem Lůno země; byl co skála krušný, Znala jej co rozšafného sněmovníka, Který jevil ve záměřích ducha čilost; K němu kloní blahodějnou milost, V něm zří přestálého pomocníka.“ 19. „Jej si vyvolila za blahého chotě, Oba dychtí přivesti vlast k květu; Pročež vrátila se ke předmětu Předešlému, počínají ve jednotě Následovat vyměřenou dráhu, Ke blahotě vlasti obracují snáhu, Neohlíževše se na urážky, Zavadivše sem tam o překážky.“ 39 20. „Proti vládě jitřilo se nepřátelství, Málo kdo chtěl slyšet o manželství, Křičí, že zvyk zachován být musí dřevní, Pozůstat že musí ženy za čeládku, Okres činnosti že díla kolovrátku Mají ostat. Vládcové však v směřích první, Nedali si polohy své zmařit, A tak počal se jich oučel dařit.“ 21. „Aby dokázala původkyně Prahy, V pohlaví že stejná schopnost pozůstává, A že hádka není o povahy: Povolati děvy k dvoru svému dává, Ty tam vyjevují sílu, statnost, Co v nich vězí za obratnost, Ony vede k umělectví čilost, Ve všem zjevuje se podařilost.“ 22. „Kněžna dala jednou známost o sedání, Přijel k němu také hrdý Domoslav, Vpletly se dvě děvy mezi hrdin dav, Panoše zvou téhož k potýkání. Zavrh půtky slovy potupnými, Že by nečest byla, válčit se ženskými, Ty jen aby potýkaly se ženilci, S nimi že jim nakloněni budou milci.“ 23. „V tom tu jezdec bílý s fanfrnochy jede, Hrdoše zve téhož ku zápasu. Troubí se již k půtce, boj se vede, Domoslav již leží svržen ve úžasu, Bílý jezdec sjímá lebku, krása vlasů Vinoucích se barvy ryzohnědé Slíčnost líčí, prsů plnost jeví děvu, Leží omráčený v potupě a hněvu.“ 40 24. „O jak tenkrát kněžnekněžně tlouklo srdce plesně, Dívčice když Domoslava s koně svrhla, A když ležel obklíčený v těsně, Když děv družina si posměch z něho strhla! Tu hned knežnakněžna Svatku vítězkyni Provolati dává za vůdkyni. Mnohá děva podobnou čest nesla, A tak hrdost mužů mocně klesla.“ 25. „Jednou kněžna, když se její panování Na skloň chýlilo již, jela se komonstvem Na lov, drževši jej za okřání; V houští číhal na ni zástup Hunů – s koňstvem, Vypad na ni; brání se tu její druže, V stavu není přemoci přesilné muže, Potýká však do ustání, Lupičů část s kněžnou pouhání.“ 26. „Tří s ní letí. Jeden z nich ji nese Na komoni: a hle v zdálí v lese Vypadají na jinošku Ozbrojenou. Dívá se ta na panošku Bědující, ana volá: „„Loupežníci, Vrahové a krutí nákeřníci, Propusťte mne, dám vám zlato za výplatek!““ Soudí, že to jistě nějaký jest vzatek.“ 27. „Pomoci chce, zří, že dlít se nedá, Jednoho hned s koně srazí šípem; Druhý žene po ní mečem: pod oštípem Zachází ten; třetího též shladit hledá, Ten se brání; však když shlíží, Že mu překáží plen, pádí, tíží Ulovenou: děva za ním chvatem pílí, Šípy za uprchlým hbitě střílí.“ 41 28. „Poranila koně; ten hned kles, Vězí kněžně noha pod komoněm. Lupič k ochraně se chystav honem Volá: „Pomoc!“ rozlíhá se les. Děva proti němu žene kopí, Panoš odraže ho terčem, jej se chopí, Z udatné jej pěsti páčí, Čela oběma pot máčí.“ 29. „Na vahách jest výchoz; statná bojovnice,bojovnice Válčí bez pavézy, bez přílbice, Přitom odporce jí její dřevce zlomil, A tím ducha poohromil, Brání se jen zlomkem dolním, Vyrazí meč jemu, s srdcem přeplápolným, Do lebky mu ránu zhoubonosnou vráží, Rek se proti ní zas postaviti snaží.“ 30. „Posléz sebou jako sosna kácí: Děva kněžnu vyndavá ven z tísně, Odechnout chce unavená prací; Však ji osud zkouší ještě přísně: Tří sem jedou vrahů společníci Unášejíce dvě děvy. „„Těžce se jim spříci,““ Praví kněžna. „„Rychle uprchněme, Sice do záhuby upadneme.““ 31. „Družka kvapně kněžnu na komoně sází, Béře za kořist meč a terč, jenž jí schází, Ustupuje mezi husté kmeny, Vece: „Nevím, jestli osvobodím ženy?“ Obě dvě se berou mezi houští, Za ními i lupiči se pouští; To tré jejich stopy stíhá, Děva na příhodnou dobu číhá.“ 42 32. „Najednou tu jako na poskoku Vrazí vrahu ránu do pravého boku: Padá s koně; děvě mysl roste. Držíce ji za děvče jen sprosté Mní, že zajde brzy pod rameny Jejich, a že druhou lapí hříčkou. Osud obou vězí pod sudičkousudičkou, Před rázy ji chrání husté kmeny.“ 33. „A když zase pohodlnou dobu děva zhlíží, Zareje meč druhu pod přílbici, Klesá, k třetímu se rychle blíží, Tento skáče s koně, tepe bojovnici, Ve skalách se ozívají rány, Děsí se zvěř, odletují vrány, Potýkají obá jako lití, Na vahách jest obou živobytí.“ 34. „Vidouc kněžnakněžna, že je na omylu, Stíhaná že není, slyší rázy ťaté, Vracuje se družce na posilu, Rozvazuje děvy spiaté. Vida lupič pomoc, rázem ve své síle Zkolit ji chce; ona pohodlné chvíle Použivši odporníka bodne, A tak zápas porozhodne.“ 35. „Radostně ji všecky objímavše, Svou ji osvoboditelkou nazívavše, Skládaly jí díky. Kněžna praví: „„Není v Čechách děva tobě stejná, Okrasa jsi vlasti, její poklad pravý; Jak ta skvostnost mohla ostati mi tejna? – Bohové tě vyslali sem právě v hod; VyjevVyjev, kdo jsi? jaký tebe vyved rod?““ 43 36. „Dí ta: „Jsem já dcera Domky Radislava, Ten mne v zbrani cvičil, hrdý na koleno Udatnosti. Slavka jest mé jméno, Lov mě sem ved.“ Kněžna dí: „Máš Vlastislava, Aneb Vlasta slouti. Zde je Budislava, A zde Svatka, obé v síle rozhlášeno; Tvá máť jest mi známa, jenž unesla krávu, I tvůj otec, jehož skutky jeví slávu.“ 37. „Takto Vlasta dostala se kněžny k dvoru, Ukazuje k panovnici zámyslnost, V sněmích hlubokou a ostrou důmyslnost; Držela ji kněžna brzo za podporu. A když stížnosti šly, jaké muži vády, A co tropí leckdys ženám za příkoří, Vidět bylobylo, kterak její oko hoří, Řekla víckrát: „Uvedla bych ženské vlády!“ 38. „Kdyby“„Kdyby,“ kněžna praví, „nebylo mi žezlo Usouzeno, snadby snění to mi vlezlo Na mysl též; však směr jistěji mne vede, Drahá družko, schopna jsi sic štěstí tvořit Vlasti; však i v stavu obor světa zbořit. Nevím, kam ti sudička tvou nitku přede, Vyvodíš snadsnad, co jsem předevzala.“ Takto příští její předzvídala.“ 39. „Však ta kněžna, která měla věčně žíti Pro štěstí a blaho vlasti, Padla do nemoci: všecko bylo v strasti, Všudy bylo slzy zříti, Každá se ptá, jak se bude dále díti? Že žen upevněno není štěstí, Cítila to kněžna jsoucí na rozcestí, Počala již svého vykročení číti.“ 44 40. „Stěžuje si družkám: „Ubejvá mi síla, Vidím bořit vystavená díla, Líto jest mi ubohého ženstva, Na stupeň jsem šlechetného člověčenstva Uvedla je, kde se neudrží; Vidím, jak tu všecko pluje strží, Jak jest všecko namáhání marné: Syn jest ještě dítě, manžel stárne.stárne.“ 41. „Jako pocestník se veletrudně rmoutí, Když jej v spěchu v lese překvapí tma hmatná, Znamenaje z jeku, jak se řeka kroutí, Kterak plete každý krok noc matná, Zhlíže, že mu cesta nebyla nic platná: Tak se smutí kněžna, že tou tmavou poutí Její záměr hyne, její vzhledy blahé, Její podniknutí srdci drahé.“ 42. „Zavázala pod přísahu svého chotě, Rozkázala květoucímu synu, Aby krotil drsnost mužských činů, Nenechali ženstva ve lopotě. Slzíce to slibovali splnit oba, Přistouply též děvy ke posteli Tázavše se, coby činit měly, Kdyby tlačit měla ženy zloba?“ 43. „Praví kněžna: „Družky! cítím smyslů mdlobu, Pomozte si samy, budeli vám možné; Co jsem v zlatě uchránila za zásobu, To jest vaše.“ Viděly jsme smrti dobu, Nevykládavše slov kněžny zbožné, Uvrženy na syrobu, Nenapad nám žádný bojů skutek, Podjal srdce všecky přestrašlivý smutek.“ 45 44. „Odpusť, že tě v povídání po obšírné Vedu cestě; mnohé vysvětlení cizí Potřebuje, sic mu jasnost dějů zmizí. Mnohé by se jemu zdálo vírné, Co zde zříme světle, jak to osud mece.“ „Libá děvo, jen jev,“ panoš vece, „Zřídla dějů, pro ně daleké jsem cesty Konal; z ust tvých mile přicházejí zvěsty.“ 45. Dí dál Hromka: „Mluvila jsem o Libuši, Přítomna jsem byla u požáru; Křik a pláč byl, jak by zřely její duši, Srdečností ctily vstupující páru. Panoval cit, jako by se někdo z bohů Zjevil. Smutná hudba, smutné znění rohů Jalo srdce; mnohé trhaly si vlasy, Pravíc: „Pryč jsou s tebou blahé časy.“ 46. „Sotva kněžna zabrala se mezi bohy, Naše pohlaví hned do poroby kleslo, Muži, jak by dáno ke nátiskům heslo, Počali hned píčit pejchy rohy, Tropili zas ženám křivdy kruté, Jakby ony za Libuše prominuté Měli vynahradit, hojněji je zplatit, Tak je bylo vidět na ženy se katit.“ 47. „Po otroctví svoboda je sladší; Ale po svobodě pouta hůře tlačí: Lépe vězet věčně pod jhem poddanosti, Lépe neznat nikdý svobody, Nežli okusiti její lahody, A zas upadnouti do podrobenosti. Kdyby tato kněžna nás pout nesprostila, Zdaž by která jich si zošklivila?“ 46 48. „Ženstvo, které svých práv rádo nezadává, Všemožně jich zachovati pílí, K mužům svým se milostněním chýlí, Od vnad vděků čackých změny očekává, Ženy milokvětné, libooké Sice srdcím svým je táhnou: Ale na čas; touhou po divoké Smyslnosti, po víc ženinách jen práhnou.“ 49. „Z všech stran ozívá se v Čechách bědování Na nesnáze, na vzdory a na příkoří; Mužstvo ženy utiskuje, moří: Jakby přivesti je chtělo ke zoufání. I nás vychovanky kněžny božné Uražují, jak jen možné, Skutky, mluvou posměvačnou, Svévolnou a uštipačnou.“ 50. „Vlasta co stín utrápená chodí, V myšlénkách jest pohřížená o prostředky: Důvěří se, že žen osvobodí, Ku pomoci volá bohy, šetky! Již tu stojí záměr, který zase boří, Láska k slávě v prsích mocně hoří; Z bledých líc a ze zapadlých očí Zří se záměr, an se mžikem bočí.“ 51. „Takto šedošerý, ohňočerný mrak, Který v lůnu nese bouři, krupobití, Jeví hrůzu, děsí se ho zrak, Věštějí se ourazové skrytí: Tak se zřelo v jejím chmourném vzhledu Plno ohně, plno krupového ledu; Mnohý viděl, že tu bouře vznikne, Jak se s svými družicemi spikne.“ 47 52. „Sama s Svatkou zabrala se k Přemyslovi, Praví k němu uctivými slovy: „Mocný kníže! víš, co za nátisky Tropí muži ženám; ženstvo celé šknouří, Tyto křivdy zajisté jej zbouří. Utlačení ženstva jaké zemi zisky Přinest může? přivede jen temnost, V sousedstvu se rozšířuje mravů jemnost.“ 53. „Každý tupý národ, který ve vzdělání Nekráčí dál, ke kořisti slouží Čilejšímu; ať se dlouho brání, Předce vladařství své neprodlouží. Otročí kde žena, tam jest tupost věčná, Náklonnost též k vlasti nesrdečná; Kde jest volnost, tam jest udatenství, A kde chrabrost, tam jen bezpečenství.“ 54. „Máme slabé starce, máme outlé dítky Utláčeti, že nás nepostihnou v síle? Ukrutnost to! Nedbej na námítky! Nebezpečná je to vlasti chvíle; Nejsou slabé ženy, mnohé neustupné Jsou z nich, pozdvihne je utlačení zpupné; V Asii jsou ženy někdy vedly vládu; Kněžna kázala nám, opřít se žen pádu!“ 55. „Praví kníže: „Zameziť to nejsem v stavu; Kterak mysliti zde na opravu, Kde bych musil válčit s celou zemí? Přitom se mi zdá křik býti neholemý. Bude dobře: nechte jen je křehoci, Aneb jsteli v stavu samy pomoci: Pokuste se, učiňte to lépe; Štěstí přeje někdy kouři slepé!“ 48 56. „Zpět se braly družky s tváří vyjasnělou, Z ní se zřely jasně bouře třesky; Takto někdy stkvělé nebe jeví blesky. Praví Vlasta s myslí odvážlivě smělou: „Nuže! los jest vrhnut, přispějte jen bozibozi, Požehnání lejte na lomozy!“ V tom hned daly na Svantovítovu horu Obeslati družky z Libušina zboru.“ 57. „K shromáždění Vlasta takto řečí: „Drahé družky! víte, jaký nářek ječí, V Čechách jaké panují tu zmatky. Jaký nátisk trpí sestry, matky: Zbytečné by bylo přednášeti děje, Každá z vás ví, jaký po Čechách duch věje; Všecko ženstvo jednoho jest hlasu, Všecko vězí ve úžasu.“ 58. „Ten též osud ve záchvatu na nás čeká, Kořistí též budem svého protivníka, Vážit musíme si ukrutníka: Citné srdce téhož se tu leká; Pošetilci budem musiti se kořit, Lahoditi tomu, kdo nás bude mořit: Která žádá téhož zakusiti stavu? Nic vám platná čackost a nic mírnost mravů!“ 59. „A též víte, co nám kněžna zbožná Uložila na našinská bedra: Pomoct družkám budeli věc možná, Nebáti se namáhání vedra. Pomněte, že jste pak její vychovanky! Třeba káže, zastati se o krajanky; Nebyly jsme u ní pouze pro nádhernost, Vyplníme, co k nám měla za důvěrnost.“ 49 60. „K čemu se zde dlouho o prostředky radit? Nic zde neprospějí nenásilné; Odvahy jsou zde jen neomylné, Třeba káže živobytí vsadit, Zbraní se dá všecko vynahradit. Odvážlivým není štěstí nenáchylné, Vězí nesmělci vždy ve porobě; Statečný však zakroutí krk zlobě.“ 61. „Dokázaly jsme již ve kněžnině dvoru, Že se naše rámě odporcovým rovná, Že v nás sidlí mysl přerekovná, Vítězství jsme víckrát vydobyly v sporu, Zoufalost nás pudí. Co zde třeba pitvy? Tato vydobyla víckrát v světě bitvy. Bude uvedena Amazonek vláda; Co ty svedly: to i snesou Češek záda!“ 62. „Života si ve porobě nevážíme; Čeho jest se báti, když jej nastavíme? Odvaha nám podá veslo zprávy, Činy konat budem nesmrtelné v hněvu: Chrám se odevře nám věčné slávy, Budem žíti u potomstva v zpěvu, Oplatíme mužům uštipačné hany: Uzří svět, co mohou ve mstě zbrojné panny!“ 63. „Neostanem jistě osamělé; Stejný osud všecko ženstvo tlačí, Stejný duch obývá ženstvo celé: Pospolitá síla skály přejinačí, Žádost po volnosti děvy nezazračí? Všecko přijde tepat krutce zatvrzelé! Buďto blahé změny ženám vyzískáme, Neb i v sjetí po sobě cti zanecháme.“ 50 64. „Vyjevte zde družky velkodušné, Chcete-li boj aneb živobytí krušné? Neb-li znáte spomožení jiné?“ Takto domluvila: Všecko volá: „Půtky chceme! ať kmen krutců zhyne! Nic nám naší horlivosti neodolá, Čilá Vlasto buď nám vévodkyní!“ Přisahají: poloha se k tahu činí.“ 65. „Toho času žil rek v Čechách zasmušilý Motol jmenem: přešeredných činů, Na ženstvo byl lítec urputilý: V časech Libušiných spáchav mnohou vinu, Nyní na proti nám jevil hněv a zášť, Zahubit jsme chtěli krutce toho zvlášť. Tah byl na něj určen: zpráva se mu dává, Zkázat nám dal, že nás očekává.“ 66. „Přitáhly jsme k tvrzi ve určitém času, Vlasta náspy přelézajíc se Motolem Setkavá se, který povolaje chasu Obklíčit ji dává kolem: Ale jako jestřáb orličímu zobu Neodolá; jako hromovu též rázu Žádná síla, tropí všemu zkázu, Tak i jeví naproti ní ten zbor mdlobu.“ 67. „Ač rek vězel celý ve železe, Zašel předce v jejím statečnosti vzteku; V tom tu Svatka s zborem přes hradby též leze, Dává se tu chasa s hradeb do outěku. Dobyt jest hrad; ženám za ochranu slouží, Jasní se jich zatemnělé tvářetváře, Na oboru českém stkví se nová záře, Po vítězstvích nových všecko ženstvo touží.“ 51 68. „Ženstva duch se vzhůry pne a zdvíhá, Vše je ve nadchnutí, vše se zbíhá:zbíhá K vítězkyním: Tak se z jara z celých Čech Ze všech uhlů od západu, od východu, Od půlnoci, od poledne k Lády hodu K Pražským hájům od vlastenců koná běh; Za davem dav kráčí mysle vyjasnělé, Rozlíhá se po vlastích zpěv převesele.“ 69. „Sem zbor ženin v roznícení chvátá, Mnohá matka se dcerami sama pátá, Sem i vede mnohá panoška své služky; Ženy, děvy hluknou v jedno jako družky. Prázdné od žen na sirobě vězí statky, Duch vál bojů; nic pak nad mužatky Vznešenosti se tu nepokládá! Ta zde pomsty, ta zde slávy žádá.“ 70. „Nestačily všecky bydlet v tvrzce, V blízku Vlasta vystavět hrad káže: Ta zde láme skálu, tam ji jiná váže, Ta tam kmeny kácí; všecko dychtí brzce Vidět hradby. Všecko v chumeli se míhá: Jako o závod se valí lehce tíže, Brána se již vzhůru zdvíhá, Sváží se i hbitě sklady špíže.“ 71. „Vladyka, jenž co ptačího hnízda Považoval této tvrze nové, Shovíval nám, mnímní, že odpůrcové Svolí ke mírnosti: však když naše jízda, Náš zbor pěší,pěší stenčovaly protivníky, Bylo vidět naše odporníky K knížeti se hluknout, o pomoc jej volat, Jak jim v prosbě neodolat?“ 52 72. „Káže panošovi PomnikvasuPomnikvasu, By nám určil ke návratu času: Vyslanec tu, překročil mez ve slušnosti; Místo krocení nás popouzel jen k zlosti, Pravil: „Hrozný je čas zanechati rvaček, Pozůstaňte ráděj u měchaček! Navraťte se do obytů svých, Vaše boje nám jsou jenom smích.“ 73. „Vy jste pouhé velelehké plévy shonky, Pročež musíte být ukované, NemysleteNemyslete, že kdy byly Amazonky, Kde se střelí, tam stát žádná neostane, Vás jen řídí pošetilost, zmatky, Držíte se v chloubě za mužatky, Ale neděsí nás zbraně, pejcha vaše; Děvčit musíte zas jako čeleď naše.“ 74. „Svatka stejnou mírou vyslancovi platí; Tu on zůří, tu se kvapně katí. K souboji se vyzvou oba mstivým duchem, Válčí jakby obkráčeli osu, Posléz Svatka utne reku žmolek nosu, Utne též mu kadeř s uchem: Táhne na hrad vyslanec ten přemožený, Hovoří tam, že byl mstivě zhanobený.“ 75. „Zohaveny byly též tak po poselství Mnohé děvy, což nás velmi tíží: Zatím zbory knížat se k nám blíží, Samoslavu svěřeno jest velitelství, Ten též na jmě muže velmi zpupný Od nás požádal mír přepotupný; Podjalo nás roznícení přeplápolné, Raději jsme zajít byly volné.„volné.“ 53 76. „Praví vůdce: „Dechem zvrátím říditelství, Váš hrad podoben jest hnízdu vlastovčímu; Vaše vojsko hejnu zaječímu, Hluku skřečků vaše nepřátelství! S vámi boj mi bude sloužit k haně!“ Za odpověď kněžna zkazovat mu dává: „Ať se vůdce váš v tom neobává, Chci se přichystati ke obraně.“ 77. „Dí dál k vojsku: „Jsou zde doby přeosudné, Kde nám ze poroby vyváznout je přáno; Musí býti ale statně bojováno, Předsudky-li zničit chceme bludné, Že jsme slabé, že jsme bázlivkyně, Zajít musíme buď ve sutině, Aneb dobýt přemocného panování, Naše bytnosti týká se potýkání.“ 78. „Přitom se pak odvírá nám sláva věčná, Ale setrvat se musí proti nepříteli Jen kde vězí doba nebezpečná, Drkotá kde váha na hřídeli, Ta jen oslavení stkvělé nese: Kdo vyvázne odtud, ten se vede v plese, Buďte mužatkami Češky! Ať neslouží boje naše za vejsměšky.“ 79. „Bez vítězství ať se žádná nenavrátí, Tuhá bitva boje dálší zkrátí; Záslušno jest škůdcům odpor splácet, Slyšely jste velitele mluvu hrdou, Poddanost chce uvesti zas tvrdou; Musíme jich křivdy setrváním skácet; Nuže k tahu volají nás polní rohy, Věřme: zříme o pravdu se zastat bohy!“ 54 80. „Svatava tu křičí: „Bohové jsou s námi! Hle co nad ležením naším lítá! Pták to Perunův jest! štěstí se nám svítá: Okrášlíme hřímatele chrámy. Posle jeho, zbor tě děvčí vítá! Zdaž se marně nad hlavami zmítá?“ „Div to, div to!“ všecko plesem volá; Mužstvo naší horlivosti neodolá!“ 81. „Vlastě vězí svesti půtku ve poloze Mimo hradu, aby obležené neochábly, Tam jen skrýt se měly; kdyby slábly, Kdyby neštěstí je stíhat ve výchoze Mělo: přivest muže chtěla do oukladu. Šárka se již chystá ke výpadu, Činí outok: zdá se válčit plná vzteku; Jak se mužstvo spítí, dá se do outěku.“ 82. „Mužstvo na sílu se spolehavši, S odpůrkyněmi též pohrdavši Lesem bojovnice ke Děvínu stíhá, Tam pak za záseky ženstvo číhá: Upadají mnozí do jam nastražených. Na zad množství stromů nalíčených Hřímá pády; vězí jako ve kotlině, NevíNeví, co má činit v zmatenině!“ 83. „Vlasta táhne na zad mužům průchodišti Doupnatými: počíná tu strašná živost, K zvítězení bádá muže zoufanlivost; Panuje vztek nelitostný na bojišti, V tvářích mužů spatřuje se hrůza bledá; Deset reků v spolku vévodkyni hledá: Chce ji skolit: mnímní, že její zahubení Mužům získá zvítězení.“ 55 84. „Podívání to zde bylo na mužatku Jarostatnou, chrabrodušnou Svatku: Obklíčil ji tu ten spolek reků, Za Vlastu ji drží v lítém vzteku; Brání se všem, rány obdržené splácí, Praví: „VímVím, že zajdu. Ale musí se mnou Mnohý nastoupit z vás cestu k stínům temnou.“ Tepouc odporníky, sebou kácí.“ 85. „Takto na břehu Mže velikánský padá Dub, jenž strašný jest i v pádu: neb svým zvahem Kam se kloní, drtí sousedy své šmahem. „TakTak pět s tebou kleslo reků. Vlast tě nadá Slávou svrchovanou bleskostkvělou; Neb jsi s Vlastou děvy k půtce duší smělou Nadechnula: oželí tě panovnice; Ale zašlas jako statná bojovnice.“ 86. „Hle! sem přijíždí tvá mstitelkyně Bojovnice nová ve odění zlatém: Mní ten zbytek reků, že to vládykyně, Pročež i hned ve spolčení spiatém Zahubit ji pílí: již ji na planině Obstupují; ale ona mlatem Drtí, drolí tento spolek zrádný; Neušel tu ze záhuby žádný.“ 87. „Vida SamoslavSamoslav, že do zhoubné vlez léčeléče, Pílil v vojště zničit nepořádky: Dobýt výchoz byly jeho péče: Které také vyved; ale zpátky Navrátit se, držel za potupu. Naději klad ještě ve zástupu, Že se zastane s ním o ctné mužské jméno, Aby nebylo předc zhanobeno. 56 88. „K zvítězení ubývalo čáky, Strach a úžas sypaly se na jonáky Ozbrojené: ale ustoupit jim nedá. Pomoc jediná se u něj zvedá, Která jemu předpovídá spasuspasu, Totiž: zahynutí Vlasty ve zápasu, Pročež na bojišti sem a tam ji hledá; Vyslal k vypátrání jejímu svou chasu.“ 89. „Ona veslo řídí bitvy vlnobitné, Kde se průval v jejím davu kmitne; Tam jest děvám skalnou hrází, Mez tam mužům ke výpadům sází, Vidí vítězství; však aby bylo bytné, Smrt neb zajmutí jí velitele schází: Statná mysl ji tam k němu bádá, Potýkat s ním touhou žádá.“ 90. „Jako když dvě pobouřené vichřice Rychle co hrom do se vrazí, Hrůzoplně širošumně všecko kazí, Jakby z světa povstat měla směsice, Takto velitelka, takto na se mužů vůdce Vypadají; dí on: „Zajít musíš v půtce.“ „„Vraždy mužů pomstím:““ Vladykyně vece: „Perun utlačeným šťastný osud mece.“ 91. „Počali se sečmo přehrdinsky bíti: Jakby měli oba v této půtce sjíti, Mní on s její smrtí napraviti zkázu, Ona s jeho skončit půtku lítou: Následuje krutě ráz po rázu: Ten rek jeví statnost náležitou: Tlaskoslav mu ještě chvátá ke posile: Počínají oba s děvou válčit ohrozile.“ 57 92. „Potýkajíc nazpět ustupuje: Ujistit chtíc záda u skalného dubu; Budislava hledí na záhubu Její: pomoci chce jí; však potřebuje Sama posily: tu tropí udatenství, Klestí k ní si cestu; Vlasta bezpečenství Mečem hledá, do vůdce ním tesátesá, Z štěrbin line mu krev, a již klesá.“ 93. „Jak pad na zem, muži se co ovce Postrašené na vše strany plaší: Třas je pohledem svým straší, Vyhlíží vše osení, co od ledovce Roztřískané; ztráta muže smutí: Zad jest zaskočený; vzdát se sami nutí; Do pošev se zastrkují meče, Léčejí se rány, kde krev ještě teče.“ 94. „Velitelka plukovnice čítá, Všecky vynikaly udatenstvím, Šárku čilou, Strachnu statnou vítá, Vadku, Hotku, Hravku slavné oučastenstvím. Budislava s novou družkou v boji lítá, Zanepráždněné jsou s mužů podrobenstvím, Po Svatce se táže, a též po dívčici, Která mlatem působila zmatenici.“ 95. „Dozví se, že byla Svatky mstitelkyní, Že pět zahubila jejích zrádných vrahů, Co smrt měla družky za povahu, Předvolat ji dává, tu jí činí Plukovnicí, nazívá ji Pětisilou; Plesá rekyně ta nad osudem. Chvátá Vlasta vynajíti družku milou, Byvši naplněna celá trudem.“ 58 96. „Mrtvol zříc, dí: „Tehdy družka drahá, Bojovnice s železnými prsy padla! Duch se zabral její ze divadla: Krutá bolest duše mé se zmáhá! Ztratily jste mocnou ochrankyni, A já podporu a přítelkyni! Míle radu, míle pomoc nesla, Běda! zde jen pod přesílou klesla!“ 97. „Pro tu tyto bolné slzy kanou, Pro tě se mok hořem z očí prýští, Neshledám se více s tebou milovanou! Tmí a kalí se mi všecko příští, Do tvých prsou jsem své lila strasti, Na srdci ti bylo blaho vlasti, Pro ni s’ byla v bitvě obětí, Stkvít se budeš věčnou pamětí.“ 98. „Ty jsi uchopila prsy svými Ty tak zrádně pro mne kuté rány! Pro mne kráčíš napřed v podzemčanů brány! Žádám tě zpět slzy toužebnými! Ale marně. Ta tvá stuhlá pěsť, Držící meč ještě jeví udatenství, Žádá snad msty: dostih všecky vrahy trest, VímVím, že plesáš! muži vězí v podrobenství.“ 99. „Trudoplesně pějte družce dcery zpěvu, Zašla ve oslavě, ve výjevu Statnosti své: předčila jest nad dívčice Všecky silou, myslí, padla ve přesíle! ŠťastnáŠťastná, jenž tak v slávě zajde bojovnice! Slavte mužatky té činy zvítězilé! Věčně budou jevit oslavu tvou písněpísně, Jak jsi vytrhla svou smrtí ženstvo z tísně.“ 59 100. „Takto hořekuje. Znějí plesné hlasy, Radost povyšují hudby rohy: Kořistí tu snášely se stohy, Strojily se vítězkyním kvasykvasy, Vláda děv se prohlašuje na bojišti, Sláva panuje tam na hradišti: Vězí děvy všecky ve nadchnutí, Povyšuje city šťastné podniknutí.“ 101. „Ráno slabší starají se o požáry Drahých družek, jim též o mohyly. Udatnější táhnou obklíčiti Pšáry; Velekníže byv tu bez posily, Vydobytí svého sídla očekává; Zří, že poroba jest jeho jistá, Vývůdkyně k outěku se chystá, Však se jí předc síly nedostává.“ 102. „Kníže, který nikdý nenes nepřátelství Proti děvám, hotový byl k míru: Vlastě nad děvami nechal říditelství, S přísahou svou potvrzoval umluv víru: Co jí vybývalo? majíc množství ťatých Seslablý pluk, kde zbor sebrat přesrdnatých? Uzavřela pokoj: dále tahem Druhé hrady podrobila šmahem.“ 103. „Roznesly hned děvy zvítězení slávu Obotritkám, Moravkám i Polabkyním, Aby stejnou uvedly též zprávu, Zavrhly to srdcem nehrdinným: Vidíc Vlasta, že jest těžko samostatnost Udržeti; ležíc u národu Rozložitých, dbala jenom o svobodu: Aby tu jim zachovala statnost.“ 60 104. „Mužstvo povstalo zas letos vzhůru; Však se znova vítězství nám kloní, Doposavád se nám osud nekaboní: Obrátíme k slávě temnostnou tu bůrubůru, Všudy družky volnost víc než zlata kovu Sobě váží: nelitují péče žádné, Všudy k odvaze jsou pohotovupohotovu, Povýšený duch v nich ještě vládne.“ 105. Takto domluvila; na to Zvěstov praví: „O ty šťastná vlasti! kde i z statných prsů Udatnost se saje, kde se mlékem trsu Chrabrost v outlém věku v srdce vpraví, Tam se národ udatnými pleci Vyváděti bude, samy síly lvové, K oslavení přijdou potomkové, Stkvít se budou ve dějinách reci.“ 106. „Takto trávíce čas povídáním Přijížděli na Sedlický hrad, Kde tam vidí děvu palováním S hochem unešeným do okrouhlých vrat Vjíždět. Tam ta děva teprv odpočívá, Zvěstov podivením na to dvé se dívá. Potřeba jest k jiné obrátit se straně, Na příhody jejich přijde se snad maně.“ 61 Zpěv třetí.
1. Umka zmilostnělá do mysli mi dechne, Bych se zabral v háje do oboru Bodřejšího, kde se nezaslechne Trouba válek; kde dvě z milých les a horuhoru, Mnohý potok zjíždí, hledá outočiště; Ale Bohuše si půtky slyšet přeje: Na čas odložím jen laskavosti děje, Budu hledět vrátit se k nim ze bojiště. 2. „PoPo porážce Pšarské ty zde o raněné Péče vedly, ty tam o mohylu Zašlých družek. Ženy rozplamenné Z všech stran hrnuly se na posilu: Kněžna vysílá v tom družky k Přemyslovi: Aby napravil zas míru protrhnutí, Přijal ji ten vládce s líbeznými slovy: „Že chce přednest v sněmu vlídné navrhnutí.“ 3. Vladkyně dí v sněmu: „Kníže chce jen v spolku Druhých vládců pokoj vyjednávat; Nuže! suďte moudře ze okolku, Co se z vojsk dá shromážděných očekávat? Líté bitvy, krve drahé toky; Předejít se musí jejich kroky; Volnosti chtí zbaviti nás vydobyté, Jejíž vnady v srdcích lidstva vězí vryté.“ 62 4. „Stálo svobodno nám jako vítězkyním Uvrhnouti muže do poroby, Okusit jim dáti oplatné zas zloby; Z paměti jim vyšlo, že jsme dobrodiním, Volností je v málu obmezené Obdařily; že jsme je co přemožené Nedržely: popřávši jim vlastních vládců, Nečijíc, že kojily jsme hejno zrádců.“ 5. „Ba i bylybychom vydaly jim zbraně, Kdybychom je za potřebné ke obraně Neuznaly. Mužům nejsou sliby svaté; Potkali již mnohou dnové strastní, Svatá jest jim jenom vůle vlastní, Umluvy i s přísahami spiaté ProtrhujíProtrhují, jak jim možné, Svody klamné nedrží ni za bezbožné!“ 6. „Spolehá se kníže na obydlí pevné, Též i na zástupy rozžatého přásla; ZapomínáZapomíná, kterak tvrz se jeho třásla, Když jsme přitáhly k ní v slávě korouhevné! I teď ji zas můžem přivest ke klesnutí. Hrdý obyt zřítit ve sutinu, Náspy vzdorné snížit ve planinu; Ale potřeba nás jinam táhnout nutí.“ 7. „Nebyl obětován mír jim z bázně žádné, Jen by přestalo již krve prolívání; Ale nesmyslnost s nimi vládne, Jakby chtěli vlasti ztroskotání! Když tak míru nechtí, ať jest potýkání, Doba ukazuje cestu ke Kouřímu Proti nepříteli ouhlavnímu, Jenž zem celou naproti nám shání.“ 63 8. „Padneli ten veleskvostný kněz, Vyvedený bude mužstva kles. Aby druzí vládci nás však nepřepadli, Nastražíme ne tak pro odpory Naproti nim dozorlivé zbory, Které vězet musí jako za číhadly, V lesích, horách, a svůj počet množit, Ke výpadům ouklad vynaložit.“ 9. „PřijaloPřijalo se, co zde kněžna za návržky Předložila řečí dále: „Štíte zboru! Pětisilo! Žatecko měj na pozoru! Šárko vzoře vtipu mezi vršky Padrtské se zabeř! Vichřice ty boje Zvratko hlídej Přemyslovu věž: Budislavo, sloupe důvěrnosti, střez Sídlo naše: hledej téhož slávy zdroje.“ 10. „NaNa to jme se družka lásky plná říci: „Rozkaz tvůj mé srdce hrozno rmoutí, Kráčet budeš nebezpečnou poutí, Nemám tebe ve nehodách stříci? Hájit tebe nejblažší mi citnost, Na tvůj osud spojena jest moje bytnost, Na něm visí volnost každé ženy, Mnohá nevíneví, jaké v tobě vězí ceny!“ 11. „OdveceOdvece tu kněžna:“ „Srdci„Srdci též mi bolno Loučení jest: změnit mi to není volno: Chrániti máš bezpečenství hradu: S ním ti důvěry mé důkaz stkvělý kladu, Sejdem se zas; Perun nenechá nás zmařit, OznamOznam, jak se bude tobě dařit.“ V tom se kněžna ke odtahu chystá, Vyprovází obě láska čistá.“čistá.“ 64 12. Vlastin spěchal k Brodu lazmi tah, Blížili se též tam zbory Rozhonovy, Zdálí zněl hluk, pnul se vzhůru prach; Kníže na koni jel, jemuž od podkovy K hřívě stříbro blyštělo se stkvělé; Panoš Tutoslav s ním klusal směle Hrdý na své usedliny Labské Též i na smejšlení starobabské. 13. Maní zvítěziv ten panoš jednou v půtce Získal jméno rozšafného vůdce; Svatopluk mu sloužil tenkrát za přísporu, Velitel jen přeskrovného zboru. Jak byl vypátrán pluk děvčí, na návrší Nepřístupné kníže zástupy své staví, Ženstvo na vzhled je tam baví, Lítají tu šípy, jen to srší. 14. Vypadly však lesem z dvou stran na ně bokem, Luza klesá valně pod outokem; Labský panoš neví ve úžasuúžasu, Co má počít, napadá mu hledat spasu Ve prchnutí, napřed statně běží, Velká ve outěku jednocitnost leží, Pádí všecko za ním do oupadu, Přemnohý až k Kouřímskému hradu. 15. Mnohý z panoší zde hrdinských moc kusů Proved, předc zbor s nimi neudržel v klusu, Kníže hořce želí ztráty, Mnohé uprchlence utlouk kláty. Dává volat věštce, zaklínače, A kde koho dostal za hádače, Od nich žádá budoucnosti zvědy, Bojí se mu přednést mnohý příští vzhledy. 65 16. Až tu počne Zdimíř stařec stříbrostkvělý: „Příští leží v nedohledném šeru: Odkrýti jej bylby pokus smělý, Ale kladu v potýkání nedůvěru; Bohové nám přízeň na odvahy Neudělí; hledí na přísahy Děvám protržené. Volme mír; neb koby Věští v půtkách mužstvu záhubu a zloby.“ 17. Tu hned řičí popuzený vládce, Praviv: „O ty rouhači a mužstva zrádce! Zlověštce měj smrt zde za odměnu.“ Prohnal sudlicí jej. Věští druzí: „Bojové že sice budou tuzí, Že se přivedou však děvy ke vřetenu; A že zajde jejich panovnice; Že se v dobro obrátí děv pletenice.“ 18. „MeziMezi tím však strašná vítězkyně Náhle, tak jak bystrooký sup Hladem mořen překvapuje lup, Vráží svými zbory ke skalině: Na ní strmí porostlý hrad mechem, Shlíží, že jest nemožné jej spěchem Vydobýti, obrátiti v rum, Brousí přemítáním vojenský svůj um.“um. 19. „KdyžKdyž noc rozprostřela stíny šeré, Vyšle Velenu svou ostrovtipnou děvu S částí vojska v lesy: ta se ve oděvu Mužském na druhý den zpátky bere, Položíc se proti Vlastě na návrší, Představuje zbytek Přemyslova zboru, Střílí z luku na prázdnoprázdno, však jen to srší, Mámějí tak Rozhonovu horu.“horu. 66 20. „KnížeKníže vyšle z hradu vyzvědače; Tito vidí Přemyslovy znaky: Vojsko s fousy, nemejlí je zraky, Drží za vlastní je pomahače: Vidí Vlastu nazpět couvající, Oznámí to přehrdému vládci v tvrzi, Aby užil doby vnutkající, Že se mu zas nenahodí brzy.“brzy. 21. Ale Přemyslovci domnělí Ztočivše se Kouřímčanům vzad, Dosahují tvrze vrat; A když muži poráželi průčelí, Května s zakuklenci naplňuje hrad, Pozadu tu oštíp lítá, kolí mlat: Muži pozdě seznávají klam, Neví kudy uteci a kam. 22. Tutoslav však podržev zvyk dřevní Ukazuje co muž korouhevní, Co se dělati má. Pádí, druzí za ním, Všecko letí skokem lanímlaním, Bohy o posilnění noh vzívá, Nikde dlouho neprodlívá, A tak vyved ten rek rychlonohý Uprchnutím na sucho vaz mnohý. 23. Jako sikora neb zobohrdý hejl, Který číhaři pryč ulít ze vějice, Křik a štěbot tropí; že mu váznul tejl, Strach svůj jeví v hlucích, plodíc zmatenice, Přelítáním ptactva poodhání, A tak družce od záhuby chrání: Nejinač tak během, množením též strachu Přemnohému prospěl brachu. 67 24. V tom tu kníže volá na oděnce: „By s ním zašli aspoň na bojišti!“ Přejí se být ráděj v mraveništi, Nežli dobýti si bobkového věnce: Neudrží plaché poděšence, Tito pádí vrchy, prameništi, Kníže vězí skoro ve zoufání, Několik jen reků života mu brání. 25. Vece: „Prosím bohové vás světla, Jen ať zajde tato vlasti metla! Vždycky byly plné vaše obětniceobětnice, A předc povýšena jest má odpornice. Žena přivedla mne o knížetství, Kýž to příští národ drží za klevetství! Smysly se mi jistě ještě zmatou: Kterak obdržeti zem zas vzatou!“ 26. „Pomozte též bohové vy noci! Ať se mohu nad potvorou mstíti, Vrátím rád zem, ji jen ať mám v moci, Aspoň nenechte mne v zhoubě sjíti, Pomstu věčnou naproti ní volám, Jestli předc ji neodolám, Zajdu mstivou vnitřní mukou, Aneb zavraždím se vlastní rukou!“ 27. Takto zůří jako pomatenec, Křičí, soptísoptí, celičký se vzteká, Na mysl mu padá zbitý posvěcenec, Pomsty jeho se tu v hrůze leká; Utíká, sám skryl se mezi lesy, Zbytek reků za ním se též pouští: Svatopluk zde zase mírní klesy, Radí uprchlencům ukrýti se v houští. 68 28. Kněz se domejšlí, že s ztrátou svého sídla Po vladařství jest již veta, Že mu zapadá s ní sláva světa, Že jsou zasypáni blaha zřídla; Prohlásiti dává pomoc zoufanlivouzoufanlivou, Velí: „Kdo mně Vlastu mrtvou nebo živou Odevzdá, dceř obdrží mou lepotvárnou, K tomu mou zem jarokvětnou, zdárnou.“ 29. Čilá dcera se tu otce táže: „Splnit chci, dí, co tvá vůle káže, Budeli mi volno chotě volit, Odvážím se potvoru tu skolit.“ V tom tu skloní svoje oči sivé, Otec, jehož pudí pobouření mstivé, Slibuje jí, co si přeje, všeckovšecko, Obětovat chce mstě jediné své děcko. 30. Přišed Svatopluk též ke knížeti Pravil: „Jest tvé vojsko sice poraženo, Ale není ještě přemoženo; Hleď jen zborům na čas pohověti, Každičké se vyhni půtce, Vynahradí všecko prozřetedlný vůdce; Spolehej se na příspění, na knížata, Jistě bude vladykyně jata.“ 31. „Do bahnišťat Labských davy tvé dost hojné Zaveď, obhájí je položení zdrojné, Unaví se brzo divčí chtivosť, Do oukladu přivede je vlastní živost; Do Sázavských lesů vyšli část, Ta se brzo v okolnosti zjaří, Bude sem tam ouskoky jim klást, Tak se vyzískání tvé zas vlasti zdaří“zdaří.“ 69 32. Hrdý kníže, an by nebyl od mladíka Přijal nikdý rady užitečné, Pováživ teď doby nebezpečné, Chválí čilost návržníka, Ke Sázavě vysílá jej s skrovným davem, Sám chce s povážlivým Truldoslavem Do Přelouckých zřídel Ukrýt zbytky slavných vojska křídel. 33. Ukryto je položení pohodlné, Nebezpečno bylo je tam kvapně stíhat; Při tom děvy nad vítězstvím plesu plné Kratochvíle provádí a dbají zdvihat Při křepčení bodrém nohy hbité; Zapomenuvše tak na proháňky líté, Potřebujíce i téhož pookřání, Několik dní strávily tak v radování. 34. O jak často mysl lidská bloudí Následujíc omylné jen sledy: Často o prostředcích právě soudí, Ale svedou ji před časem klamné vzhledy; A tak často jenom páry stíhá, Záhuby se stále nevystříhá, Nechá prchnout blahonosné doby, Pak jest těžko odstraniti zloby. 35. Vlasta chtěla nazpět táhnout ke Děvínu, Myslíc na jiné tam hejno vrazit: Sněm však radí, by se hleděl zcela zkazit Ten zbor poražený, sice že se z klínu Obluda tam boje mnohohlavá Vyvine ven, že zas doba rvavá Nastane jim, a že dokad je teď zmatky Pletou, nejlépe jest vrazit na ostatky. 70 36. A hle! dívky táhnou skrze lesy, Přicházejí sem tam na bahniště, Skládají tu vedle sebe tesy, Mostují tak temeniště: Hustinami nové cesty klestí, Sosny, duby věkoleté kácí, Záseky též kladou při rozcestí, Podiv dokazují práci. 37. A tak postupují z náhla k předu, Nesnáz následuje na nesnáze; Předce stále pokračují na své dráze, Vysílajíc stíny k prospěšnému zvědu, Nelitujíc nižádného lopotění, Jenom když se blíží ke ležení Mužů: kam se trousí mnohý čilý vojen Pro odplatu, jsa ní nepokojen. 38. Jako vichervicher, čeho se tkne kolikoli, Se vším víří, ve kotouči mele, Křepčí s víchy, zdvíhá hrsti v poli, Postupuje, všecko v zmatenici stele, Tak ten důznam přávši zlaté hory, doly, Kotrbami točí u chumele, Všecko kolem žene, se vším hýbá, Mnohý knížecí dceř ve myšlénkách líbá. 39. VšeVše, co naplněno duchem smělým, Citem jarobujným, velevřelým, Dychtí po kněžici růžokvětné, Žížní dojít přemocného stolce, PřemejšlevPřemejšlev, jakby moh býti na vrcholce, Čeká na nehody ošemetné, Ten tam zase odvážlivec Mečem Vlastu přivesti chce v nivec. 71 40. Tisícům je ouzko ve domovu, Mnozí přivedli se o nábytek Pro koupení hřebců, oděvu a kovu Lesknoucího a to na užitek Svého chlumného a nadějného štěstí: Mnohý rek ji zahubit chtě pěstí, Každý na poloze jiné kuje, Šťastný výchoz sobě představuje. 41. Tam zas jiný kráčí hrdě osamělý, Návrhy si činí budoucí své vlády, K sobě mluví, poroučí a velí, Naopak že uvede své rady. V tom tu povstávají mezi soky vády, Odpůrcové pro odplatu zatvrzelí Vězí mezi sebou ve souboje, Zdají se být všickni sršňů roje. 42. Tu zas mnohý bohům činí vroucí slibysliby, Za kořist že ulít jim dá sochy zlaté; Ale nevímnevím, nepotkají-li je chyby, Nebo kněžici té bylo srdce jaté; Nesměla se ani otci lásky citem Svěřit; neb je nestejný stav dělil; Otci přísnost burácela v srdci lítém, Tak se mílek o ní k lásce neosmělil. 43. Láskou zahořela k panošovi, Jemuž osud nepřál mohútnosti žádné; A tak u knížete nad koňmi jen vládne, Nevadí mu v jejich očích, že on kovy Třpytícími neoplývá; Slečna na slíčnost se jeho dívá, Při vězení dí: ZjevZjev, zdali hochu rusý Statnost tvá se v půtce o mne nepokusí? 72 44. Odpoví tu jinoch: „Kněžno růžostkvělá! Hledím na prostranství, na mezeru, Co nás dělí: bylaby to vášeň smělá, Jestli leží ale ve tvém směru Tebe zbavit některého nemilence, By jsi dosáhnouti mohla vyvolence, Pro tě uvrhnouti chci se do propasti, Ve záhubě cítit budu slasti.“ 45. Dí zas ona: „Pokus se jen, máš mít děvu, Krátkost doby nutí mne zde ke výjevu, Již tě dlouho ve srdci svém nosím. Libuše-li mohla od pluhu si chotě Zvolit, s kterým žila ve blahotě; Proč bych teď já obklíčena hejnem vosím Nemohla si z dvora sluhu volit, Který mne chce vyzápolit?“ 46. Skočiv s vozu před ní kleče pravil: „Božko slíčná, dennice všech děv! Tebe jsem již dávno v srdci slavil, Víckráte ti vroucnost přednest chtěv, Nemoh jsem však přes třesoucí pysky,pysky Vypraviti slovo. Pletou mne ty ziskyzisky, Myslím, že již jezdím po obloze!“ Kněžice mu jeví oučel o poloze. 47. Slíbil všecko splnit: S ním se rozžehnavši, S otcem potřebné vše vyjednavši, S skrovnou druží k Vlastislavě spěchá; Služky před stanem stát s dary nechá, Praví: „Vládkyně Čech knížecí ó paní Nezavrhni prosby utlačené děvy, Nevylívej skrze otce na mne hněvy, Od něho se smejšlení mé straní.“ 73 48. „NevímNevím, na kterou se uteci mám stranu: Otec obětí mne býti nutí: Přícházím tě žádat o ochranu; Známo prsům tvým jest ustrnutí: Dci jsem přenešťastná Rozhoňova!“ Praví Vlasta: „VímVím, co tvoje slova Říci chtějí: žádášžádáš, abych proti otci Tobě přišla ku pomoci.“ 49. Dí ta: „Vyhledávám tvého bezpečenství, Směr můj jenom jistoty tvé žádá; VíšVíš, že odměny slib celé Čechy bádá Proti tobě, vnadí k protivenství, Česká dcera se jen ze vlastenství Do tvých rukou k jistotě tvé skládá; Aby se hned záměr v zniku dusil, By se o odměnu někdo nepokusil.“ 50. „Nečítej to mně tak ke zásluze: NechciNechci, abych ke kořisti luze Sloužit měla, za ohavný skutek,skutek Zničil by mne bolný smutek.“ Dí tu Vlasta: „Budeš nám zde perlou skvostnou, Díky vzdávám za tvé ušlechtilé pudy, Vyjasní se někdy děvám trudy, Pokračuj tou dále dráhou ctnostnou.“ 51. Kněžice dí: „Ještě jednu vyslyš prosbu: Že chceš zapomenout otce mého hrozbu, By slib jeho nebyl trestu bodcem, Ostane mým předce milým otcem.“ Odvece ta: „Hromuvládci Přisáhám zde, témuž světa plátci, Že mstu všecku proti němu zhasnu, Žít máš někdy ve knížecím jasnu.“ 74 52. Kněžice ta bydlí v dívek bytu, Vše jí jeví uctivosti citucitu, Po zbrani se neustále chápe, Mužům div že oči nevydrápe. Však se její činy často hatí, Druže přijde – častěji se ztratí; Kněžně nepřichází to nic podezřelé, Pojištění v zástavě má celé. 53. Zatím vládkyně, jenž z půtek víru Toužila vlast Českou vytrhnouti: Oheň bouře chtíc též uhasnouti, Požádala od Rozhoně míru; Že mu zemi vydobytou vrátí, A tak že tím zhoubu půtek zkrátí; Že si jistce dají do zástavy, Že se zachrání tak z obojích stran davy. 54. Uzavřeno bylo příměří, – Kněžna, která době nikdý nevěří, Chystala se dále k válce: Udá se tu na lov jeti kněžně ládné, Sprostě přestrojené, a když byla v dálce, Ozívá se sem tam heslo zrádné: Jako zlý duch její stopu stíhá, Miloš NiviňNivin choť s svou luzou v houští číhá. 55. Přepadnuta: „Příměří jest“jest!“ volá; „Kněžina jsem vyslankyně;“ Odvece rek: „Aj jseš vladykyně! Vzdej se, tvá nám síla neodolá.“ – Kněžna s druží chopila se meče, Krev již Milošova teče, Zašel: počíná boj s jeho zběří, Přemoci ji udatenstvím věří. 75 56. Jako noční dravec, jemuž tropí hluky Ze dra vlastovčího za dne prsy rázy, Jejichž vítězné se ozívají zvuky: MníMní, že dojde tento hlaváč zkázy, Necítí ni množství žádné hrůzy. Takto Vlasta nestrachuje se té luzy, Za nesmělé všecky čítá, V potýkání sem tam lítá. 57. Jindy by již ten dav ukazoval paty, Zde se brání, válčí pro odplaty, O pomoc též zvučí jeho lovské trouby, Ona válčí ještě co býk rozvzteklený, Smečkou štvacích psů jsa obklíčený, Rohama tu svýma tropí zhouby, Kácí odporníky, až jim přejdou zraky, Obklíčují oči jejich mraky. 58. Ale jako skalná věkovitá hrázhráz, Ana dlouho lijavců všech vzteky Krotívala, béře posléz zkáz, Když se zvodní nad obyčej řeky, Když se mračna strhnou, vystupují skalní Přívalové, nestačejí splavy, Přes ni valejí se toky kalní, Neudrží ji tu žádná rychlost zprávy. 59. Takto družka marně zápasila s mocí, Její druže jest již s tmavou nocí Zasnoubená. Nechce padnout do zajetí, Naděje zde není ke přispětí. Zajíti chce raděj v potýkání, Marné všecko její namáhání; V tom sem panoš se svým slouhou jede, ZříZří, jak děva s hejnem půtku vede. 76 60. Křičí: „Kdo kdy viděl potýkati s jednou Celý zástup, jest to právo dobrodružské? Zastávati děvy má vždy rámě mužské!“ Při té řeči loupežníci blednou, Ochabují, přestávají válčit mnozí, On i druhým hrotem hrozí; Mnohý chce snad zvědětzvědět, co to za panoše, Povím i téžtéž, co to za zbrojnoše. 61. Byl to Štanson, panoš přepodivný, Jemuž v mládí věštilo se od hádačky, Že mu osud bude neprotivný, Podlé vlastností že z každé rvačky Vyváznout má neuražný, zamrazený; Od štěstí že bude povýšený, V spaní viděla jej jednou matka jeho Jako vládce přemocného. 62. Samému se udal také sen, Kterak mnoho obrů mečem skolil, A jak kníže za zetě jej zvolil, A též jak byl jako kněžec ctěn, Za usudek bohů držel toto zdání, Předevzít dal nehod zažehnání, Usiluje téhož předtušení užít, Počal se svým slouhou dobrodružit. 63. Vyjeli tak oba na podivy, Bohové jim byli milostivi, Zdařil se jim mnohý těžký skutek, Jednou zahlíd děvče jako zlato ryzé, MyslíMyslí, že mu souzeno jest: tu se hryze Pro ně. Zmizelo však, padouch mu s ním utek, Pro ně ve odění nosí smutek, Pro ně projížděl též vlasti cizé. 77 64. A když k uším připověď mu Rozhoňova Donesla se o stolci a o kněžici, Věří zcela na sen, na věštici, Kouřímsko a Nivu že mu věští slova; Jistí, to že jest ta děva rusá: Na to smejšlí, o tom sní jen stále, Ve přepiatí posléz oboum rozum klusá, Hledá Vlasty, našel ji zde nenadále. 65. Nepoznav ji, pouští se tu na oděnce, Kteří vedli ještě proti děvě zbraně; Křičí: „Držím jen vás za nedověšence, Nedám ublížiti osamělé panně.“ V tom hned vede hrozenácké kopí, Koho se ním dotkne, toho na zem klopí; A tak děvu přestatečně brání, Odpůrcové vězí v kolotání. 66. Pomáhá též slúha svému pánu, Aneb raděj jeho šedé zvíře; To se spolehavši v zadku na kruníře, Nohama zadníma mnohou ránu Sází chrabře odporníkům, Nebylo tu volno nákeřníkům, Vlasta přišedši zas ke oddechu, Touží namáháním po prospěchu. 67. Podivné to bylo potýkání, Rek a osel, děva bez přestání Proti odpůrcům svým tropí spor: Přemohli by jistě ti tři celý zbor: V tom tu jeden z odporníků pravil: „Děvu držíš za všední jen čejku; Krkavec jest dravý; chráníš čarodějku: Ten čin by tě oslavy vší zbavil.“ 78 68. „Vlasta jest to.“ Ten rek sebou trh, Téhož jména slavného se zhrozil; Praví v chvíli: „Byl bych si sám štěstí zvrh, Pro které jsem se dost nalomozil: Tys ten obr, kterého mám zdrolit, Vlasto odpusť, tebe musím zkolit, Připatřiti má mi Kouřímčanů stolec, Vidím, jak mne štěstí nese na vrcholec.“ 69. Kněžna po něm žene, rek se vyhne rázu, Zahubiti ji chce, mlatem po ní míře: Pudem hnuto dlouhouché zvíře Zadkem chce jí také vsadit zkázu, Boje se rek, tropiti že bude kouzla, Pročež utlačením zabít ji se snažil. Vyhnuvši se ranám, na zem sklouzla, Rek se s slouhou na ni kotrmelcem svážil. 70. Pozůstala jako mrtvá ležet, Viděti je hned k ní všecky běžet, Mezi dívateli vládne hrůza, Poděšená stojí sama luza. Štanson praví: „Mé jmě v letopisích Stkvít se bude, zníti po městisích, Jsem to, který čarodějku zmoh!“ Praví slouha: „Jest to skutek osla noh!“ 71. Najatý dav praví: „Ušáka sic zbroj Zhubila ji; ale ocháb ji náš boj, Byla slabá posléz jako moucha, My jsme přemohli ji, odplata nám patří, Nevydáme mrtvolu ni kořist roucha.“ Vece slouha: „Ušák a já, jako bratří, My jsme jedno, já jej představuji; Pročež do jeho práv nastupuji.“ 79 72. Praví Štanson: „Co to vyzískalo zvíře, To mne následuje jako svého pána, Přitom byla Niva mně již ve snách dána, Ryzá děva, pro ni jsem již prošel šíře.“ Odpoví zbor: „Neplatí zde snové, Přitom kněžice jsou vlasy havranové, Nuže potýkejte – rozhodnou zde meče!“ Oba nestejné se báli seče. 73. Při té hádce hejno nelítostné Zbraň a oděv kněžny kořistilo, Svlekše ji našlo brnění skvostné, Třpytící se řetěz, víc se roznítilo, Odpiavše je, zaslechlo tu dechy, Přišla k sobě, vězí bez útěchy, Svízel osudu jí srdce svírá, Mocně mysl proti neštěstí se spírá. 74. Praví k zboru: „Muži velekrutí! Což vy nevíte nic o příměří, Což z vás žádný na bohy nic nedůvěří? Tito trescí zrádné podniknutí, Lehce zvracují ti v štěstí zlobu, Což se nestydíte za hanobu? Odměny vám žádné nepřinese, Před mstou Perunovou ať se každý třese.“ 75. Obměkčený Štanson do řeči jí skočil, Praví: „Velká děvo, jak jsem tebe zočil, Odpadla mi mysl k potýkání, Niva není rusá: na svobodě buď! Jen i druhu těch outrpnost též zbuď!“ Bylo vidět u nich v směrech kolotání, Vůdce jejich slyše u nich šust, Vece: „Zajdeš děvo! prones slovo z ust!“ 80 76. Zatím Niva zmizela pryč z bytu, Ale vězí pro milence v trudném citu. Kněžna kráčí k Rozhoňovi velitelsky; Kníže ten jsa nad návěštím v plesu, Že předc dostih odporkyně klesu, Přijímá ji nepřátelsky. Při pohledu jejím obnoví se mstivost, Po záhubě její žádostivost. 77. Ona počne vážně: „Mocný kníže! Lůza přivedla mne do zajetí V době, v které příměří nás víže, Které národové vůbec světí, Pověst zrády rychle světem letí, U mněmě nedočkal bys nikdý této tíže. Vím, že šlapat nechceš důstojenství, Nákeřnictví nedržíš snad za vojenství?“ 78. Rozhoň dí k ní: „Odbůjnice krutá, Dlouho jsem již na tě sítě líčil, Dlouho spor tvůj mého ducha klíčil, Dopršela již ti tvá moc kutá; Nejsi kníně, jsi jen čarodějka, saně! Zajít musíš ohněm na hranici, Přísluší to každé bojovnici, Ana místo přeslice se chápá zbraně.“ 79. Vlasta praví: „Na blízku jsou naše pluky, Hroz se pomsty: ty se ujmou vývodkyně. Vyšlo z mysle již ti, jak jsi na Cidlině Zdvíhal k Perůnovu rádlu ruky, Když vám zanecháme spoluvládu, Že nám mírných popřejete řádů? Umluvu kdo protrh?“ Odstranil se kníže, Kázav ukovat ji za přepevné mříže. 81 80. Hrdne příhodou tou Rozhoň zůřivec, Odsuzuje děvu k ohni na hranici, Pomstou soptí tento krvožížnivec, Nevražil vždy na ctnou panovnici. Den se blíží: jitří se již od východu, Připravené stojí mužské davy, Vede se již nešťastnice ve průvodu, Mnohý vzdychá, kreje hořem hlavy. 81. Viděti jest v jejím obličeji Celé její srdce rozsápané; Nahlíží již, že je po naději, Že jest příští její oklamané; Zřít jest bolest vnitřní snížené tak ženy, Bouři mezi pomstou, hrdostí: Že se sláva mění v pouhé pěny, Osud že ji utlačuje krutostí. 82. Vzdechne sobě při hořícím popravišti: „Proč jste, bohové, mně sejít na bojišti Nepopřáli? Vedli jste mne k svému směru, Přenesli jste mne též přes hlubinu Mnohou; ale padám nyní ve mezeru, Vidím mého štěstí říceninu, Nevidím zde ke naději vyhlídnutí, Všecko spojuje se k mému zahynutí.“ 83. „Však vy, bohové, jste spravedliví, Bez trestu vy nenecháte ten čin křivý, Odplatné to vaše právo ve nehodě Zachvátí jej. Ráda umru, vím, že hrozbu Vykonáte. Slyšte poslední mou prosbu, Zachovejte ženstvo ve svobodě, Ať ji drží za povinnost svatou, Ať mstí vývodkyni jatou!“ 82 84. „Nehrozím se smrti, hleděla jsem v půtce Často na ni. Přemožen byl tento škůdce V prvním roce; byla mu zem dána zpátky, Na to tento krutec zapomíná! Nelidskost ať jenom nepočíná, Ať vlasť netrpí víc pro odplátky. Umru volně, nezajde mé podniknutí, Pro něj válčit budou družky ve nadchnutí!“ 85. Mnohý při tom slzí, zní tu temný hluk, Ouzkost bolná divatele dusí, Dlouho žádný k pomoci se nepokusí, Až tu posléz vystoupí ven Svatopluk, Panoš čilý, postavy jsa stkvělé, Který nemoh vnitřní bolest snésti déle: Zří v něm Vlasta pevné outočiště, Začne řečit podlé popraviště: 86. „Mocný vládce! přehrozno jest vraždu spáchat! Nechtěj v nevinné se krvi máchat, Zasluhuje pocty toto děvče statné; Na bohy věř, na odplatné Jejich právo; stejnou mírou mění: Mníš, že osud splácet viny lení? Považ, že jest jak ty vládykyní, Že ji zráda věznou jenom činí.“ 87. „Neslušné jest mužstvo ke pohlaví Spanilému, za sobě je rovné Neuznává, volnosti jej zbaví, Chce, by bylo zcela nebojovné, Aby pozůstalo v otročení věčně; Mnohá visí na svém zhoubci vděčně, On ji spustí na jiného trhem: Tak žen osud určen bývá vrhem.“ 83 88. „Nechme tomu, že i mnohých slabost, mdloby Potřebují muže za podporu: Odsuďme je třeba do poroby, Ale nacházíme mnoho čackých vzorů, Mnoho výborných žen, jenž nám v prsech blaho Nesou ve svobodě; ty též mají draho Osud pohlaví svůj ve nehodách splácet? Mají se jen v vlnách kolotat a kácet?“ 89. „Považme si lítou zvěř a dravce, Pohledněme na krkavce: Jestli družky jsou tam ve podnoží? Koná každý, příroda co na ně vloží, Nevězí tu družka ve otroctví, Neznají ty žádné vlády soctví, Kráčí svorně v uloženém kruhu, Nenajde se utlačení v druhu!“ 90. „Se vším právem ženy chopily se zbraně; Nemá jediné muž právo k půtce: Chválíme ženy, když nám tepat škůdce Pomáhají, když se chýlí k jejich straně Zvítězení. Proč by jim boj byl teď k haně? Pravý jest tam, kde se vede ke obraně; Zde je k půtce vnadí utlačená volnost, Že se šetřit nechce pravá obapolnost.“ 91. „Ukrutné jest, děvu pro udatnost Odsouditi ke hranici: Které ctnosti budou míti platnost? Proč mít mají přednost muži nad děvčici? Snad že v síle nad ně velmi předčí? Co? kde žena mocnost síly svědčí? Kde se mužský dívce neubrání? I tu nemá míti právo k potýkání?“ 84 92. „Vlastu k půtce přived šlechty plný vzdorvzdor, Nechtěla dél trpět křivd a nepravosti, Obdivuje vlast ten zvýbornělý tvor, Plný rozvah moudrých, plný vznešenosti: Netýkej se děvy plné osudnosti, Nenajde se ve otčině stejný vzor, Nezajde ta u národu ve ohavě, Jejíž jméno stkví se ve oslavě.“ 93. „Zavraždit chceš nejslavnější vlasti dceru, Ana v ruce drží osud Čech. Ať krev tekla: vojenský to žádal běh, Potřeba to byla k velikému směru; Nenájdeš předc u ní vražedlných činů, U ní jevilo se blahodějné ženství, V půtkách neslýchané udatenství, Neproměníš její slávy v říceninu.“ 94. „Největší dceř vlasti chceš zde zhubit, Kterou velkost ducha nejvejš povýšila. Zrádou jsi ji získal, s ní se snad chceš chlubit? Ta by důstojnost tvou věčně zhanobila. Pro ženstvo ji svedla vroucnost zbožná; Pro šlechetnost má sjít: věc-li možná? Podivem jest nynějšího času; Zničiti chceš děvu, ana nese spasu!“ 95. „Tebe msta jen k témuž činu pudí: Mníš, že skutek potřeba tu káže; Hle, jak bol zde divatelů trudí! Není smrt zde třeba, věrné stráže Zabrání vše; ale hanebná smrt zbudí Mstivý zbor žen, ten se snáže, Stejnou mírou tobě vraždu splatí, Mnohý z Čechů v ohni život ztratí.“ 85 96. „Chtěla zem ti mírem vrátit zpátky –“ Chtěl dál mluvit, do řeči mu kníže skočí, Praví: „Ty zastáváš nepořádky, Tvoje mluva jako zrádce na mě sočí, Skoro zasluhuješ s ní též stejný trest. Dám jí před umrtím ještě zloupit čest. Zde je zlato!“ Panuje tu hrůza, Oddychá si těžce sama lůza. 97. V tom se v zdálí jeví prachu mrak; Blíž a blíž ho stíhá zrak, Budislava letí cválem, Zmeškala by přítelkyni málem, Lejkové pak svazy Vlasty drtí, Křičí: „Braň se, zlatá přítelkyně!“ A v tom sama dráby smrtí; Oddychá tu polonahá vévodkyně. 98. Majíc Vlasta prostoru zas volnou, Popadá tu ze hranice hlaveň smolnou, S ní se pouští honem Za Rozhonem; Bylby nebyl ušel jejího zde rázu: V pamět napadla jí její přísaha, Proti němu ochroměla odvaha, Za něj nes – kůň jeho, padna, zkázu. 99. Prokolemi, odharky a svály Házela tu po zástupu, Mstíc se za křivdu a za potupu; Obě bohyněmi války být se zdály, Nehrozily se tu nižadného množství; Obé sílou květly u jinoštví. Potřeba jim nuzná statnost káže: Neštěstí se blíže spojuje a váže. 86 100. Rozhoň myslí s svými oděnci Chytit tyto obě odvážkyně: Brání se, co pravé blíženci, Chrání jedna druhé přítelkyně. Ale marný by byl jejich statný spor, Kdyby nebyl přiklusal sem družek zbor; Jako vicher přepad muže v prvním vzteku, Mužstvo hlav svých chrání ve outěku. 101. Zahubily mnohé bojovníky, Z nich zde poraněný mnohý skučí; Blíženky tu Bohu vzdavše vroucné díky, Padly sobě do náručí; Ochranitelkyně nad ní plesá více, Líbá družce poslzené líce. Ta se táže: že tak spadla ze oblohy, Které měla ke přispění bohy? 102. Družka praví: „Zněly u nás smutné zvěsty, Že ti muži zpátky zaskočili cesty: Rozmejšlím se, mámli přijít ku pomoci, Bdím a chodím v hradu do půl noci, Povzdychnu si ke třpytící luně: Na tě snad též hledí přítelkyně drahá, Snad jest poraněná, a snad stůně, Snad ji osud krutý v nouzi zmáhá?“ 103. „V strasti usnu: ve snách tebe vidím, Jak se bereš do skal, za tebou se klidím, A jak bloudíš v pustotině sama; Vyskočí tu dravé zvíře, jeho tlama Soptí oheň; zápasíš s ním, v tom se tmavo Strhlo; voláš: Pomoz, pomoz, Budislavo! Ve temnotě za tebou se hrnu: V tom se zbudím, strachem celá trnu.“ 87 104. „Přemejšlím tu, pravím: Sen jest sen. Ale nemám v mysli žádné stání, Rozum pustiti se za tebou mi brání, Ale láska káže. Dříve než je den, Vypravím se na vyzvědy s jízdným zborem. Když sem jela druhý den již borem, Potkám posla, který k Praze správu nes, Jaký potkal tebe bolný kles.“ 105. „Na tebe že popraviště čeká. Této zprávy srdce mé se leká, Chtěly jsme sic noclehovat v hvozdě Dolském; bojíc se, bych nepřijela pozdě, Ženu družky; slouží tu v tmě za pochodně Draček záře; jedem skoro v jednom kuse, Družky poháněly herky hodně; Vidíc oheň, letím k tobě napřed v kluse.“ 106. „Ostatní víš. Vzdávám bohům díky, Že jsme vypadly v čas na soupěřesoupeře, Přemohly tak šťastně odporníky, A že bohové mne vedli ve důvěře.“ – V tom sem děvy kráčí, které na vysílky Vypravené byly, zjezdvše šíře, dýlky, Jeví strast a bol a ouzkost zboru, A tak pospolitě kráčí ke táboru. 88 Zpěv čtvrtý.
1. K čemu vězet dlouho u vrtochů, Děje dávnověké posuzovat přísně? Nejlépe jest, kde je vidět sochu, Jeviti k ní přehorlivé písně. Zákon ten mne vábí ke předmětu, Kde zřím v malbě shromáždění veledivné. Kdo v něm rekem jest, se ještě pletu, Raďte! ať jest vám to potom neprotivné! 2. Šárčin tah to jest; zde Štansonův se druh Pne, zde slouhy jeho švarné zvíře, Které koná činy nepodobné k víře: Vše je spiaté v jedno jako v kruh; Těžko zavaditi v správách o hrdiny, By se nepodotkli ušákovy činy, To jest, co mne jeho podniknutí Housti nutí. 3. Nemyslete, že chci pro něj jednocitnost, Aneb přízeň přesouzvučnou získat; Vím, jak kopyty zná třískat: Budu rád, když náchylnosti bytnost Děvám libokvětným nakloníte, Některé si předce oblíbíte; Ať si štěstěna jej vezme do ochrany, Jenž se držívává jeho strany. 89 4. Hned jak o něm věštil posel, Kopyto jak jeho převýborné Zvítězilo, praví lid: „To není osel Všední, ale plémě divotvorné. Obdivujme téhož děvotepce, Co mu musí vězet teprv v lebce, Když již tolik ve kopytu Pozůstává umu skytu.“ 5. Truldoslav sem přiklusavší, praví: „Ty jsi z našich hrdin nejprvnější rek; Podobného nevyvedl jiný věk; Přicházím sem tobě dlouhého přát zdraví: Ty jseš některého poloboha plémě. Za poklad tě bude držet země, Až se rozhlásí víc tvoje děje. Mysl má si tebou býti přeje.“ 6. Jako u vidění Tupoň slouha vroucí Praví: „Když si pomnu na budoucí Oslavu tvou: srdce mi hned trne; Zdál jsi se být zvíře nepatrné: Kdoby v tobě tolik výborností hledal? Sicbych nebyl nikdý na tě sedal, Nikdý by se tebe nebyl dotknul kej, Uštknutí mně nazpět vrchovatě vrej!“ 7. „Měl jsem dříve tuto vzácnost tušit, Dříve o ní něco slýchat, Že jsi v stavu celý Děvín skrušit, Byl bych za tebe chtěl skoro dýchat; Byl bych tě byl na svých zádech nosil: Kdoby se teď tebou nehonosil? Když teď v tobě vidím reka velikána, Když ti otevřena k štěstí brána?“ 90 8. „Byl jsem od Štansona, ode mne ty veden; Byli jsme vždy jedno, osud jeden Řídíval vždy naše bludné živobytí, Okřání jsme někdy, někdy bití Okusivše žili v upřímnosti spolku, Co dva v přahu z roztomilých volků: Dychtivše vždy stejně po oddechu, Nepřechvapíce se ve pospěchu.“ 9. „Za jedno nás držívali oba, A když přišla ona šťastná doba Poranění Vlasty: na ní jsi mne svalil, A tak zvítězení zdokonalil; Pročež oboum odplata nám patří. Považ, že jsme žili vždycky jako bratří, Že jsem tobě ochotně vždy sloužil.“ Šedík nad tou mluvou uši oužil. 10. Truldoslav ctné zvíře k svému městu ved; V pravo slouha jako kníže pokračoval, V levo Truldoslav: a ušák držel střed, A si časem pojikoval. S hudbou slavně šlo ctné tažení, Každý obdivoval vzácné spřežení! Vše se hrnulo jim v cestu, A tak blížili se k pověstnému městu. 11. U radnice dokořán jsou vrátka Zodvírána; mezi slovútnými hádka Trvá vroucně o poklony. Již ho vedouvedou, přechrabrého hosta, Plesot v davu víc a více rostá, Celé město pluje u oslony. Přes schody jim v radní místo nechce lezti; Pílí zlehoučka jej vzhůru nésti. 91 12. Tam již byla mela, tam byl šust, Vlasů krákání a lupce, Každý mu chtěl býti za zástupce, Půjčiti se drali jemu ust. Na jeho též právo zřít zde bylo kupce, Jak jej shlídli, žádalo se za odpust: Všecko volá: „Vyplnit slov musí kníže, Praprastaré právo jej v tom víže.“ 13. Práva slouhy druhá strana hájí, Dí: že jest zde k zvítězení čáka, Že se zde on považuje za jiháka, O něm hlupství také bájí, Přitom dotírají hanou na odporce, Ti se brání s nadáváním horce; Ušák poděšen jsa touto hádkou, Dychtí učiniti pomoc krátkou. 14. Čil zde šrámy, počal tlouci zadkem, Děsilo se všecko zmatkem; Ušák rozvzteklen co posedlý Honil pány: prchali pryč probledlí, V jeho vzteku radnice mu nestačí, Některé zde vyrazil pryč shnilé stěny; Štěstí, že zhlíd na zápraží bodláčí: Požívává zde v utěšení jeho ceny. 15. Rozhlášen byl o ušáku div, Z radnice jak vyhnal radní pány, Právníky též, potloukv i jim džbány; Že z nich musil býti mnohý křiv, Jak se též pás v prvním ponebí: Tu hned ho lid vůbec velebí, Tu hned bylo ke cti jeho zazpíváno, Potom v městisi s ním stolováno. 92 16. V tom se roznášela vůbec zpráva, Vlasta že jen byla omráčena: Uznával lid, že netratí ušák práva, Mírnost že být musí jeho oslavena; Jinou pověst přines rychle honec: Že je po plesání konec, Vlasta že pryč prchla ze hranice, Že zas počne nová pletenice. 17. Bitcové též od knížete přišli zpátky Ti, co kněžnu ulovili v luhu, Jeví: že jim místo zlata kníže kruhů Dát chtěl. Tupoň dí: „Ach mizí s Nivou sňátky, Po knížetství jest již zcela veta! Důstojnost se mně zas mění v páry, V tobě jsem mníl míti samoleta, V světě vidím všude pouhé čáry.“ 18. Lid, an věří na potvoru noha, Na můry, a na lítavé draky, Nového si nedal vzíti poloboha; Vše pohnutí jeho drží za zázraky, Pravíc: „Není nad tě osel v světě větší, Tvůj čin, hrdinství tvé dostatečně svědčí, Oslava tvá ještě více zroste! Co ti potom, že tak byli mysli sprosté?“ 19. Truldoslav, jenž dychtil v právo slouhy vstoupit, A též v stopy ctného divotvorce, Předevzal si, buď zač buď, to plémě koupit, Podával mu za něj brůnu a dva dvorce, Přidávav i k tomu oděv lepý: Tu pak vida, že to prodaj slepý, Svolil. S ním se přeupřímně loučí, Sedat na něj všechněm zaporoučí. 93 20. Vzdálí po sobě se ohlížejí oba, Z dálí slouha k němu ruce roztahuje, Těžká jest ta naříkací doba! Již pryč kráčí; na cestě si rozvažuje, Kam-by nasaditi měl svých noh? Praví: „Za Štansonem půjdu, an mi moh, Ušákův co vlastník, převzít zisk: Zdali k všemu jenom pisk?“ 21. Na čas zanechme to zvíře čilé, Hleďme, co se ve ležení dívek děje. Tam se mní, že vévodkyni ušlechtilé Uraz se stal. Strachna žije u naděje, Že jí možno žezlo vlády opanovat, Počíná tu o něj usilovat, Rozhonovi pokoj vypovídá: Potýká se, štěstí s nehodannehodou se střídá. 22. Ale muži zájmem kněžny posilnění, Odrazí zpět dívek vpády kvapné, Ženouce je zpátky přes nejapné Místa: všecko pádí v rozptýlení. Přichází v tom kněžna, zní hned heslo: „Vlasta!“ Dohromady hluknou rozptýlené zbory, Jejím udatenstvím hyne mužů na sta, Zalezají zpátky do hustin, za hory. 23. Takto ostrach někdy plodil panoš Žižka, Nejstatnější plémě vlasti naší: Lítý v bitvách, ve polohách liška, Jehož jméno podnes ještě straší; Dlouho vítězil zvuk jeho pouhé kůže: S ním jen Vlasta přirovnat se může; Jen že vlídnější byl její duch, Pročež vítěznější byl ctný druh. 94 24. Muži mníli jisti býti za záseky; Ráno kněžna dává zapálit les: vál Vítr k bytu mužů, ten to brzy žhál. Pouští se tu mužstvo na outěky, Ryčně utíká pryč hájem; Stojí však dva zbory před výchozy, Tratí muži sklady, tratí vozy, Mnozí upadají v zájem. 25. Zástup dívek přitáh na to brzy Ke chatrné Truldoslava tvrzi: Velí bez protahu její vzdání; Měv rek hrstku lidu, rozum brousí, zdvihá, Vyvolil tu pomoc podlé svého zdání: Šedíka dal vytáhnouti na věž bání, Ten tam strachem těsně jihá, Stín se jeho velikánský mihá. 26. Když se nechtěl vzdáti kvapně týn, A když ke pohromě neměl rozkaz pluk, Odtrh. Truldoslav mní, že je zahnal zvuk Pra-ušáka, jeho hrozenácký stín, Byl hned svundán. Praví: „O ty šedá trs, Tys mi ochránila praotcovu tvrz, Zachránila jsi mne od záhuby, Prchly děvy, jak jsi zpustil mocnost huby.“ 27. Po té bitvě Vlastě družka návrat radí, Vece: „Kněžno, vítězství ti samo vadí, Ztenčují se zbory bojem dlouhým, Přemožena budeš vítězením pouhým, Není lehká vojska oprava. Bez bojovnic jaká možná oslava? Dav se u Děvína, u Sazavy množí, Rychle ke vrácení doby poží.“ 95 28. Uposlechši táhne nazpět ke Kouřímu, Vstříc jí vkročí v cestu bitec sivý, V tváři opálený, v očích odvážlivý, Nápodoben chodci loupežnímu, Vzdálí křičí: „TešTěš se nad důznamy, Podaří-li se mně ostré klamy; Niva zalezla nám sama do chobotu, Vysypám ji proti zlatu z hrotu.“ 29. „Její otec omámil nás sliby, Když jsme místo odměření našli chyby, Tak jsme chtěli odplatu si sami vzíti; Tu jsme kladli tajně na divčici léče, Podařila se nám posléz naše péče: To vím, že se budeš nad ní mstíti, Za zlato máš zradkyni svou míti, Sic ať u nás vilný život vleče.“ 30. „Mstít se chtěl můj spolek zpozdilý, Chtěl jí tropit vilné násilí; Záměr ale odvrátila žížeň zlata: Bohem ty jsi lidstvu, lesklý kovékove! Ach, co bez tebe jsou lidští snové!? Bez tebe kdo dbáti bude o knížata? Ryzost tvá tu duší činů slove, Po tobě kdo dychtídychtí, nehrozí se kata!“ 31. Tu dí Vlasta: „Dozráls pro krm ptáků dravých, Měls již dávno tížit šibenici, Zločinství jen pácháš v místech tmavých! Tenkrát prominu to pro divčici: Vražd-li nezanecháš, na nejbližší hrušce Chvít máš.“ Tu se umluvila cena, Vykonaná taky směna: Ouzko bylo vykoupené družce. 96 32. Jako když upadne mezi sítě laně, A zří přicházeti nelitostné honce, Třese se a očekává konce, Vyvázne-li předce maně; Upadnouc však znova krutcům do pazourů, Strachem mře, a všecku zavrhuje zpouru: Takto oučinkuje na kněžici, Vidí, kterak zachází již na hranici. 33. Pomsta, vášeň v prsa vryta ženám, Srdci jejich vždycky mocně vládne, Po mnohých i letech ta jim libě sládne, Přivede je k zhoubonosným změnám, K zkáze vlastní: jen když lze se mstíti; Sto žen by ji dalo peci, dříti; Vlasta ale dceř Rozhoňovu Navracuje otci, s ní sklad stkvostných kovů. 34. Jak jest možná tato ušlechtilost? Velké duše dle všedního běhu Neřídí se: míří vlastní cestou k břehu, Naplňuje libá k lidstvu milost Srdce jejich opojností blahou; Lidu neznámá jest tato ducha čilost, Kdo nešlape vyměřenou dráhou, Prozrazuje v jeho očích pošetilost. 35. Když zpět Vlasta táhla, slyší šumot temný, U kouřímské strany rozléhá se hluk; Víc a víc se množil hlahol nepříjemný: Kněžna rychle vysílá tam jezdný pluk; Chvátá za ním. Jaká pro ní rána, Obsazena kouřímská jest brána, Svatopluk ji dobyl ouskokem, Žene na hrad branou outokem. 97 36. Ten den před tím vyslal ve tvrz dívky zrádné, Nazbírané milostnice, Zvratka nečujíc tu nedůvěry žádné, Přijala je jako spomocnice. Ty však zticha v dobu jitřní Zotvíraly drouhy vnitřní, Spustily most: muži se sem valí, Svatopluk je vede vychytralý. 37. Stráž to znamenala ještě záhy, Brzky zbouřen celičký byl hrad, Dívky brání přeosudné práhy, Vytisknout chtíc muže z vrat: Zástup mužů tlačí se dál shluklý, Oupor dívek jest již sem tam puklý, Množí se tam vztekuplné mladby, Dívky hází skalnaté kry s hradby. 38. Přiklusá sem Strachna s jezdným zborem náhle, Padá jim v bok; síla se tu mužů dělí: Svatopluk se nad tím netetelí, Chce předc dobýt tvrze nedosáhlé; V tom sem táhne Vlasta: povstává hned zmatek, Chrání každý uprchnutím spratek, Vězí panoš s druhy ve zoužené bráně, Jako kořist ve potvory chřtáně. 39. Nemoh nazpět, nemoh se hnout k předu, A tak upad děvám do zajetí. Praví Vlasta k němu: „Tvá řeč, plná medu, Ostane mi věčně pod pamětí! Nevíš, reku, co jest doba nuzná, Outrpnost za útěchu uzná, Řečils jako cituplný přítel: Nyní nastupuješ jako lítý mstitel.“ 98 40. „Propuštěný máš být na svobodu, Žádej něco ctného ke památce.“ Dí on: „Vše, co konám, činím pro vývodu; Jinák smejšlím, jinák káže vládce. Co jsem mluvil, byly city ryzí; Povinnost však na odpor ti čelí; Srdce radí mírnost, kníže krutost velí, Vlídnost tam, kde zhouba káže, mizí.“ 41. Žádal propuštění Miroslava vězně. Byl mu vydán, k tomu Samoslavův meč. Na cestě tu počne želnou řeč: „O ty štěstěno, jak se mnou přeželezně Jednáš! třeba bylo jenom malé chvíle, A hrad by byl klesl ve své síle, Já bych vyvýšen byl na vrcholi Slávy: teď žít musím s tebou ve nevoli.“ 42. Zatím když se to tak dělo na Kouřímě, Hbitá pověst, božka tisíc-ustá Vynáší čest Šedíkovu v slávy dýmě, V okamžení zrostlo ve strom divu símě, Utvrdila oslavu mu zpráva hustá, Naplňujíc podivem i místa pustá; Všecko o něm mluví, o něm řečí, A tak oslavu mu ubezpečí. 43. Jindy jeví o outulné čarodějce, Kterak lehce co pták ve povětří lítá, Jak tam kotrmelce dle libosti zmítá, A co za potvory z kohoutího vejce Vyvádívá: teď však věští, Kterak šedík bez rohů a nah Plodí všechněm Češkám strach: Každý spatřiti jej třeští. 99 44. Tyto jeho divu prvotiny Donesly se do krajiny, Tam kde Bystřena se do Mže kroutí; Vládaří tam znamenitý Tutoslav: Šárky vojsko jej tam rmoutí, Oklamala víckrát jeho dav; A tak nevraží teď na okliky Její: přelstily ho také hrozné ryky. 45. Seděl víckrát ve trampotech do půl noci, Chmatal neustále po pomoci, Až pak připad maní na šedíka. Pravil k sobě: „Nyní mám již spomocníka, Jestli Vlastu omráčit moh nohou: Jeho kopyta i Šárce škodit mohou.“ Vyslal rychle k bratru Truldoslavu Míroděje, nejčilejší z vládyk hlavu. 46. Přišed tam dí: „MněMě sem k tobě odesílá Stkvělý tvůj brach, velečilý Tutoslav, Bohové mu udělili mocný stav; Však jej jemu Šárka podemílá: Na krku mu vězí její zbor, Stíhá jej co světlo bytnost stínu. Přitáhnout chtěl ke Děvínu, Ale nelze vypudit ji z hor.“ 47. „Silný na šest tisíc hlav táh jeho pluk, Nepočítám hovězí neb koňské hlavy, Panoval v něm libozpěvný zvuk; Nemníli jsme, že jsou v lesích ženské davy, Sem tam ukázala některá se jen, Zmizely v tom, jak by nesměla jít ven Pro slabotu. Tuť jsme si jich nevšímali, Tak jsme dále ke Mži putovali.“ 100 48. „Když jsme přišli tam, co Koukalova hora Strmí, z druhé strany Kníhov vrch Nedaleko knížecího dvora, Ach, tu sám ďas na nás trh. Pouštěly tu děvy na nás skalné kry, Vysypalo se jich na nás jako mhy, Káceli se dolů také celé stromy, Slyšeti jsme mníli rachotiti hromy.“ 49. „Nebyl přístup k dívkám na vršiště, Nelze bylo k předu táhnout pro záseky; Chtěli jsme se na zad pustit na outěky: Zamezily vozmi průchodiště. Ach, tu padli mnozí do bahniště, Pohltily mnohé rozvodněné řeky: Z našeho tu vojska velmi dráhně Pozůstalo vězet v bahně.“ 50. „Hemžila se vůkol zmatenice, Ztratili své zásoby a pokladnice, Prápory a přeosudné dudy; Vůdce křičí: „Chraňte posvátný ten stroj!“ Všecko chvátá k nim, kdo může kudy, Pro ně vrazí se tu v hrozný boj; Dívky pro ně nechtí vylévati krev, Štěstí pro nás, že tak bylo málo děv.“ 51. „Vládyka náš okrášlený dvorně, Vězev u Zdic v blátě, zanechal v něm škorně, Uprch sotva, bos a prostovlasý, Sám tu vůdce déle nezápasí, Během zachránil jen skrovnou část: Chtěli jsme se u Perůna dubu klást Ještě celí okrnělí, Tu se děvy zase na nás vychumelí.“ 101 52. „Zahnali nás přímo do rybníka, Chránili jsme nejvíc panovníka, Zajisté by bylo po zlých s námi; Však v tom přišel Bojslav ku pomoci s chámy: Děvy ukryly se mezi lazy. My jsme se sic zase zotavili, Hejno na proti ním vypravili; Zhrozili jsme se však před ourazy.“ 53. „Ona válčí pouhými jen klamy, Žádný nechce potýkat s ní vůdce; A když vítězství již máme v půtce, O něj spleteme se sami. Kde je třeba na vrších, jest ve hořejšku, V okamžení zase ve dolejšku; Na nás vypadne, když mníme, že je v dálí, Nedá klidu, až jí vlezem, kam nás šálí.“ 54. „Na vrších jsme často oblečené došky Místo dívek našli, někdy něco krav Přistrojených za panošky, Kterým písně zpíval ten náš dav. Když jsme nazpět chtěli nastoupiti cestu, S ztrátou jsme se dostali zas k městu; Zmizela teď. Jistě něco zase kuje, Snad se k nám zas navracuje.“ 55. „Přemysl nás stále volá k Praze; Přišlo mu však potýkání draze, Nám se též jej odnechtělo. Slyšel jsi teď, co se u nás dělo, Že nám šedíka jest zapotřebí; Má být velitelem: jistě že by Šťastněji nás do chumele vodil, Té nás ouskočnice osvobodil.“ 102 56. „Považ, že jsi kolo z jedné osy, Že se to též týká tvého rodu; Jak se můžeš dívat na nehodu? Divčice jsou na něj jako vosy, Srdce tvé je tvrdé jako žula, Skála by se nad ním ustrnula; Spasa vězí jistě ve tvé moci, Posílá mne k tobě jako k otci.“ 57. „Neměj k rodu mysli urputilé! Nevíš ještě, co je nouze, Půjčené mít žádá zvíře čilé, Nebude to trvat dlouze: Pojednouli Šárku nezakopne? A pak v slávě toto zvíře schopné Přivedu zas zpátky na udidlu, Držeti jej budu v dobrém bydlu.“ 58. Domluvil tak. Kníže ve rozpakách stojí; Pak tu počne: „Srdce mé se bojí O tu stkvostnost, knížetství v něm vězí; Kolikrát on ještě nezvítězí? Pro něj jsem i neustále v trudu, Však předc prosby bratra neodbudu, Nic se mezi námi nerozchází, Nežli jistost.“ Posel za něj krk svůj sází. 59. Vydán mu byl. Průvodce, by na své pouti Jistěji moh ke Doubravě plouti, Šedíka dal celičkého změnit: Srst mu kázal očervenit, Do pouzder dal zakrýt jeho uši, Vypadaly jako hrdonosné rohy; Zdál se míti hned tu jinou duši, Stavěl důstojněji tichoplynné nohy. 103 60. Zdál se býti zhola zvíře jiné. Vážně kráčí: mnohý les již mine, Mnohé mačkonosné stanoviště; Houštím činí sobě průchodiště, Až tu přijde na posvátný vrch, Tam ďas na něj zhoubu trh; Přijely tam Šárčiny dvě děvy, Prohlížíce nejprvé si chlévy. 61. Napadly tam téhož Červeníka. Nevědouce, zdaž jej za obludu, Čili držet mají za šemíka, Průvodčího za čarodějníka, Vězely tu dlouho ve přeludu. Znamenavše ale z vyslancova trudu, Jakých klade v toto plémě cen, Vlastní si jej za vojenský plen. 62. Průvodčí dí: „Já jsem jenom posel, Toto zvíře pouze malovaný osel; Nechte mi ho: dám vám cenu za něj běžnou, Sice držeti vás musím za loupežnou Lůzu, která obírá i chodce. Vedu panoši jej, jenž jej co dar otce Sobě váží.“ Nechtí k tomu svolit ženy, Domnívavši, že v něm mnoho vězí ceny. 63. Vece honec: „Však ten jest nemotorný, Hoví si rád, též se bojí hřbelce: Vám předc patří nějaký kůň dvorný, Nedohoníte ním nižádného střelce.“ Nesvolily, byly jako hluché; Byl vzor ušák vycvičený od umělce, Někdy dělal také kotrmelce; Hlídaly to zvíře vele-uché. 104 64. Vězel v chlévě, s ním tam byly hovadnice, Ty mu obsadily hřbet a záda, Byla též tam vos a středků stáda, Okolo něj byla živá chumelice: On tu kopal, tu se trhal, krčil, Posléz ohlav se sebe pryč strčil; Ten hmyz pronásledoval jej hůř a hůře, Probíhal chlív, posléz bral se k hůře. 65. Následoval jej roj tam též. A hle, zvíře Skočilo tu dolů ze vikýře; Po lese si lehce jako ptáče Jihajíc a křepčíc skáče. Před bukem stát bylo vidět jeho honce, Chtivšího si na něm učiniti konce, Hledíc na strom sobě těžce hekne: A v tom zavzní jíhot – jak se míle lekne. 66. Po něm se hned dívá, za ním běže, Popadnouti chce jej bez otěže, Rychle volá: „Kochánku můj, stůj! Počkej, zlaté, nadvětrné dítě! Jaké jsi jim podrtilo sítě, By jsi ochránilo život můj!? Poď sem, vždyť se bez tebe my stejská.“ Průvodčí jej lapiv, po lese si vejská. 67. Jel s ním dále; přived jej tak ke Bystravě. Tuť se celé město u té řeky shluklo, Horlivostí div se srdce nerozpuklo. Chystalo se všecko ke oslavě. Na ráno se držeti měl průvod skvostný, Panoval již napřed vejskot přeradostný; Ve řece se obřadami ušák meje, Na hřbet se mu hojnost moku leje. 105 68. Z srsti mu sic rudost stkvělá mizí, Zdá se předc však drobet ještě ryzý; Podobou tou na slovútné tepce Připomíná, kteří tropí jenom chřesty: Vyhněte se zdaleka jim s cesty, Rázy připravené nosí v lebce, Dostíhnout chtí v slávě téhož oslavence, Raděj napřed připravte jim věnce. 69. Sotva vyšla na obloze záře jitřní, Sotva koury zpěvem zvěstovaly den: Všecky budí ke slavnosti žádost vnitřní, Vše se strojí, dychtí z města ven. Hlaholové znějí na městisti, Lůza prohýbá se pod chvoštisti Při metení; šňoří mnohé osten záště, Ti se dluží třepky, oni vážné pláště. 70. Po ulicích jest tu vidět běh, Toho žene sem, a toho pak tam spěch; Ten se prochází zde vystrojen co herec, Ten si připíná znak na koberec, Jenž se má nest před křepkými zbory, Ten si vykračuje pod fábory; Všecko stojí již již pohromadě, Počíná již průvod po pořadě. 71. Napřed jede věštec, jako železný, Pro čest bracha, na klusavém mezku, Vyměřuje miloplynnou stezku; Za ním postupuje souzvuk líbezný, Všecko koná se to pro pochvaly, Foukají tu pištci na píšťaly, Trubači tam do znějících rohů, Hudba kráčí ve slavícím slohu. 106 72. A hle! co to! Velikánské dudy Nesou obřadníci na sochořích, Na nich se zří, co již za osudy Město mělo: kterak ve příkořích Klesalo již, jaký nyní je duch strážný Vede, a jak Šárka nohou jeho hyne; Slyšeti jest z téhož stroje souzvuk vážný, K ním se hejno průvodníků vine. 73. Po nich se tu rozmanitá hesla Na ratistích okrášlených nesla, Kráčeli si hrdě za prápory. Co zde mnohé znaky za potvory, Za obludy měli, z nichž šla hrůza, Nechce věštit obšírně zde Muza: Dotknout se chce dějin kruhu krátce, By nic nescházelo ku památce. 74. Hrne se dav za davem, ten půl kola Na tyčce si nese, onen z bůvola Spratek, ten zas kbelík kolomazu, Dokázat chtěv podstatnost svou, čest jej sílí, Ten tu kopku sena na hlavě nest pílí, Div že nezlomí si tíží vazu, Získati chce velevnadnou pící Nakloněných oslavence lící. 75. Rozlíhalo se tu v zpěvu mnoho chřtánů; Na to kráčel hádačů a věštců dav, Za nimi roj přeslovútných pánů, A pak s komonstvem svým Tutoslav. Věštci vidí všude na rozcestí, A kde šlape oslavenec, z trusu stop Holý blahonosný kob, Pouhé samorostlé štěstí. 107 76. Viděti jest napřed mešťanostuměšťanostu Blížiti se poklonami k hostu, Před nohy mu klade městské klíče, Polibil jej: v tom se ušák vztýče Sedá na své zadní nohy. Křičí tu lid: „Tys byl mezi bohy, Ty jseš jejich plémě! Ejhle, jaký div! Kdo to viděl jaktě živ!“ 77. V tom tež ušák klade na přednostu Přední nohy: křičí všecko: „Sláva hostu! Onť jest jistě polobohem!“ Počne řečník: „Rád bych tebe vyšším slohem Poctil, tak jak na tvůj slovútný stav sluší, Přísahám to u tvých mocných uší; Ale není známa mně tvá hodnost, A jak postupuje v stkvělých skutcích rodnost.“ 78. „Začnu raděj o tvých činech jevit, Jakou schopnost nosíš ve kopytu; S ním znáš taky mocnost rázu levit, Byl bys v stavu i hrát na varitu. Překřičí dud našich tvoji libozvuky; Ač ti Perůn neudělil ruky, Povýšil jsi se předc nad hrdiny, Z Děvohradu způsobíš i říceniny.“ 79. „Vidím, kterak praštíš do kotrby Šárku, Kterak její zbytky od oharků Hodíme sem do té rychlé řeky: Slavit budou tě, co my teď, příští věky; Nebo s námi bude sídliti tvůj duch: Máš mít pro obřady mnoho sluh, Budem držeti též tobě muchotepce, Šetřen budeš nad slovútné hřebce.“ 108 80. „Přijmi do svých beder naše město, Přijmi do přízně též měšťanostu, Žádáme tě míti za přednostu, Neodepři to jen, nám všem bude čest to. Na své domy tebe dáme vyobrazit, Jak nás chtěla podvodnice zkazit, Jak jsme vzali outočiště ke kochánku Svému.“ V tom dal polibení na oháňku. 81. Šedík pripři tom nakloňoval sluchu, Jakoby chtěl něco ze průduchu Přednest, aspoň jevily to jeho líce; Jíkání však vyjevily plíce. V tom tu hluknou hejna pod praporci, Blížíce se k témuž divotvorci, Rozmnožit chtí jeho oslony, Korouhvemi činí poklony. 82. Kolomazník hnul též se svou bečkou, Polil oslavence z cela maznou břečkou; Křičí všecko: „Zabte téhož svatokrádce!“ Po něm se tu již již zástup chápá, Div že na kusy jej nerozsápá, Bylby ztratil život: našel pomoc krátce – Uprch. Pomohli mu jeho velké kroky, Mnohý kámen zasáh předce jeho boky. 83. Nyní nazpět nastupoval tah; Pod nebesy nesli divotvorce Na nosídlách. A hle, co to za praporce K branám dosahují?! jaký strach! Všecko křičí: „Šárka jest to, ouve, běda! Po nás jest již veta! leda Pomůže nám chrabrá noha Téhož výtečného poloboha.“ 109 84. „Divoději, hlasy naše slyš, Buď nám statným pomocníkem!“ A hned k bráně pospíchají se šedíkem, Který mokrý byl co myš. Jaké podívání! Hle! hle! Děvy pádí zpátky, žádná déle Nechce ostat ve slovútném městě, Nic mu nepřekáží v cestě. 85. Mnohý radostí tu nad podivem trne, Každý k němu s vděčností se hrne, Jemu srst a uši vroucně líbá; Do místa tak přiveden jest v slávě. Kterak se to stalo, že se nazpět hýbá Zbor děv? Přišel důznam toho času právě, Outokem že chtějí muži Děvín lapit, A tak Šárka musila tam kvapit. 86. Vede k pomoci tam rychle zbor, Zalezt musí zbytek do lesnatých hor. Tutoslav teď pleše, křičí: „Ke Děvínu! Rozbořme jej! máme divu vzor, Neprospěje žádný jejich spor!“ Vše se chystá k tahu k tomu týnu: Postupují k sídlu Milošovu, V cestě želí ztrátu, vidíc množství rovů. 87. Těžko Šárce setkati se s nimi polem, U řeky tu stojí jejich davy kolem; Nerada by předc je propustila zprázna, Její hluček ve křovinách vázna, Nepřipouští k břehu odpornické vory, Zanáší je příval mezi hory: Kníže k přeplavení vojska shání, Hrstka dívek udatně se brání. 110 88. Křičí vládce: „Brzo, honem! Sice zajdem klamným sklonem: Rychle na vor s divotvorcem!“ Tenť již jede: v tom tu plují kmeny Od Nizhradska, tyto mrštíc vorcem Rozdrtí jej; házejí se pěny Nad hlavou mu, zdvíhá vzhůru uši, Mnohý volá: „Lidé spaste duši!“ 89. Outrpností se tu mnozí hnuli Ku pomoci, skáčou do přívalu, Vlny se jim až nad hlavu dmuly, Zajisté by všickni utonuli Pro šedíka z horlivosti, ze zápalu; Ale Šárka z vlídnosti, ne pro pochvalu, Káže pomáhat jim ze nehody; Ušák vyndává jen ještě hlavu z vody. 90. Praví tu dav: „Tehdy zajdeš v mokrém klínu, Přímo chvátáš k ječícímu moři! Nenajdem tě, až zas v říši stínů; Ach, mi zajdem pro tě všickni v hoři! Ach, tys zmizel, jsi již ten tam; ani v proudu Není více vidět sluchu oudů! Vykročil jsi od nás mímo času: Kde vzít podobného v bojích spasu?“ 91. Tutoslav tu volá: „Jaký bol a hoře! Největší’s byl poklad na mém dvoře, Jaká nenabytná ztráta, jaká škoda! Kdo by myslil, že mu vadí voda? Ach, co řekne upřímný můj brat? Křičet bude: Knížetství mi vrať! A co pořídím bloud s svými davy, Když víc nemám té tvé čilé hlavy?“ 111 92. V tom se na obloze ke východu Okazoval oblak ryzostkvěle: Perunův tu věštec, jehož zšedivělé Fousi vážnost jeví, volá: „Jistě z rodu Jest on oblačního! vidím vyjasnělé Jeho uši; kráčí do oblohy, Přímo navštivit jde bohy.“ Křičí lůza: „Jsou to jeho uši smělé!“ 93. Nynější věk, který na pohanské bohy Nedrží nic, nevěří, že do oblohy Kráčel; ale jistí, že on vězí s reky, Kteří spí tam v skalách vedlé řeky, Že z nich prejští podnes hnojnice, Že zas někdy opustí té dlouhé noci, Kdyby se zas zbouřit měly divčice, Přiklusá zas mužům ku pomoci. 94. Sám též věřím, že tam vězí mezi doly. Dost je na tom, zašel v mokrém poli, Co rek pravý na bojišti. Jeho stín jest někdy vidět na řečišti. Jeho město, aby vděčnost trochu Ukázalo pro přednostu Téhož, dalo postaviti vedlé mostu Na památku jeho sochu. 112 Zpěv pátý.
1. Jest již čas, se spustit do krajiny Podivů, a stíhat krásy úkazy, Krásy, ana dává světu rozkazy, Ana tvoří ráje z pustotiny, Kouzedlně s sebou srdce táhne, Tvory vzkřísí, opojností vnadí, Vše věčnými pudy mladí: Mysl mocnosti té neobsáhne. 2. Kterou spíš mám zpívat děvu? Krásobělu? okrasu tu ženství, Ana vězí u nebezpečenství? Libá jest, co souzvuk zpěvu, Lepá, jako kvítek porozvitý, Který se co krev a mléko vine, Libě u větříčku plyne, Sličností svou znamenitý. 3. Ona Nivu provázela k Rozhoňovi; Podjal reky její libocitný vzhled, Okouzlila všecky citlivými slovy, Vše ji chtělo vyprovázet zpět: I sám kníže přísný, vážný, krutý, Nad lepotou milostností hnutý, Upad všecek do rozmaru: Daltě průvodkyním mnoho darů. 113 4. Onen bitec, který Nivu zajal, Láskou všecek zahořel teď k Krásoběle, Zbor si loupežnický najal, Nechtěv potýkati s reky v čele, Čekal na komonstvo mezi luhy, Přepad průvodnice, dobrodruhy; Oučel byl zde jeho, v zmatenici Unest milokvětnou krasavici. 5. Brání se tu všecko, zatím mezi lazy Nese bitec děvu slíčnou do brlohu Skalnatého. Vidíc hrůzonosné srázy, Pláče, volá pomoc rychlou bohů. Zatím mizí přeháňky tu rvaček, Zdají se být rekům zkoušky hraček: Mezi lesy ztratila se zradná zlota, Druhé trápí o soudružce nejistota. 6. Zatím k bitci blížiti se za panoše, Bylo vidět v modrém odění, An měl orla vrytého v brnění; Tázal-li se někdo jeho zbrojnoše: Kdo jest? dostal za odpověd bez protahu, Že vzít může na přísahu, Že jej nezná, jeho jméno neví. Muza o něm později, co třeba, zjeví. 7. Předevzal si, ani boje tropit Proti dívkám, hubit sličné pohlaví, Ni se proti mužům zbraně chopit; Ale tepat obou svody, bezpráví. Konal neustále skutky cnostné, Nimi získal slávy stkvostné: Všeho hrdinství byl ozdobou, Veden k tomu veledušnou podobou. 114 8. Když tu spatřil uplakanou děvu, Jak ji nesl dravý sup, Vytáhne meč, pravě plný hněvu: „Vydej zpátky uchvácený lup, Sice tě můj bodák schvátí!“ Bitec dí: „Co dravec lapne, nerád vrátí! Ušlechtilá chaso, sem se shrň! Nyní, pošetilče, před mou mocí trň!“ 9. Ale obratný rek bitce honem skolil, Druhé tepal; víc by krve prolil: Pádili pryč zpátky společníci, Bázlivé jsou baby vražedníci; Jejich věc jest vraždy tropit skrytě, Kde jest odpor: utíkají hbitě. Prohlíží rek tuto skalnou chýši, Rozprchlí jsou vražedlní tovaryši. 10. Pouhou vděčností byl její cit, By jí žádný neuškodil, Žádala jej, by ji k dívkám doprovodil; Svolil, lebkou stále ostal skryt, Opustil pak posléz strašné doupě, Na kůň k sobě posadil to sličné poupě, Zacházel s ní uctivě a dvorně, Jezdili tak, co svojátka, svorně. 11. Dychtí děva zvědět, kterak panoš v zhledu Vypadá, tu často následuje sledu Jeho, myslí, že snad vady před ní skrývá. Kráčí jednou panoš z rána ke potoku, Tam si meje líce, prsa v čistém moku, Děva skrze křoví na reka se dívá: Po tajmu se nazpět zase odtud straní, Nese bolest srdci tento pohled ranní. 115 12. Byl muž ve květoucím věku, Drobet snědý: široké měl čelo, Dvě se černých očí živostí svou stkvělo, Vzhled měl vážný, tak co sluší reku: Prsa ramenatá, pohled smělý, Drobet se mrak jevil přes obličej stkvělý. Její srdce nad tím rekem plesá, Brzo se zas rmoutí, milostností klesá. 13. Nividěna, přišla rychle zpět, V jejím srdci počíná se divně díti, Začíná v něm plápol prudký tlíti. Není divu, vidíc hrdin květ; Bylo jí tak u panoše volno, Navrátit se k dívkám bolno, Těší ji teď pouhé samotiny, Žádá reka, aby ji ved do otčiny. 14. Svolil k tomu: když tak jeli, přišla žena Bědující, bledá jako pěna, Prosíc pomoci neb rady: Že má dceř být její rozstřílená, Že je bez vší viny, vady. Náš rek, nedrže nic na odklady, Dá se k místu zahubení vésti, Chtěv ji zpomožení nésti. 15. Dí tu mátě: „Vše ti krátce povím: Dobruše má měla milovníka, Táhnout musil s plukem Rozhoňovým: Když se ten dav rozprch, nechav panovníka, Chvátal ke své choti věrné: Sloužila tu na Kolovci u nádherné Kobylizny, panovnice tvrze, Za zbrojnošku: chovavši se v půtkách drze.“ 116 16. „Neznav přístup ke své milovnici, Ustrojil se za dívčici, Umluvili dobu k uprchnutí: Byl však seznán podlé přímé chůze, Posměchem byl hradné lůze. Vyznal všecko ve svém uleknutí. Byla vzata má dceř do vězení: Na jinochu našla paní zalíbení.“ 17. „Zvolila si hocha za manžela, Zamilovavši se do něj pod uši: Její láskou povrh jinoch zcela; Že mu nelze jinou ctít, než Dobruši; Soptila tu pomstou panovnice, Nad ní zvítězit že nemá služebnice, Že se pomstí nad tou láskou tejnou, Že ji trestat dá, co dívku čarodějnou.“ 18. „Odsoudit ji chtěla k hranici: Rádkyně však zří, že neškvrní ji kouzla, A že ještě z hradu nevyklouzla, Láska že jest přirozená dívčici. Uznaly, by na čas přišla do vězení; Kobylizna káže její rozstřílení, Že smrt velí zákonové nad prchnutím; Slyší nález všeckny s ustrnutím.“ 19. „Kobylizna ohavná jest bezbožnice; Její otec byl jen honec bravu, Ona Děvoslava pobočnice; Tenkrát jevila jen krotkých mravů; Pozdvižena do vyššího stavu, Dokázala, že jest ukrutnice: By žít mohla volně v psotě, Zadusila sama svého chotě.“ 117 20. „Což jest téhož hradu náměstnicí, Následuje manžel za manželem: Volí za chotě si hochy v věku stkvělém, Na čas jest jim milostnicí; Slibivši jim stálé blahožití, Zavrhne je brzo nabažená: Ta též s novým kochánkem se stane změna, Prchnout musí, kdo chce chránit živobytí.“ 21. „A hle, jak se zástup za zástupem hrne! Snad již tato citů prázdná zběř,zběř Vyvodí mou přenešťastnou dceř; Nemohu dál; srdce mi tu trne, Nejsem v stavu pozdvihnouti nohu; Pomoc vězí u vznešených bohů: Nestačí zde obyčejná síla.“ A tak v nejistotě dlouho chvílá. 22. Ten rek matku u své děvy nechav, Rychle k popravišti spěchav, Vidí vyvedenou nešťastnici, Přitom jezdit v vynášení panovnici, Rozkacenou jako lítou sani; Její služebnice stojí v zbrani, Vládka hrdne nad svým zborem: Tenť jest pohromadě s jejím dvorem. 23. Vše je v zbroji, dojky, kuchty, pradlí, Prašedivé báby, starečkové schřadlí, Oděncové jsou to nepatrní: Ta má kuši z dřeva, ona z pytle brní, Stráž jen její nese zhoubné hroty Připravené tropit soty. Přivazuje se již děva k buku, Tětivy se natahují luku. 118 24. V tom tu zahřmí panoš řečí tmavou: „Propusť děvu! sice se mnou Pustiti se musíš do zápasu!“ Vládkyně tu křičíkřičí, co má hlasu: „Popadejte dřevce, meče, jílce, Zahubte tu pošetilce, Máme jej zde co zajíce v lovu, A tak sepneme jej do okovů!“ 25. Panoš přepadá je rychle nad lijavec, K vládkyni si cestu rychle klestí, Tato volá: „Co to za neštěstí, Potepe nás všecky lupičný ten dravec! Braňte se jen!“ V tom hned jako hejno vosí Vrazí na něj: rek však proklav vládku krutou, Po babě se žene, a tu napíchnutou Na dřevci ctném, po bojišti nosí. 26. Tato křičí, až byl strach a hrůza, Pádí dvořeninky, pádí lůza, Hyne všecka tato jará obec: Takto vidíváme, kterak jeden zobec Dravce násilného plaší ptactva hejna. Všecky dopídit se dychtí tejna. Panoš rozvazuje děvě zachráněné Svazky, ona dává díky roznícené. 27. Matka dceři do náručí letí, Obě plesají tu ve objetí, Slze na ruce mu vřelé cedí. Krásoběla pohnuta tu hledí Na statného téhož smělce; Nešla její vroucnost mělce: Celou srdečnost svou citem jeví; Podjímá mu srdce ten ples děví. 119 28. Odtud rychle do tvrze chce spěchat, Chce zde družku libokvětnou nechat; Ta dí: „Smělý, velestatný reku, Tobě ještě radost nevykvětla, Proč chešchceš zajít v jaře svého věku? Proč chceš zbaviti se živobytí světla? Hledáš vlastního jen bezživotí, Což tě milost s světem nesjednotí?“ 29. Odpoví rek: „Družko libocitná, Jiná povaha být musí mužům bytná; Zavrhnouti musí často blahožití, Pro vlast, pro ctnost, nastavit své živobytí, Nesmí ustát v svého směru polovici. Znáš již z pověstí dost tuto ukrutnici, Kdo ví, co tam vězí ještě za bezpráví, Co nám vyjeví snad ještě sklepy tmaví.“ 30. Dí si děva: „Reci, milostní jste smělci! Ale mnohý, an jen žije na pekelci, Jistěji pluje v lichotivém blahu.“ Tu rek do tvrze se beře bez průtahu, Volá: „Mír vám nesu!“ Vše se k němu hrne, Každý chce mít viny zmyté, Vyjevují se tu věci skryté, Nad kterými i sám panoš trne. 31. Doví se zde, co kde vězí v jakých koutech, Že zde pravý dědic hradu leží v poutech, Že jest mnohý manžel ještě ve žaláři. Vyvedeni z vazby spatříc světla záři, Díky bohům činíc, padnou na kolena. Blahá jest jim nenadálá změna, Slibují mu zlato za výplatek, Dědic za svobodu dává celý statek. 120 32. Nepřijal nic; ale žádal, aby služka Ochráněna dostala kus usedliny; Což se stalo; nad tím jeho sama družka Srdečností slzí, ctivši mužné činy. Ostali zde na čas na noclehu, K vůli ní svou s sebe lebku skládá, Ona jeví zlomek ze příběhu Svého; dějů reka také zvědět žádá. 33. „Bechýnskem můj otec, Vhadboj, vládne, Mátě má se nazívala Libina, Praví se, že byla děvče ládné, Dcerou krásy že ji celá krajina Nazívala: chtěla hned mne ke lopotě V mládí vesti; však byl otec tuze Přísný na ní, držíval nás v hrůze, A tak nerostla jsem ve jasnotě.“ 34. „Služky i mne jmenovaly pěknou, (Nevěřím jim: při slíčnosti srdce měknou, Neznalabych lásky city bolné, Podjala bych předce srdce tvrdé,) V mladosti mé bylo srdce volné, Milencům mým zdálo se být hrdé, O vdavkách když otec mluvil, tu mě mráz Obešel vždy, jak bych měla přijít v zkáz.“ 35. „Přijel mnohý panoš s skroušenými líci, Přednášel svou roznícenou milost, Honosiv se statky, bohatými strýci. Usměch jevila mu nevinná má čilost, Nebyly mně jejich směry povědomy, Odjeli pryč: že mít sňatek nechtí s děckem. Přijel však sem brzy Střehom na jezdeckém Koni: zašlabych tu brzo pro pohromy.“ 121 36. „Otec pojmouti jej za chotě mně káže: Nad tím velením jsem celá zbledla, Tu jsem prosbu, pláč a nářek vedla; Praví otec, že jej slovo váže, Že jest sláva provdati se za starostu. Duch můj nad osudem krušným kvíle Žádá, aby popřána mi byla chvíle, Až jen drobet povyrostu.“ 37. „Nic to naplat! Nešťastné jsme z vyšších stavů: Nekvěte nám nikdý lásky podletí, Nás nevede k sňatku půvab citu, mravu, Jsme jen zisku rodu obětí. Ctít jsem měla mně tak protivného chotě: Nelze bylo s ním žít ve blahotě, Což mně pozůstalo, nežli uprchnutí? Oklamá se, který plápol lásky nutí.“ 38. „K Vlastě uprchla jsem: ta mne jako máti Přijala, díc: „Netřeba ti braní kláti, OstaňOstaň, co jsi, budeš dokonalá.“ Jako o svou dceru byla o mne dbalá, Oblažila mne ta liboplynná směna, Byla jsem tu před ženichy jista, Těšila mne nevina jen čistá, Neznala jsem lásky sotva podlé jména.“ 39. (V tom se zardí). Dí dál: „Nenosím sic zbraně; Ale když mně Děvín sloužil ke ochraně: Mluvou starám já se pro občanství, Ochotnou mne najdeš při vyslanství. Nepatříš snad mezi nepřátele, Ctím tě jako osvoboditele. Snad se brzy v Čechách půtky stíší: Kdo tu ke smíření nepřispíší?“ 122 40. S utěšením děvu panoš slyšel, Praví: „Zaslušno by bylo též, mé děje Tobě zjevit, které tajno ještě kreje; Odpusť, nechci, by můj osud vyšel Před časem ven, máš všecko někdy zvědět.“ Bylo vidět oba v společnosti sedět: Děva pěla líbé starověké písně, Reku jasniljasnily se trudy tísně. 41. Po několika dnech vyjeli ven z hradu, Dvě je vyprovází přes les průvodnice, Vzavše hojnost krmu, pomoc proti hladu. Když den jedou, najdou v lese u silnice, Kterak tam dva nářek vedou obchodníci, Že jim oloupili vozy vražedníci, Že jsou zbaveni teď všeho jmění, Které nad veliký poklad cení. 42. Dále jev, rek vidí vozky zbité, Nachází též vozy, ale žádné koně: Nadvším tím je jeho srdce pomstou líté, Slibuje jim zastati se o ně. Vypátrav tu této lupy slůje, Stará se hned o svou družku, o jistotu Její; však ta stopy jeho následuje, Pravíc: „S tebou chci žít, s tebou trpět zlotu.“ 43. Chvátají tam, kde ta leží skrejše, Přiblíživše všickni k ni se tíše, Znamenají tam stráž v temném šeru; Dívky naproti nim spouští kuše, K chrvoři jich kráčí zhanobilé duše; Dále přicházejí přes mezeru, Oharky kde ještě hoří, Šero divné podobizny tvoří. 123 44. Skálou zacpal panoš vchod té slůje, Křičí: „Podrobte se, zbytečné jsou vzdory!“ Hlukot ozívá se v chřtánu hory: „Rychle za mnou! ať se žádný nestrachuje!“ Jiným vylezají průchodištěm Hojně, skoro jako včely z oulu: Zachází zde množství pod ratištemratištěm Hrdinovým: ubývají šípy z toulu. 45. Sto reků se žene vůdce loupežníků, Křiče: „Hrstka jest jen outočníků, Pospěšte sem, všecky přemůžem je lehce!“ Hejno hlukne; ale padá jejich vůdce: Panoš do mezery kácí škůdce, Zbytek skládá zbraň a bojovati nechce. Nachází se rozličné zde vzátky, Ztrátu obdržují obchodníci zpátky. 46. Zanechme je ve vítězném citu, Kdežto nalezají množství kovu: Navraťme se k vůdkynímu bytu, Která táhnouc s vojskem nazpět, hledí lovu: V Sázaviných skalách s družinou zvěř honí, A když slunce na zvah běh svůj kloní, Ztratí družky, vpadne do bludiště; Hledá sem tam průchodiště. 47. Vyplesti se nemuže tu z skálí, Vleze na vršiště, a tu zdálí V oudolí se zakmitne jí chýše: Spustí se k ní zponenáhla z výše; Zarazí ji pohled nenadálý, K obytu se tomu bere tíše, Spatří tam dvé blahých sedět u besídky, An drží na klínech dvě dítky. 124 48. Družka praví k svému milencovi: „Zejtra šest let, co jsme zasnoubení. Ač zde nevládneme stkvostnostmi, ni kovy: Uplynul věk nám zde v utěšení, Mně to přichází vše, jako libý sen, Lahodně tu po dnu plyne den, S tebou libá jest mi tato oudolina, Bez tebe svět pravá pustotina.“ 49. Nato manžel laskavě k ní praví: „Zlatá družko! tvá mne mysl baví; Kdybych choť zas vybrat si měl znova, Tě bych vybral: tvá by milostná zas slova Vynesla mne na vrcholec štěstí. Často myslíval jsem se bolestí, Že zde musíš bez pohodlí žíti: Nám se jasno počíná teď dníti.“ 50. Na to ona: „Blaží mne zde tato chýše, Žíjem mírně, upřímně a tíše. Nedělíš zde s jinou vnadné lásky: Přejí vám víc ženin zákonové. Tenkrát smutně poplynou mi dnové, Tenkrát zorají mé čelo vrásky: Až se odebereš zpátky do krajiny, Přiveda si více družek na dědiny.dědiny.“ 51. Dí on: „Nermuť se, ó Miloslavo zlatá! Vždy má ostat naše láska svatá; Nepředvezme Ctislav tobě něco k želu, Neurčili bohové nám do oučelu, Mařit věku síly kuběnami; Člověk jest dán pro občanský spolek, Rozmnožit má bláhu na okolek: Nesnáší se vilnost s hrdinami.“ 125 52. „K jiným směrům jest nám dána síla, Válčit musí pro vlast, konat hmotná díla, Přírody má skoumat tajné sledy, K blahosti jej vedou rozmnožené zvědy, Za družku mu dána libocitná choť, Ana v nesnázích mu stírá s čela pot, Dělivši s ním srdce, dělivši i živobytí, S tou mu průvodkyní jest svět blahožití.“ 53. „Odpustil mi otec tak nazvanou vinu, Že jsem choť si zvolil proti jeho vůli, Pravil, že mne oblažit chce v půli, Že mne přijme samotného na dědinu; Bojovnicím že jest srdce kruté dáno, Že vražd jenom hledí, zavrhujíc klid; Vyjevil jsem mu tvůj outlý srdce cit, A tak navrácení jest nám všechněm přáno.“ 54. „Čekají tam na nás oudoliny rodné, Zahrady též zeleností plesající, Na pastvinách skoty, bravy plodné, Zdrojní potůčkové luka zvlažující, Množství ryb se šplechtá v čistém moku, Hejna včelná hojně se zde rojí: Ourodnost se tu stkví v každém kroku, Libá povětrnost zdravím mysl kojí.“ 55. „Otec odevzdal mi tyto statky nosné; Povedem zde žití nehonosné, Ale blahé.“ Tu choť praví k svému druhu: „Zámysl můj po tvém srdci baží, Ztratím-li ho, statkové mne neoblaží; Vězí-li ta ztráta v osudovém kruhu, Ostaňme zde.“ Tu se táží zlaté dítky: Jestli rostou také v kraji kvítky? 126 56. Jestli uvidí tam také ptáčky? Líbaje tu své miláčky. Dí on: „Nestrachuj se, sotva smrt nás vzdálí! Bohové ví, že můj plápol bude stálý. Však mněmě hlahol dnešní v lesích tíží: Jistě vojska dívek se k nám blíží. Prchněm, bychom nebyli zde přepadnuti.“ V tom vystoupne Vlasta, jaké uleknutí! 57. „Nebojte se,“ ke milencům praví, „Mnohý pro blaho si hrady staví, Moha v chýšce šťastným býti v pustotině. Nepřicházím sem, vašváš poklid kalit, Usilí jest moje, nesnáz z ženstva svalit.“ Družka dí: „Znám směr tvůj, odpusť vládykyně, Že jsem, jako plukovnice, Opustila svěřené mé bojovnice.“ 58. „Vše je vymazáno. Učinilas blaze!“ Řekla Vlasta. – „Bitcům osud přijde draze! Jsme jen pro blahotu druhých obětí; Popřáno nám není tvého štěstí, Kmitá se nám někdy jenom na rozcestí, Neznáme my lásky podletí, Naděje se nám jen ukazuje v dálce: Žádné blaho, jenom zhouba sídlí v válce.“ 59. Na cestu se táže: Tuto se jí jeví. Však ji Dobroslava sečkati zde nutí, By zde potrvala u odpočinutí. Unavená si zde drobet leví, Svundává pryč brně, lebku, stroje zbrojné. Nosí se krm sprostný, pití neopojné: Vlasta bere kloučka na klín v blahém citu, Poupě milokvětné, plné skytu. 127 60. Nejevila se tu v lících povýšenost, Ani rozšafnosti trudy; Však se stkvěla v obličeji utěšenost, Blaženost a vábné pudy, Při tom připojené study. Kloučka líbá, pokládá to za blaženost. V tom sem neznámý rek vstoupne s Krásobělou, Přijímáni s laskavostí vřelou. 61. Překvapení drobet trhlo vůdkyní. Rek ji poznal, zdá se mu být bohyní, Tolik jeví vnadné milostnosti, Tolik utěšené vznešenosti, K rozmluvě se myšlénky mu tratí, Na jazyku přednášení hatí; Ale ochráněná děva Netají tu jeho statečnosti jeva. 62. Vypravuje, jak on jako její strážce Udatně ji vytrh z rukou vrahů, Jeví dále o porážce Obce Kobylizny, a jak na odvahu Jeho dívala se znova s loupežníky, Jak i potřel tyto vražedlníky. Sama Vlasta za obranu díky vzdává, Odvážlivci se tu řeči nedostává. 63. Divno bylo témuž zakuklenci, NevědaNevěda, co činit, vyzradit se nechce, V předěšení není volit lehce: Až napadne témuž oslavenci S rozloučením složit rozpak tíže, Praví: „Co jsem konal, povinnost to víže, Děvu nevinnou vám do ochrany kladu, Přeji zvítězení Děvínskému hradu!“ 128 64. V tom pryč kráčí, a když na koně si sedne, Družka trne, nad květ sněžný bledne; Ani se tak klouče přímý neulekne, Když mu z rukou odletí pryč drahé ptáče, Hledí za ním, hlasitě tu pláče; Ani máteř, jejíž dceři srdce změkne, Když pryč prchne s milovníkem v nočním času: Jako družka, jenž dlí stuhlá ve úžasu. 65. Vlasta vyjíždí pryč z chýše s děvou mlíčnou, Ana hořem následuje její sledy; Takto otec ke oltáři dceru slíčnou K zasnoubení vede, jehož ziskné rozhledy S jejím srdcem nejsou ve souzvuku, Nechtíc musí podat k sňatku ruku: Tak též s tesklivostí za ní se tu vleče, Z očí hojnost milostného moku teče. 66. Praví Vlasta k ní: „Tvé srdce jeví bolest, Zajisté jest šípem lásky poraněno: Čas jej zhojí, bude zase spokojeno; Neb se dívat budeš na ratolest Sňatku; zdá se býti ušlechtilý rek, Jeví víc, než slušné odvahy, Vznešené se zdají jeho povahy: Podobných zná málo tento věk.“ 67. Když tak jedou, vidí vozku, An je prosí, aby pomohli mu honem, Že se nedvěd pere s jeho koněm, Že jest užásnutím prázen mozku. Touto správou kněžna zaplesala, Milujíc jen půtky nebezpečné, Zvláště jsouli lidstvu užitečné: Na určité místo přiklusala. 129 68. Zahlídna ji nedvěd, outok na ni činí, Vzhůru se tu týčí; kůň se plaší, Nad potvorou hroznou celičký se straší, Tu se zpíná, hází s sebe kníni, A pryč cválá: kněžna se hned zchopí, Zavrhnuvši od sebe tu kopí, Chápá břitkého se meče; Již mu ze štěrbin krev teče. 69. Obří se víc tento dravec ohromný, Tlamou po krku se bojovnici sápe, Brnění tu s prsou statných drápe, Výje: slyší ten hlas brloh soukromný, A hle, na pomoc mu spěchá nedvědice; Spatřivši ji, po zpátku tu bojovnice K věkytému dubu coufá: Zjistivši si záda, zvítězení doufá. 70. Padnouc na ní, kněžnu k dubu tlačí tíží, Ona mečem na prázdno tu bodá, Síla síle mocnější se poddá. Mdlí již kníní, klesá na zem. Rek se blíží, Neznámý ten s koně skočiv, jako střela, Vypadá tu mečem na ty dravce: Kněžna o stínech již dušných v nouzi sněla, Zdálo se jí, že již vidí stínů plavce. 71. Bylo vidět na reka se sápat zhoubce, Rozkacený válčí jako vzteklá saně, Brzo jim se štěstí, brzo druhé straně, Až se ostrost meče v prsou hloubce Huňáčových máčí: tu hned na zem klesá, Nedvědice ještě tlamou po něm tesá: Nechce z místa poraněná, mdlá též prací, Slabě zápasí, a posléz sebou kácí. 130 72. Chvátá k rekyni hned; ona se zas sílí, Prejští se jí potůčkové krve; Zavázati její rány pílí: Zhlídné krásy nevídané prvé, Prsa sněžnostkvělé, co se jmoucí poupě, Kulovaté síloplné rámě. Umělci tak o Ládě vid, z nebe stoupě, Stkví se v mysli: nedostíhne však jej známě. 73. Praví Vlasta: „Zvolili tě svrchovanci K ochraně mé, ušlechtilý reku! Tobě děkovat mám, že svůj život vleku; Díky vzdávám, co seslanci Jejich, jenž mne vedou k svému vzhledu, Nacházím i ve mrákotě jejich sledu; Ale co mám dáti tobě za výplatky, Vol si zlato, vyvol družky, statky.“ 74. Na to dí rek: „Oblažen jsem ratolestí: Bohové mně vnadnějšího štěstí Nemohli dát, nežli že jsem žití světla Tvého chránil! Odplata zdaž komu květla V světě srdečnější?“ Dí tu kníní k němu: „Vzdávat budu hojnost bohům díků, Že můj život neurčili z bojovníků Zachrániti nehodnému.“ 75. „Svěř mi reku osud, tajnost mne tvá tíží, V prsech vděčných ostane vše skryto, Důvěrností srdce se víc blíží.“ Odvece rek: „Vření lásky bylo vryto Do prsou mých někdy; plál jsem k milovnici, Moje city byly přečistotné; Mníl jsem kouzlený být od krasotné Duše; ale ctil jsem ukrutnici.“ 131 76. „Opovržen, táh jsem z vlasti klínu, Zabral jsem se vdálku, do ciziny, Mdlela láska. Přitáhnu sem do otčiny: Plápol se zas vrací; hledám jenom stínu, Její vznešenost teď víc mne od ní dálí, Nešťastným mne činí plápol stálý, Zakrývám se, abych nepad do posměchu: Co mně kněžno udělíš tu za utěchu.?“utěchu?“ 77. „Znám tě reku“,reku,“ praví kněžna, „podlé hlasu; Ty jsi Přemil, milenec můj věrný: Snad se vyjasní nám osud, potud černý; Miluji též od toho tě času, Co jsi semnou povrh, v cizinu se vzdálil: Tu duch můj víc tvrdosti své nepochválil.“ V upřímnost se čistou jejich srdce kloní: Slze oboum přes líce se roní. 78. Mezi tím se vzdálí jeví šumný hlukot, Rek též na roh troubí, blíží se sem hlukot; Krasoběla se sem se děvami beře, Která prchla při spatření dravé zběře. Oznámila družkám ouraz; tyto kvapí Rychle ku pomoci, mnímní, že dravce lapí: Najdou zachvácené tyto velikány, Najdou kněžnu, jenž má zavázané rány. 79. Hejno rychle váže na příč bidla, Láme na ně větve peřenaté, Přistupují děvy ramenaté, Kladou poraněnou na nosidla Pohodlná: k vojsku ji pryč nesou. Milencové očma citně mluví, Nimi k shledání se zůví; Při rozchodu srdce se jim třesou. 132 80. Šťastně přinešena byvši do táboru, Zaslechla tu o krvavém sporu: Částka vojska vypátrala v pustém skálí Dobroslavu, byvší plukovnici, Potrestat chce ji co odběhlici, Vzaly též jí děti: manžel její stálý Na chot v nuzné době se tu nebezpečí, Zastává ji, vroucně za ní řečí. 81. Praví: „V samotě jsme žíli mezi kopci, Vylákala ji tam moje vroucí milost, Nic jsme nekonali proti vaší obci, Přirozená jest má zavinilost: Rcete: kteréby jste se tam nevybídly, KdydyKdyby jste též milencovu vroucnost zhlídly? Ať jest vaše sudba podlé vaších pudů: Náchylné jsou prsa k témuž bludu.“ 82. „Jestli chce být choti mé trest činěn: Trescete mne, já jsem vinen, Naproti mně obraťte msty kosu, Já ji chytil, přived ke unosu; Chraňte dítek, chraňte ženy zlaté!“ Praví ona: „Vyjevím vám pravdy svatě: Nevynášejte trest na manžela; Já jsem prchla, na mne padá vina zcela.“ 83. Praví manžel: „Jaká jest to vina, Že jsme následovali stop lásky pudu? Že nám blaho propůjčila samotina? Každyčká si přeje ten stav od osudu; Pro něj do bojů jste uvrhnuté. Trestat pro lásku by bylo právo kruté: Přitom místo její, jako plukovnice, Doplnily lehce statné bojovnice.“ 133 84. Na smrt ženy, vyšlo od vojenské Rady přísné rozhodnutí: Že se netresce zde pro panenské City, ale pro přezrádné uprchnutí; Jednání že bylo nevlastenské, Dobro obce že je ke přísnosti nutí, Že víc trestány být mají důstojnice, Že je za vzor páčí druhé bojovnice. 85. Vece Vlasta: „Jistě provinila smrt! Mírnost ve vojště vše podmílá co krt, Všecku kázeň. Držme na zákony, Ať jsou bojovnice bez ouhony. Však co platno jest nám, když s ní krutě Jednat budem? aneb když dél ke pokutě Sloužit musí? prospěje co nevěrnice? K čemu cediti krev poběhlice?“ 86. „Propusťme ji, není soudu hodna!“ Vojenský sněm u sebe se shodna, Vyřknul poznovu soud na bezhrdlí: Vykonati chtí smrt zámyslové stvrdlí. Řečí kněžna: „Neměly jsme nad mužatku Tuto někdy: klesla v kolotové době, Považme, že zavraždíme dítek matku, Budou nebožátka na sirobě.“ 87. „Nebudeli popřána jí milost, Churavá ji hájiti chci prsy svými; Nestala se ještě stejná urputilost; Honosíme se předc pluky přehojnými: Ať si prchnou přelekavé poběhlice, Předc zde jádro pluku pozůstane!“ Volá všecko: „Staň sese, co chce panovnice, Mírná! kterou střeže božstvo svrchované!“ 134 Zpěv šestý.
1. Zatím když se v Čechách vedly půtky kruté, A dav za davem se valil ke Děvínu, A když měly býti bitvou rozhodnuté Osudy Čech: dvěma na Bylínu Blížily se šťastné doby živobytí, Mělo jim plout vnadné blahožití; Spojit je měl sňátek lepokvětný svadby, Radost jevily již tvrz i hradby. 2. V oném věku blahém, kde ctnost ještě vládla, Mnohého kde povýšilo udatenství, Kde se pro rozšafnost od drsného rádla Mnohý uved k knížecímu důstojenství, Žil rek Kasal, z Radošova kmenu; Nešlechtili předkové jej slavní v jménu, Patřili mu statkové jen skrovní; Ale nenašli se jemu duchem rovní. 2.3. Ten čas padli Němci do knížetství Půlnočního, tam kde Bivoj, Kaša vládli, Oba tlačilo již vrátké kmetství: Tito naději svou v půtce kladli Na Bojslava. Jejich dcera Běla Libá očím, jako jarní kvítí Na jiné, jenž tichotou a krásou čněla, Nabízet chce zbory: dokud je k mstě neroznítí. 135 4. Dí k nim: „Nepřátelé dopouští se pychu V naší zemi, nesvolujte k témuž lichu! Majetnost vám plení, jmění loupí, Dobytek pryč ženou, pálí byty, statky, Přitáhnou k vám brzo nedostatky, Po dobrém pryč jistě neustoupí; Plodí rodům vaším bídu, strasti: Sladce jest se zastat svých, a zastat vlasti.“ 5. „Hrdinou kdo není, nepřítel když vraždí? Kýž mně byla příroda též statné páždí Udělila! bych se mohla o našince Zastat, vyniknouti nad cizince: Žila bych tu v bleskuplné slávě! Nuže, koho oslavení těší, Poskytuje se mu samo právě: Potýkejte jako statní Češi.“ 6. Tato mluva Kasalovým srdcem hnula, Jeho citnost statností se pnula, Božskou se mu řečnice být zdála: Chvátal v potýkaní ve nadchnutí, V mysli jeho děva před očima stála Ve libosti ducha, ve labutí Bělosti své; ji tak vidět stále žádá, Myšlénka ta k odvaze jej bádá. 7. Přišlo k boji s udatnými cizozemci: Zašel v bitvě Český statný vůdce; Ustupují Češi, vítězí již Němci: Volá Kasal: „Kdo se uhne půtce, Toho vyhlásí vlast za zrádného škůdce. Chcete namladit si do Čech nepřátele? Padnem raděj zbraní v půtky čele: Nežlibychom žili v nesmělosti důtce.“ 136 8. „Nuže, za mnou! tepme vejtržníky!“ Chvátá se svým zborem v rozníceném vzteku, Mnozí za ním; zastavuje protivníky: Takto zhrklá skála v proudu hradí řeku; Přemoh nepřatele: prchli přes hranice. Zkořistili Češi zlata pokladnice, Táhnou zpátky zvítězilé pluky, Vítají je plesající zvuky. 9. Zhledši Běla reka ve květoucím věku, Rdí se, oči přeuctivě sklopí; Jeví v slíčných lícech plno vděku; Kasal ve plesání slze kropí: Kníže k odměně mu vykazuje statky; Jeví to dvé v obličeji zmatky, Na sebe když hledí, jest jim volno: Na rozdíl když stavu pomní, jest jim bolno. 10. Brzo na to přišla zpráva Bivojovi Od Přemysla: aby bylo všecko vzhůru: Že je vidět k Klatovsku se blížit bůru! Svolil k tahu, zprávu svěřiv Kasalovi. Tento následoval stopu vychytralců. Naučení považoval válek znalců, V tahu přemejšlel již na odpory, Dal si popisovat místa, hory. 11. Přitáh právě k vojsku Přemyslovu, Když ten velekníže upad do zajetí; Vojsko Čechů prchlo: rek se o přispětí Stará; sráží prchlé; boj chce počít znovu, A v tom dopídil se pravých zvědů, Slabé pluky nechal potýkati zpředu, Zatím velkou silou nazad skrze lazy Přitáh, počal odpůrcům svým krátit vazy. 137 12. Rychle proti němu staví Kolmar vůdce Zástup; vypobídaje jej k půtce. Strh se tu boj, soubojují velitelé, Oba jeví znalost v potýkání, Oba neustupnost v setrvání; Pad však cizozemec: vojsko jeho déle Nechce válčit; ustupují jeho pluky, A v tom vyváz kníže z nepřátelské ruky. 13. Rozptýleni byli nepřátelé: Poděšeni prchli přes hranice zpátky. Vládce Čechů plesá, nechce bez památky Zanechat den slavný: s dary vojsko smělé Platí, chystá odměnu též pro vítěze; Chce mu lva dát vyobrazit na paveze, Slibuje mu vděčně dílec krajiny. Zatím soci ničí slávu hrdiny: 14. Že zbor oumyslně přived k vojsku pozdě, A že maní zvítězil jen v hvozdě; Uvrhnouti že moh vlast svou do záhuby. Zvítězili posléz záště ruby. Navrátil se Kasal k choti bez odměny: Mizí před očma mu oučel blízký, Vše mu vytýká stav jeho nízký, Odjímajíc jemu veleslavné ceny. 15. Dokládá též Kaša: „Nepřipustím zeta Mojí dceři z nerovného stavu, Nižšího má držet za svou hlavu, Přitom po leposti bývá veta: Nedržíme ženy mnoho na praporce; Však nás vnadí více květné dvorce.“ Ale dcera byla v lásce neustupná; Praví: „Neblaží vždy povýšenost zpupná.“ 138 16. „Mnohá chýška, skrovná jen co kotec, Skrývá blahé v utěšeném klidu.“ K její straně přiráží se otec, Praví: „O štěstí! má dcera pravých vidů: Blahými být můžem v každém stavu; Přivol má choť! láska všecko zmáhá! Přitom máme se co báti děvčích davů: Zachrání nás.“ Kaša se předc zdráhá. 17. Rovný sobě rovného zas hledá. Jak si mohla tichá holubice Žádat reka, jemuž mysl klidu nedá? A jak statný panoš, nechav bojovnice, Dychtil srdcem vroucím, horlivým Po děvčeti bázlivým: O jak láska prozrazuje běhů divných! Často svazek spojí povah přeprotivných. 18. Vlastní smysl ve oučeli mají ženy, Ve volení soudí právě ostrým okem, Udatnosti přikládají vážnost ceny, Opovrhnou nestatečným sokem: Statným, moudrým dávají se do ochrany, Prominou jim mnohé drsnatosti hrany, Ve svém směru nad muže jsou pevné, Jejich vlídné vlastnosti jsou zpěvné. 19. Ve volení chotí soudí vlastně mnozí, Jsou, jenž statnosti se děvčat hrozí; Mní, že scházejí jim vnady ke manželstvu, Že se lehce popouzejí k nepřátelstvu: Vystříhat se chtějí války domácí, Pro krotkou se snažně trmácí, Jiný smejšlí, že jen srdce hrdinné Schopné jesti lásky jediné. 139 20. „Láska zákonit si nedá.“ Takto rek Zajatý byl opojností vnadnou, U své libé děvy doby mu jen sladnou: Zde jen ploul mu zlatý věk, Zapoměl zde jen na slávu a války: Blaho bylo dlíti u zahalky; ŠtastnýŠťastný, komu někdy takto svět,svět V lůnu lásky neskaleně květ. 21. Od války jej také vzdálil osten hněvuhněvu, V srdci hnětla nevděčnost jej lichá. Také uposlechnout musil děvu, Ana v nevinnosti vzdychá: Nechce chotě udatného spustit z očí. I on věda, že vždy nepřítomnost sočí, V Bylíně dlel: posléz uchlácholil matku, Určil se den k svadebnému sňatku. 22. Ráno se měl Ladin hod a sňatek slavit, Přiblížil se utěšený svatvečer; V chrámě výbor růžotvarných vlasti dcer Počal plesy, křepčením se bavit; Přitom tyto libokvětné děvy Ke cti bohininy přednáší též zpěvy, Božce zjevují, co cítí skrytě, Pějí křepčíc takto v zboru pospolitě: 23. „Velebme oslavu bohyně Lady, Bohyně milostimilosti, krásy a vnady, Ana vdechne do srdce plápolu cit, Jenž nese milenci blaho a plesy, V sladkosti změňuje touhu i klesy, Citnému světu je radost a svit.“ 140 24. „Příchodem tvým se hned zjasňuje nebe, Ptactva dav po lese pěje jen tebe, Zem z svého lůna ven vine ti květ: Všecko tě velebí ve blahém plání, Děvictvo klade ti milosti přání; K tobě se vine i veškeren svět.“ 25. „Tys, co jsi uvedla ve lidstvu sňatky, Počaly z pustiny zrostati statky, Vzali skyt národy, počali kvest; Blahota pluje z tvé milostné přízně: Nemilost vede jen milenci trýzně, Běda je tomu, naň vyleješ trest!“ 26. „Samo i božstvo si přízně tvé přeje, Sláva se tvoje i na nebi stkvěje, Milostně přijmi ty zpěvy a ples; Neznáme bohyni nad Krásopaní, Vše se ti Žižlilo, Živice klaní, Lado ty milostná na zem se vnes!“ 27. „Ať tebe zhlídneme ve voze zlatém, Hrdličky, labutě v pořadu spiatém, S sebou sem družinu milostky vem: Chceme jich spatřiti vnady a vděky, Čačkost jich nevadne nikdý i věky; Vzorem by nám byly v půvabu svém.“ 28. „Zejtra dvé vznešených uzavře spolek, Žehnej je, roztrus i mezi okolek Milostné pudy, a zámysly spoj: Nejsou zde pro boje na světě děvy, Rozžehni jich srdce, přestanou hněvy, V lásku se promění války a boj.“ 141 29. Takto večer. Na ráno, jak u východu Jevila se denničina záře stkvoucí, Vítal ženich ten den přežádoucí, Chystaje se k svadebnému chodu; Obléká se v šaty stkvostné. Sjíždějí se hostě ze slovútných rodů: Skládavše mu přání, vzhledy přeradostné, Že mu osud popřál ozdoby té ctnostné. 30. Vyjíždí již z hradu; znějí hudby zvuky, Zří se všude radování plesné, Opakují radost ohlasové lesné, Necítí víc ženich lásky muky; Koně řehtají a hrdnou u trub znění, Z předu jinochstvo jen na nich letí, Svatové jen s chotěm pádí u zápětí, Koňstvo dychtivostí jen se pění. 31. Také slíčné v okolnosti družky Obláčí se s utěšením v roucha drahá, Krášlí ochotně je hbyté služky, Všecky přejí si ta okamžení blahá; A když slunce zjevilo se na obloze, Každá k Bylínu se bere v zlatém voze: Z všech stran k slavnosti se hrnou lidu řady, Chtěvše vidět děvy plné vnady. 32. Kníní Kaša nemohouc též spáti, Burcuje a volá dceru: „Vzhůru Bělo! Podivej se, jak se rozednělo! Zanech matné sny, hleď raděj vstáti, Máš dnes ještě mnoho překročiti. Ubožatko! slyšíš, honem vstávej, By tě nemoh ženich zahanbiti; Vdana: potom jak chceš dlouho spávej.“ 142 33. Letěla ta slova marně do povětří. Tluče znova, škulinou se dívá, Nastavuje ucho, pozornosti šetří: Panuje tam ticho, nic se neozívá; Strachuje se máteř, trne, leká, Dveře mocně vypáčiti dává, Celá bledá se úžasem výchoz čeká, Pěstounka je mrtva, dceř se nedostává. 34. Jaké hoře, jaké naříkání! Otec, matka v slzích plynouc lkáli, Ruce lomíce je k nebi zpiali, Nebylo tu konce bědování. Oba křičí: „Kde je zlatá Běla? Kam se nám tak nenadále děla? Jaký hrozný osud ubožátko tíží? Pro žel se sem choť jen blíží.“ 35. Též i Bzyrku, Kaši věštku, bylo slyšet Nářek vésti; praví: „Jevila jsem hoře, Hned jak zlatý kocour zmizel v naším dvoře, Potvory jak zaslechla jsem ve snách čišet, A jak kněžici se zdálo o krkavci, Kterak honila též pozlacené skřetky, A jak padla do pazourů dravci, Jistila jsem, že se stanou pletky.“ 36. Navraťme se s povídáním zpátky, Nepřijde nic v světě k zámlčení: Příběhy, lže, bajky, hody, sňatky,sňatky Přichází vždy rychle k roztroušení. Pověst hbytá, mnohohubá, mnohouchá, Ana nikdý nespí, stále slídí, čuchá, O ženichu, jenž jest v lásce u nevěstynevěsty, Roznášela v Čechách velechválně zvěsty. 143 37. Mezi děvy rozhlásil se ten též sňatek: V mysli Budislavy zpráva plodí zmatek; Praví k Vlastě: „Kasal měl by ke odplatě Některé zde patřit časem vývůdkyni, Popřává se pro zrádkyni; Nenajde se jemu rovný ve podstatě, V porážce jest hrozný co chřest hroma, Co papršlek jemný ve poklidu doma.“ 38. „Času bojů jest nám sňatek na potupu; Zaslušno by bylo, jej i zkazit, Roznítilo by to mysl ve zástupu Našem; mnohá řekne: k čemu se zde plazit Stále; muži, kterým přikládáme ceny, Nepřítelkyním jen přijdou za odměny; Každá podnět mizí udatenství: Věncuje se potud nevlastenství.“ 39. „Jeho dav tu válčí proti našim zborům, Vede jej, jak známo, jeho svat: Ale zjinačení pozdě bude snad? Snad i třeba jest zde všech hejn ke odporu?“ Praví Vlasta: „Chci tvé srdce zhojit, Chci s tvým přáním nějaký zisk spojit; Kasal podrobiti se nám musí, Jestli plápol k choti neudusí.“ 40. „Snad se vykonat dá u nás částkou malou; Pošlu k vyvedení SárkuŠárku vychytralou. Něco děv jí přidám ke podpoře.“ Utichlo tak Budislavy hoře. Šárka přijala to podniknutí, Oslava ji ke odvaze nutí. Předkláda si záměr, praví: „Stůj co stůj! Vyvedený bude kněžno záměr tvůj.“ 144 41. Oklikami, hvozdy v málo dnech Přirazila k určitému hradu: Družky pozůstaly ve oupadu Tiché jako spící měch; Tu se bere na hrad pěšky, Přistrojená jako staročesky: Že chce slavit velehody Lády, Prohlíží si všecky spády. 42. Vydávavši se tu za poutnici, Připuštěna byla ke kněžici; U ní žvatlá tak, co děva sprostná, Ana chytá zevly, lelky, Zalíbila si jí kněžna přemilostná. Děva dí: „Chci Ládu prosit o zasélky, Může ženicha mi dáti lehce: Která děva chotě míti nechce?“ 43. Prohlídla tak bystře byty, síně, Obdržela ještě hojné dary. Běla dlouho na noc sedí u kytary; Šárka přišla s chasou ve půlnočním stíně Po řebříce oknem: najde ji v snu klíně; Pěstounka tu křičí; chasa, aby v zmary Nepřišel jim oučel, do srdce ji bodá; Kněžice se tiše k všemu podá. 44. Třese se a celičká se leká. Šárka dí k ní: „I to tebe čeká, Jestli vypustíš jen zvuku! Za mnou kráčej, podej jen mi ruku. Ať jest všecko všudy tiše.“ Druže bodne služku, která ještě skučí, Vede kníni z hradu výše, Bere k jistotě ji do náručí. 145 45. Dále na koně ji sází Šárka hbitě: Zatím prohlížejí její družky Škříně, též i co jest skryto v bytě, NaházejíNacházejí s skvostnostemi pušky, Roucha čistá: všecko druže s sebou bere, Klusáky své obtíživše hodně; Rychle pádí lesy u pochodně Luny, použíti chtivše doby šeré. 46. Na ráno když ženich v hluku plesném Vjížděl v hrad již vznešeného těstě, Přemejšlel tu v srdci těsném, Jak se míti bude ke nevěstě; Jevili mu sice mnozí v cestě O příhodě choti, o návěští děsném: Neslyšel to pro hudební zvuk A pro hláhol, který množil lidstva hluk. 47. Skočiv ženich s koně slyší Běly máti, Otce naříkati, praví: „Tomu zvyku Neslušnému hleďte výhost dáti, Nechte želu, nechte křiku, Nebudu jí nikdý ubližovat, Chci ji nad své oči opatrovat.“ Než to dořek, seznal, že ten křik Znamená víc nežli pouhý zvyk. 48. Jako onen, v jehož blízku hroma třesk Zničil přemilého druha, Zbledne celý, oddychá si ztuha, V očích se mu míhá dlouho blesk: Tak se užasne rek, nad důznamem trne, Všecku zmužilost a statnost tratí, Třese se, a slova se mu hatí; Žehravost mu v mysl zoufanlivost hrne. 146 49. Když se zmoh a vytrh se úžasu, Nadivit se nemoh, kam se děla choť. Praví k němu Bivoj: „Jenom žalost kroť, Doufej, naděje ti přinese zas klasu; Mnohá ztracena se vrátí loď.“ Vyslal k zvědům svadebčanů chasu, Sám vše zhlíží, na vše se též táže; Nikde se mu světlo děje neukáže. 50. Až byl přivedený udychtěný kmet, Jeví: „Dnes jsem zahlíd ve ouvalu luhů Skalských zástup jezdných druhů, V prostřed děvu sněžnou, spanilosti květ; Naříkala: „Běda! nastojte a ach! Co chce a kam míří tento lichý tah? Proč mi jasno nelitostně kalí? Ach proč nehodu tu na mne valí?“ 51. „Co jsem já kdy ublížila vám? Co se po oučelích vaších ptám? Co jsem kdy vám kladla za příkoří? Co vám ublížil též šlechetný můj chot? Dejte pozor, ať se nemstí jeho hrot, Ať vám váš hrad nerozboří! Vydejte mne raděj zpátky; Sic vám draze přijdou tyto vzatky.“ 52. „K zhoubě vlastní popouzíte jeho hněv!“ Slova tato nevyvázla bez posměchu, Myslím, že to nebyl zástup Čechů, Že to bylo hejno děv; Nestkvěly se jejich brady vousy; Nedbal jsem tu dlouho na vrtousy, Hned jak jelyjely, ukryl jsem se v duté jedli, Ke které si na chvíličku sedly.“ 147 53. „Jedna z nich se zdála býti vývodkyní, Pravila ta:“ Nepadla„Nepadla jsi v ruce vrahů, Nekvil, nežádej zde sice dobrodiní; Ale nemá nátisk potkati tě v tahu, Nejsme poctivosti nepřátelé.“ To pak děvče pozůstalo neveselé. A tak jely dále beze všeho chřestu; Já jsem k vám sem dále konal cestu.“ 54. MatkuMatku, otce netěšila tato zpráva; Ale v mysli reka vznikla náhlá čákáčáka: Plesá; nevidíme nikdý u chudáka, Jehož hnětla bída, když jej štěstí, sláva Popozdvihne, tolik plesů jevit, Co tu u panoše: ptá se na nevěstu Znova, líbá tváře dobrozvěstu, Cítí v srdci tísně tíže levit. 55. V jeho duchu vychází již světlo, Zná již děvče, které klamy pletlo, Vracuje se pravici zas síla, A když mysl jeho pookříla, Bouře roznícení v mysli chladne, Podniknutí pro choť jen mu sladne, Přitom dary dává starci za návěští. Jinochstvo chce s ním jet; po podivích třeští. 56. Mnohým bylo líto opustiti kvasu, Ostali tam svatům pro útěchu. Kasal opovrh jej plný spěchů, Ozbrojiti káže svou tu chasu: Skládá se sebe též roucho svatebné, Bera brnění zas na se velebné; Ke zástupu jeho přirazí se mnohý, Spíná se již jeho komoň větronohý. 148 57. Když se druže stará o zálohy, Chasa jeho nejvíc o potravu, Kráčí Kasal ve chrám velebiti bohybohy, Čest klást Svantovítu, Ladě, Vítoslavu, Praviv: „Zachovejte její živobytí! Jestli zajde, světlo mého žití Shasněte též; odvraťte jí protivenství, Za ní volen jsem nést všecko příkořenství.“ 58. „Jestli osud uvrhne mne v boje, Odvraťte tu všecko nevlastenství, Nežádám tam stkvělost udatenství, Navrhněte z vašeho mi umu zdroje Pomoc mírnou, utíšení vlasti: Nad vítězství budou mně ty slasti; Při tom chraňte mou choť klamu prázdnou, citnou, Řiďte sami mou pout vlnobitnou.“ 59. Rodičové její z této zmužilosti Nabyli zas mysli důvěrnosti; Žehná reka převznešený tchán, Vece: „Statný reku, přerozmilý zetu, Od bohů buď štastnýšťastný výchoz tobě přán, Přiveď naši radost, dceru, výbor květu, Ta pak byla naše utěšení; Vytrhni ji z smutku, z zarmoucení.“ 60. Slzemi se mezi sebou loučí; Kníže zetu nebezpečnost zaporoučí. Odvahy jak zakázati reku? Očekáván byl již od družiny. S ní již jede, pouště se s ní do pustiny, Krotě jejich horlivosti jeku, Aby byli jistí před nástrahou, Jedou tíše udanou tou drahou. 149 61. Brzo seznal odpornic svých sledu; Srdce bylo jeho v plápol proměněné, Nelze jemu jeti zdlouha; letí z předu. Tak se rychle po lupu chrt žene, Horlivostí puzen bez oddechu běží, Tak se taky ptačí dravec káně Kvapně spouští za loupeží: Míjí panošovi v letu kopce, stráně. 62. A když jede unavený do oupadu, Ukrývá se slunce za červánky, Občerství se, též i koně u studánky, Neví, jakou sobě vzíti radu, Leze po hřebenu skály, Dolů rachotí se svály, Dychtí vynajíti konec lazu, Leze k strmícímu srazu. 63. Zaslechne tam volat: „Běda, hoře!“ Sleze dolů, obrátí tam svého oře, Spatřil jinocha tam raněného, Jenž jej prosil, by jej na nejbližší tvrzku Dovez; že se octnou u ní v brzku, Že jest z rodu šlechetného. Kasal rány váže, na kůň reka sází, Pilně k určitému místu vyprovází. 64. Na dotazy jinoch jarý vece: „Dávno těšilo mne zbroje zvučné znění, Dychtěl jsem vždy rozhlásit své plece; Dověděv se, že jest v Čechách k oslavení Příležitost, přijel jsem sem do ležení. Osud mne zde sem tam mece, Spojil jsem se s některými dobrodruhy; S nimi zabral jsem se v tyto luhy.“ 150 65. „Oni vypátrali dívek sledy, Že ty někam táhnou vyvest tajné vzhledy: Za ními že vyjedeme na podivy. Jsouce všickni toho žádostivi, Stíháme je stále u zápětí; A když chceme s ními zápasiti v sjetí: Zmizí před očima tento stkvělý zbor, Maní vypadne zas na nás z hor.“ 66. „Mnohé přihodilo se nám na té pouti, Které pro krátkost zde opominu. Prohlíževše marné doby vrcholinu, Jedem maní: zříme tu se vyřinouti Divky na nás; mnozí chtějí uprchnouti, Že je jich víc, ve hustinu. Uteci se před děvami stydím, Ale obklíčenu se být brzo vidím.“ 67. „Darmo čekám pomoc ostatních všech druhůdruhů, Než se shlukli, vězel jsem již v tuhu, Marně mečem do zástupu tesám; Poraněný s koně posléz klesám: Děvy pádí dále, s očí mizí, V prostřed měly děvu cizí, Naříkala; zbor jí hoře zaporoučel; Unos její zdá se býti jejich oučel.“ 68. Takto skončil udatný ten mládek. Návěští to srdcem reka trhlo, Vnové roznicení jej zas vrhlo; Vidí na blízku již outočištný hrádek. Odevrou se vrata: do něj to dvé kráčí, Přichází hned dvorstvo, raněného svláčí, Vyndavají se hned mastě z schrány, Nebezpečné nezdají se býti rány. 151 69. Ptá se na rod jeho, hradu zvěst, Praví jinoch: že jest kněžec Rusů vládce, Že mu jméno Čujičest, A že otec bude někdy všeho plátce; Sám že časem se dívkami všecko spraví, Až nabude předešlého zdraví. Chasa se mu stará o pohodlí, Dí on: že svou pomstu nerad dlouho prodlí. 70. Tu též Kasal vyjevil své jméno, Též i zmínku čině o pohromě: Rychle bylo plesně v hradu rozhlášeno; Ctí ho všecko v hostinském tom domě, Vše chce reka znáti, vše ho vítá, Všecko v hradu k posloužení lítá, Hlukne okolo něj hejno dobrodruhů, Slibujíc mu zastati jej v tuhu. 71. Dí rek Stůjboj: „Okrasa jsi téhož věku, Tys jen v stavu hráze vsadit půtek vzteku, Tys jen v stavu duchem svým vlast smířit, Bez tebe se bude pořád vířit; Ty nám zachováš vlast, zachováš i děvy, Udusíš i ve pohlaví hněvy, Svěří tobě kníže vojska vesla, Bez tebe by zajisté vlast klesla.“ 72. Ta řeč jasní drobet reka čelo trudné, Tkla se srdce oddaného vlasti, Mní, že snad to unešení přeosudné Povede jej odvalit s ní strasti, Že se snad jí vydobude spasa. V tom sem ve hrad vráží jeho chasa, Která plesá, že se s rekem schází. Tovařišstvo k okřání se sází. 152 73. Přišel vlastník hradu Zajíc reka vítat, Praví: „Děvy musí býti v blízku; Přepadnem jeje, jak se bude svítat, Stopy jejich najdem vryté v písku; K vypátrání dívek vyšlu chasu: K posilnění odeber se k kvasu.“ Reku nechutná krm: k jídlu se tu nutí; Časně odchází pryč na odpočinutí. 153 Zpěv sedmý.
1. Obraťme se k Žatči: co ty radovánky V pluku statné Pětisily věští? Co se to tam třpytí za červánky Ohňoplavé? vše tam utěšením třeští: Plesot, hudba ozívá se kolem. Dnes byl poražený Lucký kníže polem, U veselí plují jarobujné děvy, Ozívají se tam zvítězilé zpěvy. 2. Hory zakrývají jasnost slunečnou, Noc již rozprostřela tmavá křídla, Všecko jeví radost srdečnou: Kolem jdou tu nápoje a jídla; Pětisila sedí ve výboru Jarých rekyň na vznešeném stolci, Posluhují zajetí jim kolci, Mysl povyšuje se tu u hovoru. 3. Velitelka praví k Touhomilé: „Libeznění jsi ty výbornice, V zpěvu srdcí našich panovnice, Přednes písně mysle zvítězilé; Milují zpěv všecky bojovnice.“ Probíhá zdroj hudby čilá varitnice, V spolku tichne povyšený hluk, Počíná plout zpěvný zvuk: 154 4. „Udatnosti! oslavo jsi člověčenství, Ve všech končinách se stkví tvá cena, Osud s tebou kráčí, blahodějná změna; Zavrhuješ ráda bezpečenství, Milé jest ti tuhé protivenství, Nese s sebou oslavení jména, Vše se vine rádo k vítězi, Neznámé jsou poroby mu řetězi.“ 5. „Není k zavržení ženám vduchnutý dar Výmluvnosti. Ale ní se utlačovač Pohnout nedá, ni pout příštích snovač, Všecka rozšafnost zde obrací se v zmar: Neprospívá právo míti na své straně, Proudy mocné mluví ke obraně; Tam jste jenom ruce statné, Ke volnosti platné.“ 6. „Řídí svět jen násílí a udatenství, Neválčivší vězí ve porobě, Bez zbraně nás čeká podrobenství, Bez ní žíti v hrůzoplné zlobě; Utěcha jen posestává v půtce: Zahubíme v ní své škůdce: Sic nás budou sami smrtit, A tak musíme je drtit.“ 7. „Válčení jest osud uložený světu, Povaha nás sama k němu vábí; Hleďme na zvířata dravá, na jestřábí Druhy; co zde ními hyne, a jak v květu Novém povstává zas zašlé z půtek kvasu; Kdežto klesá v tlení všecko bez zápasu: Tuto budí čilost ve oboru Světa: to zde pádí, to se chystá k sporu.“ 155 8. „Válku vedou také samy živly, Větří k nebi pozdvihují vlnobití, Na obloze ohněm straší hromobití, Zůří, jakby zajdouc více neobživli; Hle, co přináší ten otřasový třeskot? Co ten rudý, křivolaký bleskot? Nese s vláhou nové živobití; Tak se plodí z půtek blahožití.“ 9. „Válčit musí člověk, chceli v zniku kvesti. S kým má potýkati, snad jen s lítou zvěří? Pohubil ji skoro. S kým boj tehdy vesti? S bohy? Těchto nedostíhne, neudeří Smrtelníka ruka: válčí s druhy svými V směřích sobě odporujícími, Ba i vězí troudy půtek ve pohlaví, Lidský duch se ními neunaví.“ 10. „Nás i mužstvo, jak by bylo hejno kání, Vypobídá k potýkání; K zbrani zve nás stále protivenství, Chce nás uvrhnouti v podrobenství. Kdo se bránit nebude zde do ústání? Srdce naše přitom pomstou hoří, Msta nám udatnost lvic tvoří, Mužstvo se nám neubrání.“ 11. „Zvítězení! bohů šťastný dare, Nejblahejší ze všech světa citů! Neseš plesy, okřání též jaré, Na tě hledíme co na usvitu, Není milejšího nám nic nad oslavu Tvojí; bez ní nejsme žíti v stavu, Tam jsme, kam nás sláva volá! Po tobě kdo vroucně neplápolá?“ 156 12. „Vítězkyně v blahém citu kráčí, Její jméno se stkví v slávy chrámě, Podrobilo odporníky její rámě: Protivníci v porobě se vláčí, Ona stále po vítězství cítí tísnětísně, Žije její jméno ještě v příštím věku; Nebo kráčela jest v stopách reků, Věčně hlásat budou statnost její písně“písně.“ 13. Sotva dozněl ten hlas vážně, Tu hned nadechnuté druhé statné děvy Opakují válek chvalozpěvy. Žádá Svatava ji leposnažně, Aby pěla o vládkyních činech, Jak vyhrála boje na udatných synech. Přivoluje, loudí zvuky na varitu, Počne pěti ve uctivém citu: 14. „Staré písně velebějí předkyně Amazonky, jak si vydobyly zprávy, Jak jim pomáhala války bohyně, A jak zvítězily v blesku slávy. Těm se Pětisila statná rovná, Její ruka hromonosná, přerekovná Podrtila mnoho zpupných zborů, Dostihvší tak širovládných vzorů.“ 15. „Jak se rovná velerostlá sosna sosně, Též jak pnouc se v Krkonoších nebenosně Podobí se zvršeněná skála skále: Tak se vyrovnává s nimi v chválechvále, Kráčí ve svém stkvělém jara lesku, Plynou po ramenách vranné kadeře; Žije ve své síly důvěře, Její pravice se rovná hroma třesku.“ 157 16. „Hned jak Češi počali žít bez Libuše Blahé kněžny, ana zašla mezi bohy, Jak se luna tratí ze oblohy, A jak uchopily dívky kuše: Přišla tato kníní ke své máti, Řekvši: „Smutný osud každičké je děvy: O nich ctného činu nehlásají zpěvy, O čelední práce musí jenom dbáti.“ 17. „Hynem bez oslavy co květ v lese, Kdežto jméno muže do oblak se vnese; Matko dovol, uchopím se zbraně.zbraně.“ Dí tu máteř: „Dobře jest tak panně: Važ si téhož neslavného blaha, Obtížná a krvavá jest slávy dráha, Ty máš svého bohatého chotě: O proč chvátáš sama ke lopotě?“ 18. „Praví dcera: „Neznám lásky, znám jen plání Po oslavě: to se srdce zmáhá! Přitom každý šlechetný se o své brání; Volnost má být nad život všem drahá.“ Mateř dlouho dovoliti jí se zdráhá, Praví posléz: „Zajdi v potýkání, Aneb zvítěz! ať tu nezní za výsměšky: Smělé byly, ale neudatné Češky!“ 19. „Vzavši otcovskou zbroj, kráčí k dubu U Mže posvátnému; vstoupí jí tu vstříc Jarý jinoch, praví: „Táhneš pro záhubu K vojsku; vrať se, sice nepřijdeš zpět víc: Neb potýkej.“ Byl to Slavboj, stkvoucí Láska pro neštěstí vedla je sem vroucí. Sotva dořek mluvu, vězí kopí v boku: Z rány hojnost rudého se valí moku.“ 158 20. „Poznala tu omyl, ale pozdě, Prvníkráte dívka bolest v srdci cítí; Zachází, co ťaté vděkuplné kvítí, Mra k ní praví: „Nenech mne zde v hvozdě Nepohřbena; kořistí bych nebyl zvěři: Vrať se nazpět, přijmi ty mé statky.“ Skonal. Ouzko bylo udatnosti dceři, Cítí po prvníkrát trpké zmatky.“ 21. „Odvezen jest mrtvol; děva k dubu kráčí, Vystoupnou dva muži, ti si na ni napnou, Také tuto veledušnou dívku lapnou, Za bázlivou dceru si ji páčí; Ona chytí rukama je udatnýma Za krk, o zem mrští nima, Na ně kleknouc, koleny je dusí, Oba v její rukou zahynutí zkusí.“ 22. „Když tak přišla k dubu, shrkla šerá noc; Sedne pod něj. Větří šumí, sebou klátí Jetve, vrchole se mlátí, Pod skalou Mže hučí, praví: „Tvá to moc Perune jest! jsem zde opuštěna, Jest mi, jakbych měla býti zničemněna! Cítím v blízku hejno duchů: Přichází mi šeptot jejich k sluchu!“ 23. „Co má znamenati příhoda ta strastná, Že jsem zahubila svého chotě? Vedeš jistě mne, bych žila ve čistotě: Oslava snad na mne čeká šťastná? Přej mi slávy udatenství, Ulož neustále příkořenství, Nech mne býti záměrů tvých strojem, Nech mne vyniknouti v svaté snáze bojem.“ 159 24. „Usnula v tom brzy; k ránu měla sen: Jak potýká a jak pláší muže mlatem, A jak posléz jede ve vozýku zlatém. Probudí se: jitřenka již vede den; Zkříkne: „O sne blahý, posle bohů! Držeti tě budu za průvodní hvězdu; Do chumele bitvy uvrhnout se mohu; Povedeš mne k vítěznému sjezdu.“ 25. „Se skály tu vidí, kterak Mže se kroutí, Jak se vodní ptactva proplavují v proutí, A jak libosněžné labutě Ve šplechtání pozdvihují perutě, A jak každý kvítek proti slunci hlavy Zdvihá: jatá, jak by u oslavy Vlastní stála, bere se hned do oudolí, Kde ji ptactva hejna zahlaholí.“ 26. „U Srbska se doví od přívozné, Že jel tudy panoš podstatnosti hrozné, Že měl koně mračivého velikána, Širokého tak, co mnohá brána, Že měl palici, a krovec ke ratisti, By mu neupadla ke kořisti. Dí tu Děva: „Zkoušet musím s ním své síly, Za ním musím!“ Dohoní ho v malé chvíli.chvíli.“ 27. „Jak ten panoš tuto dívku zočí, V líbeznosti po ní oči točí; Praví: „Ty jsi věnec leporostlých děv. Buď mou chotí, nebuď hrdá! Vládyka jsem z lesnatého Brda; Nerad bych tvou vylil v půtce krev. Manželka mně prchla, hledám jiné; Odpíratli budeš, sličnost tvá zde zhyne.“ 160 28. Praví děva: Nenávidím„Nenávidím plání muže, Nejsem Polelova lásky plná druže, Nelekám se před zápasem.“ „Tehdy umři!“ křičí panoš hrozným hlasem; Děva nevěří své zbrani: skalné kry Hází po něm lehce jako z hry, Vrazila mu v lebku skalnou hroudu, Přešel sluch a zrak hned tomu bloudu. 29. Za kořist si bere zbraň a koně, Stkví se na něm v brnění a ve záponě Jako z mužatek ctná vévodkyně; K děvčím plukům doraziti pílí, Šťastný začátek ji v směru sílí: Když tak jela dále, slyší v zdálenině Šumot, šustot, třeskot, jeky, Přezvídá tu, že to bitvy vzteky. 30. Přiklusá tam, vidí Samoslava zboryzbory, Jak se valí v hromonosném vzteku: Takto viděti jest ze homole hory Rozvodněnou kouleti se řeku; Přímo do chumele bitvy vráží; Padají tu hluky po palicí Její: vše se bojí potkat bojovnici, Nic jí posléz v půtce nepřekáží. 31. Co býk krví spražen, veden na porážku, Když se honcům vydře, mezi lidi pádí, Po ulicích strašně řádí, Na své rohy beře, co mu na překážku Přijde, všecko se to před ním skrývá: Tak ta děva, co to plémě tuří V bitvě vztekle zůří, Mnohý k uprchnutí neprodlívá. 161 32. Ona tropí palicí tou divy, Zachází tu mužstvo, jako pod kladivy Střepy: pět to reků statných zhlídne, Kteří v bitvě po Vlastě se shání, Za ní držíce ji válčí; ta se brání; Počet jejich tu již řídne, Zašel jeden, padá druhý, klesá střední, Tento osud blíží se i na poslední. 33. Kam se vrhne, drtí sílu, tropí změny, Tak se vlny valné od skal mění v pěny – Zatím k děvám vítězství se kloní, Pádí muži: za nimi se ještě honí: Vyzví Vlasta její v bitvě oučastenství, Nad panoši pěti chrabré udatenství: Vůdkyní ji činí, nazve PětisílouPětisílou, Slaví všecko děvu zvítězilou. 34. Kde se jaký nechtěl vzdáti hrad, Vyslána tam byla tato vévodkyně: Vydobyl jej rychle její mlat: Vracuje se jako vítězkyně; Na kterou jen stranu zbroj svou vnese, Tam se každičká tvrz, každičký rek třese. Kdo jest v stavu přednest všecky její činy, Nimiž předčila vždy nad hrdiny? 35. U Kosova ouklad na ni číhá, Lopotu tam Bojebora stíhá, Ze všech knížat nejvíce se příče, Nese svého hradu vévodkyni klíče: Strojí hody, spřisahá též podrobenství, Vychvaluje její udatenství; Zve ji na lov pro okřání, – Přijme s družinou svou zvání. 162 36. Vévodkyně po lesích se beře, Stíhá sledy rychlonohé zvěře, Kněžec Hynkboj děvu vyprovází, Jeví, že mu pokoj srdce schází; Kam se vrhne, tam ji následuje v patách, Líbí se mu ve podstatách. JedouJedou, kde zběř číhá ve oukladu, Praví: „Prchni, sic zde shledáš zradu!“ 37. Děva k jiné straně obrací se v lovu, Jedna z družek pro posilu letí Ku pomoci, stojí druži pohotovu. Krvavé se počalo tu mletí; Luza zašla, Hynkboj chrání prsa otci, Kněžna káže, by jim neškodili bodci, Ale oba omylně tu hynou, Kněžně slzy pro jinocha plynou. 38. Mír byl stvrzen: vládkyně v něm klesá, Jako velikanský topol prázen vláhy Tlela; jak by měla zajít záhy, Zbouřilo se mužstvo, velitelka plesá, Nově slávu nesou rozvodněné sváry, Nové udatenství shlídly Pšáry: Rozdrcené od její tam ruky Byly zpupné hrdin pluky. 39. Vladařka děv,děv okršlek jí skrovný Vykázala: totižto tah do Žatecka; Rozšířil ho však duch její přerekovný, Činy koná mužné, jakby vojska všecka Ve řízení, v moci její stála: O statnosti její stejná vždy zní chvála, Že jest ve odvaze neustupná, Podrtí že mužů hejna zpupná. 163 40. Po boku jí kráčí co duch strážný, Svatava ctná jako z rekyň starobylých Vévodkyně, její zámyslové vážní Drtí odporníky, vzor jest z ženštin čilých, Rámě její jest již slabé lety, Její důvtip nese skvostné květy: Mžikem pozná odporců svých směry vadné, Rozpáčení řídí ji jen chladné. 41. Žádná chvála, žádné oslavení chřesty, Ani žádné jeduplné hany Nesvedou ji s vyměřené cesty; Drží se své poukryté hrany; A tak velitelku k slávě vede. To dvé ke vítězství stále jede, Poslouchá ji jako rady matky; Koná vojsko, co zde vidí u božatky. 42. Hned jak vojsko její táhlo přes pomezí Lucká, skrývavši se mezi lesy, Znamenalo, že tam pluky vězí Halislava: chtělo tropit jemu klesy, Chtělo vylákat jej do ouvalu; Ale muži hrdí na pochvalu Nesou k zvítězení na děvčata kýje, Dí, že žádný jiné zbraně neužije. 43. Svatava ctná radí polohu svou změnit, Výpad činí, děvy srazivše se v klíny Kopí jejich strmí: stojí jako týny, Počínají vojsko mužské plenit, Neprospívají nic jejich kýje; S jejich mrtvinami zem se krýje, StežujíStěžují si samy na obušky Zapomínajíce na výhrůžky. 164 44. Velitelka v bitvě nezahálí, Jako sekáč oblažený rosou Oukolem jsa s jednou břitkou kosou, Holí palouk, v záměru jsa stálý: Takto kněžna válčí bez oddechu, A když muži vidí, že dlí bez prospěchu V půtce, pádí až pak k branám Žatče: Tak jsme potrestaly utrhače. 45. „Dnes i tobě božstvo svrchované Přálo svítězení neslýchané, S malou hrstkou přemohla jsi davy celé, Zpívati se bude podniknutí stkvělé! Do oblak se nesou pověsti tvé slávy. Kdyby osud popřál hojnější ti zbory, Uvedla bys Amazonek zprávy, Věčně přestalyby mužů vzdory.“ 46. „Čistotná tvá mysl nezná lásky pudu, Nežádala nikdý o půvaby Lády, Opovrhla vždycky její vnady. Tento duch a tato mysl od osudu Určené jsou k vítězství a k děvčí zprávě; Která se chce v zpěvu stkvíti, Nesmí ve potomstvu žíti; Její jméno pozůstane v slávě.“ 47. Takto dozpívala: ale družky čilé Chtějí slyšet ještě dnešní děje, Že jsou písně všechněm děvám milé, Při zpěvu že srdce pookřeje. Povstala tu Slavka, děvče ušlechtilé; Její zanícení zří se z oblíčeje: V zhledu spatřuje se ducha nadechnutí, Takto lyrou v ruce jeví touhu hnutí. 165 48. „Outlé duše zavrhněte zpěv! Zní o slávě – o chumeli boje: Z obojích stran statných tekla krev, Hodných blahožití u pokoje; Strašná obluda jest válka domácí, Vlast i při vítězstvích z dvou stran krvácí; Ale těžko neotrokům všecko snésti, Často půtkami jen možné k klidu vésti.“ 49. „Tak boj často vede ke prospěchu; Padnou reci, povstanou zas hrdinové, Brzo vyvede mír rody nové; Brzo naplní zas matky sídlo Čechů. Doby živobytí jsou jen snové, Jeho stopy jsou jen chválné zprávy, Chcemli věčně žíti, dobuďme si slávy, U potomstva žíti budou naši dnové.“ 50. Na Žatecku noc se sesypala šedá, Ze oblohy visely co hrady chmúry, K západu se mžikem zřela luna snědá, Povstávaly od půlnoci búry; Vicher fučel, hrozné o břehy se skalné Odrážely Ohře dmoucí proudy kalné, Obloha svůj rozrážela rudý bleskot, Strašný ozíval se v dálí hroma třeskot. 51. Dál a dále blížila se bouře, Vichrové tu vůkol strašně hučí, Přirozenost celá zdá se býti v spouře; Hroma rachot víc a více bručí: Spouštějí se s nebe líjavcové, Tma se množí, hrne vůkol hmatná, Smysly vojska mužů ukovali snovésnové, Vidění zří děsící a matná. 166 52. Neustále hučí vichřice: Taky to i v mysli Pětisily bouří, Na lůžku svém oka nezamhouří, Skočí s něho, uchopí se sudlice Hrozenácké, takto mluví k sobě: „Bitva musí býti v této hrozné době, Samy živly vedou kruté šrůtky, Ponoukají nás též do oboru půtky.“ 53. Hned se k Svatavinu stanu beře, Ona sedí v přemejšlení při svém stolku U světnice beze všeho spolku, Přemejšlí tu výpad na soupeře, Tu což píše, maže, rovná čáry; Zamyšlená ledva slyší živlů sváry, Velitelka myslí, že tu kouzly tropí; Až se posléz od stolu pryč vzchopí. 54. Vykřiknuvši: „Potlačení jsou tu v poli!“ Při těch slovech vládka byla na vrcholi: Obejmou se vroucností tu obě; Praví vládka: „Přicházím teď k tobě, Abys měla o výpady péče; Pokusit se musí osud seče: Chcešli bránit, potýkat mne uzříš samou, Pudové mne štěstí neoklamou.“ 55. „Ohavné jest pro nás zpátky spěchat, Nazpět vojsko velestatné vésti: Místa řádná k bitvě odporcům svým nechat: Nelze tu tíž trnovělou hanby nésti; Bezděčně jsem včera poslechla tvé rady, Do boje teď musí neohrozné řady. Vrátímeli bez zkoušky se ke Děvínu, Nápodobná bude naše sláva stínu.“ 167 56. Na to Svatava se mluvit jme: „O ty slávo udatnosti ženské! Vyplní se, co tvé srdce dme; Vyniknouti máš dnes ve vojenské Odvaze a slávě, mužů přepadnutí Jest již vypočteno; k témuž podniknutí Živlové nás vábí sami: Co nám v počtu schází, dosadí snad klamy.“ 57. „Přepadneme muže nevědomky, Vyprázdnili včera zkořistěné sudy Vyděsivé medovice; od laskomky Zpytomělí budou držet za přeludy Naše zbory. Místo, kde jsou, jest nám známé, Kde jsme je mít chtěli, tam je máme. Vyjevíme všecko naším zborům, Ochotnější budou ke odporům.“ 58. „Chystat se však všecko zticha musí, Bychom došly k směru jistěji a lépe, Známě zjevím, bychom v noci slepé Seznaly své řady. Ale ať duch dusí Horlivost tvou; dojde se dál zváhou, Kráčej chladně uloženou dráhou; Ochráníš se spíše před ourazy, Zachovají se tak dívek statných vazy.“ 59. Doposavad vichry na obloze hlučí, Kroupy rachotí a vody ječí: Dívek vojsko ozbrojit se pečí, Hlahol zbraně předce drobet zvučí. Již již po znameních táhnou zdlouha Nedbajíce na nesnaze pochvisti, Mysli dodává jim ke vítězství touha, Mnohým pomsta, mnohým žádost kořisti. 168 60. Pětisila nesouc v prsech pomsty vzteky Táhne v hrůze napřed v proudu zborů, Přeplavujíc sem tam rozvodnění řeky, Až tu vrazí posléz do taboru: Zde se srážejí hned v samé klíny, Hroma blesky jeví strašné stíny, Činí se tu výpad; mužové se budí, Zvuky bubnů ke zbrani je pudí. 61. Ale mysl jejich ohromuje hrůza, Bázní naplňuje přístrach půlnoční, Probuzená pitím pomatená luza NevíNeví, co má jevit výpad ouskočný; Drží ten zbor děvčí za obludy,obludy Noční, za příšery, za přeludypřeludy. Byly také mnohé za ně převlečené, Hejno mužů vyhlíží co vytržené. 62. Mněli vidět hejno duchů, z pekla bohy, Děvy se jim zdály míti rohy, Mátl je bleskot nebe mezerymezery, Pletly je též starodávné důvěry, Kterak oblehlo jich město hejno běsů, Opustit chtí strašidel těch hnízda, Vstříc jim stojí děvčí jízda, Počíná tu dějství klesu. 63. Pětisila sama jsouc klín pluku Hledá, klestí sobě cestu k Halislavu: Hájený jest od chrabrého davu, Proti němu vede statnou ruku. Zastupují přístupu jí mnozí, Ona všechněm zahynutím hrozí. Šťastný, kdo se vyhne jejímu zde hrotu, Marně kníže leje v souboji s ní potu. 169 64. Poraněn jest, odnáší se od zbrojnostva, Zbudí se tu pomsta u panostva: Na vládku se všecko zbraní žene, Jinoši i reci ze starého kmene; Kry se ledu rozdřízhují o skalinu, Ourazy se valí na družinu; Neplatno jest ukrýti se za pavézy, Vítězí tu kněžna nad železy. 65. V ležení se množí hlučné křiky, Vítězí tam, kam se vrhou šiky; Jenom odporuje ještě pravé křídlo, Odražejíc železnými štíty rázy, Podobno jest skalné hrázi. Tam je pravé půtek sídlo, Tam se láme mnohé oštěpiště, Potýkají obě strany o bojiště. 66. Vévodkyně chvátá do chumele Těchto statných hrůzonosných reků, Tepe ten pluk udatně a směle, Při odporu roste v srdci podnět vzteků; Svatava, jenž v bitvě všecko slídí, Výpad odporníkům na bok zřídí, Promění se v outěk jejich udatenství, Tichne na bojišti protivenství. 67. Přestala již bouře; ve růžovém Třpytění se ukázala dennice, Jitro blížilo se v světle novém, Tichne na bojištěbojišti rvanice. Mizí,Mizí dívkám světlem strašné mžitky, Vzdávají se mužských pluků zbytky, Vůdkyně se pouští za prchlenci, Není v stavu setkati se s poděšenci. 170 68. Zmizela tu s vítězením mysl krutá, V milostnost se mění hromonosné hněvy; Ty tam převazují poraněné děvy: Ta jest nad jinochem zkrváceným hnuta, Ta si z boje nese přemilostné břímě, Přejíc, aby zmizelo již bojů símě; Ta tam hledá na bojišti svého chotě, Srdce tluče matně jí tu v nejistotě. 69. Želka našla máteři svou ležet v krvi, Líbá celou, slzami mok rudý myje Matky statné, Hromka ještě žije, Pravíc k dceři: „Tepte kovanými drvy Naše ukrutníky. Umru dcero ráda, S vítězstvím jest upevněna vláda, Přisahej mi;“ – dcera hltá matky slov; Zašla libě, krášlí ji teď pnoucí rov. 70. Málo padlo dívek, ale plukovnice Vidislava zašla u Orlice břehu: Nosila ji v srdci panovnice. Oblíčej byl její bělost sněhu, Spojen stkvělým jabloňovým květem, V bitvě vicher přehonila letem: V půtce svaté rekyně ta klesla, Neželte ji, slávu s sebou nesla. 71. Co as druhé konaly tam děvy? Ty tu pro příhodu pozůstaly v klínu, Ony pro požáry zápolí tam dřevy, Vypravují ve ráj blahých stínů, Ty snášejí kopce, pějíc písně želní, Zbírají se zbytky podpopelní: „Žijte mezi bohy duše blahé! Pověsti nám vaše budou vždycky drahé!“ 171 72. „Slavná velitelko, dcero boje! Vítězství se nedobylo v světě rovné, Nad zástupy svítězilo hejno skrovné! Následuješ stále slávy zdroje, Muži praví: že ti duchové a běsi Pomáhali, není k zavrhnutí Jejich přízeň, jejich podniknutí, Jen když dobyla jsi odporníků klesy.“ 73. Takto dozněly již struny, dozněl zpěv: A všech pochvala tu básnitelku stíhá, Jasnost ohňů se již ve ležení míhá, Hovoření tichne, na víčka se děv Spaní sype; luna zapadá již chladná, Ukojenost všecky posilňuje vnadná, Vojsko unavením tvrdě dřímá, Mnohá dívka ve snách válčí, muže jímá. 172 Zpěv osmý.
1. Zbory zjevím, co přitáhli ke Děvínu, Prahu obsadila vojska Přemyslova, S ním se shlukly davy Bivoje a z Bzova, Bez příspory dobývaly týnu: Posádka jen skrovná vězí v jeho klínu, Děvám dávají se brzo líbá slova, Brzo pohrůžlivá, by se měly k vzdání; Ale děvy neustupně svůj hrad brání. 2. Zatím Vlasta přešla u Sázavy Vltavin tok, k výlevu Mže spěchá; Mní, že vojsko oddechnout tam nechá: Ale mnohé nastrkují hlavy, Slyší od děvčího hradu šumot, jek, Okršlek jak k této straně kouří, Domnívá se, že to půtky vztek, Přitom knežninokněžnino se srdce bouří. 3. V oučinnosti jsou tu děvčí zbory, Všecko běhá jako na pohromy: Ty tam kácí věkovité stromy, Ty je válí, ty z nich váží vory: Jiné usilují najít brody mělké; Kazí plutí rozvodnění velké. Na voru se předce Budislava plaví, Zanáší ji vzdálí ten proud dravý. 173 4. Rychle družka druhé strany stíhá, Kryje skryté pluky mužů hvozd. Toto vojsko na dívčice číhá: Děva vypátrá je, nespomáhá cnost Její udatnosti; do zájmu se vzdává, Zanáší proud vory, na nichž děvy plouly, Muži střílejí a vyprázdňují touly; Kněžna smutně zhoubu očekává. 5. Jako matka, které orel skalný Nemluvňátko bere do pazouru, Slyšíc jeho nářek, vidíc děcka zpouru, A jak pádí pryč s ním dravec valný: Vede křik a slzy hojně cedí, Nastavujíc ruce, za ním hledí, Hledá pomoc, po něm křikem sahá, Tak též bylo Vlastě, kterou bolest zmahá. 6. Hbitě jinam děvy k přeplavení shání, A ač muži v odporu se brání, Přeplouly předc sem tam děvčí zbory, Ty se dohromady rychle sráží: Válčí s muži, jiné články ve most váží, Spojené jsou již již v jedno vory: Muži coufajíce volí kolmé hory, Táhne vojsko přes proudproud, nic mu nepřekáží. 7. Hnáni jsou tu muži se vrchole Na vrcholy, Vlasta ve plápole Drtí všecky stíny nad vichřicí; Dává zaskočiti mužů pole; Dychtí spatřit drahou srdce polovici, Zlatou družku: tak se k hradu žene, Nalezá tam půtek chumelici: Děvy od nesnází unavené. 174 8. Dávno by se byly již již vzdaly, Ale Květka volá na družiny, Že se zahrabat dá raděj v říceniny, Než se poddá; muži hradby přelézali, Kolboj válčí již již ve hradišti, V tom pak přicházejí děvy s oštěpišti Valíc se jim ku pomoci branou; Ochromění oděnci jsou touto ranou. 9. Oni mněli, že jsou dívky za Mže tokem, Že jim přebroditi není možné: Důvěřili na zvodnění, na záložné Vojsko: když je vidí přicházeti bokem, Tratí mysl, upadají do úžasu, Dlí si ještě chvíli ve zápasu: Skáče z hradeb, pádí cválem, Ženstvo plesá ve přísporu nenadálém. 10. Štěstí mužům vroucí plápol vévodkyně: Vězí obraz reka pevně ve hlubině Ctného srdce. Dychtí po milušce, Pomocí chce přispět drahé družce: Těmiť pudy cítí prsa rozsápaná, V duchu jejím válčí bouře boje; Těžko vypuditi srdci blahé zdroje, Mysl vážně laskavostí zaměstkaná. 11. Praví k sobě: „Tys mi živobytí Ochránila v příliš nuzné době, Sama musím pomoci též tobě, Snad ti vilník po cti touží: což jest žití Naše bez ní? Tratí děva skvostné ceny, Květe život vřele u panenství, Okrasou je světu tenkrát ženství; Ztrátou její vadne pod břemeny.“ 175 12. „Snad tvůj život vězí v nejistotě? Kořistí snad musíš býti slotě? S tvým se i mé jasno v duši mračí, Pomohu ti, co mé rámě stačí!“ Takto po své drahocenné družce práhne: Zatím vojsko Šárky nazpět táhne, Napka řídí ten zbor, před přesilou coufá, Pospolitě vyvesti ráz doufá. 13. Praví k Vlastě: „Štěstí zakmitne jen mžikem, Uhání vždy bez oddechu cválem: Nenajdeš ho ve ustání stálém, Rychle prchne, a jest k zhoubě vznikem; Dovol válčit, věje šťastná doba, Bez citu být musí každý vůdce, Sice dostihne ho samá zloba: Bez prolití krve není prospěch v půtce.“ 14. Praví kněžna: „Po vítězství toužím Se šetřením krve drahocenné; Nechci muže zničit do kořene, Nerada i jejich práva oužím, Bez citu-li má být vůdce, nezasloužím Žezla; srdce mé jest citem porušené – Miluje vlast, válčit přes potřebu nedá, Bitvou jen mír pevný vlasti hledá.“ 15. „S tím, že mohu muže v řeku vehnat, Ale ne bez ztráty; důvěřuji v bohy, Že mou mírnost vlast má bude někdy žehnat.“ Volají tu na zpět vojsko zvučné rohy, Vězel skoro ve zajetí velekníže, Praví: „Mne tvá veledušnost zcela víže, Rozdrtí mne velemocným zvahem: Kýž je možné žíti s tebou v míru blahém.“ 176 16. Vyzví Vlasta o své družce klamu prázné, Ta že v Zloslavových rukou vázne, Že jí určil za svou souložnici, Že se s zborem a s ní k svému hradu beře. Vidět bylo pohnouti se panovnici; K šeru táhne s skrovným davem na soupeře Přeoděná spolu s davem ve obleku Mužském, skryvši lebkou čackost v lících vděku. 17. Napka odvahy vzor též s ní táhne, Mněvši, jestli kněžna směru nedosáhne, Že tu celá klesat bude v želi. Aby došly lépe ke oučeli, Ženou komoně své do svitání, Dohoní jej, usilují na vydání Děvy; rek se chystá ke odporu, Zbor se staví proti zboru. 18. Strhla se tu půtka, prchly děvy jaté; Za hrdinu převlečená Budislava Po zbrani se pídí, chce s ní na Zloslava, Zatím ozdoby mu Vlasta chocholaté Sráží s lebky; dává se již do outěku; Mámí se však obě družky ve obleku, Jedna druhou drží za odporce, Počíná již u srdce být oboum horce. 19. Hádku plodí obou slova zpurná, Povstane tu mezi nimi půtka chmurná; Třpytí se tu meče, sází rázy, Jen se jiskří od výborné zbraně; Nekloní se souboj ještě k žádné straně, Pročež hrozí oboum přeosudné zkázy, Les tu množí hlahol jeku, Roste potýkáním plápol vzteku. 177 20. V tom se Napka vrací z potýkání, Vidí to dvé zůřit ve zápasu, Jak chtí válčit meči do ustání, Seznavši je křičíkřičí, co má hlasu: „Nechte půtek, nejste odporkyně, Ale nerozdílné přítelkyně! Před odpory se tu hrozte!“ Zhrození tu u nich roste. 21. Oboum z rukou vypadly ven meče, Obě vězí dlouho ve užasu, Studený pot oboum ze čel teče, Praví Vlasta: „Scházelo jen málo času, A z nás některá by žila na sirobě; Což jest život bez přátelství, bez souzvuku Duševního? jakou cítila by muku!“ Padši do náručí líbaly se obě. 22. Pookřávše ve hojnosti na rejdíšti, Rekyně ty táhnou sestřecky a dvorně K Děvínu zpět: takto kráčí na řečišti V pražských oudolinách vážně, svorně Tré dcer českých: jará Vltava, Se Mží rychlou bystrá Sázava; Praha slyší jekot, jak jich šeptot hučí, Zdravotu a čilost vylívajíc ručí. 23. Budislava praví: „Musí ctnost být ctěna Panošova s orlem, jehož neznám jmena, Jenž mne před násilím bránil, Pravil k Zloslavovi pomstou jemu hroze, By se před kněžnou, mou přítelkyní, chránil: Zřela jsem dnes toho reka při lomoze, Který nejspíš na východ té půtky čekal; Zmizel, zřev, že Zloslav zápasu se lekal.“ 178 24. V tom se zakmitne jim ten rek ve lepotě, Jeho komoň se s ním hrdě spíná; Ptá se Budislavy, jeli ve jistotě? Svědčí děva, tu jí připomíná, Aby vyřídila od něj kněžně Pozdravení. Jinou stranou se pryč dává; Vládka zahlídla jej jenom zběžně, Trhne sebou, nevíneví, co se s ní tu stává. 25. Pryč jest. Dí ta: „Tys osude zarputilý, Srdce rozdvojuješ, z prsou mám tak mnoho Jemu k vyjevení, mám z nich krutě toho Vytrhnouti, jenž jest srdci milý? S ním by možné bylo žíti v blahu.“ Tak to v srdci bouří. Dále jede, Tají lásku, vzdychá, mluvu krátce vede Smutkem, vzdálí vidí vypínat se Prahu. 26. Zatím dále valili se přívalové Mužských davů k hradu osudnému; Rozhona sem táhli ostatkové, Zde vlast vydobýt chtí jemu; Moudrý Klat rek ved sem hejno vojů mužných, Domoslav též přímý pluky neohybné, Buděj mírný zástup z krajin lužných, Vedou je sem vášně růžoslibné. 27. Též sem vede z krajin Labských zdrojů Zástup švarnostatných rojů Dobroslav kněz, vážný Nestor Český, Jeho mluva jak hrom rudoleský Odpor drtí se pravostí zdravou. Halislav sem spěchá myslí žhavou, Za zborem se Pětisily žene, Chce je zahubiti do kořene. 179 28. Divně její vojsko ušlo zkáze – Šárka, jak již známo, u Kyburka v ouzku Byla s Bělou: aby vyvázla tu snáze, Vzala outočiště k překlamnému kousku; Odít dala jinou dívku Běly rouchem, Musela ta ženichu se v ránu Nachomítnout. Ten se pustil za pozouchem Podobizny, a tak přišel v Žatče bránu. 29. Nenašel tam milenky své sledy, Chtěl jet dále; ale přinesly se zvědy Mezi děvčí stany o něm správy – Pětisila hoří dojít slávy Zvítězení honosného nad hrdinou, Kteréhož vlast drží za okrasu, Dává jej zvát k ránu ke zápasu, Přijímá jej; doby k němu minou. 30. Praví ponošpanoš: „Proč tak v milokvětném věku Živobytí v nebezpečnost sázíš, Předčít silou marně nad muže se snažíš? Muži nechají ti se půvaby vděku Zvítězení. Neprospějí klamy, Neválčil jsem ještě se děvami, Nech dnes boje, vyznávám tě vítězkyní; Ať mne kdo chce z nesmělosti viní.“ 31. Odvece tu plná hrdinského vzteku: „O ty nesmělče a nestatečný reku, Se vítězstvím nad bázlivci zhrdlý! Přednesl jsi jeduplné důtky, Vyhnout se chceš namáhání půtky; Zajít musíš, válčím o bezhrdlí.“ Z pošvy vyňavši meč po odporci žene, Oči svítí jí jen od plamene. 180 32. Rovné půtky této ještě Česká země Nespatřila: válčí nejstatnější plémě. Děvě v potýkání srdce plesá, Bázní u dívačů srdce klesá: Vítězství se ještě sem tam kloní, Strach zde mají o něj, strach tam o ni; Odrazí ráz reka její síla spružná, Zdá se vítěziti bojovnice mužná. 33. Však v tom pukne její věkovitý štít, Jehož malba jeví děje starožitné Pantesily, pro potomstvo nedobytné, Od níž pocházet má, přes ní chce vždy čnít; Nechrání ji terč víc; rek též svůj pryč hází, Poraněné štěrbin více sází; Družka ráději chce ve souboji sjít, Nežli přemoženu se zde zřít. 34. Unavená padne pravíc: „Na mne hrká Obor světa, nesnesu té tíže! Dobí mne! jsem přemožena!“ Svůj meč strká Ten rek v pošvu, přistoupiv k ní blíže, Praví: „Nejstatnější plémě z všech dcer synů Českých! terč tvůj nese vinu; Který z smrtelníků může za náhodu? Ží jen! puštěna jsi na svobodu.“ 35. „Bere často statnost konec smutný, Ve souboji padnout musí jeden; Ostane předc ve pověsti přeslovútný, Žije-li dél, často bývá veden K obnovení slávy: její květ se zmladí, Udatností nehodu svou vynahradí. Viď, že bys mi přála slušnosti též rovné?“ Dí ta: „Cítím v prsech muky nevýslovné.“ 181 3636. „Sama žádám si jen bezživotí, Tě by potkal taky osud stejný; Zavraždi mne! bude to čin blahodějný, Sic se proklnu sama.“ Rek ji krotí; Dává vázat rány drahé bojovnice, Šetří poraněné panovnice, Kvílí jako v zmatku; na to v noci Bolestmi zas padá do nemoci. 37. Svatava hned užila té doby, Držíc tuto nemoc za prospěšné koby, Vypravuje se hned nazpět k tahu, S velitelkou činí mnohé tůčky, Kolem voziti ji dává přes potůčky, Mní, že táhnou k předu; vojsko vidí Prahu, Vzdálí vítají již odvážnosti sídlo: Takto zachovala družka vojska křídlo. 38. A tak shlukly se tu do hromady Před hradem a v hradu skoro celé Čechy, Knížata své prohlížejí zboru řady, Nové davy držíc za utěchy; Mysl dodává jim znovu množství pluků. Každý obor jeví hudeb zvuku, Ve hojnosti všeho žijí mile, Provádí co v domácnosti kratochvíle. 39. Mnohý minul rychle již jim den; Velekníže chápá ještě po poloze, Často ještě nespí, když již na výchoze Dennice se třpytí, starostmi jsa chvěn; V tom ho k ránu přepad jednou sen Takto živý, jako u vidění Hledí, sotva dýchá v poděšení, Cítí v celém těle kolotavých změn. 182 40. Libušin se jemu ve snách zjevil duch, Ve povaze vážné, ale přeurputné. Volá kníže: „Jaký osudu tě kruh, Choti ctná, sem vede? jaké děje smutné?“ Ukazujíc na hrad děvčí, stojí tiše; V tom zří děvu: v její ruce krve číše Vězí; dí mu hrozíc: „Pí si!“ V tom pak zmizí, Ukaz zabere se v místa cizí.“cizí. 41. Tu procitne: obchází ho hrůza, Povolat dá věštce, ptakopravce; Neštěstí tu vykládá si luza, Že zas budou krmě pro krkavce; Ten sen zplodil mezi vojskem strach: Jako oněm, kteří věří na pověry, Když kdo jeví v noci, co kdy za příšery Viděl, jak jej v pazourech měl přelud vrah. 42. Na ráno se knížatům a vůdcům všem Oznámilo, by se sešli v sněm. Pospolu již bylo vážné shromáždění, Přednáší tam velekníže v slohu ctném O prostředcích v zbrani, v usnešení, Jak by možno utišiti pozdvižení, Slušnoli jest, popřát ženám v něčem přednost, Aneb v právích s muži připustit jim jednost? 43. Halislav kněz řečí: „Snešení jest snadné: Pozůstanou práva starožitná, Mezi Čechy bytná; Všemi novotami žití vlasti vadne! Ve všech věkách byla žena otrokyní: Proč má u Čechů být panovkyní? Na zkušenost věkovitou předchůdcové Upevnili vládu: k čemu zkoušet nové?“ 183 44. „Co jest žena v svobodě, jsme za Libuše Zakusili; nestálá jest její duše, Vrtkavá, co korouhvička větrná, Moudré rady poslouchá jen hluše, Příčina ji vede k činům chatrná, Ve vzteku, i kde je zhouba patrná, Svévolně se do ní vrhne, A tak rod i chotě s sebou strhne.“ 45. „Nečekej vděk od ní, čiň co čiň, Potrhej se, ano prací zhyň! Všecka povinnost tvá: jsi jí za zástěru, Otrokem jsi jejím, kupuj šperky, Starej se jí o titěrky, Za vše nestarej se o nevěru! Buď rád, nečiní-li tobě vzdory, Sice nepřestanou nikdý spory!spory!“ 46. „Při otroctví tichnou všecky vády, Přitom právem připatří nám vlády, Zachovejme staré svaté zvyky. Žena činí nějaký čas křiky, Však uvykne brzo k tuhu, na porobu; Její duch jest jako vítr přeohybný. Přirozenost odsoudila k službě mdlobu, Svobodu přát ženám, nález jest jen chybný.“ 47. Takto skončil; zněl hlas ku pochvale. Po něm počne Vnislav: „Tento modlokněz Dorážel tu ostře na žen směs, Háje předsudky jen zastaralé, Všecko ženstvo za výhoz jen bere; Však se to jen týká málo které! Zdaž i v mužstvu nemáme též povrhele? Pro něj nemá trpět pohlaví hned celé.“ 184 48. „Hledej, najdeš ženy mírné, vydařilé, Duše tiché, vlídné, ušlechtilé, Které žijí v šlechetném svém druhu, Jest jim přítel, jest jich blahá hrdost; A když tlačila je osudova tvrdost, Žily mile ve nesnazích kruhu, Uvrhvše se do zlob vlnobití, S ním chtíc žíti, s ním i tratí živobytí.“ 49. „Na stupni jen nízkém vězí národové, Kde jest žena ještě otrokyní, Tam se nestkví žádní slavní hrdinové; Však tam, kde rek kráčí s volnou průvodkyní, Ana neotrocky smejšlí, nese v prsích Šlechtu, velkost ducha vine: Ti se rozvíjejí časně v trsích, A tak oboum život blahý plyne.“ 50. „Ve otroctví neznámý jest plápol lásky, Ta jen bydlí, kde jsou srdce volná, Váže náchylnost ji obapolná: Ve porobě vidíváme vrásky V čele vryté mnohé ženy vzorné, Kterou stkvělá mysl povyšuje, Sedí smutně, želí osud – nemiluje – Vládce jejího jsou mravy přeodporné.“ 51. „Který znalý jezdec bujného pryč koně Zapudí, že blbec z něho stkvostnost vazu Srazil, pně se na něm bez ourazu Jezdí na spínavci ve osloně: Takto ať též zvrátký nezápolí Po vzoru žen, ať si mírnou zvolí. Vzorem dívek blahý jest jen veledušný, Uzná ten, že volnost děv jest zákon slušný.“ 185 52. Na to praví kníže z Budějova: „Nevidím rád ženy ve porobě, Trmácet a plaziti se v zlobě: Ke ochraně jejich též má míří slova. Jsou to naše utlačené děti, Jsou to naše dcery zoufanlivé! Vždyť snad nechcem osiřeti? Co nemáme mysli spravedlivé?“ 53. „Neslušno jest, by jsme naše družky Odsoudili ve manželstvu ke otroctví; Příroda ach nezná žádné služky, Neví o nižádném vlády soctví; Živočišstvo nečije nic o te hádce, U ní není syn hned narozený vládce, Neslušnost jen naše určí jemu panství: Proč má žena děvčit ve občanství?“ 54. „Jest sic pravda, ženství jeví mdloby; Následek však jest to blahých pudů; Za to příroda je vrhla do ozdoby, Přidala jim vděky, záři studu, Nahradila štědře blahoplné vady, Určila, by spanilosti vnady Světem přelíbezně vládly, Síla mužů aby krotila se rádly.“ 55. „Příroda si vyvolila ženy Za kochanky: tyto libocitné tvory Plodí blahost. Netrop však jim vzdory, Neveď k zoufání jich, sice zhlídneš změny Zůřivosti, které mužstvo nedostihne: Tu duch jejich zhoubu, zkázu líhne, Tu se jejich síla a lesť obří, Buďme slušní, mysl jich se zdobří.“ 186 56. Na to Míroslav dí: „Páni přeslovútní! Smýšlení mé jest vždy jako z ledu, A snad pravého se dopídím tím vzhledu. Osudové naší jsoutě velesmutní! Co jest platno, něco chtíti přejinačit, Co se nedá? Když nás nechce ženstvo tlačit, Nejlépe jest, popřejme jim déle vlády, Přetrhnem tak všecky v domácnosti svády.“ 57. „Komu se zle vedlo za Libuše? Zajistě jsou mírné ženské správy. Hledáme-li více blaha, nežli slávy, Odložíme jistě pro nás zhoubné kuše. Co jest, Velevládci! do pouhého jména? Rcete, zdali skoro všudy nevladaří Krásné pokolení? Věčně bude žena Panovati; vláda se jim daří!“ 58. „Máme pro jméno jen vesti války? Můžem žíti v blahu u zahálky. Ženy chtějí s námi dělit péče; Nač chcem tedy zkoušet seče? Není k zvítězení také mnohé čáky; V přemožení ustrnutí na bijáky Nebudou mít nižádného vítězkyně, Kdežto mnoho svolí jako přítelkyně.“ 59. Vykřikne tu nad Kouřímskem vládce Rozhoň: „Jaké šašky, nesmyslnost slyším! Nepřipatří v nečas šprýmy tropit vyšším! Což třeštíte? a neb vidím pouhé zrádce? Rcete, mluvíte to opravdově? Chcete pod jho děvčí podrobit se nově? V tom tak leží našénaše čest a blaho! Přišlo by nám usmíření draho.“ 187 60. „Která dívčice se v krvi mužské máchá, Která nosí zbroj a mužobojstvo páchá, K čemu není schopná? té vy chcete svěřit Vaše drahé, libomilé živobytí? Jistější jest jemu zhoubné vlnobití. Uvidíte teprv jasno se vám šeřit, Otroctví by bylo pro ně dobrodiní, Vlasť je všecky zhoubných vražed viní.“ 61. „Všecky zajít musí! jejich sídlo Obráceno musí býti v popel, v prach. Jak jen popleníme toto vražed zřídlo, Bázní zajdou: naše msta ať plodí strach Potomkyním ještě po stoletích; Ať i žije věčně ve pamětích. Nedaly nic víckrát na návržky Naše; sice sejdou vlastně pro vejtržky.“ 62. Odvece tu Přibral: „Slavné kníže Mluví z kalokrevné tíže; Urážky jej k pomstě pudí, hoře, zášť, Však nás nepopudily tak děvy, Neneseme v srdcích žádné hněvy; Povážit se musí, že sem zvlášť Pro odplatu přitáhla čast větší, Ty jen jejich slávu svědčí.“ 63. „Mnohý vyvolenou děvu v srdci nese; Nežádejme, aby sám ji smrtil, Tím by se směr všecken jejich zdrtil, Kdo ví, jestli by ti ještě z lásky v klese Nezměnili zbroje pro mileny: Mníte, že zbraň nosit neumí též ženy? Pokusí vše ony ve odvaze: Ať nám bitva nepřijde zas draze.“ 188 64. V tom mu rozlobený Rozhoň vskočil v řeč, Praví: „K čemu prázdná slova tam, kde meč Rozhodne při? Ale já ti pravdu povím, Že jsi nástrojem jen Přemyslovým, Že jen zastáváte oba odbojnice, Že jste nasadili nám zde nákeřnice. Nedám omámit se dívek svodem; Oráčem jsem nebyl, já jsem kníže rodem.“ 65. „Kdo vlád rádlem, tenť ať nechá země vesla, Sic by pod ním každičká vlasť klesla. A předc nad knížaty mocnost sobě svojí, Kteří spiati jsou s ním skrovnými jen svazky; Vděčen má být, když je nebezpečnost spojí. Co mám slyšet já zde za výtlasky? Pravím, jestli kníže nepodá své ruky K bitvě: odtáhnu pryč s svými pluky.“ 66. Povstal v sněmu hlahol, šuměl ryk, Víc a více dmul se hádek vznik, Dmuly se již vzhůru rozpojení troudy; Přibral jeviti chtěl výmluvnosti proudy; Ale povstal vážný mluvovládný kněz, Český Nestor Dobroslav, an nes Ve paměti věky statných předků, Utíšit chtě nesvornosti pletku. 67. Tlačí sic jej stříbrošedý věk; Však jej mysl šlechtí ještě jará, O dobro se vlasti moudře stará. Jak jen povstal, zmizel hned tu jek, Všecko mlkne, poslouchá tak tiše, Že by pírka pád byl slyšán s malé výše, Zdají se být všickni prázdní dechu; Takto se jme mluvit ku prospěchu: 189 68. „Shromáždění toto, vládci veleslavní, Leje vážnost, tento valný sněm; Vynikli tu mluvou řečníkové hlavní, Chtěvší zachovati otcovskou svou zem. Přidávám se k neradivším moci kvapné; Budoucnost nás bude soudit ze následků, Uzří hloubi věhlasnosti ze prostředků: Pochybíme-li kde, vznik nás dívek lapne.“ 69. „Zhoubu přináší vždy nevole a vády, Máme vespolek být jedné vlasti tvůrci; Jeden nad druhým chcem rozmnožiti vlády, Zvítěziti bdíme jako nad odpůrci: Kam nás vedou kolotavé spory? Kam ty sváry, kam vše vypínání? Hodí se nám někdy naše vzdory, Až nás sklíčí vlastní udolání.“ 70. „Nesvorností mnohá zem již klesla, Zašli národové právě v hádce. Nejmocnější jest z nás starý vládce, Popřejme mu ve nesnázích vlády vesla, Vítězívá úsilí jen shluklé, Snažnost šírovládná mysly jedné, Tou se vlasť jen ke stkvělosti zvedne; Zajde, budou-li v ní svazy puklé.“ 71. „Nežli prostředků zde jakých vyvolíme, Považme dřív vzhledu země stavu, Vůkol s národy tu sousedíme, Jenž nás převýšují množstvím davu; Z nich i jeden vynik v bitvě nad Římany; Tili naproti nám obrátí vojsk hrany, Vytlačí nás z bytu květu, ze oboru Vlasti: nebudem-li připraveni k vzdoru.“ 190 72. „Přepadla část jeho někdy naše předky, Jenž se ke východu obírali s stády, Jako lvové odrazili její vpádyvpády, Ba i v nivy její vnesli otců šetky; Uzřevše tam přeblažených zřídel, Jiných nepřáli si více sídel; Seslablá čásť ustoupla pryč k svému kmenu, Vítězům tak pozůstala ta zem k plenu.“ 73. „Neznal bojů národ ceny tvé, ó vlasti, Kotlino ty blahá, stkvoucí se v obichu. Plná jarosti a kovu lihu, Plná ourod liboplynné slasti; Vnadí ducha milokvětné oudoliny, Hojnost nesou bujné rozlehliny, Z všech stran množství skotu leporostlých bučí, Vnitřnost sem tam z sebe kovy pučí.“ 74. „Však ten poklad, toto blahé sídlo Jest předc jenom nová usedlina Bez kořenu; ono předky vypobídlo Vydobýt ho, povinnost jest syna Upevnit jej, přivést k zachování. Základ jistoty jest rodin rozmáhání; Přitom podržíte mysle neohrožné, Tím nám bude zachovati země možné.“ 75. „Slované nás nazívali Čechy, Že jsme sloužili jim za průčelí; Kde byl zřít jen někde oučel smělý; Postarali jsme se o prospěchy. Předáky jsme byli; když jsme podosáhli Sídel, po kterých jsme práhli: Přestaneme cizích směrů stíhat, Nebudem se odtud nikdý dále zdvíhat.“ 191 76. „Století nám uploulo zde bezstarostné, Odvykli jsme ve pohodlí válce, Při zpěvu žíjíce ve zahálce, Bavily nás doby přeradostné: Tak nám prchly věky blahé, vabné. Ale při okřání dlouhém statnost slabne; Ní též jistota i všecka hyne; Zajdou pronárody nehrdinné.“ 77. „Jestli kdy nás oslavilo udatenství, Nesmíme se jeho nikdý zbavit, Chcem-li potomstvo zde pozůstavit, Má-li sídlit ve vlastenství, Schrání ho jenom mysl neohromná; Kde jest tato nepřítomná, A kde svárnost: tam vlast není k zachování, Tu ji jednotlivá mysl neubrání.“ 78. „Zabral jsem se s cesty, kterou ale zktrátímzkrátím, K děvám, k svému oučelu se vrátím: Přebývá v nich mysl nemalatná, Po vysokém vznešeném se pnoucí, City hlubokými vroucí, Tato oučinkuje díla mocná, statná, To jim káže volnosti své stříci, Pro ni s protivníky na život se síci.“ 79. „Těchto dívek vážit si má sněm. Mnoho soků pudí výborná ta zem; Potřebuje přehrdinských matek, Vítězům-li odolat chce Římanínu, Má-li potomstvo zde sídlit v klínu, Národnost-li nemá zajít, předků statek, Zachovat-li se chce jaká svatost bohu! Kýž cit k děvám všechněm vštípit mohu!“ 192 80. „Upevněme svazky míru s nimi, Ochrany jsou vlastenců všech hodny, Ukojme se články přemírnými, Prohlašme je za svobodny, Neotrocké plody: Přestanou tak krve zvýbornělé brody. Se vším právem vede ženstvo potýkání, V jeho stavu sám bych začal bitev klání.klání.“ 81. „V zasnoubení se jim nepopřává Žádná libá ušťastněná volnost, Proti vůli se jen muži vzdává, – Blaží v sňátku přízně obapolnost – Líbeznit má tomu, koho nenávidí, Nuzná doba srdce neošidí; Zle jest jí, jak nejímá víc tváří, Smutně aneb v bídě vleče stáří.“ 82. „Nezískala u nás žena ve občanství, Jak muž nad ní tropí neobmezné panství, Když tak musí děvčit, otrocky se plazit, Když ji nemá spojit blahodějná rovnost; Bezpráví to přivedlo je ve rekovnost, Ní chtí mužů křivé směry zkazit, Po volnosti blažené se snaží, Již si nad svit života vždy váží.“ 83. „K zbrani nevedou je žádné mrzké vášně, By snad u svobodě prostopášně Mohly žíti. Hleďte na ženiny Lehké! ty se v zhoubě půtek netrmácí! Naše bojovnice z těchto prácí, Vzdálené i od každičké viny, Zvyklé na oučinnost, na nesnáze, Stkví se ve své drsné dráze.“ 193 84. „Jejich vévodkyně, tento podiv věku, Jejížto duch mocný, silný, stálý Ani při okřání nezahálí, Spoříc kde jen možno půtek vzteku, Po blahu se vlastí našich pídí; Z nouze zvolila té cesty velikostné, Nehyzdí ji city k lidstvu nemilostné: Po své vůdkyni se vojenínky řídí.“ 85. „Mnohé z nich jsou krásou přeozdobné, Mnohé vznešeností božkám nápodobné, Mnohé jak by byly spanilosti plémě, Pohled jejich leje v mysl pookřání: Honositi má se nimi naše země; A předc chcem je zahubiti v potýkání, Kdežto potřebuje vlasť žen přehrdinných, A kde naleznouti jiných?“ 86. „Nepřepustí hodných cizozemec, Na zbyt nemá též jich soused Němec, Sesláb tuze samým potýkáním. Jak jich získat? novým bojů namáháním? Pro dívčice vedly se již kruté půtky! Co vás vedou pro malátné za pohnútky K boji? Při tom nebude též děvčit cizí; Posléz vám i volnost sama u ní zmizí.“ 87. „Nuže povolme jim svobod slušných, Získáme tak dívek velkodušných, Dívek mysli jasné, bodré, čilé, V kterých prsou tluče srdce ušlechtilé; Zanechme jim sobě muže zvolit, To je v stavu půtek uchlácholit; Přivedou mír blahodějné svadby, Osiřejí neustupné tvrze, hradby.“ 194 88. „Takto utišíme v Čechách půtek vzteky, Nastanou zas v vlasti blahověky, Kvésti budou nivy při domovu, Zotaví se zas vlasť naše znovu. Ať se donesou jim míru vnadné zprávy, V zachování jejich hledejme své slávy, Ať se téhož smíru v tíži nezbavíme, Mírností jen srdce jejich ukojíme.“ 89. Tak domluvil. Hlahol plesný zněl, Všecko křičí: ať nám bojovnice žijí! Když tu velekníže mírnost zřel, Praví: „Pravda! ony ušlechtilost čijí, Mají pro blaho být Čechů zachované, My jim popřejeme Libušiny řády, Však jich hrady musí býti rozkotané, Nejsou v vládě prospěšné zas vlády.vlády.“ 90. „Vypraví se k Vlastě důvtipnosti vzor, Jenž je znalý v liboplynné mluvě; Tento děvy k usnešení zůve: Musí hledět ztišit vlastizhoubný spor. Však se předce k válce připravujemepřipravujme, V oučelu svém pevně stůjme, Zapudí-li návrh, co jiného zbude, Prejštit se zas budou toky rudé!“ 91. „DomluvilDomluvil tak kníže, tím se skončil sněm, Roznáší se mále mezi stany; Plesá všecko, jak by utichla již zem, Jak by se již podrobily panny; Nedůvěří smíru odporné jen strany, Každičký z nich chystá k bitvě tem, Zatím všecko Dobroslavu chválu vzdává, Předychtivě příští očekává.“očekává. 195 Zpěv devátý.
1. Slušno jest se ohlídnouti po Děvíně, Jaký vladaří duch v jeho klíně? Tam, kde kvetou dívky neohrožné, Jak jim bylo udatenství možné? Panuje v něm čilá veselost a hbitost; Jaroživou myslí představují rvačky, Tak jak mladost hbitá provádívá hračky; Baví srdce lidské rozmanitost. 2. Odtud vál duch libý, vlídnomírný: Mrzelo-li kterou kruté bitev pole, Soužila-li se tam ve plápole Lásky, svíral-li ji srdce oheň vírný: Propouštěla se pryč pod rozličnou rouškou. Mnohé svítězily nad vší zkouškou Milostnosti, drživše se dráhy studu, Vypudily libomilých pudů. 3. Vlasta před láskou je ochránit chce prácí: Ty své rámě tvrdí v hmotném díle, Ty zde ryjí sklepy, ty tam skály kácí, Ty se při kovadle upevňují v síle; Jiné krásným uměním se baví, S horlením tu snažným pílí po prospěchu, Pocítivše jeho blahonosných dechů, Povýšenost stavu lidského v něm slaví. 196 4. Ty se obírají malbou vzornou, Představujíc děje starých věků, Kouzlí živě myslí skvělotvornou Činy mocných bohů, děje statných reků; Ty si řezbu volí za utěchu, Tvoří život z dřeva, ze kamene, Žijí v sochách vévodkyně zvelebené, Život z nich tu věje, jak by měly dechu. 5. S hudbou se zas obírají jiné, Z nástrojů se mrtvých libý souzvuk vine, Kouzedlný jest to okus sluchu, Ta řeč vášní okřáním jest duchu, Brzo líbezností srdce jímá. – Jest tu v blahé opojnosti mile – Brzo statnost v prsa statná dýmá, Ve snážnosti zří se sokyň píle. 6. Jako za našeho času viděti je děvy Vyváděti jetve na poloze Roušky, tvořit skály mezi dřevy, Představovat lunu na obloze, Trávit léta na jediném kusu, Pro výbornost, aby práci jako z brusu Vyvedly: tak byly pilné bojovnice V umění, chtíc získat jména výbornice. 7. Tebe taky ctili, ó básnictví božské! Kde nesídlíš, tam mhla na tisíceletí Vězí, věkové tam ve temnotě letí; Kam se přichýlíš jen, tam se světlonošské Jasno ze tmy vine; ty hned v kraje pusté Leješ život, pučí na nich háje husté, Po věkách tu v proudech teče živobytí, Vzkřísí ducha toto svaté vití. 197 8. Co jest život lidský bez nadchnutí! Ním se okem jasným tajemnost jen zhlíží, V něm jen k božskému se duchu blíží; Ve kráse tu uzří pravdy vyvinutí, Sláva děvy ke básnění nutí, Ta jest svazkem jejich jaré vlády, Tato osloňuje jejich podniknutí, Jeví často družek želotrudné pády. 9. Brzo jeví běhy dávnověké, Brzo hrdinství děv, jejich slíčné činy, Pro chválozpěv mnohé pohodlí své měké Zavrhují, štítí se též viny; Zpěv jim jistí jejich jméno jasné, Nestatečnost v nepaměti hasne; Vynikají zpěvkyně tu pod zápasy Vlasti blahodárné za okrasy. 10. Osude, nám krutý, příznivý byls Řekům, Vytrhnul jsi z nepaměti věkům Homerovy na vždycky se stkvoucí zpěvy, Ulissovu moudrost, Achyllovy hněvy, Nedostihlé ještě od žádného básně; Z nich se vine co proud ducha živost, Kvete vážně, jarně, mladistvamladistvě, krásně, Nepoškvrní víc je závistivost. 11. Zachránil jsi také Ossiána, Zpěvce Kaldonského živé květy, Pučí a nesvadnou nikdy lety, Zachovala divná paměti je schrána; Oslavu též získalo mu v bitvách dřevce, Ale větší nesmrtedlné lyry dary. Darmo hledám božské staré české zpěvce, Jejich plody ducha zachvátily zmary. 198 12. Pouhé Lumíra jmě přišlo na potomky, Blaze, že se vlasti uchovaly zlomky. Kde jsou chvalozpěvy starých bohů? Kde všech reků Vltavy a Visly? Nepozůstalo nic z jejich slohu: Z děvčích písní jenom pouhé smysly. Nu, co zbývá, než prorážet znovu dráhu, Vesti národ k uměn blahu. 13. V Děvohradu jak se tmělo, byla dba O veselí; nezřely se žádné tísně, Zde se prováděla směšnohra, Jinde se zas pěly o závody písně. Tu zas při souzvuku viděti je směly Poskakovat, křepčit, vyváděti plesy; Těší tvorstvo křepká oučinlivost, Blaží lidstvo pospolitá živost. 14. Ten tam panoval duch, mysl vyjasnělá, Budila jej jejich vévodkyně; Ale její duše jest teď zatemnělá, Dychtí sídlit v blahonosné samotině; Co zahlídla svého reka znova, Co duch smutně chodí, bez citu se dívá, Mezi družinami neprodlívá, Mluví málo, a to tmavá slova. 15. V prsou jejích zmocnila se láska, Cítí touhu, neodolajicné plání; Spaní prchlo, v noci jí zní hodin hláska, Dlouho vede s touto vášní potýkání: Zdá se býti marné její namáhání; Skočí s lože, chodí po pokoji, Její statný duch jest s láskou v krutém boji, Vede posléz k sobě takto naříkání: 199 16. „Ten rek jest tak velelepý, veleslíčný, V šlechtě se mu nevyrovná žádný druh, A tak na něm visí celičký můj duch; V lásce ke mně jest tak ustavičný, Pro mne vážnost, pro mne milost cítí, Pro mne koná skutky zoufanlivé! Jiných mužů se mé srdce štítí, Jemu jest tak příliš milostivé.“ 17. „Zachránil mi život, dlužna jsem mu vděčnost. O jak s ním žít bylo by tak blaze! Ztráviti bych chtěla v jeho spolku věčnost! Zřím jej neustále ve obraze Kouzedlném: ty jsi první z reků, V slovútnosti z prvnějšího věku, V rozmluvě jsi moudrý, středoustý, Běda, bez tebe jest svět mi pouze pustý!“ 18. „Proč, ach! neletím ti do náručí? Proč se srdce palčivostí marně mučí? Není čistá láska na urážku! Mír chtí muži: co je tehdy za překážku? Žádný srdce naše nerozdvojí! Jest mi lehce, náděje mé srdce kojí; Blažiti nás budou skalné hory, Zavrhneme šťastní přenádherné dvory.“ 19. „Co jsem řekla? kam mne láska vede? trnu! Jaké vidím hlubiny a srázy! Užasínám celá nad ourazy: Do záhuby všecko ženstvo hrnu! Obírám se klamnými jen míry; Muži v štěstí nedrží ach víry, Zbaviti nás chtějí bezpečnosti; Vidím zase ženy pod jhem poddanosti!“ 200 20. „Nešťastný jest pro mne ouřad velitelství, Vypudit mám z srdce přelahodné vnady, Milencovi zkázati mám nepřátelství; Nechce-li tu láska spáchat zrady, Proč jsem ráděj nesešla již v boji? Ach, proč neklesla jsem od udatné ruky: Nebyloby srdce ve rozbroji, Netísnilyby mne lásky muky!“ 21. „K čemu kvílím, kde povinnost káže? Usilí snad zmařeno má byti děv? Snad má marně prolita být jejich krev? Chrániti je ouřad svatý váže! Snad má vášni podroben být duch? Budiž vytrhnut mi z srdce stkvělý druh, Budiž srdce mocí rozsápáno, Nežby mělo sídlo býti rozmetáno!“ 22. Zavolána byla věrná poselkyně, Dí k ní: „Panoš Přemil jezdí po krajině Slavošovské, zachránil mně živobytí, Když se o mne drali nedvědové lítí; Žádal zasnoubení za výplatu; Vyřiď mumu, ať raděj sáhne k zlatu, Že nekojím k němu nepřátelství; Však že nevstoupím i nikdy do manželství.“ 23. Sotva služka zašla za podbrdské hory, Litovala kněžna milostnosti vzdory; Vítězí však zase její stálý duch. Oblíká se rychle sama bez obsluh, Káže, by byl ráno držán sněm, By byl záměr mužů přednešený v něm: Lze-li rozhodnouti nevol mýlky, Vyslané jsou děvy na obsílky. 201 24. Když se zatím záměr v mysli kněžny zmítá, Zástup dívek příchozí dvě vítá; Vracuje se jedna z Řecka, druhá z Vlach; Určen od vladkyně byl tam jejich tah, Aby převlečené v mužském kroji,kroji Vyskoumaly jejich řády chvalitebné, Čím předčili někdy nad národy v boji, A co do vlasti jest uvést přepotřebné. 25. Předstoupivši k Vlastě Duchoslava praví: „Mocná kněžno, nesu z Vlach ti míru klid, Čeká na dívčice blaha svit, Budoucnost je v štěstí pozůstaví. Odpusť, že odložím popsat země skvostnost, Jenž se pne i v zříceninách, v rumu, Naše pyšné hrady proti nim jsou sprostnost, Všude vidět zřídlo bohatství a umu.“ 26. „Všudy třpytí se tu šperky, zlato, Vidět jest tam chrámy do nebe se pnoucí; Kdo Řím zhlídne, srdce jemu jato, Po něm pozůstane v mysli touha žhoucí; Však prch jeho předků udatnosti duch, Z mysli zmizeli mu praotcové staří; Nástupníci doby ve pohodlí maří: Zplácí osud jejich loupeží všech dluh.“ 27. „Starý Řím jen stále hleděl zbraně, Měl též schopné vyhledané vůdce, Základ v bitvě strojil v ostré hraně, Ta i podnes proráží střed v půtce, Spoleh se též na náspy a na příkopy: Potomkové zmalatnělí Následují v tom sic jejich stopy; Ale zmizel v nich duch předků stkvělý.“ 202 28. „Na jindy to nechám. Jiný teď tam duch Vane, získalo ním veškerenstvo; Při polední straně snes se nový bůh, Výborní ten mravy, člověčenstvo, Vytrhv z otročení utlačené ženstvo; Krutcem není ženám více její druh. Zákonem tím blaží se již Řecko, Vlaši, Frankové i Němci; přijmou jej i naši.“ 29. „Ženy víc tam ve porobě nezápolí, Stejnost s muži káže nové náboženství. Uznáno tam naše důstojenství, Žena chotě si tak co muž volí; Muž si nesmí vyvoliti nežli jedné, A to na čas svého živobytí; To dvé přiměřených sobě zhledne, A tak vedou oba blahožití.“ 30. „Rostou děvy tam co outlé kvítí, Zachází se s nimi ušlechtile, Vyhlíží tam také přespanile, Miláčky se přírody být cítí; Muž tam koná všecka hmotná díla, Vede péči o rod, zachází sám tíží – Tento blahý osud se již k vlasti blíží, Kýž by již ta doba vlasti naší kříla!“ 31. Vece Vlasta: „Téhož lidstva dobrodince Velebím již. Nevím, jestli za našince Dostane se zákon, přijmou-li ho Češi; V množství ženin od dávna se těší. Také vyvolení na čas živobytí,živobytí Zdá se přísné, časem choť se chytí Mrzkých vášní, čím se láska ruší, Též i neublíží ženám dílo tužší.“ 203 32. Dí zas ona: „Národy ten zákon míří; Přemocně se dál a dále šíří: Takto dechy větru poledního Sněhy, mrazy z Apeninů plaší, Z kraje do kraje teto teplo vnáší, Pudí krutost ledu strmícího; Tam kde vějí, svazy ledovité tíhnou, V Evropě tak celé váním jaro zlíhnou.“ 33. „Tento zákon všecko výborností jímá, Povýšuje hodnost člověčenstva, Utvrzuje stejnost, nízkého si všímá, Pod ochranu béře důstojnosti ženstva, Všecky národy i nepřátele rovná, Nesvede to, co on, ruka přerekovná, Pravého jest štěstí původ, dárce, Kojí čákou zoufalce i starce.“ 34. Kníní praví k sobě: „Co to za papršek Blaha kmitá se tu v noci šeré? A hle, naděje se mocná míru dere, Světlo blahodějné přesáhá již vršek, Dní se v Čechách, panuje již tichoticho, Přestává i zhoubných půtek licho, Srdce práhne po choti zas znova: Snad i možné bude táhnout nazpět slova.“ 35. Na to praví Duchka, druhá skoumatelka: „Řecká země, světa učitelka, Posílá ti umky pro utěchu, Má tam nazbyt téhož uměn světla. Krášlit budou chutí pravou díla Čechů; Vím, že dychtíš, by vlast slávou květla; Přivádím sem umělce a krasozvěsty, Ukáží ti Čechům k vědám pravé cesty.“ 204 36. „Tam jest uměn, tam jest lesku sídlo, Tam se v jiném světě zdá být příchozí, Div že se tam nad vším nezhrozí; Tam vynajde starých věků svaté zřídlo, Jenž se za vzor nynějšímu světu třpytí; Valí se sic na tuto zem hromobití, Že se okazuje ve bohaté tváři; Však ji brání statně chrabří Caři.“ 37. „To též ctí ten národ náboženství; V Asii však nový prorok zákonem Povoluje náchylníkům mnohoženství, By víc bylo k přichýlení půhonem, Slibuje i množství děvic po úmrtí, Umí vášně sice mužů bůsti, Evropě se předc mu nedá vzrůsti, Hnusnost plodí, lidské vědy drtí.“ 38. „Vítej ty nám umek průvodkyně!“ Kněžna vece: „Jednat chci co ctitelkyně Jejich, vítaný jest v našem války bytu! Nemyslete, že jsme půvabného citu Prázdné, poslechněte hlahol našich zpěvů, Zachovejte písmem naše děje, Zvýbornile též co národ pěje!“ Poselkyně jim to nese ke výjevu! 39. Když tu obě chtěly jevit dál své zvědy, Přednest dálší zprávy, užitečné vzhledy: Přišlo poselství sem Přemyslovo; Švarní panošové, statní reci, Znamenití pravicemi, pleci; Mezi nimi Lumír, o něm znělo slovo, Že se zpěvy hrdinskými zvěčnil, – Předpuštěný takto k Vlastě řečnil: 205 40. „Čechů vládce, jenž tak šťastně žezlo Počal vesti v vlasti u blahoty, Ku kterému přivedly jej jeho ctnoty, Dokud povětří jej nezavezlo Bleskem oslavy tvé do temnoty, V neštěstí i stojí u výsoty – Přeje dlouhého ti zdraví, oslavení, Za poklad tě vlasti naší cení.“ 41. „Víš, jak pod ním naše vlasti kvetly, Jak se lidnatily, jak se zmohly kovy, Jak choť a on v lásce štěstí Čechům pletli, Jsouce ke pomoci vždycky pohotovi – Věčně skvít se bude pamět těchto časů! Blahý, koho Perun volí za okrasu Vlasti: jako otec štěstí v zemi plodí, Co bůh velebený mezi svými chodí.“ 42. „Tenkrát ženy volnosti své slušné Užívaly, take kníní velkodušné Potřebují, ty i v půtek chřestu, v změtu Uvodíš vlast k půvabnému květu; Haluze tu pučí mladistivé, Předpovídá blaho trvanlivé, Duchem vyrovnáš se této kníní; Sláva její tebe nezastíní.“ 43. „Národ nedlí více ve záchvatu hluchém, Nadchnulas jej jarobujným duchem, Cizincům jsou odolati v stavu; Nepokládáš statnost jenom za oslavu, Uvesti chceš v zemi trvanlivou bláhu; Vévoda náš tu též v srdci kojí snáhu, Nachází tě schopnou k trůnu, Mní, že podobnou vlast nenosila v lůnu.“ 206 44. „Zakusil tvé velkodušnosti sám vládce, Jsou mu tvoje vznešenosti v srdci vryté, Rád by jednal, jako díků plný plátce; Větší dluh však žádá srdce jeho skryté, Zjevit ti mám,mám jeho city k tobě vroucí; Hledí nimi na budoucí Češek blaho, na mír svého srdce vlastní – Čechům vyjdou na obloze dnové šťastní.“ 45. „Na stolec máš sednout, podává své ruky Tobě k sňátku; máš s ním vládu dělit; Má se vlasť zas naše sepřátelit, Ukojit máš jeho srdce veletrudné muky. Jest muž převýborný, vznešeného ducha, Mysli citné, vzdělané a jaré, Povah těchto mužstvo není nikdý staré; Nakloň k jeho přání příznivého ucha.“ 46. „Chop se téhož směru! Ve plamenu zlatém Stkví se stolec, nese jasnost slávy, Opěvány budou tvoje šťastné zprávy: Jak jsi ženstvo oblažila v míru svatém, Které v srdci nosíš, kterým ke oběti Jsi se odevzdala; hleď si pohověti. Pro vznešené má trůn velké ceny: Ženstvo veleslavit bude tyto změny.“ 47. Vlasta, která po oučelu jiném Plápolala, jenž i byla v stavu Zajít v půtce pro opravu, Pronáší hlas v smyslu stinném, Pravíc: „Vítejte mi, míru vyslancové, Jenž nám přinášíte živobytí nové, Zvlášť ty reku libozpěvný, Podrtit jsi v stavu lyrou náš hrad pevný!“ 207 48. „Žádná s tebou nespustí se do zápasu; Koho slaví varito tvé, ten jest blah. Vyřiď vladci, že jest mému srdci drah; Že však třeba v překvapení času, A že kdyby zdálen jím byl sňátek, Přestati že bude moci předce zmatek; Že mi nemilé jest nepřátelství, A že složím ráda velitelství.“ 49. Obě strany hledíc mile na papršky Čáky, míní, že uzavře se pokoj brzký. Vyslancové hovoří tu o obsahu Míru, kterak sloužit bude oboum k blahu; Ale kněžna neschvaluje všecky vzhledy. V sněm se volá, kráčí do něj. Na nohsledy Její hledělo se stupující ve skvostnosti, Stráže vítají ji v slavné nádhernosti. 50. V sněmu kníní vece: „Vyslance sem kníže Vypravit dal, nesou míru články, Libušiných práv se vyplniti víže; Předneste zde, jaké přidržet se stránky Máme. Suďte o našem zde stavu: Co teď máme předevzíti za výpravu, Máme-li zde naší moci zmnožit, Neb mír přijavši zas zbraně složit?“ 51. Počne Pětisila napřed řečit, Která měla jízvy nescelené Ještě na svém loži léčit: „Bojovnice chrabrechrabré, zvelebené! Pro boj poskytnu jen svého hlasu, Radit budu stále věčné boje, V nich jen najdem upevněnou spasu; Nespusťme se téhož bláhy zdroje.“ 208 52. „Chcem-li starati se o budoucnost, Dobro-li vám obce v podniknutí leží, Nesmí uleviti naše v půtkách vroucnost, Odporci sic o volnost nás oloupeží, Jejich sliby jsou jen pouhé klamy, Pod zámyslem míru chtí nás podvest znova, Ženám protrhují dle své vůle slova, Ba i hrají lehkovážně přísahami.“ 53. „Nezbývá než uvest amazonské obce, – Uvrhnout je věčně od poroby, Sice zakusíme samy chlapství zloby, Vyvázly jsme z jejich pazourů a zobce, Chrániti se jich má, chýlit naše píle; Davy naše v mladistvé jsou síle, Neděsí se bohů prázdných zborů, Jejich krutost ponouká nás ku odporu.“ 54. „Žádný z mužů není říditi nás hoden, Jak jen myslit o snešení, podrobenství? Nevíte ni jaké žen jest důstojenství? Muž má ostat věčně nesvoboden. Pro volnost chci poslední i kapku síly Vynaložit, kdyby vaše směry chvíly, Potýkati sama bude Pětisíla, Jenž se žádných půtek neděsila.“ 55. „Můj duch se tak půtek neobáneobává, Jako aby Lela střely Vládu naši neskácely; Mnohá se mu zrádně odevzdává, Ta se mírem bude chtít dát uchlácholit, Bude nesvobodu volit. Neznámé má býti plání u mužatek, Volnost od bohů jim daný slušný statek.“ 209 56. „Chvátá sem zas hrůznonosná doba, Zhouba na nelidské protivníky: S bohyněmi pomsty kráčí zloba, Dostíhnou ty křivopřísežníky, Vedou s sebou naší vlády práva. A proč v podniknutí ještě dlíme, Kde nás zve msta, zlatostkvělá sláva? Na ních řízení – své postavíme.postavíme.“ 57. Po ní Svatava dí: „Mnoho pravdy jevil Výtečný člen; chybí, kdoby směru levil. Nejednáme maní, podlé vášní pudů: Po určité cestě pokračujem, Kde jen třeba káže, tam z ní vystupujem, Oučel půtky zastávat zde budu; Mne víc plápol lásky neporuší, Radit vám chci, konati co sluší.“ 58. „Těhotná jest doba blahou budoucností, Odporců jest naších zmařen tah: Záhubu si tropí sami nesvorností, Nad nimi má v půtkách naše zběhlost zvah; Ztenčit mocnost jejich třeba káže, Nyní mužstvo se nám ještě neuváženeuváže, Protivné se zdát jim budou míru články, Nezakládejme jen hrady na červánky!“ 59. Na to bylo slyšet řečit Budislavu, Ana byla horlivosti plná, Praví: „Teď jest doba k míru pohodlná, K čemu potýkati déle pro oslavu? Staré právo se k nám zase blíží, Nad Evropou svítá nová záře, Jasniti se počínají její tváře, Mha se tratí, jenž vlast sem tam tíží.“ 210 60. „Přichází nám život ve krásnějším světle, A vlast mátě naše srdcím dražší; Kouzlejí nás její oudoliny květlé, Vidím nad nás potomkyně blažší, Plynou milolibí jim již dnové, V ctitele se proměňují odporcové; Vlast se zase v jarém skytu sílí, Všecko po ní s oddaností chýlí.“ 61. „Žena ctěná jako přítelkyně Po boku si vyvolence svého kráčí; Váží si ji jako vnadné průvodkyně, Ji si nad své oči, nad svůj život páčí. Domov řídí, královnou jest ve rodině; Nic ji neníží víc, nic ji neutláčí, Materské ji nadevšecko blaží city, Víc než mužův srdce, oslavení svity.“ 62. „Mužstvo všecko květné choti přeje, Jinošstvo jen o milosti pěje, O míru a omilenkách hrdých. Proč bychom teď z smyslů tvrdých Měly vlastenskou krev bez příčiny mařit? Kdo ví, bude-li se nám boj stále dařit? Zhouba často kráčí za patami; Ať se nepřivedem o oslavu samy!“ 63. „Tyto jizvy svědčí nebázlivost: Často jsem, kde panovala půtek živost, Chránila děv. To též konati chci, kdeby Měla půtka býti zapotřeby. Mizí bojů podnět; co se nedostává, Toho ženstvo očekává Od své velkodušné ochrankyně; A tak zachová se mnohá bojovkyně.“ 211 64. „Duší vojska jest ta velitelka, Před kterou se muži znají třásti, Světem slovanským jest v stavu vlásti; Skončí oučel šťastně vlastí stavitelka, Kde se zdá dlítdlít, i tam oučinkuje, Příští teprv směry její rozvinuje, Ukojí vlast se svým ducha zvahem, Aneb zajde všecko v půtkách šmahem.“ 65. Všemila dí, jenž se krásou stkvěla: „Kdyby vojska z samých Pětisil a Vlast, Z množství Šárek záležeti měla, Tubych obec naši zachovati chtěla; Žádná by mne nermoutila strasť, Žena by tu nad hrdiny čněla. Buďme rády, že tak vyjdem z půtek, Vyzískavše slávy místo důtek!“ 66. „Jak brzy nám volnost zachována bude, Netřeba víc vítěziti zbraní, Přestanou tu bitvy rudé, A předc žena vynikne co paní. Vyslankyně, vrátivše se z Řecka, z Vlach, Jeví, jak tam žena muži káže, Jak jej její outlost citů, čackost váže, Jak jest v její milostnosti blah.“ 67. „Přitom žena za štěstí si nepokládá Trmácení: pohodlí ji bádá, Netáhnou ji také pracné slávy sochy, Ani u potomstva oslavení zpěvy, Jestnost úcty, obdivení; těší děvy Čistá oučinnost vnad na jinochy. Zde tak ve ležení bez činnosti vadnem, K tomu posléz snad co obět padnem!“ 212 68. Nato řečí Strachna: „Mníte strasti skrátit, Hodláte když vrahům dýky vrátit, Sundat pouta sepatému nedvědovi? Staráte se tehdy o okovy Vlastní. Slyšte zlomek z mého běhu: Svratouš panoš srdce ke mně klonil, Po lásce mé neustále honil, Podoben byl láskou posléz ke ožehu!“ 69. „Sliboval mně též i otci hory doly. Roditel můj nedbal na mou spouru, Odevzdal svou zrozenkyni do pazourů Chotě: tu hned bylo brzy po plápoli, Pravil, že mi mizí novosť kras, Tu ho podjal jiných dívek ráz; Připomenula-li jsem mu sliby, Zakusila jsem tu kruté chyby.“ 70. „Množily se v hradu milostnice, Že jsem otci křivdy jako žalobnice Vyjevila: jednalo se semnou krutě, Žila jsem tu posléz v slzích rmutě, V mladém věku soužena jsem vadla, Až sem posléz do nemoci padla; O smrt žádala jsem z osudniček jedné, Nad tím krutec zůřivostí zbledne.“ 71. „Když jsem nabyla zas předešlého zdraví, Za ta slova byl mně dán sklep tmavý; Posléz na potupu svému husopasu Dal mně darem; prchla jsem však, mnivši spasu Najít, chycena v tom jako poběhlice Trýzněna jsem byla, ledva šibenice Jsem tu ušla; spasily mne zbroje, A tak velebím jen boje!“ 213 72. Jak se podotklo jen o předmětu Stížebností proti mužům, všecko v změtu Vězí; mnohé podjal k krasomluvě vztek, Vypadá hluk, jako jekot dmutých řek: Každá v prsech proudy mluvy cítí, Mnohá očima jen horlivostí svítí, Radostně se ze rtů valí důtky, Všecko žádá jenom půtky. 73. V tom se ozval Vadčin širovládný hlas, Praví: „Ke mluvení jest již na mně čas! Chci vám vytrpené jizvy svěřit; Jestli pohodlno bude vám je měřit, Vynajdete, že ty rázy ve manželství Převýší i ťaté v nepřátelství: Zapřažená přenásilně víckrát k pluhu, Hleděla jsem nahražovat nepravého dluhu.“ 74. „Trvaly tak sváry, a ne bez vejčitku Byla jsem tu ze příbytku do příbytku Na jiného propouštěna; šlo vždy hůře, Posléz dostala jsem se pak na hubence; Toho držím podnes za nedověšence, Ten mne přirovnával přímo k můře, Splatit mu chci vytrpené muky, Zajít musí v půtce od mé ruky.“ 75. Chtěla dále řečit a též ženy jiné; Kněžna ale k utíšení rukou kyne, Dusí se jek mluvy: takto mocně hasí Lijavec proud ohně. Kněžna zří, že spasí Pokoj ženstvo, vede ji jen jeho směr, Přitom nechce mysl ničit půtek dcer, Přepotřebnou ještě býti shlíží, Takto oboum záměrům se blíží: 214 76. „Znám tu mocnost, jako měď a skálu tvrdou, Kterou naproti nám předsudky a zvyk Provádějí, znám též mužů mysl hrdou, Jak v nich vězí ukrutnosti znik; Musíme též stejnou jevit mysli pevnost, Zákoní jen přísnost, a ne levnost, Pozůstati musíme též v setrvání, Sic nám neprospěje dřevní potýkání.“ 77. „Při všem tom jest však předc míru zapotřeby, By vlasť unavená pookříla, Nesmí stenčena být mužských ramen síla, Přijít mohou časy na nás, kdeby Proti cizozemcům doba nuzná chvíla, A nás ochránila jejich pravic díla; Najdem u nich reky mírné, velkodušné, Ať je těšítěší, co je pro ně slušné.“ 78. „V Evropě jest naše obec osamělá, Byťbychom i víckrát nad cizinci Zvítězily, co prospěje mysl smělá Proti množství nespojena se našinci? Odkud dosaditi bitev schodek? Vítězením podmíláme stavby spodek. Nyní z dvou stran tenčí se vlasť skrovná, Jim jen odolá, když v mysli své se srovná.“ 79. „Mužstvo po vyslancích míru žádá, Ať i udělí nám v příští rukojemství, Snad se hádka v dobrém upořádá, Dleme nějaký čas u hojemství. K čemu bez potřeby krve prolívání? K čemu ztráta mnoha jarých děv? Jest to bratrů, jest to sester krev, Nuzná doba má jen vésti k potýkání.“ 215 80. Domluvila. Volá větší čásť: „Ať jest pokoj v vlasti blahodějný, Ať nás řídí, vede osud s muži stejný, Svornost bude nejlépe je vlásť!“ Volá druhá strana: „Nedejte se másť, Pozůstat boj musí za střežejný Základ!“ Na mír naléhal předc sněm, Rozešel se ve pokroku ctném. 81. Za odpověď vyslancové nesli, Že by při roztržkách vlasti klesly, Tak že jsou též k usmíření volné, Aby svobody však obapolné Ochráněny byly, smírnými že články Vyšlou druži. Povstaly tu radovánky, Jakby žily u pokoje, Jakby zacpány již byly hádek zdroje. 216 DĚVÍN.
Báseň romantickohrdinská v osmnácti zpěvích
od
Šebestiana Hněvkovského.
Díl druhý.
Zpěv X.–XVIII.
V Praze 1829. V knížecí arcibiskupské knihtiskárně.
[217] Zpěv prvnídesátý.
1. Často nepatrná doba, pouhá chvíle, Určí osud na čas živobytí, Na ní visí zhouba nebo blaho žižití, Časem žádné usilí a píle,píle Pozemčanu k směru neprospívá, Často vstříc se jemu vrhne samo štěstí, Nechtícího venčívěnčí ratolestí, Jinému se před očima skrývá. 2. Držela stráž noční Květka plukovnice, By se děvstvo ochránilo před outoky; Ostražité byly její kroky, V bitvách odvážlivá nad orlice, Přitom plná ušlechtilých tvarů, Kvetla právě v libostkvělém jaru, Zořila se na lících jí rudá pleť, Kam se vrhla, tam se zřela srdcí změt. 3. Ač ji mocně táhli k sobě bitev hluky, Nezavrhla hudby přeopojné zvuky, Nechtíc předčit výbornice zpěvem, Kouzlila předc srdce pod výlevem V pění krásné duše, toužebnými city; Jenž se zdály v hloubi prsou skryty, Líbezně ty v duše přemilostné sklouzly; Čistost děvy veliké má kouzly. [219] 4. Zatesklivě hleděla si dolů luna, Vylívajíc cituplný svit: Tlačil oči obojích vojsk klid, S děvicí tou křepčí lehce její bruna, Není slyšet ani šumot od kopyta, Líbí se jí smělé projíždění: Pouští se i něco od ležení Loudíc souzvuk ze varita. 5. Přihodí se stráž též držet Přemyslovci, Nezamyslu, kněžci šlechetného ducha; Objížděl tmy mužské, s pěstounem a lovci, A když žádný do jejich se ucha Hláhol podezřelý neozíval, Usedla si druže u konývky Se pěstounem. Když tak ten hluk odpočíval, Kněžce vábil obraz přežádané dívky. 6. Jezdě vzdálí něco znamená se kmytat, Slýchá varita zvuk, libý zpěv, Mladistvá jej tamto pudí krev, Viděti jest lunu ze mraku se svitat; V blízku se mu zdá být děva ve okrase, Okouzlený stojí v jejím hlase, Na dívčici z křoviny se dívá, Vyzvědět chce, kdo to zpívá. 7. Soudí ze leposti obličeje, Z jejích se mu kmytajících vnad, Že to jeho miluše jest snad; Neví, co se s jeho srdcem děje, Cítí po ní neodolající tíseň, Neví, že jest v nejistotě jeho vaz, Proniká mu srdce její citný hlas, Počíná tu pěti znova píseň. 220 8. „Hyne slíčnost krutě na bojišti, Život se tam váží jako pléva, Svojátka zde na se ženou oštěpišti, Zašla již tam mnohá citná děva. Zahubil ji časem vlastní hoch, Anť s ní žíti ve blahotě moh, O kdy se to rozvodnění uchlácholí! Nad osudem otčiny mne srdce bolí.“ 9. „Panoš Střebor v bitvě Sladuše své hledal, Obcházel boj, jako kolo osu; Pro ni div duch jemu neusedal, Vynašed ji pravil: „Jako kvítek rosu Miluji tě, duch můj u tě bydlí, Odtrhni se od okřidlí Vojska, vyzískal jsem nivy, Ve blahotě můžem býti živi.“ 10. „Praví ona: Choti drahocenný, Chránit musím v bitvě živobytí máti; Pro ni chci svůj život ráda dáti, Pro ni jest můj duch jen zkormoucený. Přisahala do smrti se s muži rváti, Mne též váže ten slib zarmoucený, Na bojišti neopustím matky, Zajdu-li tu, netřeba mi statky.“ 11. „Dí rek: Nenásleduj stopy matky mstivé, Vede do boje ji záští krutokřivé; Jistě posléz děvčí rámě klesne, Potká ženy podrobení těsné, Aneb zajdou marně ve chumeli. Zašli reci, jenž se v půtkách stkvěli, Rostou na nich nebenosné duby: Jak vám možné vyjít bez záhuby?“ 221 12. „Praví ona: Muži krutost vás jen řídí, Na čas trvá vaše vřelá milost, V brzku každý po jiné se pídí, Smutí nás ta vaše rozpustilost; Pro bezpráví máť má dřevce nosí, NeustaneNeustane, dokad zhoubce nepokosí, Msty ji pudí v půtku neuhaslé, Pro ni koná činy přeužaslé.“ 13. „Dí rek: Žízeň po vládě vás v půtku pudí, Chcete odejmout nám zprávy vesla, Téhož v srdcích šetříte jen hesla! Vladičit máš, mne jen nebezpečnost trudí, Abys nezhynula v libostkvělém květu, Vytrhni se časně z bojovného změtu, Zavrhni těch hrozných zhoubných vid, Tebe volá nazpět blaha klid.“ 14. „Dí tu družka: Válčím pro občanství, Nikdý zráda mé jmě nezhanobí, Nechť si ženstvo nedobude žezla, panství, Ať si kruté muže nepodrobí, Ať se třebas také neubrání, Neprotrhnu horlivého přisahání, Uprchlici tlačí hrozná vlasti kletba, Při tom u bohu jest bláhy naší setba!“ 15. „Dí rek.rek: To jen za výhyby, za obcházky Páčím, ukrýváš své k Mstislavovi lásky, Srdce tvé se k němu nakloňuje, chýlí, Panoš ten jest nepřítel můj hlavní, Skutkové jej hyzdí přeohavní; Oučel tvůj se šeredně s ním zmýlí, Líbí se ti ten rek v nádhernosti, Za ním mysl tvá jde v potajnosti.“ 222 16. „Odvece ta: Mstislav jest rek tvrdý, Neustupný, bez citu co litá skála, Na svou krutou statnost hrůza hrdý, Jehož milosti jsem se vždy bála, Nenávidím jej co nerázného vraha, U tebe mně svitá čáka blaha; Vypuď z mysli k milence své nedůvěry; Pro tě uvrhne se do mezery.“ 17. „Trvej v lásce, bude jistě líp. V tom ji milenec k svým prsoum vine, Přiletí tu v dívčinin bok šíp, Mok se hned tu rudý hojně line; Jako kvítí svadlé hlavy kloní, Klesá, hyne, již jest po ní: Panoš trne, vězí ve úžasu, Viděti jest pnutí jeho vlasů.“ 18. „Líbá děvu ve posledním tahu, Vroucně svou choť zpátky na svět volá, Ale žádný blesk v ní neplápolá. Zhlédnuv Mstislava dí: „Zrádny vrahu, Tys ji proklál, chop se meče,“ Potýkají krutě oba horlitele, Z obojích stran hojnost krve teče, Střebor uznává se za zvítězitele.“ 19. „Padnul Mstislav. Střeboru krev tečeteče, U své milenky si klekne, Líbá usta, duch jí odlít z těla schrány; Srdce lítostí víc nad ní měkne, Praví: Tys mi byla za ratolest.ratolest Slávy, uprchlo ti živobytí jasné, Nechci dél žít, svírá srdce bolest. – Domluvil tak, život též mu hasne.hasne.“ 223 20. „Přišla máteř děvy, na dceru se dívá, Pozná všecky z oblíčeje, Vysvětlení jsou jí pádu děje. Bolně na dceř volá, ta se neozívá, Praví: Tedy jsem zde v světě osamělá, Máť jsem smutná! zbavená všech dětí, Stojím bolem celá zkamenělá; Zajdu! ať duch za tebou též letí.“ 21. „Zoufanlivost pokoje jí nedá, Zůřivostí do boje se vrací, Tropí divy rukou potýkací, Smrti vlastní na bojišti hledá; Celá poraněná posléz padne, V žílách jejích roznícení chladne, Hasnou na bojišti city, pudy; Družky kvílíc nesou v srdcích trudy.“ 22. „V bitvě též mne tísni jinoch sličný ranil, Zachovala jsem mu živobytí; Snad se na vždycky pryč neodstranil? Cítím plápol; nadějí jest lidské žití, Darmo z srdce libý cit se line, Vicher v podletí hned květy krutě ztřásá, Oheň srdce mého též zde zhyne; Ať zvěst aspoň osud želný hlásá.“ 23. „Varito zni! k půtce povinnost nás váže, Zajdi plání srdce na bojišti, Vypudí se citové pryč oštěpišti, Sláva se nám v blesku proukáže, Potomkyně řeknou někdy: Odpočívá Mnohá divčice zde vyvedená k blahu, Zašla v poli ve vojenském tahu. – Bojiště to mnohé roznícení skrývá.“ 224 24. Takto dozněl ten zpěv plný hoře. Kněžec v prsích outrpenství cítí, Zpěvkyni zná, naděje mu svítí, Chce k ní blíže hnáti svého oře: Vyletí pták z křoví, kůň se lekne, V horlení se kněžec s něho smekne, Noha ostává mu vězet v třmeně, Kůň s ním padí poplašeně. 25. Jak ten ouraz děva sličná zhlídne, Pomoci chce její srdce vlídné; Hned v tom rychle s bruny skáče, Lapnouti chce splašeného koně, Který reka vláče; Probíhá se po průhoně, Nadběhnouc mu za otěž jej chytí, A tak chrání mládci živobytí. 26. Než se kněžec vzkřísil, ušla chvíle, Děva o život se jeho leká, Rychle z odění jej svleká, Tře jej léky voňavými, a jak míle Přišel k sobě, jeví děva plesné zvuky. Kněžec zhlídna, že mu ku pomoci ruky Poskytuje děva květná, přelitostná, Mizí z mysli hned mu doba přežalostná. 27. Praví děva: „Reku, ouraz-li ti škodí, Vyjev, některá z děv tebe vyprovodí Nazpět do mužského bytu. Příhoda tě nemá svobody tvé zbavit, Buď jen stejného též citu, Hleď též ouraz některé zas ponapravit. Nenech zajít děvu ve ouhoně. Lapnu ti též přebujného koně.“ 225 28. „OdveceOdvece rek: Jsem„Jsem jen drobet přetřískaný, Můj osud jest srdci požehnaný, Velebím tu dobu, že jsem ke ourazu Přišel, a že skrovného jen nesu kazu, Připatří ti zcela to mé žití, Zachránila jsi mi dvakrát živobytí; Můj duch více cítí nežli vděčnost pouhou, Byla jsi mu dávno libovroucí touhou.“ 29. „A hned od té blahonosné doby, Co jsem poznal v půtce té tvé šlechty, Zbraň mou rozstřísla jsi jako věchty, Chránivši mi život: tebe u podoby Zříl jsem stále; pověst do mého však ucha O tobě se neprodrala ve pátrání. Teď jsem seznal znovu velkost tvého ducha, Zmahá se víc v srdci plápolání.“ 30. „VeceVece děva: Vězí„Vězí ještě mi tvůj vzhled U paměti; jak jsi se mne plesně děsil, Když jsem v bitvě hodila ti kopí zpět, Jak jsi potom oči k zemi svěsil, Poznala jsem z citů hnutých, Že ty nejsi z mužů krutých, Že jsi zachování hoden, A tak nebyls boden.“ 31. „DíDí rek: Dcero„Dcero krásy, ozdobo též děv! Ty jsi zoře z Děvínského davu, Oblažiž mne, jméno své mi zjev; Ať jsem tebe vypátrat zas v stavu. VímVím, že sličná duše v tobě vězí, Že tě příhoda sem nepřivedla maně, Žes mi usouzená ke ochraně, A že žádný nad mou láskou nezvítězí.“ 226 32. Dí tu ona: „Rozloučit se musím, reku, V jiná místa mne teď doba volá, Snad se sejdem někde v půtky jeku, Tam kde přeoutlý cit neplápolá; Nelze v dobrém smířit válek pletku. Měj se dobře! Lituj Květku, Jestli zajde: chce tě také želet. Musím již pryč; začíná se k vchodu bělet.“ 33. Ke komoňu svému chtěla spěchat, Praví panoš: „Mne chceš nechat V nejistotě? Přislib, že chceš být mou chotíchotí, Až mír vlasti ujednotí, Plane láska šlechetná z mých prs. Povýšení slavné na tě čeká: Já jsem Nezamysl, Přemyslova trz! Což se má choť tohož leká?“ 34. Děva místo odpovědi na kůň sedá, Však jí panoš odjeti pryč nedá. Ta dí k němu: „V příští byl můj sen: Skrovný statek, nepatrná niva, Tak jsem s vyvolencem chtěla býti živa; Zdál jsi se ním býti, dokuď jen Jsi mi panošem byl; štítím se však kněžce, Povýšenost dá se mnohým nosit težcetěžce.“ 35. „Mluví z tebe nezkušená přechvaplivost, Prudká nebývává nikdý stálá milost, Jest to vření jenom mladostivé, Nebydlí v něm blaho trvánlivé; Pojednou-li se zas k jiné neroznítí? Kdo se odepřít smí proti veliteli? Zahubí jej jistě jeho střely: A tak mysl se má vznešenosti štítí.“ 227 36. „Oučel tvůj jest sen jen holý, Peň tvůj k zasnoubení nepřivolí, Uvrh bys mne jistě do mezery. Vaše sňátky řídí jiné směry: Brzy nimi chcete rozmnožiti meze, Brzy mají sloužit stolci za podporu, Tam zas odstraniti válek sporu; Mezi vás kdo stoupí z prostých, ten se sveze.“ 37. Praví kněžec: „Mnoho pravdy řečíš; Ale tím mé prsa neulečíš. Nedám odejmout si dívky velkodušné! Otec moudrý žádosti mé slušné Neodepře, máť má nechybila, Že si chotě z lásky vyvolila: – Dělila je nerovnost též stavu, – Držela vždy chotě za oslavu.“ 38. „Jestli sňátek s tebou vlast mou nerozšíří: Alespoň ji v kolotání smíří; Pak jest dosti silná.“ V tom tu děva bodla Svého koně, letí k hoře rychlé plemě, Podkovami dotýká se sotva země. Ač se ta řeč ještě nerozhodla, Žije kněžec předce v čáce, Nechtěv litovati žádné práce. 39. Zanechme zde tato vojska spící, Zaberme se za poslicí, Ana nese Přemilovi smutné zvěsty, Který koná u Vltavy slavné činy; Odpusťte, že ubírám se v zpěvu s cesty Od jednoty, uvádím zde míšeniny: Hrnou v směsici se také světa děje, Ve chumeli proud též řeku chvěje. 228 40. Panoš, an se za Štěstinu posvěcence Držel, živ byl ve naději, Utěšenost stkvěla se mu v obličeji, Vzdychal často vroucně po milence Drahocenné; dozvěděv se o důznamu, Že jej přináší sem vyslankyně, Plesal, jak by viděl kněžnu samu, Aneb jak by zprávu dostal od bohyně. 41. Dí tu ona: „Odpusť, ó panoši! Že nenesu zvěsty ke rozkoši; Vlasta skazuje ti: že jí velitelství Nepřipouští vstoupit do manželství, Že tvou přítelkyní vždycky pozůstane, Že tvé činy vykonané Nosit bude vždycky ve paměti, Že je vděčností chce vypláceti.“ 42. Co ten, který plese ve prospěchu Dosahuje poslední již stupeň skály, Když mu sklouznou nohy, chytí se jen mechu, Uvrhnou jej v propast svaly, Leží polomrtvý skoro prázden dechu, Ani nezbývá mu čáka za útěchu: Tak pozůstal panoš ve úžasu, K promluvě se nedostává jemu hlasu. 43. Teprv počal mluvit po nekrátké chvíli, Když mu smyslové zas pookříli. „Tedy počne zůření zas nové? Tedy láska nikdý neutíší války? Záměry mé byli jenom snové? Tkaniny zřím směru jasně z dálky! Vyřiď: že mne její nelaskavost rmoutí, Ustanu že přežalostnou poutí.“ 229 44. Družka rozžehnavši se s ním chvátá zpět. Panoš bez oumyslu v lazy jede, Ve samotě želně nářek vede Praviv: „O vím VlastoVlasto, kam tvůj míří vzhled. V očích tvých se třpytí Přemyslovo žezlo, Prchá pro něj tvoje ducha ušlechtilost, Pro něj oškliví se ti má vroucí milost; Dychtění však po vládě již mnohé svezlo.“ 45. „Nenávidíš všechněch pudů libocitných, Myslíš, v hrdosti že blaho sídlí; Vzdaluješ se ale od obydlí Jeho, plujíc do skalin jen vlnobitných! Nebereš se k milokvětné nivě, K té tak drahé ženám domácnosti, Trmácíš se v půtkách trvánlivě, Stále chápáš se jen po výsosti.“ 46. „Ale jevila jsi v Ctislavovu bytu, Držíc na klíně svém klouče, outlost citů, Též i když mé rámě tebe ochránilo? CačkostČačkost duše třpytila se v obličeji, Citlivost tvou tenkrát žádné nezakrylo Přetváření. Tak si tě vždy zříti přeji! Tenkráte jsem plesal nad militkou; Ale blahé snění bylo jenom mžitkou.“ 47. „Všecky ženy jímá marný blesk, Blahotou jest povrchní jim lesk, Štěstím vypínání, hrdé chlouby Při třpytění volí sobě zhouby, Pro tichounké blaho neznají ni citu, Nevolno jest jim žít v nízkém bytu, Výsost jejich mysle stále plete. V nepatrných kotcích štěstí jenom kvete.“ 230 48. „Zisk jest v plamenu i lásky jejich heslo, Žít chtí všecky ve cti, ve pohodlí, K bohům o ty dary nejisté se modlí; Upřímnost co prchla, člověčenství kleslo, Přišly s ziskem lakotnost a nedůvěry Sobství, krutost horší nad příšery, Ním i důvěření k bohům mizí: Ním jsi nakažená. Kněžno jsi mně cizí!“ 49. „Držel jsem tě někdy ve výlevu Vroucnosti tvé za vznešenou děvu, Ctil jsem tebe co vzor šlechetného ženství, Získala jsi v každém podobenství – Srdce bych byl tenkrát s celým světem zdělil! Co klam kladeš, mizí svazky společenství, Hodnosti své tratí člověčenství, Cit se s světem rozkyselil.“ 50. „Snad ti křivdu dělám, slavná děvo, Snad se smeřsměr tvůj ještě potácí V kolotání, snad tvá mysl krvácí, Osudu loď snad tě nese mocně v levo, Snad i vězí u tě ke mně milost? Neprchla snad všecka ušlechtilost? Snad jsou vymyšlené se knížetem sňátky, Příčiny snad nemám vésti světem hádky?“ 51. „Snad si volíš zasnoubení ze vlastenství, Snad ním dychtíš rány vlasti zhojit? Přálbych tobě bleskuplná důstojenství, Chtěl bych se i v mysli upokojit; Ale k čemu jest zde zapotřebí klamu? Že nestoupíš nikdý do manželství, Co mám vyložit si ze významu, Než že kojíš ke mně nepřátelství?“ 231 52. „Předce jsi v mých očích nejprvnější z Čech, Nápodobná denničnímu svitu! A ač půtky tebe volá stkvělý běh, Vnadíš srdce outlostí tvých citů; Ty jsi děvic převznešeným vzorem, Podjímáš mne víc a více vzdorem; Po tobě předc stále srdce práhne, Ačkolivěk naděje své nedosáhne.“ 53. „Kruté plání ukojit se nedá. Rozum zapomenout na tebe mi káže, Proti němu mysl se předc zvedá; Na tebe se všecko pouze váže; V okrase tě obdivuji jasné, Ctím tě jako božku, když se z výší nížíš, Miluji tě, když mé srdce tížíš, S živobytím jen můj plápol zhasne.“ 54. Když tak celý zahrabaný v hoři Dále se bral lesem na svém oři, Zaslechne tu v blízku koňů klusot; Probudí ho ze sna koňský dusot, Uzří děvu, o pomoc jenž volá; Panošův duch hned tu zaplápolá, Jeho mysl hned se vzhůry zdvíhá, Stkvělý panoš odporce zde stíhá. 55. „Nejsi panoš, praví, jsi jen vilný krádce! Jak jen můžeš uraziti ženy? Povinnost jest hrdinina jejich ceny Šetřit, a ne jednat jako zrádce. Navrať se zpět! povídam ti krátce, Sice zajdeš!“ Odvece druh: „O mileny Zastati se umím, reku závistivý! Za svou odvážlivost neujdeš zde živý!“ 232 56. Byl to Běloš znamenitý rek; Slouhovi dav ke hlídání děvu, Počal souboj plný hněvu; Rozlíhal se rázů hrozný jek, Oba zjevovali sílu, znalost, Oba v potýkání setrvalost. Bylo těžko napřed rozhodnouti, Kdo má v půtce kruté upadnouti. 57. Však v tom přiklusali sem tří reci, Přetrhlo boj jejich kvapné příští, Běloš znamená, že krev se již mu prýští, Že zde bude déle marně teci, Kdyby soka přemoh, že zas musí S druhy potýkati: vášeň v prsech dusí, Praví ke odporci: „Nechme děvě vůli!“ A tak skončila se půtka v půli. 58. Děva sličná k vítězovi spěchá, Poznavši jej, mnímní, že smyslové ji mámí, Jemu též se zdá být její pohled známý, Plesem stydlivosti z očí nechá, Padne obhajcovi do náručí, Upřímnost a radost ji tak učí, Z jejích ust jí plynou chvalonosné díky; Zřít je užasnuté odporníky. 59. Kdo je ta druž? Sličná Krásoběla Tu pouť předevzala pro statného druha, Mnohý táh s ní panoš odaný co sluha, V spolku jejich se co božka stkvěla; Komonstvo ji celé ctí a střeže, Každý panoš pohled libý těže Za posvěcence se páčí: Zbor vše koná, co jen děva ráčí. 233 60. Leželo to ve Vlastině směru, Sem tam vyslat krásy dceru, Aby svými půvabnými vděky Okouzlily slavověncované reky. Byl to chumel hrdin rozmanitý, Každý z nich byl v něčem znamenitý: Ten se chlubil během, onen plecí, Ten tam vypravoval neslýchané věci. 61. Stůjmír jeví o svém u děv štěstí, Siloš o své přeobrovské síle, Kterak víckrát skolil vola pěstí, Jak jen dotknul se ho v týle; Chluban o svém koni, kterak spolu Přenesli se často přes stodolu, Nevídané že jsou jeho skoky; A tak chlubit viděti je soky. 62. Přichází se často z hádky ke zápasu, Zlomili si mnozí reci vazy, Soci nedbají nic na úrazy, Jen když děvy slyší pochvalného hlasu. Někdy ustanoví za odměnu třepky, Nasadí tu každykaždý potřeštěně lebky, Její úsměch vábný vnadí zástup druhů, Nasledují za ní jako spati v kruhu. 63. Stkví se děva, bohyně co ve oslavě, Po ní každý touží v celém davě; Každičký ji nazívá svou božkoubožkou, Plesá v čáce lásky nad panoškou. Běloš neustupný v lásce Zřel, že neprospějí nic mu meče, Snoval dlouho se sluhami léče, Chtěl ji lapnout někdy na procházce. 234 64. Poštěstil se únos; ale maně Pomoh Přemil potýkáním panně. Měla si teď sama reka volit; Chtěli druzí děvu uchlácholit, By si vybrala je za milence, Dcera krásy ctí jen svého vyvolence, To když zhlíží druzí soci, Ukluzují s odjížděním z její moci. 65. Jak se dělo, že ta krása vysokostná, Zřídka zřená, v zhledu přemilostná, Nepodjala srdce Přemilovo? Nevázalo jej teď žádné ženy slovo? Slepý pro krásy byl jiné tento druh, Koho kouzlí mocný družky duch, Nižadný jej svrchek stkvělý neroznítí, Onen jenom duše blaha cítí. 66. Jelo to dvé dále malou chvíli, Najde jinochy tři válčit s dívkou jednou, – Již ji vážou, již se pryč s ní zvednou, Tu rek křičí, jehož se tu nenadíli: „Propusťte ji, aneb potýkejte!“ Praví jeden: „Samého se nelekejte, Teď se ten boj dvou kras týká, Pro ně žádný jinoch z půtky neutíká.“ 67. Naproti všem Přemil udatně se brání, Padá jeden, padá také druhý, Třetí, jemuž se zdál ten boj tuhý, Beře se pryč, jej jen rychlost chrání. Panoš nasilníku levě Rozvazuje svazky děvě, Jenž mu přinesla žel od výtečné chotě, Děkuje mu, že ji vytrh z rukou této slotě. 235 68. Jely ty dvě družky a rek dále luhem; Rek chtěl poselkyni z lesa vyprovodiť, Praví Krasoběla k reku: „Tys mne v tuhém Osudu, kde i mně chtěla doba škodit, Znal vždy šťastně vysvobodiť: Ostane to v srdci mém vždy dluhem, Těšit tě má sám ten stkvělý skutek; RciRci, proč vězí na lících tvých smutek?“ 69. „Tvůj vzhled býval jako záře zorní, Šlechetný se vždy tvůj vinul duch, Žádný slávy stkvělé neodjal ti druh. Snad ti nemilenky zámyslové dvorní Srdce klíčí, kormoutí a mučí? Že se vládci podati chce do náručí? Snad ji volá k tomu vlasti blaho, – Přijde jejímu to srdci jistě draho.“ 70. „O proč žádáš lásky nenabytné? Zmuž se, najdeš ještě srdce citné, Které v tobě jedině jen žije, Jenž již ze pohledu tvého rozkoš pije, Ta chce s tebou strávit věčnost věku, Obdivuje zmužilost tvou v půtek jeku; Ctí tě ve šlechtě a ve mírnosti, Nezná nežli ve tvé lásce blaženosti!“ 71. Odvece tu ten rek: „Ty jseš předce v stavu Smířit rozhorlené srdce světem, Které pohrdalo s jejím květem, Jen když nacházím předc ve obšírném davu Jediného srdce, které dělí bol! Hrdá Vlasto, koho chceš, si zvol, Ať jen ti tvá výsost nese prospíváníprospívání, Chladne k tobě všecko marné plání.“ 236 72. Takto hovoříce vyjížděli z luhu, K Děvínu se béře vyslankyně, K Branovu rek táhne, najde množství druhůdruhů, Kteří patří ke družině Krásné dívky, hluk ten dennici svou vítá, Radost ve zboru se zmítá; Vše chce děvě okamžení sladit, Tak zná zachovalost děvy srdce vnadit. 237 Zpěv jedenáctý.
1. Kdoby činy Českých Amazonek jevil Pouze ve hrdinském vážném slohu? Kdoby aspoň časem k plesu polních rohů Nepoužil hrůzy, bitev neulevil? Nejsou Slované peň kalokrevný; Zpívám zde jen jeho trsu, Jenž se stkví co národ zpěvný, Saje bodrost ze netrudných prsů. 2. Sudík vážný vyřkne propovídku, Neslušno že v přímé věci úsměch míchat? Nebezpečno jest sic v hnízdo vosí píchat, Dá se uvesti však na námítku, Že i děvy libují jen půtek hrůzy Z nuzné doby, a že hrdinskou svou chůzi Kde jen možno mění rády v kroky plesné, A že nepřichází jim vhod doby děsné. 3. A jak vypustiti z uzlu děje Nermoutící, neb je pěti hlasem trudným? Bodrost temno jasní, srdce křeje; A kdo nazve báseň chodem bludným, Zavzní-li předc ve vlastenském duchu? Nepídí se pěvec po cizinském sluchu; Následovat hodlá oučel jasných tvarů, Udržet chce střídmost u rozmaru. 238 4. Pominulo děsení sna Přemyslova, Na obloze třpytila se míru čáka; Zněla ve ležení mužském plesná slova: Ti tam, zpomněvše si na ušáka, Přednášejí o něm pouhé chvály; Ti tam jeví, jakých dívek by si přáli, Jaká v hod by komu přišla za útěchu! Ke Děvínu věje množství lásky vzdechů. 5. Tu zde zase mnozí přemilostní hoši Kochají se v liboplynném zpěvu, Zní jich píseň o výjevu První lásky, kterak ve rozkoši Ploul jim život ve obradujícím plání, Že tu pocítili bláhy ve hovoře, Že jim neostalo teď nic, nežli hoře! Teď jim kojí bolest želné naříkání! 6. Tam zas viděti jest jarou chasu Vybídat se ke zápasu, Ty zde těší sláva ve závodu, Ony zase ve přeplutí brodu, Zde zas jiní při píšťale Křepké kroky provádějí znale: Tito však tam v chládku převesele Zpěvný hláhol jeví u korbele. 7. Jako viděti jest času vedra Po západu slunce ve oužlabí Vodní obec, bodrý národ žabí, Prováděti hbitost, brzo bedra, Brzo vystrkovat vzhůru hlavy, Brzo tropit směle nad umělce Krátkochvilné kotrmelce, Bdělost celou jeví tisíceré davy. 239 8. Jeden ostrým hlasem k pění vypobídá Družky; zbor se po zboru hned střídá, Celé položení hlásá vroucí řechtot, Jsou to souzvukové druhům přelahodní, Jest to plesot této obce vodní: Tak ten tábor mužů jeví chechtot, Horlivá jej baví kratochvilnost, V vyražení vězí jeho pilnost. 9. Tak též zříme ve podivném času, Rejdy držet na tisíce vran, Na stráži ty stojí, ty co ve zápasu V povětří se hemží u všelikých hran, Provodíce křepké tůčky v letu, Veselí se v kolotavém změtu, Vyjevují radost jejich vnadné zvuky: Taká plesná živost řídí mužské pluky. 10. Předciť dychtí nad druhé v hře Pražský dav, Veselost chtě zvláštní provozovat, Jeho vůdce Zděnek, který na ní snovat Nepřestává, vězí u příprav. Třeštění chce Štansonova představovat, Jeho všecky příhody a činy znav. Dlouho se již k tomu přehorlivě chystalchystal, Mnohý bystrý hoch mu k tomu přistal. 11. Štanson přirovnat se může Orlandovi, Potkal jej též v lásce osud jeden; Byl též jak on žehravostí sveden, Neodal nic v síle Bruncvíkovi, Koruně všech Českých reků; Potřeštil se jako panoš francký v zteku. Koho plápol lásky neomámí? Komu nejsou její osudové známi? 240 12. Cítil v srdci touhu nějakousi Po kadeřích nápodobných zlata rezu, Ve snách viděných již, jeljel, kde Holovousy Se stkví, tam je spatřil, přitom jako z bezu Oči jasné; pohled plný vnady, Bělost pleti, ana skrývá vady, Děvu jménem Dojku, že se ráda mlékem Obírala, tam to trhlo rekem. 13. Oba chodívali vroucně k Mžinu toku; Na loďce se vozívala ráda děva, Zatím řezával rek její jméno v dřeva. Událo se jednou jeho soku, Že choť na závodní stranu vystrnadil, Pustiv po vodě loď, na koně choť vsadil; Zhlídne rek náš maní svod, Dychtí přeletěti brod. 14. Proud jej zanes, přebřed tok Mžin pozdě, Našel sice sledy koně v hvozdě, Však jej rychle překvapila noc. Počal kvílit, zdmul se zlostí, Hořel pomstou, soptil žárlivostí, Mátly jemu smysly vlastní síla, moc; Přehrozno řval, zůřil v jekujeku, Až se posléz ztřeštil z milostného vzteku. 15. V zmatku tropil pošílené kusy, Na všecko se počal kasat, Zavraždil i mnohá hejna prasat, Za soky je drže; za dívky měl husy, Zhlídna jednou proti sobě pádit býka, Páčiv za svého jej protivníka, Uhnuv se mu za rohy jej popad, Na hřbet skočil, darmo počal stádník kopat. 241 16. Jezdil na něm klusem do oupadu, Až se skácel. Sjezdil potom mnohé zámky, Všude pozanechav zmatku svého známky; Slouha jeho dychtilidychtil napraviti vadu, K němu svolal zaklínače, Olejníky, líkárníky, navazače; Pomoc líku, vroucího též zaříkání Uhasily drobet potřeštěnost, plání. 17. By se spíše spustil děvy zrzé, Věští se mu, že sen Rozhonovu dci Jemu soudí, ana krásou ční. Předevzal tak s Vlastou potýkání drzé, SeznavSeznav, že sic jest to děvče charpooké, Leporostlé, nedivoké; Však že mu předc chybí plamen kštice, Opovrh té slíčné krasavice. 18. Uzdravil se: důznam o milence, Dozvěděl se, že jest v děvčím hradu, Že tam sklouzla, aby do oukladu Neupadla; chvátá ke studénce Svého přání; tak se octnul v mužském bytu, Mní se tam, že v přepiatém dlí citu, A tak nechtí propustit jej s práznem, Chtí s ním laškovat co s spolubláznem. 19. Zděnek převléci dal, by sved kratochvíli, Zrzavé tři hochy za děvčata, Za býka dva muže, mnohé za prasata, Za reka a slouhu po dvou: ti vší píli Vynakládali si ve obleku, By se podobali Dojce, reku, Z postav jedna byla jí tak nápodobná, Že se zdála děva dvojnásobná. 242 20. Nebyl oučel Zděnkův reka nížit, trudit, Hodlal třeštěnost jen lásky představovat: Tím chtěl v vojště čilý rozmar zbudit, Dal tak na dvou ladech provozovat Jeho zmatky; na třetím chcechce, by rek stkvělý Vytvařoval sám svůj plápol vřelý, Však mu odejmouti kázal zbroj, By se v hoře neproměnil plesu zdroj. 21. Zděnek k panošovi kvapně kročil, Praviv: „Teď jsem mezi zajatými zočil Sličnost plnou žárných vnad; Jsem skrz na skrz její krásou jat. Přichází hle! stkvělost její kryjí roušky, Po ramenu skví se ryzé kroužky; Jev, co znamená ta v znaku jejím sojka?“ Zástup volá: „Toť jest kněžna Dojka!“ 22. Přestrojenec Štansonovi libě šepce: Černoušku můj, jsi mi ještě věrný? Odpoví tu trhnuv sebou panoš černý: Jsi to Dojko? na milost se tážeš? v lebce Vězela mi, ano celičičká v mozku; Mnil jsem, zanechá že z něho pouhých trosků. Bohyně má, panovnice rudá, Ke výjevu lásky mluva má jest chudá! 23. Na to vypravuje mnohé statné činy, Co mu byly uložené od sudbiny; Zděnek místo herce, by se neprozradil Hlasem, jeví jemu známé děvy děje, Nimi reka víc a více vnadil, Který plápolností celý zeje, A tak v omylu se více sílí, Sám a jeho slouha v milence se mýlí. 243 24. Dí ten: Všekrásovno, hvězdo z Holovousu, Jeví tvář již milostmilost, vzhledni na oslablé Reka zraky, na vyzáblé Jeho líce: toť jest od vrtousů Parné lásky; jindy krásný co vzor hejlů Podobá se nejstaršímu z chramostejlů; Pro tě válčíval i s obludami, Které cenily nať jako vrata tlamy. 25. Na to přišel Černý panoš k slovu, Vece: „Nech mě uzřít zanímavost v tváři, Tak jak hledím na tvé zlaté kštice záři; Zotavím se celý zase znovu; Oděv se mi zjasní z mraku V červec, tak co brní raku. Děvo krásolícná, ladodobná, Nehoda mne chtěla tebe zbavit zlobná!zlobná!“ 26. Velitel hry praví: „Získáš za odplatu Děvy, nápodobné zlatu, Jejího jen otce ze zajetí zbav; Vězí na Děvíně.“ Dí rek: Nedůvěry Neklaď, vydobil jsem Rozhonovy dcery, Vyzvu do souboje dívek dav. Ač s ním válčit není dvornost, Musí se zde hledět na odpornost. 27. Přišla mluva zase na původce Veselohry, praví: „Větvi holovouská, Důvěřuj mu, jistě Děvín zlouská, Vysvobodí z vazby tvého ctného otce, Dovol hned již zasnoubení slavit, Hleď ho předc již jednou hoře zbavit; HleHle, jak co vosk v parnu měkne!“ Hrdina v tom na koleno klekne. 244 28. V celé krajině jen ozívá se smích, Též i neukojitedlné řechty; Lesové a skály opakují chechty, Dál a dál se plesot vůkol líh. Herec jeden vytvařovač šlechty Mačká k srdci místo děvy vích, Panoš Černý drží posměch za plesání, Mní, že cítí s ním vše radování. 29. Posléz se tu sešli ti tři Štansonové, Tolik sluh též, podobné tři Dojky; V jejich štítech bylo vidět sojky, O to bylo podívání nové! Dí rek Černý: Bdím-li, čili vězím v snění? Já jsem jistě u vidění! Slouho, povězpověz, jestli smyslové měmně třeští? Co ten úkaz milenek třech věští? 30. Praví slouha: Jsou to pouhé kouzly, Vždyť předc nemám oči v týlech; Pověz rekureku, jsme-li ve třech dílech? Do mé podoby snad běsi sklouzli? Mně se osobnost i sama mate; Nevím, které patří z těch vám vlasy zlaté? Po kterých má šílit vaše touha, Bať i nevím, který z nás jest náš ctný slouha? 31. Byla veselá to motanice, Vydávala se tu každá za militku; Každá žádá, aby ji vzal do příbytku, Pouští se již choti do různice. Hádají se také mezi sebou soci, Štanson děvám chvátá ku pomoci, Slouhové se mezi sebou mlátí, Reka mysl sem a tam se klátí. 245 32. Volá slouha: „Přeslovútný reku, Čas jest svrchovaný ke outěku! My jsme okouzleni; vidím holé čáry!“ Dí rek: „Podej mi zbraň, jistě skončím sváry, Já jsem sám jen Štanson, druhé za přeludy Držím, ty dvě děvy za obludy, Budiž Perun jenom s námi, Všem tu vazy hrdonosné zlámi.“ 33. V nejlepší hře přestaň, praví přísloví, By si vyváz předce s kůží celou. Často následuje na veselou Hračku smutek hotový. Často radost začátkem prý bývá Želu; často kdo si ráno zpívá, Večer pláče. Často slunce jasně svítí, Brzo obloha se na to porozlítí. 34. Když tak plouli v rozmaru a laškování A nic slyšet nebylo než smích, Tu se proměnila nechvíst z nenadání, Užas v mužstvu najednou se zlíh. Jsou jim na zad děvy; z předu se též hrnou Muži, před nimi tu celí trnou, Ve strach obrací se vroucné plesy, Nevidět nic nežli pouhé děsy. 35. Když se dělo toto šaškování, Přišly vyslankyně děvší ke knížeti, Že si děvy nedají hrad rozházeti, A že jejich knění nesmí bez spáchání Zrady v sňátek stoupit; že mír polovičný Neuzavrou. Muži nechtí hrad mu svolit. A tak povstal tento výpad ryčný, Jak by se zbraň zase měla trolit. 246 3636. Jako když se poslední noc masopustu Hejřilcům, jenž rejdí do holého rána, Hejno děsů, které chová pekel brána, Zjeví ve zápachu sirném v hrozném šustu, Deroucí se bez okolku S výbory křepčícího spolku, Vše se hemží, přemejšlíce kudy kam: Tak to vyhlíželo také tam. 37. Marně pádí, do zajetí padli. Přednáší sic vůdce nad divadly, Že jsou pro počet jen, žeby měli slouti Pouze zhola darmožrouti, By se propustili. Prosí darmo, Jindy křepcí jako kozy, smutně kráčí: Tak se volci kolorozí, kterým jarmo Odolalo, z vorby ke domovu vláčí. 38. Vlasta měla ve poloze S zájmy oslaviti dnešní den; Zakázala, aby žádná ve lomoze Nevynikla, leda jen Kdeby kázala to nuzná doba: Muže pílí másti tůčkami a tahy, Skrývá oučel u nástrahy, Zdá sese, jak by vypukala bitvy zloba. 39. S nevrlostí Pětisíla toho šetří. Tak jest nepokoj zřít u výžlence, Který zápach sledu na cízímcizím dnu větří; Jest mumu, jak by šlapal na mravence, Aneb jak by válčil s hejnem střečků; Když jej lovec připne na odpornou smečku, Ještě hodlá po zápachu jechat: Tak jest bojovnici, jenž má půtky nechat. 247 40. Jindy zvyklá srážet kštice Tak co makovice, Jednáť tak co náš rek Bruncvík dobrozvěstný, Když svůj konal život scestný, A řek k svému meči: Hlava dolů všem! Byla jich hned plničičká zem, A teď měla obrněná v zbroji Nechat hrdých kotrb mužských na pokoji. 41. Jako čilý krájič za mnoho se páče, Ostrým nožem vyjma ze koláče Přehrozného kosovatý skrojek, Druhých nechav státi spojek: Takto Vlasta pozorujíc války nivu Odděluje z ní z vojsk skývu, Marně muži vysvobodit jatých pílí, Naproti nim vzdor se dívek sílí. 42. Umko, nejsi sice vševědoucí; Však víš víc, než letopisník vroucí; O děvách vnes ve své spisy, Kterak ozbrojené byly tisy. Vyjev zmotrchané děje, na budoucí Aby přišly časy, neb ty jsi Viděla vše, nechci jeviti je v půli, Zjev i které zašly proti kněžny vůli. 43. V chumeli jsme zanechali ctného reka. Tento vyváz velešťastně ze zajetí, Důmnělá choť prchnout chtěla do daleka, Přečerný rek za patama jí jen letí, Herec myslí, že mu rek vaz zláme. Šíbalství že nečil, bylo štěstí, Sicby jej i dívače byl utlouk pěstí, Zarazí se slyše hlasy známé. 248 44. „Pomoc!“ volá prchající Dojka pravá, Za ní Smiloš se vší mocí pádí, Poznal ji rek, a že postava ta dravá Jeho sok jest, tu hned srdce v prsouch řádí, Bez zbraně byv, sahá po sochoru, Staví se ním soku ku odporu, Vzhůru celý velebně se vtýčil, Zajisté by odporníka zničil. 45. Jako Diomedes Homerův ctný rek, Spatřiv Hektora se zděsil, lek, Tu mu napadlo hned uprchnutí: Takto Štansonova postava a kej Velikánský soka k běhu nutí. Darmo volá za ním: „Posečkej!“ Sokovi se však to neuznává – Uprch. Panoš k milence se nazpět dává. 46. Divčice mu jeví, kterak po únosu Uprchla pryč v noci násilnému krádci, Že ji věrnost čistonitá a bosú Vyzvala pryč od něj, a že vzala k stádci Outočiště, které musila prý pásti. Nejistá že ušla k děvínskému pluku, Čest že zachovala, že chce klásti Na Peruna rádlo ruku. 47. Pravda jest, že ušla brzo témuž dravci: Ale padla jinému zas nemravci Za kořist. Rek neznav tyto vnadné chyby, Pro čistotu víc si děvu do obliby Přijal. Přestávají chybami být vady Pohřížené. Vida, co zde za ouklady Nevinné té divčici rek strojil, Její poctivostí se víc ještě kojil. 249 48. Jevil, v cizinstvu jak dobrodružil, Mnohého jak dopad z lásky potřeštěnce, Který toužil jak on po milence, Kterak mnohé rady od nich užil, Že se sešel s Orlandem, jak nach Plodil znamenitým rekům strach, Jak své děvě získal ctného jmena, Že s ním jednala co nemilena. 49. A že náš rek nedbal o kněžice, Ale pro čest choti jenom o rvanice, Na to děva rusá odpovídá: „Otec můj se na Děvíně co plen hlídá, Pro něj musím sloužit ještě celý rok; Trvej v lásce, neodejme mně ti ji sok.“ A v tom chvátá k děvám do ležení; Černý panoš stojí jako u vidění. 50. Hle tamtam, co to za svar? strašně se dvé hádá. Vece žena: „Pomsta mne sem bádá; Musím ti teď všecky křivdy splatit, Prohlašuji tebe za hubence, Za krutce a za nedověšence!“ Doráží naň mečem. Dí muž: „Jen se katit Přestaň! počni ráděj jechat, Nechcešli zde živobytí nechat!“ 51. Žena vidí, že mu neodolá, Bere ke lichotě outočiště. „Sladký mede!“ přeoulisně volá, „Co rceš? chci se tobě starat o ohniště“ohniště.“ Usmíval se, v tom tu po něm ženouc dýku, Praví: „Za odměnu to měj, krahulíku!“ Ale při klesnutí se ji hbitě chopil, Tak zem její krví také skropil. 250 52. Vedlé sebe padli, všecku k žití čáku Potrativše trvají předc v hádce. Ona přezdívá mu vrahů, zabíjáků! Že jest ženobijec, krutec, zrádce; On jí oblud, dračic vynadává. To dvé slábne, však předc nepřestává Pošeptmu se mezi sebou vadit, Posléz zášť svou aspoň dechy chladit. 53. Tam zas jiné dvé jest vidět svářit, Libošovy oči zůřivostí zářit, Milenka že na soka se jeho smála, A z ust jejích o něm někdy zněla chvála. Darmo družka volá, že jsou to jen klamy, V čistotě že žije mezi děvčatami: Nic to naplat! natahuje luk, Ku pomoci spěchá jí žen pluk. 54. Ten zbor volá za ním: „Ó ty pošetilče! Ó zůřivče, nevděčníku, Ó ty přežárlivý podměšilče! Ó ty ženstva protivníku! Horlení tvé jest jen nemotornost, Věřiti nám káže dvornost, Láska naše jest jen pro vás milost; Jak ti napadnout ta mohla urputilost?“ 55. Tu hluk jiný volá: „PoďměPoďme na padoucha, Jenž tam v zadu klamně obstupuje, Ženstvo,Ženstvo za kořist jen vilnou považuje, Jeho libost v lících, stkvostnost roucha Mnoho svedla: na svůdce ty nenevráží, Něžnou lásku, věrnost za nic páčí, Przní cenu ženstva, ať se v krvi máčí! Ať se všecko k zhoubě jeho vynasnaží!“ 251 56. Zaskočen jest. Jako zajíc, jehož chrti Oloupit chtí honosného rouna, Oklikami ujíti chce smrti, Předčít klamem nad běhouna, Až se posléz vrhne do rákosí skokem, Nedostíhne víc jej žádný okem: Tak rek, jemuž neztratil se ani vous, Mezi křoví husté hbitě sklouz. 57. Tamto zase ruka osudova Hrozí přivest Lichoslava do nesnáze, Vydal o Ctislavě utrhačná slova. Dí ta, jak jsou k ochraně cti slabé hráze, Často mnohé křivé vykládání Oloupí čest, kterou hájit vadí stud, Důvěří, že nevinna se sama brání, A tak roztrousí se kradmo lichý blud. 58. Zahlídnouc jej volá: „Lichý nabádáči! Lupiči cti, krutý utrhači! Poď sem v souboj! – Prcháš, jevíš strachy?“ Vece panoš v běhu: „Od jiného vyšel Důznam, mluvímmluvím, co jsem slyšel; Povyš se jen nad ničemné tlachy. Utichne řeč. Života ni pro obuvy Nenastavím, tím míň pro pomluvy!“ 59. Praví děva: „Reku bezectného ducha! Není krádce jen, kdo jiné loupí, svláčí, Za něj se ii, kdo se dělí o luplup, páčí!“ V tom tu panoš mněv, že dostíh v běhu sucha, Zastaviv se, z děvy tropí smích; Její družka hodlá mstíti pych, Sahá po zpružném tu luku. Děva volá: „Perune řiď její ruku!“ 252 60. A hle, urazila jemu ucho střela! Panoš pro něj víc než pro kotrbu oupí, Praví družka: „Zachovalost tvá se cnělačněla, ZádnýŽádný lichák ji víc neoloupí; Celý život spořádaný tvůj vše zvrátí!“ Volá panoš: „Žádný mne víc neobrátí, Tupit, hanět budu vás teď všecky, Nazívati stejnými i mečky.“ 61. Hle tam, co se to as děje na bojišti? Bžírka válčí se Černošem převášnivě. Jednal jedenkrát s ní urážlivě, Nechav ji stát samu na křepčišti Pro sokyni. Převedla ji sem msty zloba, Ana nechce po letech ni levit, Chtěla se již víckrát jevit; Ale teprv vyskytla se k zhoubě doba. 62. Panoš volá: „Chci tu všecko vynahradit! Chci i živobytí pro tě vsadit! Neb mé rámě s uraženou válčit nechce, Odpusť, sokyně mne k tomu popudila; Zavrh jsem ji.ji.“ Msta tu krotne. Poranila Předc jej, ale velelehce. Strká do pošvy meč; podali si ruce, Panoš po rekyni touží v blahé muce.“muce. 63. Tam si Lehka na bojišti skáče, Pomámila mnohé reky sliby, A tak chrabrý Zlomír došel také chyby, Za posměch a potupu to páče, Číhal na ni, až ji předce jal, K děvě mstou a láskou celý žhal; Hrozí smrtí, s ním-li volně nepotáhne, Dívka po svobodě pouze práhne. 253 64. O pomoc zde rychlou vzívá bohy, Ti jí okřídlili spěchem nohy; Zdá se býti tak co větra plémě, V běhu sotva dotýká se země. Mnozí za ní pádí, co jen ducha měli, Za ní pouští spěchající střely. Vyvázla již v bezpečenství; Slavme její nohy, tak co udatenství! 65. Co to za hluk, odkud přichází ten hřmot? Silný, jakoby řval tisícerý skot? Jest to Vadky povyk hoden chvály, Mnohé závistivé si ho přály; Huláká tu: „O jak jest mi mílo, Že zde mohu, co mne těšítěší, z prsou svalit, Tak svůj souzvuk zdokonalit; Dosavad jde dobře naše dílo.“ 66. „Nejsou moje zvuky pouhé tlachy, Plodí mužům hrůzonosné strachy; Zástupy i plaší to mé nadírání, Slyšet je ho do končin až Čech, Hrom i nemá v prsou, co já zvučný měch! Hrome přijmi se mnou k jeku vybídání!“ V tom jí šípka do ust přímo pádí: Proti střelci rečniceřečnice ta vztekle řádí. 67. Jaký nářek to zní? Líbezna tu kvílí Nad svou plukovnicí, po kteréžto chylí. Volá: „Žalovat vše musím Leli! Zašla Vládka od milence, Že prý dbala více o výžlence, Nežli o něj; proto spustil po ní střely; Družky nezajděte pro ni v želi! Hle, jak se stkví ještě u ruměnce!“ 254 68. „Okrasa tvá velevnadný čepec, Tento podiv krásy, umělecké dílo, Jenž se na hlavě ti přehonosně chvílo, Zašel s tebou. Kvilte pro něj, neměl tepec Aspoň tebe šípem srazit, Vznášel jsi se hrdě nad porohy Bydlitele lesa do oblohy! V čemžs mu ublížil, ach, že tě hleděl zkazit.“ 69. „Závistně i na tě zřela děva mnohá, Znavše stkvostnost té tvé velké ceny; Působila spanilost tvá velerohá V srdci mužů čarodějné změny! Kdo tě nosil, tu ta sebe škaredější Zdála se hned nejlepejšínejlepější, Kdekoliv jsi se pnul hrdě vzhůru, Věštíval jsi lásku, časem buru.“ 70. „Lela na tobě, ach! kuly sličné ruce, Svou zbraň složil do tebe sám Lel; A tak nad ozdoby všecky jsi se cnělčněl! Teď však ležíš poblátěný co onuce, Tepou tebe, ouvech, koňské nohy: V čem jsi popudil tak na se lásky bohy, Že tě opustili ve osudné chvíli? Ach, kde vezmu ke vychvale dosti síly?“ 71. „O tvé kráse pěli básníkové jací! Po krajinách hlas jen chvály zněl!“ – Chtěla dále ještě jevit žel; Ale plukové se děvčí na zpět vrací V bolné místo; zabírá se v jinou stranu, Viděti jest slavně táhnout pluku hranu, Vítězství že vydobyla malou ztrátou, Jenž se sotva získá bitvou kolikátou. 255 72. Zájem mužstva vyved vládykyně znik, Polapeno jest ho přes třetinu; Děvy chtí je nazpět pustit na dědinu, Jestli odpřisahán bude od nich zvyk, Že víc nechtí s nimi válčit, neb jim kázat, Mají jenom vězením se vázat Mocní, znamenití pro věhlasnost, Aneb koho povýšila rodu jasnost. 73. Štěstí určilo si ještě dnešní den Oslavit víc; lapnut být měl vzácný plen, Takto ve rozmaru s příhodami hrálo. Rubomila vychovaná u svévole, Zvykla konat, co se jí jen zdálo, Přitáhla sem s vlastní druží v pole, Tropívala všecko na opak, Na šíji svůj nosívala znak. 74. Držet stráž dnes měla s druží v lese, Ta tam křepčí, poskakuje v plese; Pásti nechává své zvíře jízdné, Polokoně, zvyklého, jak na něj hvízdne, Navrátit se. Slyšev dnes však šusty, Umyslil si místo pastvy lazem jechat, Děva volá, pronáší zvuk hvízdný usty: Nepřestává předce cvalem spěchat. 75. A tak přišel polokůň ten na vrcholi, Za ním děva, a s ní její zbor. Napadly tam vůdce, skoumavší, kam v poli Míří dnešní rozdrchaný spor: Chytrák Přibral vězí mezi nimi také, Děvy usilují ten hluk vzácný lapit, Mnohé musí za cvikířem kvapit, Který zkouší tůčky křivolaké. 256 76. Tento výpad, zájem tropí v mužstvu zmatek, Mní, že ženstvo vězí v lese ve záloze. Zatím Rubomila, vedouc stkvělý vzatek, Jedouc na mezku co na vítězním voze, Hrdne při slavícím zvuku, Odevzdává kořist mnohocennou pluku: Přitom její šlapák, zvíře lepé, Pyšně svými kopyty zem tepe. 77. Ples zní vůkol z všech stran hlasno, Povýšují jej též polní rohy, Že se vine ze polohy Vlasta, oslava žen, míru nové jasno. Jatí smejšlí, že je potká krutá bídnost, Na svobodu propuštění dívek vlídnost Nemohou dost vynachválit, TežkoTěžko přichází jim od vnady se vzdálit. 257 Zpěv dvanáctý.
1. Odpusťte mi, děvy ušlechtilé, Že se vaších předkyň činy zvítězilé Neustále hlásat bojím; Vás též, jejich plémě podařilé, Vaše vděky zpívati se strojím, Vám jich velké skutky za konané svojím, Na které se s podivem svět dívá: K vaší slávě se jich oslonění zpívá. 2. Čas jest, zabrati se zase k Kasalovi. Tenť se z Žatce na Kyboj zas vrací K hostinnému reku Zajícovi. Most se před ním pouští vyzdvihací, Vítá se tu upřimnými slovy; Sytí se též jeho mysl vyzvědací, O milence sličné lepostkvělé, Jeví se klam jemu ve povaze celé. 3. Dozví se tu, že část jeho hluku Stíhá Šarčinina sledu, A že neví, z jakého tu vzhledu Děvy na zpět táhly do hor, do příluku; Dvakrát že zbor jeho prospěch stkvělý Vydobyt moh, však že dvakrát děvy Postavily ctnou choť do průčelí, Že tak musil odložiti hněvy. 258 4. Noc se sype, tráví se čas v spolku číší, Hovoří se, duch se u panošů výší. Rozváže řeč panoš Zajíc, v slovech hojný, Praví: „Dokavad mně sloužívala léta, Ved jsem život také nepokojný, A ač má choť byla Vlastinina teta, Proti rekyni té táh-bych zbrojný, Kdyby síla přála, po níž jest již veta.“ 5. „Její otec Zbislav za mladého věku Předčil v síle nejstatnější z reků; Tam kde bylo slyšet o kolbách a boji, Přibral se tam jako náhlá bouře, Zahynuli jeho soci v spouře: Žil věk skoro celý v nepokoji, Odporníkům byly půtky nehonosné, Jemu kromě slávy nevejnosné.“ 6. „Nesundal zbraň nikdý s sebe spíše, Dokad nezvítězil; nikdý bez prospěchu Nevrátil se z půtky. Hlásá Němců říše O hrdinství jeho, o udatném Čechu; Přemnohý jej šlechtil jizev pruh; Ale splatil hojně odpůrcovy rázy; Mírný při všem byl však jeho duch, Nehledal než třeba soupeřovy zkázy.“ 7. „Ten rek spatřil jednou sedlskou děvu, Domku, Právě na bedrách když nesla krávu, Podivil se, mysle, že se u potomků Zvěční, zachová že v rodu slávu, Když si za chot jarorostlou děvu zvolí, Žádná se mu nelíbí víc ve okolí, Po té sílostkvělé dívce jenom oupí, Také i s ní v manželský stav vstoupí.“ 259 8. „Ač ta choť se skvěla ve obrovské síle, Nevyvedla předc víc nežli jedné dcery; Kormoutil se, že se nesplnili směry; Pročež byla všecka jeho píle, Témuž miláčku dát mužské vychování. Jeví dítě sílu, otci jest to milé; Cvičí dceruška se v těžkém díle, Nachází i libost v namáhání.“ 9. „Bral ji na lov, bral ji ke souboji; Slyší dcera o statnosti zpěvy, A jak někdy Trácské zvítězily děvy, Slyší písně slávy, o chrabrosti, zdroji: Její duše plane po oslavě, Pověst věčná doutná v jejích prsech, hlavě, Po ní žížní, po ní stále touží, To jí k vyvinutí šlechty slouží.“ 10. „Otec její žil jen ve své dceři. Prozrazuje děva ducha vznik, Napřed činí oupor rychlonohé zvěři, Brzo těší ji ten obírání cvik; Brzo za dravci se odvážlivě spoustíspouští, Vypobídá je i často z houští; Nedvěda když zahubila v boji lítém, Otec nad svou dcerou slzel blahým citem.“ 11. „Často navštivivši zde svou tetu, V obličeji zjevovala lepost; Ale mnoho ohně; v směřích lítou slepost, V jízdě viděli jsme ji jen v letu. Mnoho potrhala mně zde koní; Ale snad se k usedlosti kloní. Tenkrát byla ještě divochyně; Mnoho pochytila od ujkyně.“ 260 12. „Nebo má choť byla velemoudrá žena, V okolí ji měli za věštkyni; Splnila se od ní hádavána změna. Jí se stejskávalo, jako bezdětkyni; Pročež byla Vlastě mátí pravou, Zejskala jí přízní přelaskavou, Bez ní cítívala nepokojné doby, Vznešenosti ducha držíc za ozdoby.“ 13. „Zponenáhla její drsnost brousí Se uměním, šlechtí cvičné hlavy; Mírností svou krotí zpupné mravy, Pryč se hrubost ducha trousí; Divoká zde prchá mysle smělost, Její duch již jeví lepou stkvělost; V oblíčej se její přiloudily vděky, Nimi přemáhá teď rozhlášené reky.“ 14. „Dí k ní teta: Neodloučím tebe zbraně, Drž se mužno, kde jde vlasti ztěsna; Ale podrž mírnost, která patří panně. V pokoji buď libá, jako Vesna Ve své nejjasnější době. Žehnat lidstvo bude časem tobě; Podrž při statnosti jemné ženství, Takto získáš ducha důstojenství.“ 15. „Nezbavuj se blahých duše pudů, Citu pro šlechtu a sličné činy, Zachovej své srdce prázné viny, Pro oslavu nevynalož mnoho trudu; Opovrhni necit, neoučinnost, I bez slávy zajdi pro povinnost, Odporcům svým podej k míru ruky; Zvýbornělost ducha drž jen za souzvuky.“ 261 16. „Jako umělec ctný, poznav v rudě šedé Drahý kámen, broušením jej k zniku vede, Jako čilý štěpař ze planého stromu, Chuti drsné, vodí štěpy skvostné, Jako sochař ze hrubé kry lomu Tvoří podobizny přemilostné: Takto ta má blahá průvodkyně Vedla ku podivu ducha synovkyně.“ 17. „Její otec dí k ní: Drž to za pravidla, Drahá dcero! neopouštěj sledu slávy, Nelituj i pro pověstné zprávy Vynaložit svého žití bydla, Není těžkého nic pro oslavu zpěvnou. Život zajde; však ta nese pověst pevnou Přes života prchoucího meze; Není oslonění v světě nad vítěze!“ 18. „Žížní ona dosáhnouti obou směrů, Hledá blaha ženstvu, pověsti též slávy; Pro ni uchopila otěže se správy, Pro ni neváží si svého živobytí, Pro ni uvrhla se ve mezeru, Sem a tam s ní hází vlnobití, Vězí stále v kolotání vírném, Není dáno oučinným žít v běhu mírném.“ 19. „Zde jest její kořist mladistvého věku, Nedvědí ty velikánské kůže Svědčí, připatří že v počet reků, A co její statné rámě může; Manželku mou uchopilo toto zvíře, Druhý dravec cenil zuby v díře, Ku pomoci letíc zahubila oba: Zvítězení byla oboum blahá doba.“ 262 20. „Tento velikán zde, povětrný plavec, Popad dítě, pospíchal s ním do povětří, Střelila šíp děva, padá dolů dravec, Zachrání tu děcko, kterého tu šetří; Jest zde v blízku ještě mnohých rodin, Jenž ji slaví, jako blahých hodin, KterýmKterým, když viděla, že je tlačí hoře, Udělila pomoc ke podpoře.“ 21. „Nepředevzala nic bez ujkyně. Tato praví, jako prorokyně: Dítě zlaté! Vysoké tě příští čeká! Vystupuješ nadevšecky děvy, O tobě znít budou přehrdinské zpěvy; Aneb zajdeš v květu; srdce mé se leká. Bohové tě vedou k svému směru, Chtějí oslaviti šlechty dceru!“ 22. „Zašla chot má, byla bez radkyně, Roní slzy co pro ztrátu matky, Ve bezdětství chtěl jsem vzdát jí statky; Však ji povolala k dvoru vládykyně. Vyřiďte jí, že v svých slovech stojím, Že jí odevzdám tvrz, že se o ni bojím; Ať se vrátí raděj hbitě zpět, Nežli sesune se na ni v bouři svět.“ 23. Hrdina dí: „Vynašel jsem málo šlechty U ní, leda pouze zoučtované z zisku, Blaho lidské ničí jako věchty, Pokojné i nenechává bez nátisků: Choť mi dala odnest; co to za urážku? Té jí výtržnosti neprominu, Ve souboji buďto ona, neb já zhynu, Vyvedu směr, nechť je co chce za překážku!“ 263 24. Hovořili dlouho na noc, však jak jitřní Zakmytla se záře, plamen vnitřní Hrdinovi odpočívat nedal, Sluhu ke sedlání koní hledal, Na něj čekají již průvodníci, Nasledují podle nových zvědů Dívek sledu, Přirazili se i k němu společníci. 25. Znamenali, že jsou děvy ve okolku. Scházel se rek s druhy svého spolku; Dí mu jeden: „Marně po choti se pídíš, Studnu jistě pouhou sítí cídišcídíš. Za čarodějnice držím zrádné dívky, Jejich vůdkyně nás stále mámí kouzly; Drželi jsme se již skoro u podšívky, Předc nám z rukou do lazů zas sklouzly.“ 26. „S nimi zpřízněné jest také štěstí, Podporuje jejich bystré klamy; Sotva jsme jim za patami, Již se octnem zase na rozcestí; Všecko se zde zdá být okouzlené, Smějí se nám, když nás vidí převedené; Nevím, povedeli se ti lépe, Jestli tě i Šárka nepotepe?“ 27. V tom sem kráčí Svatka, v šatech jako dědek, Měvši vlasy, fousy bílé jako mléko, Dí tu druh: „VidViď, že jsi Čechů praprapředek, Že máš domov předaleko; Viď, že páchneš Hloupětínem; Snad se narovnáš předc podouvínem; Vím, že k děví tvrzi tebe cesta vede, Pověz nám předc, jak se na tvé holy jede?“ 264 28. „Viď, že naháníš ty Šárce strachu? Kde pak jest as? vypověz mi, brachu!“ Dí ta: „Netup ctného starce, Ukrátí ti věku Perun, žití dárce! Na cestu se tážeš k Hloupětínu? Vždyť tam kráčíš. Ptáš se po důvtipné Šárce? S ní jednati, není sedět u okřínu. Ten laz nemá této děvy v klínu.“ 29. „Blízko ke západu leží skrovná tvrz, Tam jsem zahlíd téhož zboru sled; Chceš-li za ní, musíš brát se zpět, Leží tam ves skrovná, jít se musí skrz, Za ní strmící dub cestu poukáže, Vzdálí zhlídneš stát dvě stráže.“ Tato slova a pak její šediny Odvedly je s pravé krajiny. 30. O jak lehce za pravdu se v mysl vloudí, Co si srdce neustále přeje. Náš rek zhlíd stráž podlé lesa, tu hned soudí, Že již přišel na šlápěje Bohyně své; žije pevně u naděje; Ale velice tu bloudí. Čím víc chvátá, čím víc paluje: Tím se dále utěchy své vzdaluje. 31. Pádil v lese, co měl komoň dechu, Za svou děvou, ale bez prospěchu. Přichází již k určitému hradu, Pozná teprva zde zradu. Ostane stát dlouho u vrtochů, Vzdálen tam jsa od jinochů. Slyší hláhol, myslí jeti za družinou, Kde se sejít míní, tam se minou. 265 32. Nemoh se zde vydrat ze hustiny, Sjezdil mnohý hvozd a mnohý chlum, Volá, troubí: slyší jenom větru šum. Kůň mdlí, těžko jest mu bez příčiny Držet s rekem, jehož láska sytí; Nechá jej pást, sám si sednuv do rokytí Utrmácen v unavení usne, Posilu mu nese oddechnutí hnusné. 33. Dlouho jezdil lesem ještě druhý den, Počne upomínat též jej hlad, Až pak šťastně vyjíždí již ven. Zhlídne děvu, kterou kreje chlad, Která smíšené své stádko pase; Ona zpívá, zpěv zní ve ohlase; Utíkat chce, jak tu reka zhlídne – Panoš jeví vzhledy vlídné. 34. Praví: „Neboj se nic, dcero spanilosti, My jsme reci děvám pro ochranu, Šetříme té svaté povinnosti; Zabloudil jsem v tuto vaši stranu, Nenaleznuv výchoz v lese. Zdaž vám záhuba zde jaká hrozí?“ V tom sem její sestra mladší krmy nese, Mákovec a mléko kozí. 35. Panoše hned ku pokrmu nutí, Dí: „Snad hladový jsi? jez jen reku.“ Tu on: „Díky! třeba mi jest téhož léku.“ Snídaní to požívá zde s chutí. Tato hostina je pro něj blahá, Síla v něm se zase zmáhá; Svému koni pookřání přeje, Mysl mužná nadějí ho hřeje. 266 36. Přichází mu rozkošné to položení, Prodlití tu plné příjemnosti, Stromy sem tam v květu, luka v zelenosti,zelenosti Mdlému srdci lejí občerstvení. Skákají tu přeradostně jehňátka, Štěbetají v křoví ptačátka. Obživující vše máti přirozenost Vnadí ve své tvory opojenost. 37. Libý větřík vlny Labe čeře, Leje vůkol přívětivost, Panuje zde přelíbezná živost; Panoš dotýká se libě o kadeře Děvy, o předešlou písničku ji prose, Při žádosti slzi tísně rose. Praví děva: „Zazpívám ti o nádherné Panošce a o pástýřcepastýřce věrné.“ 38. Počne: „Chvalboj panoš do porážky jede, S srdcem smutným do ní klusá, Káže mu tam Krasomila rusá; Láska planoucí jej v půtku vede. O proč zahlíd její líce sněžná!? O proč zaslech její slova zběžná: Tvou chci býti, zvítězíš-li v půtce!? Odplatu máš vnadnou ke pohnutce.“ 39. „Květka zajít musí ve zápasu. Nad všecky chce krásou vyniknouti; Jedna z nás má jenom sličnou slouti. Chvalboj důvěřuje sotva hlasu, Podjala jej zcela její stkvělost, Slábne jeho chrabrá smělost: Válčiti má se příbuznou; Ale kterak pominouti dobu nuznou?“ 267 40. „Počíná se dvouboj. Praví Květka k reku: Odkud povstává zde tolik vzteku? Co tě k půtce ve přátelství bádá? Dí rek: KrasamilaKrasomila smrti tvé mít žádá: Tak zde pro ní živobytím mrhám, Vlastní srdce z prsou sobě trhám, Potkati mne musí trudné příští. Děva statná v tom štít jeho tříští.“ 41. „Bledne Dechna, přistrojená za zbrojnoše, Rychle prsa reka pavézou svou chrání; Potýkat chce sama za panoše. Odpornice shlíží, že se neubrání; Že nic není v potýkaní známá, Ustrnutím srdce se jí lámá. Praví: Nechci potýkat se s nestatnými. Reku, nedej se mu svésti směry zlými.“ 42. „Panoš přímo se tu béře k Krasomile: Hořekuje, příhodu jí jevě. Dí ta: Hanobí tě srdce nezmužilé, Ty jsi odolati ani nemoh děvě; Zrádce, hrdina ty s srdcem babím, Když se bojíš smrtismrti, sama tebe zabím. V tom tu Dechna dýku její chytí, Zachrání tak podruhé mu živobytí.“ 43. „Prchla nezbednice. Dechna k reku vece: Uveď na pamět si oné blahé časy, Když jsem pásla bravy při bystravské řece: O lásce tu zněli naše hlasy, U tebe jsem sedávala ráda; Jevil jsi, že miluješ ty sivou děvu, Ploul nám život jako v libozpěvu: Nech mne zas tam pásti stáda!“ 268 44. „Objal u bojišti tu svou hájitelku, Pravil: Nemáš více skotu hlídat, Volím tě si za manželku. Krasomila chtěla jej sic vypobídat Se svou vnadnou opojností k plání; Ale panoš jeví v lásce setrvání. Nepase víc bravu choť, však střeže dítek, Věrnost zajisté je blahý kvítek.“ 45. Vzdych si Kasal. Zpěvkyně dí: „Reku! Nějaká tě tíseň tlačí, tíží; Snad se osud tvůj k té děvě blíží? K děvě sličné, plné vděku, Která u nás ty dni dlela, Kterou těšiti jsem bděla?“ Panošovi zdá se býti snáže, Po dívčici se tu rychle táže. 46. Dí ta: „Kdo jest onaona, nemohu ti říci; Ale sličnější jsem nad ní jak tě živa Neuzřela: ana milostnými líci, Vnadným duchem podjímá vše; a ač křivá Zdá se jí být Láda, zdá se jí též spřící, A ač ona byla přetesklivá; Předc se u ní krásy skvělost zřela, Nad vše jiné čackostí svou čněla.“ 47. „Půl dne se mnou pásla toto stádo Ostražena. Zřím ji, kterak v dálku hledí, A jak do vln Labe slzy cedí, Pravíc: Srdce by zde přebývalo rádo; Nechci krajinami vlásti, Kýž jen mohu se svým chotěm bravek pásti! V této oudolině sídlí blaho; Můj stav přichází mi draho.“ 269 48. „Přitáhly s ní ozbrojené děvy, Které nad tím citem zjevovaly hněvy, Dí k ním ona: Vy jste líté ukrutnice! Proč jste vytrhly mne z matiččina sídla? Co vám budu platná jako bojovnice? V míru nalezám jen blaženosti řídla: Jakého vy ke mně máte práva? Neváže mne vaše krutá správa.“ 49. „Praví jedna: Ta nás tupí, ta nás haní, Domnívá se, že jest ještě paní, Nedržíme tě víc za kněžici, Zde se hodnost dobývá jen zbraní: Musíš s námi vlezti pod přílbici, Sic tě zahubíme jako odpornici. Odívaly ji teď od obleku Rekyň; neubylo jí v něm čackých vděků.“ 50. „Vece: Proč mám nosit zbroje smrtonosné? Nevřu na vraždy a na krve prolití; Vítězství jest proti mužům nehonosné! Nám jest uloženo šetřit živobytí, O život jen blahé vésti péče, Zdáliti se půtek, v nichž krev drahá teče. Ukrutnice! spouštíte se dráhy pravé, Připatříte k zvěři líté – dravé.“ 51. „Kážete mi vraždit muže: Snad mám vésti půtku s vlastním chotěm? Mé jste protivnice, když mám válčit: nuže! S vámi potýkat chci hrotem! Potepat chci nezdařilé ženy. Množství mužů dosáhli jsou velké ceny, Kteří slouží vlasti za okrasu: Chcete tehdy hubit otčiny své spasu?“ 270 52. „Nic to naplat! musila být volná. Často láska přeplápolná Porosila slzy skvělé tváře. Noc tu protrávily u veselí; A jak třpytila se růžonosná záře, Odtáhly pryč. Ten zbor zatvrzelý Zacházel s ní sporně; Vůdkyně však jejich vlídně, dvorně.“ 53. „Tento prsten zavdala mi při odjezdu, Že by jí ho odjal zlostný zbor. Viděla jsem ji tu mizet, jako hvězdu Zajít, tamto do těch skalných hor; Viděla jsem, jak ji s sebou vlekou, Cítila jsem sama pro ní hoře.“ Kasalovi tajně slze tekou: Běží sedat na rychlého oře. 54. Dal též za snídaní dívčici té dar. Jeho kůň jej k straně vykázané nese; Celý den tu unavený bloudí v lese; Tma již přikvapila, hrozí mu zde zmar, Nemůže dál; ale světlo vzdálí zhlídne. Tu se pustit k němu vypobídne, Znamená, že nějaký to hrad, Dopídil se již i jeho vrat. 55. Neví, co to za tvrz, za krajinu; Myslí, že zde přijat bude pohostinnu; Přiblíží se k němu, jako dobrodruh. Pouští se hned k vjití most, Uctivostí přivítán jest host. Obstoupne ho družic jako much: Jeho kůň se vede ve skalnatý chlév; Mluví k reku jedna z děv: 271 56. „Vítej ty nám reku do našeho hradu! Spolek památní den panovnice slaví, Plesnou rozkoší se každý u nás baví; Vynajdeš zde blaho života i vnadu, Scházíš se zde s udatnými hrdinami, Kteří uznávají, že jsou půtky klamy. Nežijem zde v žádné černé zradě.“ Rek seznává, že jest v Milohradě. 57. Neví panoš v prvním rozhorlení, Máli z pošvy vytasiti meč, Počít mezi dívčicemi seč: Čili ráděj nekaziti vyražení. Zří, že nelze přemoci zde sídla; Však jak dlít zde v rozkošení klínu? V tom se hned mu nosí skvostná jídla, Zve se k blahostnému vínu. 58. Počne se zpěv, počnou zvuky na kytary,kytary: „Nezpívám zde smrtonosné zbroje, A jak život nimi zajde v zmary; ChvalímChválím děvy, any šetří mílka boje; Naše živobytí nám tak milé Rychle plyne: proč bychom mu pošetile Uprchnouti daly v péčích bez radosti? Jaké blahé doby v světě bez milosti?“ 59. „Pokuď osud přeje, použíme doby, Okusme teď mladistvého věku: NežnostNěžnost děvic kdo zavrhne z reků? Proč nás přirozenost vrhla do ozdoby? Půvaby zde samy do náručí loudí; Kdo té doby blahé nepokusí, bloudí, Nevrátí se prchlá neužilá chvíle: V lůně rozkošení dlí se míle.“ 272 60. „K čemu vesti se přírodou půtky? Ty jen na čas srdce uchlácholí; Kroť jej slovy stále, předce vnitřku bolí; Ale kde lze sedět v lůnu u lahůdky, Touhy milostné tam marně nezápolí. Zněte plesné liboplynné zvukyzvuky, Zbytečně ať nehláholínehláholí, Utichnou ať všecky osudovy muky.“ 61. Tam zas jiná ozívá se píseň. Děvy v rouchách jako z pavučiny Poskakují lehce, chtějí u hrdiny Zbudit k milostnosti tíseň. Panoš ostrým okem prohlíží zde síně: Vidí, jak rek mnohý drží na svém klíně Děvu lepou, pak tam mnohý křepče hejří, Znamená též, že se mnohý pejří. 62. Panošové, jenž se reka stydí, Tiše kradmo pryč se klidí, V okamžení v průchodišti zmizí; Jsou to, kteří na Kybujském dvoře Přísahali s děvami být ve odpoře; Stavivše se, jak by byli cizí: Tak zbor nočních oblud, když blesk ranní zlatí Jejich obor, do svých děr se ztratí. 63. Přišedši v tom k němu hradu vládykyně, Praví: „Zanech trudy, reku stkvělý, Vyjasni své líce u veselíveselí, Já jsem zmužilosti ctitelkyně; Za reka dnes tebe sobě volím, Hrdinám sic ráda nechlácholím: Nazván být předc můžeš jejich vzorem, Vládařit zde můžeš nad oborem.“ 273 64. Znala jevit půvabné své vnady; Však, ač podala se tuze světu, Skvěla se předc ve leposti květu; Okouzliti dychtí reka svými slady, Srdce zajmout přenáchýlnou opojností. Družky počínají kněžnu veleslavit; Přemejšlí rek, jak se leček zbavit, MníMní, že odvaha z nich jej jen sprostí. 65. Děvy pějí: „Má tě za zlatouška, Za kochánka, za milouška, Ty jsi jediný ten oblaženec, Přijmi upřímně to její srdce hnutí; Těšiti tě má dnes její obejmutí. Marně po něm dychtil mnohý rozhorlenec, Tobě kloní se jen blahé přízně věnec, Duch tvůj povýší se u nadchnutí.“ 66. Objala jej kněžna. Spořádaný host – Nedala se déle v prsech dusit zlost – Praví: „Pryč se odbeř, chlipná rozkošnice, Povrhelem jste z všech v světě tvorů: Ve přírodě nenajdete svého vzoru; Přirozenost nenávidí milostnice, Žijete jen pouze ve hanobě, Nepopouzejte mne déle k zlobě!“ 67. Touto řečí celá zahanbená Odpoví mu: „Hejsku přeproklatý! Láskou pohrdavší tropíš vzdory jatý? Zkusíš, co zná Láskomila rozlobená!“ Běží do zbrojnice, dřevce se hned chopí; Děvstvo popadá zbraň, na reka se sopí. „Ať jest zhlazen!“ kněžna pomstanpomstou křičí, „Má zbraň samého jej zničí!“ 274 68. Na reka se sype celý zbor; Jako když vlk vrazí na divokou svini, Ona jiskříc očma postaví se vzdor, Kňučíc volá na družiny, Ku pomoci pádí líté hejno s hor, Obstoupnouce v okrouhlosti nepřítele, Povstane tu hrozný spor: Takto obkličily reka děvy v čele. 69. Však co luňák, ptactva libý vrah, NěděsíNeděsí se, nejde mu tu strach, Když se lašťovek hluk ve povětří zmítá, Nad ním nelitostně plesá; Za kořist svou všecky v mysli čítá, Jedna po druhé tu klesá: Tak ten panoš odpornice cení, Ve své mysli ten hrad již již plení. 70. Vyrazí v tom vévodkyni kopí, Popadna ji v polovici, Mrštil udatně ní po světnici; Ona z hubi po síni krev kropí, Odletí až rázem na veřejeveřeje, Kosti v letu její chřestí, Vězí s světem na rozcestí. Děvy trnou nad tím, co se děje. 71. Jako snadně za našeho věku, Mnohý z nenestatných reků,reků Práznou od Franského vína lahvicí Toče hodí do povětří, Když již douškem posilněný větří: Takto Kasal chlipnou ženicí Snadně po plesišti hodil; Tím se úžas u děv přebázlivých plodil. 275 72. Děvy vězí všecky ve úžasu, Tratí k potýkání chuť, Jeví zvuky děsícího hlasu; Však se brzo ztratí jako rtuť. Utíkají podzemskými spády, Stydí se tu panoš s nimi dlíti v boji. Po nich hází hudebnými stroji, Skončiti chtě hanebné ty vlády. 73. Podpálil hned spíží naplněné chlévy, Oheň rozmáhá se ze všech stran; Z hradu utíkají polonahé děvy: Panoši též berou se tu z bran; Na mnoho mil jest tu vidět záři, Odráží se stkvělost od oblohy. Spokojenost panoš jeví v tváři, Sám a sám že vítěžívítězí tu nad brlohy. 74. Opouští rek téhož hanebného hnízda; Ale potká se s ním skvostná jízda, Jenž mu zprávu nese za poselství, Vece: „Velekníže klade velitelství Nad svým vojskem do tvých rukou, Poznává křivd; vězí pod naukou, Věřiti že odporníkům není hodno, Nahradí ti všecko, co ti bylo škodno.“ 75. „Posílá ti skvostnosti zde, drahé dary! Odbeř se jen s námi ke Děvínu; Vidíš vlast svou v jejím rozsápaném klínu!“ V mysl panoše se líhnou tvary Vlastenství a slávy, ke vyslancům praví: „O kýž záměr tento půtek vlasti zbaví! Zajít chci rad.“ V tom se na kůň sází: Zbor i druže jeho se tu šťastně schází. 276 Zpěv třináctý.
1. Žádné štíty, brnění a jiné zbroje, Žádné hradby sebe podstatnější, Žadné důstojenství sebe vznešenější Neochrání srdce od Lelova boje. Ba co platno brněním se krýti, Prsy ocelem mít ohražené, Když hned srdce citné, láskou naplněné, Při pohledu květné krásy počne zžíti? 2. Lásko! lásko! blaho vnikající! Jak jest možné tvé se protiviti moci? Podrobuješ srdce vzdorující, Jasno blahodějné tvoříš z šeré noci, Kruté odporníky měníš ve přátele, V mírnost obracuješ ukrutenství; Tvá moc v nesnázích nám růže stele, Vyvádí i ze bludných cest člověčenství. 3. Jak jest možné jevit o předmětu Všech děv lásky, o milostném plání? Přednest musím vše jen jako v letu, Mnohých děvic s Lelem potýkání, Snažících se dojít slávy břehu. Tam zas, kterak ve zážehu Hoří zvláště sprostné bojovnice, Marně v uzdě držet je chtí plukovnice. 277 4. Často děvu miloňádrou, přebojovnou, Milostný cit na bojiště vyprovází; Tam ta zapomíná na rekovnou Práci, po milenci očima hází, Spravujíc se po znamení zkázky; Shledavše se jeví sobě stálost lásky. Jinoch děvu k uprchnutí bádá, Družka setrvati v zbrani sobě žádá. 5. Což ty, Vlasto? což ty, Pětisílo? Máte srdce z ledu, čili z kamene? Nebojíte se nic lásky plamene? A ty kněžno, nad láskou že zvítězilo Usilí tvé, před ní jsi snad jista? Vnadí přehorlivě také láska čistá; Všecky srdce jsou jen kořist Lela, Neodolající jestiť jeho střela. 6. V blízku u Děvína ostrov jarý ležel, Posvěcený Žižlile byl bohyni; Tam i vidět bylo její svatyni. Z levé strany potok bystrý běžel, Nazván byl ten osyp Citulibý. Bylo přerozkošné toto položení, Pookřálo se tu jako v opojení. Zde k té Božce kladly děvy vroucí sliby. 7. Často nosíval sem děvu Květku člun, V převážení zněla libost strun, Pohrávala vroucně na kytaru, Dychtívala po posvátné svídě; Tam zněl souzvuk zdroje ve rozmaru; Kněžec Pražský po milence slídě, Vypátral tak její obyčejné plutí: Rozvášnivost k odvaze jej nutí. 278 8. Připloul k ospu převlečený za divčici, Spatřit dychtiv milokvětnou milovnici, Ana písně spokojnosti pěla; Libozvučnost ve okolí zněla, Nesly souzvuk vlny Vltaviny, Rozptyloval se tu přes hladiny; Všecko vkříše lásky plným citem. Kněžec diví se tu nad varitem. 9. „Ó Žežlilo! pěje, Dcero Perunova! Oblažitelkyně člověčenstva, Z tebe plyne žití veškerenstva, Vše, co zajde, vzkříšíš z prachu znova, K vzniku blaženému sličné odmladnosti Řídíš,Řídíš bytností všech bezkončený kruh, Proniká tvůj všecko tvorstvo duch, Netrpí smrt, vede k žití, k blaženosti.“ 10. „Tvory přivinuješ na mateřské prsy, Lahodou je milolibou kojíš, Ourazy jich blahodějně hojíš, Ohněm naplňuješ laskavosti trsy, Žijí blaze ve plápolu zžatém, Blíží se ti ve nadchnutí svatém, Tvojí září naplnění hoří, Blahý svět se v obrazích jim tvoří.“ 11. „O své tvory vedeš stále péče: Když tvá milost naši vlasť zas spojí? V její prsou kochají se meče, Zbor se svárů v prsích její rojí. Ach, což žádný z bohů, jako Škřítek, Neochrání vlasti mladistvé co kvítek, Což má zajít ještě ve poupěti? Nemá přestat nikdý krváceti?“ 279 12. „Ještě zašlo v libokvětném věku Málo-stkvělychstkvělých rekyň, málo-slavných reků? Pomoz Božko ukojiti sváry! Máš být pochována, mutná vlasti, Čechům sloužit máš jen za požáry? Pro tě tekou slze; nutí je ven strasti, Zašlas taky v boji, matimáti srdci drahá! Po tobě se touha stále zmáhá.“ 13. „Ty mně v dobách jasných vězíš ve paměti; Důvěřuji v bohy, že se sejdem jistě, Že nám přáno bude, na se pohleděti. Vyjev, ó kde bydlíš, v jakém blahém místě? Snad se snažíš kročeje mé stříci, Řiď je, zachovám vždy srdce u neviny. Nemají memé jméno hyzdit nectné činy, Sic bych život nechtěla dél vlíci.“ 14. „Darmo po příštím se mysl pídí, VímVím, že bohové zde všecko řídí, Že jsou také skutků našich plátce, A že věčný Perun hromovládce Vede mocnou vládu nad osudem. OdpusťtěOdpusťte zde vlasti, jestli někde bludem Pochybeno; jste-li uražení, Stane se vám hojné nahražení.“ 15. „K tobě znovu volám, světa máti! Ujmi se té mladistivé usedliny, Ať nezhrkne ve rozkvětu ve sutiny, Ať jí popřáno zas pookřáti, Ať jest duch tvůj jí zas nápomocný; Zachovat ji může,může jen tvůj oučel mocný. Smíř jich srdce, budou svorně živy. Zazelenají se zase české nivy.“ 280 16. Kněžec, který plesal nad tím citem, Rychle z křoví ke pěvkyni skočí; Ona ale jak jej zočí, Po jílci hned sahá v hněvu lítém. On tu volá: „Nejsličnější z děv! Poslechni mne, kroť svůj hněv. Mne sem nepřivádí žádný oučel vilný, Ale Lel jen nenáchylný.“ 17. „Tvoje líce jako zoře zdoba, Tvoje duše vlídná, jako blahá doba, Tvůj cit, ducha souzvuk jímajicí Naplnili srdce láskou roznitící. Ty mne vnadíš osutá i v zvuku zbraně. Tam, kde jevíš síly, ducha spružnost, Obrání vlasť proti cizincům jen zmužnost, Té my zapotřeby máme ke obraně.“ 18. „Vlastenství též jevila tvá slova, Co rceš: jestli vůle osudova Za člen určila tě blaženého míru? Ty jsi v stavu v člancích upevniti víru. Zavrhneš i tenkrát mne z vlasti blaha? Tato uložena jest ti dráha. Dovol přístup k tobě, třebas v družek spolku, Ač však zrazen nejsem ve okolku!“ 19. Stojí děva dlouho v mysli pohřížená, Praví posléz: „Šlechta-li tě vede V tato místa, osud-li zde přede Blaho vlasti: ať jest vlasť má ukojená! Vězí všecko v budoucnosti šedé: Jsem zde v rozvážení unáhlená. Tvá mne vášeň tuze smutí; O míru ač ráda slyším navrhnutí!“ 281 20. ČatsoČasto shledavše se, na obchoz si zvykli. V děvy srdci city, plání vznikly, Naplňovala se láskou její duše; Plouli oboum doby jako libý sen, Prch-li bez sejití se, držívali den Za ztracený; kněžec u miluše Novou sílu, velkost ducha cítí, Blahé vidy o vlasti se v příští svítí. 21. Sukoslav ctný, slovútnosti člen, Čije lásku kněžce ze patrných změn, Pronásleduje dál její sledy; Vypátrav vše, praví: „Tvoje vzhledy Nepřipustí ti tvé důstojenství, Přetrhnouti musíš nízké společenství; Rovnou za chot musíš sobě zvolit: Otec nedá se ti uchlácholit.“ 22. „Ta se ti však hodí za milenu, – Přivol: tak se ti hned zaopatří. Ujištěn buď, že tě sice sotva spatří, Zajde. Přikládáš jí vymyšlenou cenu; Považ! do jaké se vrhneš nejistoty, Jak si lehce upadnut moh do zajetí, Uvrh by jsi na vlasť mnohé psoty, Co by muselo se splácet za přispětí.“ 23. Praví na to kněžec: „Šlechta u děv vládne, Já k nim nepřicházel v nepřátelství, Nejsou schopné ohavy té zrádné. Neodloučí žádný s ní mne od manželství! Čistotná a vznešená jest její duše, ZivotŽivot můj jest s žitím jejím spojen: Snad i pod ní ženstvo odloží své kuše, A snad bude v zemi konec děvčích vojen.“ 282 24. „Kdoby však mi sáhnouti chtěl na nevěstu, Ať se zhrozí mstiplného trestu!“ V tom tu kníže volati dá syna k lovu, Nerad, ale musí s otcem zvěře stopy Stíhat; zatím jeho pěstoun se pochopy;pochopy Ve obleku děvic pluje ke ostrovu; Oklamav tak vystavené stráže, Do zájmu je bere, k stromům váže. 25. Zvěděv, že se Květka s druží z druhé strany K Pšarům libě strmícího břehu Koupá, kradmo slídí stopy této panny: Ve vodě hle uzří děvu, jako z sněhu, Ve sličnosti ctnoucí jako Božku, Obdivuje ji, a zdá se Ní mu býti; praví, že nic nad panošku Tuto nezřel sličnějšího v také kráse. 26. Jako růže štěpná spanilostí skvělou Převýšuje všecko polní kvítí; Jako jitřenka svou září přezardělou, Když v svém jasnu na východu svítí, Předčí převelebná hejna mlíčných družek: Takto děva čněla nad tovaryškami, Zdály se jen býti hejno služek. Předek v kráse připouští jí děvy samy. 27. Pěstoun řečí k sobě po nějakém času, Když již vyváz drobet ze úžásuúžasu: „Jaká jest to čackost, jaká vnada, Co to cítím v srdci za přelívky?!“ Nahlas volá: „Podrobte se dívky! My jsme muži, sice.“ – Děvy křičí: „Zráda!“ Pěstoun do kořán má jako vrata hubnhubu, V nepohnutosti je nápodoben dubu. 283 28. Jako ten, an kouzly přimrazený byv, Stojí, jakby ani nebyl živ, V posledním svém stavu bezevšeho hnutí, Ač se při něm chumel kutí: Tak stál pěstoun, maje oči jako sova, Vyvalené; nejdou mu z ust slova; Ač se pohybovat nutí, Vězí dlouho bez vládnutí. 29. Zatím mnohé děvy do vody dál lezou. Květka popadši šat, letí mezi houští, Nastraženci za ní se hned spouští, Brání se tam dlouho za pavezou, Chycená jest – přejou k dostrojení dobu. Pěstoun s užasnutím hledí na ozdobu, DíDí, že divu není, že se knězeckněžec ztřeštil, Sám pak o kráse jen její vřeštil. 30. Pěstoun nesebral se v mysli dlouho, Praví k sobě: „Roztomilý slouho Všechněch slečen, milostkvělých děv, Jak ti pohled dívky zpružnil krev! Připravit tě mohl o slovútnost! Odkud se mi vzala v síle nemohútnost? Statnost se mi vrací, jsem zas v stavu Vytasit meč, najíti svou hlavu.“ 31. Zatím nesou lepou děvu k prámu, Na něj kladou drahocenné břímě. Zvolá Květka: „O proč, kněžče, přímě Se mnou nenakládašnenakládáš? přišel jsi též k chrámu Žížlilinu, abys snoval vilné směry? Neoklamals ještě války dcery. Za odměnu tobě, ouskočníku, Vreji v prsy vilné volnonosnou dýku!“ 284 32. „Kdo ti o tvůj strastný stolec stojí? Nebyl nikdý oučel mého snění. Otroctvím jest ženám. Vládce často změní Zástoj lásky: co ji potom srdce kojí? Chceš snad, bych tvou byla souložnicí? Abych za mzdu přepouštěla lásky přízeň? Mníš, že jednáš s lehkovážnou milostnicí? Umačkala by mne hanebná ta trýzeň.“ 33. Takto kořistníci plavou s děvou; Pěstoun hrdne, že tu krásu veze, Prohlásit se dává za vítěze. A již dosahují stranu levou. Vůdce posměšně jest od nich zloben, Že jest ve podobě, ve převleku Potvoře jen čudné nápodoben; Přitom tropí jaté děvy hláhol jeku. 34. Vlasta, ana nikdý místu, nikdý času Nevěřivši, projížděla s druží břeh, Zhlídla nedaleko přeplavenou chasu, Ana k mužstvu obrací svůj běh; Pozná zradu z nářeku a hoře hlasu, Vidí Sukoslava jeti jako měch Nafouknutý: vrazí rychle na ten zbor, Který tropí ale statný spor. 35. Druže a též Vlasty pobočnice,pobočnice Provozují udatnou svou vůli, Dokazují, že jsou statné bojovnice, Vévodkyně téhož roztne v půli, Tomu vyrazí ven rázem duši, Lítají zde hlavy, a tam uši, Provádí tak zůřivosti hněvy; Radují se spaté děvy. 285 36. Sukoslav, an v tomto matném shoně Ztratil větrného koně, Nemoh z místa pro své břicho pádit, Bylo mu tak, jako ryběrybě, kde je sucho: Dostížený od děv ztratil mečem ucho. Slyšeti jej bylo pro něj řádit, Praví: Nastojte„Nastojte, strach, běda, kruté licho! Raději bych ztratil slovútné své břicho.“ 37. Pádí druzí, jako hejno ovec, Když v něj sápe vlk neb nedvěd dravý, Neb co brav srn, když v něj střelí lovec, Utíká dav tento přelekavý Bez ústání stále v strachu, hrůze, Když již životem jest ubezpečen, Jakby pazoury měl býti sečen: Takto k duhu šlo též této luze. 38. Mnozí padli v zájem. Sličná Květka Ochráňkyni do náručí letí, Plesají tu obě ve obětiobjetí: Vypravuje, jaká milostná ji pletka S kněžcem Pražským přivedla zde do známosti, Že vždy mluvil o milosti, Však že poznává teď, že jest zrádce, Že sem vyslal jistě tyto krádce. 39. Však že neušli zde svému trestu, Že jí díky za ochranu skládá. Vévodkyně bojovnice žádá, Aby převazaly raněné, a cestu Nastoupily k hradu; sama se zas vracívrací, Pomoci-li které bude zachovací Třeba: jitří se tu nad domnělou zrádou, Překážky že muži sami k míru kladou. 286 40. Statná Vlasto! došlas slávy zlatostkvělé! Ale jaký osud na tě nečeká? Blíží se sem panoš, an žít nechce déle, Tvých se hromoblesků neleká! Vede ho sem žalost bezděká. K potýkání volá této směle: „Potýkat poď, krutá bojovnice, Ouraz určen jest ti od sudice.“ 41. Praví Vlasta: „Vyjev, zatemnělý reku, Kdo jsi? a též jaký tě sem vede směr? Co tě vábí k záhubnému vzteku? Nejsem některá z těch slabých dcer, Co chceš získat tu tím potýkáním. Hledáš pomsty, čili svého bezživotí? Myslíš, že se tobě neubráním? Můj meč jistě tu tvou zpupnost skrotí.“ 42. Odpoví rek: „Co zde vedeš za výmluvy, Právě v době, kde tě k půtce zůvi? Jakého je třeba k boji dvorství? Dost jest na tom, žijem ve odporství; Na jmenu nic v bitvě nezáleží, Jestli neznámé či příliš jasné. Onen slabý bude, koho jméno zhasne. Nuže k zbrani! doba rychle běží.“ 43. Počala se půtka. Vlasta znamená, Že se panoš slabě jenom brání, Že se před výrazem jejím neochrání: Stydne její mysl plamenná. S třesením rek opakuje rázy; Kněžna sráží vpády zkázy, Nechce zvítěziti v nestejnosti, Praví posléz k reku v horlivosti: 287 44. „Jaké vlnobití mysli tebou kácí, Vlastního že hledáš bezživotí? Což tvou hrdost rozum neukrotí? Zoufalost zdaž tebou nepotácí? Neb tě kalokrevnost v půtku strká? Jaká osudu tíž na tě hrká? Snad jest možné odstraniti zlobu? Zanech půtky, jevíš k zkáze mdlobu!“ 45. Odpůrce dí: „Blíží se teď doba, Kde se ukojit má osudova zloba; Jen se udatně braň! zvítězí má ruka; Nenazívej jen mne slabým. Ty mne nepřemůžeš, já tě zabím.“ Šeptá k sobě: „Jaká tlačí mne tíž, muka.“ Jeví ve souboji nyní zběhlost, Zmizela tu jeho ducha zkřehlost! 46. Nad změnou se rekyně ta leká, Obává se želu ve předcitu, Ráda by zde nějakého svitu Vyzvěděla; bránivši se čeká Výchoz tmavý; rádaby tu reku Zachránila život; zdá se ve obleku Neznámý jí, i též podlé hlasu. Chrání si tu oba život ve zápasu. 47. Tu se rek zdá krutě hnáti po ní; Ve bránění poranění rázné Dotklo se jej, tak že meč mu vázne V těle, a on s komoně se kloní Na zem. Vidí téci vládkyně krev hojně, Tluče jí tu srdce nepokojně, Cítí, jak ji svírá smutek, hoře, Skáče rychle ku pomoci s oře. 288 48. Přilbici mu rychle odepíná, V křiknoucVzkřiknouc: „Běda, Přemil!“ ruce spíná, „On jest mrtev! jaký osud lichý Tlačí ke zemi mne, který neunesu! Strachem trnu, celičká se třesu. Nehýbá se, bude věčně tichý: Snad jest pomoc!“ Rychle reka svláčí, Váže rány, rek již nekrvácí. 49. Jak se dělo, že jej potkal úraz milnymilný? Přišel důznam pro něj nenáchylný, Že jej kněžna ouskoky jen mámí, Že jest její sňátek se knížetem známý. Radili mu mnozí, aby nešlechetné Zrady nesnes, aby činy ošemetné Trestal; že jest u všech Čechů Pouze ve posměchu. 50. Tenkrát pravil k sobě: „To tvé nakládání Bouří srdce; jestli vinou bylo plání: Proč jsi rozžala jej více přípovědí? Bohové tu na mé srdce hledí, Vidí, že se odříci chci sňátku, Když se vlnobití vlasti upokojí. Přeji, ať se se knížetem spojí; Jen ať učiní se konec zmatku.“ 51. Jinou dobou pravil: „Co jest živobytí, Když má vězet stále v vlnobití? Když se vleče v strasti bez útěchy? Nebolí nic více nad posměchy! Uráží mne všecko, příroda i lidé, Nenajdu tě v světě, blahý klide! Rozdrtěno jest mé všecko blahožití, Ošklivuje se mi vlastní živobytí.“ 289 52. Podával se celý tížicímu smutku, „Ujednocen,“ praví, „jsem již u úsudku, Potrestám předc nějak ouskočnici, Bodnout to má libou ukrutnici, Když mne ve souboji zabitého zhlídné. Bude pomstění to sice bídné; Ale kterak déle snášet lásky muky? Aspoň od její tak zajdu ruky!“ 53. Takto hořem tento panoš kles. Nyní kněžna skormoucená bolem Schne, a vadne u něj pod plápolem, Zdá sese, že dech. Srdce její jeví ples; Ke rtům jeho propůjčuje ust a ucha. Jaká radost! když v něm shledá ducha! „Ží jen! pro tě tluče srdce věrné!“ volá, „Sice zoufalosti neodolá:“neodolá!“ 54. Přišedv Přemil panoš drobet zase k sobě: Na milenku pohlíd litostivě, Pravě: „Proč mne voláš nazpět v smrti dobědobě, Ty i v vykročení jednáš semnou křivě; Vytrhnutý hylbyl jsem ze zážehu, Se srdce se kámen mého svalil; Zpět mne voláš k obtížnému běhu. Chceš snad, bych si mžitky vykročení zkalil?“ 55. „Co ti více po umdleném nešťastníku, Jemuž jsi ty k srdci sama vedla dýku? Odpouštím ti všecko: doba prchá valem; Rozpojení zajisté nás smíří. Ukoj vlasť jen, jenž se ještě víří: Na věky se rozejdeme v malém Okamžení; srdce mé jest zpráhlé, Utěchou jest vykročení náhle!“ 290 56. Odvece tu Vlasta;Vlasta: „Choti drahocenný, Osud rozpojil nás milný! Nebyl směr můj k tobě nikdý nenáchylný, Život můj byl tobě posvěcený; Tys byl srdce mého zlato-skvělý sen, Byls z všech reků v srdci nejvejš ctěn: Chmouru budu vidět v světě celém, Bez tebe též zajdu smutná želem.“ 57. „Doufej! Trvej ještě u náděje; Sudička snad ještě nedopředla Života nit!“ Přemilostně na něj zhledla: Okřál, jako když se balšán v ránu leje. Jí se zdají rány nebezpečné; MníMní, že přijde brzy rozloučení věčné. Pochybnost jí tato srdce svírá; Ač se ten rek předce drobet zbírá. 58. Praví panoš: „Děvo lepocitná! Ta tvá pomoc mého ducha sílí; Ač jej udržet zde ještě pílí. Pomoc k životu jest již již nenabytná. Jeviš outlou duši ke přátelství, Jiné břímě ukladá ti velitelství. Polituj mne! zavedlo mne hoře; Mnil jsem, že mi zašla v světě čáky zoře!“ 59. Vlasta, která želem nechtěla víc rány Rozjížeti, pomoc nese reku; Klade do ran jeho mocnost léku; Jeví ve krátkosti z srdce schrány Vnitřní plání, a že zasnoubení Pro něj opovrhla se knížetem; Že se dělo všecko bludu změtem. Zřít je u ní slzy zkormoucení. 291 60. Na koně chce svého reka vložit, S ním se pustiti chce ke Děvínu; Praví k sobě: „Kterak si tam hoře množit? Kterak plápol žhavý ukrýt v klínu? Ten jest jenom nelítosti byt, Zakázán tam každý lásky cit. Kterak býti děvám ke posměchu? Zde se pomoc žádá ve pospěchu!“ 61. Dlouho v mysli její se tak zmítá Oučel lásky, hrdosti a panování, Dlouho trvá v matném kolotání, Vítězství až posléz láska vítá: Sama chce jej na hradu tu léčit, By se mohla u vší snáze ubezpečit, Říci chce, že raněnému reku Slušno přispět, podat leku. 62. Hned když dlela ještě na rozpacích, Blížili se k ní dva panošové, Kteří měli orla na svých znacích, Ve postavách statní jako lvové, Volali tu děvu do souboje; Ale ona cítíc v srdci nepokoje, Ponejprv zpět ke ležení spěchá, Kořist vnadnou na starost jim nechá. 63. Jako hladový vlk z stáda kořist nesa, Od střelce když dojde poranění, Nerad pustiv loupež, dopídit se lesa Dychtí, hledí života jen obhájení, Ač v něm msta vře, strach mu válčit nedá: Takto Vlasta poraněna lásky šípem Ponejprv se leká před oštipemoštipem, Ve outěku nectné spomožení hledá. 292 64. Vracuje se na hrad proměněná; Nekráčí víc hrdosmělým krokem, Nepřehlíží řady bystrým okem, Hledí celá v sobě pohřížena; Zpěvy hlučné znějí smělé kněžně O vítězné duši statečnosti: Všecko slyší nevrle a zběžně, Žádá dopídit se samotnosti. 65. Opovrhla dívek vyražení, Urážkou jí byly jejich plesy, Netěšilo ji nic pod nebesy: Nářek jí nes jenom utěšení. Cítí v srdci plápol žírající, V prsech osten hoře svírající, Vytrženost v oblíčeji jeví, Co má předevzíti v kolotáníkolotání, neví. 66. Tma se přiblížila. Dlouho v noci Nepodřímla; její sen byl děsení, Samé divoké jen měla vidění, Zdálo se jí o svém choti, o nemoci. „Ach on umřel!“ sama k sobě praví, „Ach, vy nejste snové lhaví, Zachází tu panoš nejstatnější, Ze všech milovníků nejvěrnější.“ 67. „Kdo tě zabil? milovnice snáhou, Ana kráčí nelitostnou dráhou, Ta tě urazila duší hrdou. Kde jsi mého příští věrný druhu? Tys mně život chránil v nuzném tuhu! Lásku tvou jsem zapudila myslí tvrdou. Co mi v světě pozůstává za podporu? Jaké svazky, když zde ztratím skvělost vzorů?vzorů?“ 293 68. „Musím za tebou! Co druhé bojovnice Řeknou, slyšíc o všem zprávy; Mluvit budou: Dcera slávy Naše hrdotvrdá poručnice Dá se láskou podmanit, co slabá děva, Její zákon přísný jest jen pleva; S námi nemívala ustrnutí: Teď ji trescí osudové krutí.“ 69. „Ach co všecka vítězství mi prozpívají? Jakou rozkoš sláva, vyvýšenost Srdci zvášněnému podávají? Milejší jest v lásce podrobenost: Podrobenost? svobod milovnice, Po prvníkrát její lahodění chválí. O jak vášeň srdce memé teď šálí! Jsem to hrdá Amazonek náměstnice?“ 70. „Ale což jen samým mužům sluší Navštiviti milenky své přemilostné? Nesmíme snad následovat reky ctnostné? Těšit v smrti muže, snad řád ruší? Srdce mé bol hořký tuší. Uzřím doby reka přežalostné. Umru jistě na prsou mu bolem: Touto vášní svět mi zde jde kolem!“ 71. Jako když se někomu zdá, že se topí, Brzy ve ouzkosti utonuje, Brzy v unavení břehu dosahuje, A když se jej radostně již chopí, Trhá se s ním, neb mu ustupuje, A neb se mu skála v cestu klopí: Takto Vlastu zámyslové matou, Uvozuje myslí láskou jatou. 294 72. Posléz uzavřela odebrat se z hradu, Zanechati na čas vlády Pětisile, Určíti jí, aby neválčila, radu, Pozůstat vše mělo na omyle; Vyjíti chce jako samodružka, Žádná nemá nasledovati jí služka, Vyjevit chce, že se v brzku vrátí. Často osud směrem, co vzduch listím, klátí. 295 Zpěv čtrnáctý.
1. Množství bouří, jenž se v světě dály, svědčí, Že tak snadný ouřad není země řízení; Ale že jest těžkost mnohem větší, Spravovati krásné stvoření. Dotvrzují každodenní rozbrojové, Stěžují si na ženy i mudrcové, Že jim jedné nelze přivest k poslušenství, Že jim vězí sami v podrobenství. 2. Nyní chopila se uzdy velitelství Pětisila, Amazonek náměstnice. Kojí proti mužům věčné nepřátelství Pro vládnutí, upevnit chce ředitelství Ženám: naplňuje bojovnice Duchem války, dává plukovnice Povolati do vojenské rady. Pospolu jsou zvýbornělé řady. 3. „Statné Dívky!“ praví, „uzdu zprávy Vlasta do mých rukou popustila: Což myslítemyslíte, dobudem-li slávy? Zda-li tato kněžna sama zvítězila? Vojsko chrabré mocí,mocí svou, a sílou vlastní Vítězení se jen vydobývá, Žádný vůdce slabým neprospívá, U udatných jsou jen výchozové šťastní.“ 296 4. „Nechci řečit proti naší velkekněžněvelekněžně, Známé jsou nám její stkvělé činy; Ale připomenout musím předce stěžně, Hovila že příliš mužům bez příčiny. Na vlídnosti ústavy své bytné Zakládala, na ní nejistou svou vládu: Kdežto měla následovat starozitnéstarožitné Přísných, širovládných Amazonek řádu.“ 5. „Zbytečně teď krev zas naše teče: Uvrhla bych byla muže do poroby, Že by nevyvázli ze otrocké zloby, Nebyliby v stavu uchopit se meče. Následky teď zříme ve ovoci, Pozůstávali již muži v naši moci; A teď musíme je z novu;novu Namaháním uváděti do okovů.“ 6. „Panovat má naše pokolení, Zplozeno jest pro žežlo a zprávy. Která necítí z vás žížně k vládaření? Která neznamená v sobě tísně slávy? Muži o nás řečí, že jsme marné: Kdo tak nazve po cti pudy ušlechtilé? Kterak bez nich vyvest činy podařilé? Kterak předevzíti podniknutí parné?!“ 7. „Panství děliti se nedá v spolek soků. Jaká jest jen vláda bez otroků? Někdo upadnout z nás musí v podrobenství: Která by z vás byla ráda otrokyní? Ztratímeli nyní vrchnostenství: Žena na vše časy zadětiní, Na budoucnost poutami jí ducha sklíčí. Kterak otrocká se mysl platně spíčí?“ 297 8. „Půtka rozhodne zde příští osud žen, Určí porobu, neb věčnou naši volnost: Kdoby neválčil rád pro pospolnost? Vlastní radč ať s námi zajde Český peň, Nežbychom zas měly žíti ve otroctví! Lehce udatným jest jej se zbavit. Trpět nebudeme vlády soctví, Potomkyně budou naši stkvělost slavit.“ 9. „Jestli potomstvo má dědit naši přednost: Založiti musíme ji na zákony; Nesmí popřána být mužům žádná vzhlednost, Uvyknout hned z mládi musí na poklony. Utlačit-li muže poroby má rána: V krvi ať jsou práva naše psána; Ty jen ztvrdí vlády naší pevnost: Zahubí nás každá s nimi levnost.levnost.“ 10. „K čemu dlíme zde tak ve zahálce, Jako v nějaké tak kolotavekolotavé pitvě? Prodlíváním neurčíme konec válce. Připravme se raděj k přeosudné bitvě, Ní jen dobudeme zprávy širovládné, Bez úsilí nezískáme slávy žádné: K půtce osud ošťastněný sám nás volá: Kdo z nás po vítězství neplápolá?“ 11. Skončila řeč. Zní hned hláhol ke pochvale, Všecko v rozhorlení sahá k jilci. Nejsou bohové jim více milci: O získání slávy jsouť teď dbalé; Horlivost jest jejich nápodobná sopce: V půtce, v oslavení zří jen ceny, Uvesti chtí amazonské obce. O jak náchylné jsou k změnám ženy! 298 12. Mnohá mluva proti Vlastě ženy jímá; Za vinu jí předhazuje neoučinnost, Že teď jenom na oslavě dřímá, Že teď jeví zcela nehrdinnost. Pětisila jest teď duší hradu, Pro přísnost jen ona schopna ke ouřadu. Přetěžkého děvic ředitelství, Jí že přináleží velitelství. 13. Mnohé vyzvědačné poklepačky Vedou o vládkyni tajné šepty, Za pravdivost roztrusují blepty: Zvoní se tu mnoho které povídačky, Že vždyvždy, jak se ukázalo hejno hvězdhvězd, S milencem svým držívala sjezd, Že jest teď to její žití osamělé Ženám podezřelé. 14. Promluvila přítelkyně Budislava: „Co je slyšet proti kněžně za úrážkyurážky? Kdy vás bez prospěchu vedla do porážky? Která předčila z vás nad ní hlava? Oučel směru jistě zdlouha zraje, Kdo chce stále bitvy, štěstím příliš hraje; Pojednou-li nezhraní se střídnástřída? Potom za patami chvátá bída.“ 15. „Často vroucnost rozvášněná mate, Často nasleduje na přepaté Kvasy pouhá horlitelů zhouba: Ať ta vaše udatnosti chlouba Nepřijde všem ženám příliš draze! Ať zpět nevoláte kněžny ve ouraze! Ana v uzdě drží štěstininy koně. Zřím, že bez ní zajdem ve ouhoně.“ 299 16. Dí tu VatkaVadka: „Též se jiné o vítězství Postaraly při skrovnější síle. Půtky žádám; neb se odporníků peství Dobrým nezapudí. Použit se chvíle Musí; Ke zničení mužů zvou nás doby. Vůdkyni ctím, která velí boje, A ne která dlít chce u pokoje, A tak uvrhne nás do poroby.“ 17. Hravka praví: „Ustanovme práva, Dívčicím ať patří země zpráva, Nad hrdlem vládne manželovým žena; Ať zbroj beře ženstvo jenom na ramena. Narozenci ať jest do projití roka Uťat, a ta děvě prs, a chlapci palec Pravý, ať jest zbaven taky téhož oka, Aby neškodil nám jako zbraně znalec.“ 18. „Dívčici buď volno, zvolit sobě chotě, Jí též volno, zapudit jej každou chvíli; Ať jest umořen muž na robotě, Utahán ať pracnými též díly: Spoura neujde ať bez ouhony.“ Sotva domluvila, všecko volá: „Berem navržení za zákony! Teď nám nižádný zbor neodolá!“ 19. Po ní Stratka do mluvy se dala, Která nevrazilanevražila na Přibrala; Povrh její láskou někdy: teď mstu nesla, Usiluje, aby jeho hlava klesla. Popaden byl ve poslední půtce. Praví: „Jak pak dlouho ouhlavního škůdce Po Děvíně zanecháme hrdě chodit? Necháme ho odbůjnictví nové plodit?“ 300 20. „Potýkáme přesměle a horce. A kdy vynikneme nad odporce: Ukazujem místo pomsty šlechtu. V klínu hradu máme bouře tvorce, Popudil ten Čechy pod praporce, Ten si váží velké mysle jako věchtu. Přibral má ten panoš klamný jmeno; Ať jest jeho zrádství jednou dopředeno!“ 21. „Trestejme ho, jako vlády zrádce; Nedrží nic v klamech na přísahu, Protrhnout ji radil, pohnul muže k tahu: Čiňme s křivopřísežníkem krátce! Ve klamech ať ještě neoblisí, Ať nám nepodkopá náš hrad klamy.“ Pohnula řeč tato děvčatami; Všecko volá: „Ať rek lstivý visí!“ 22. Nevím, jak se chytráku ti zvede – Přivedený k oběšení stojíš – Zdali kdo kde na pomoc ti jede? Žádný. Jakou nadějí se kojíš? Ani nemáš meče Bruncvikova, Ani pohotovu jeho lvíka; Není možna sednouti si na šemíka: Ke tvé straně není slyšet ani slova. 23. Žádný z bohů, žádná bohyně Nevzali si tebe pod ochranu. Vzdálí odtuď jest tvá Šárka, rekyně; Viděti jest jenom jednu pannu, Sestru Květku, že má o tě péči: Zajíká se, nemůže ni mluvit bolem, Kvílí, hlava jí jde kolem. Neleká se panoš, když jen přišel k řeči. 301 24. „Sejít mám, dí, bojovnice osloněné, Váš to vládomocný zákon káže, Citnost má mne na osud váš váže; Dovolte, bych v době prodloužené Vyjevit moh vaší slávy výši, Tu svou čistou neznámou vám citnost: Že vám připatřila všecka moje bytnost; Potom chci rád přijmout smrti číši.“ 25. „Slyšte, bojovnice sličné jako zoře! Co vám věštím duchem zjevím při odchodu. Muži válčí pouze pro nehodu Vlastní, pro své dojít chtící hoře. Dokázaly jste v té svaté půtce, Že vám možno zničit naše schopné vůdce; A co vzniky vaše vykonat jsou v stavu, K vládnutí že příroda vám dala hlavu.“ 26. „Potýkaly jste, co pro své plody lvice, Nakloněné měly jste vždy bohy; Vaše sláva vynáší se přes hranice V cizí kraje, právě do oblohy: Propůjčí i cizí vaší slávě sluch, Obdivovav naši statnou smělost, Víc však vaši velkomyslnosti stkvělost; Kouzlí svět váš ušlechtilý duch.“ 27. „Šeredné jest plémě ukrutenství; Zhoubu vlastní nosí ve svém klínu, Nad ním roznítí se člověčenství, Budí též i slabé mysle k udatenství. Kdož jest ve osloně poškvrny té špínu Vymazati v stavu? Velké činy v stínu Pro ni pozůstanou; každý mysli líté Nenávidí: zdali ostane co skryté?„skryté?“ 302 28. „Převýšujete i muže ve vzdělání“vzdělání, Ducha jejich ještě tíží šerá temnost: U vás kmytá se již mravu čilá jemnost, V umění též blahé vynikánívynikání, Pro vzdělanost připatří vám vlády veslo; Vaše krátké vládnutí již neslo Vlasti velemilé blahodějné květy: Co se očekávati dá ještě lety?“ 29. „Tato vaše velevnadná lepost Kouzlí v prsa naše blahou slepost, Přítomnost co některé ctné božky. Velebíme vás co příchod světlonošky. Tato čacká krása v srdcích naších vládne! Plodí touhu; na nás vede: a ne žádné Pudy k zhoubě, k krve prolívání; Ale milostné to po vás plání!“ 30. „Což neznáte žádných lásky pudů? Nezbudili nikdý jitřenky vás svity Ke vzdychání, k milostnému trudu? Co zde řečím? Vás jen řídí slávy city; Ó blaženost neprosíte Lady, Nespatřené ostanou nám vaše vnady. Dá se sláva se milostí spojit: Hleďte s pohlavím se naším upokojit.“ 31. „Držíte mne za původa téhož tahu, Jehož kůjce Bodrák tvrdě odpočívá Na bojišti, blaha směru nepožívá. Kdybych byl i dodal také k němu zvahu, Nebyloby mne sem vedlo vlády soctví, Ani přivesti vás do otroctví, Nepřipatřím mezi krutce ženstva; Vede se to všecko ze vlastenstva.“ 303 32. „Strasti vlastenců všech srdce hryzou; Bojí se, by neupadli v mocnost cizou. Nestává se to sic z nedůvěry: Že by neudatné byly vlasti dcery; Ale považte i samy, děvy božné, Kterak schodek bitev dosaditi možné? Samým vítězstvím se udoláte: A tak sebe i vlast pochováte!“ 33. „Všickni národové znajíc ženstva ceny, Zastali je rádi svými prsy, Zašli v půtkách pro ně, pro své trsy; Brzo se však obnovili vlasti kmeny; Nesvolili, aby ženy vedly zbroje. Však tam, kde i statně ženstvo vede boje, Vlasť se kloní k svému uhasnutí; Nesídlí tam nových jetví vyvinutí.“ 34. „Odpočívejte teď na vítězných Ratolestech plných zlatorůžné slávy! Uchopte se v domácnosti uzdy zprávy. Nedlete dél krutě ve železných Zbraních: veďte v lůnu blaha žezla! Muži nežádají více vlády – Naděje je k zvítězení svezla – Podržte jen blahonosné řády.“ 35. „Jevily jste veliko-myslné činy, V šlechtě předcházevše české syny; Ve vítězstvích řídila vás ukojenost, Vyňala se sličná ženství přirozenost. Nyní chcete poškvrniti ruce vraždou; Ale zákon války křivdu každou Nelitostně odporcům svým splácí: Ať vlasť teprv krutě nekrvácí!“ 304 36. „Pojednou-li nemůže též, děvy statné, Některá z vás do zajetí upadnouti? Často mocní hrdinové v době matné Osamotní; jest jim zahynouti Neprospěšně. Ať se muži na odplatné Právo nestahují, ať též uvrhnouti Nechtí jatých ke pohromě stejné! Neopovrhnou též šlechty blahodějné?“ 37. „Přitom, kdo se bude děsit vězně, Jehož ruce upaté jsou nelíbezně, Jehož výchoz věže, hradby stráží? Kdo se tu co kouti opováží, Kde co klásti za nesnáze, za mrzutost? K čemu volit za prostředky krutost? Budou rychle krajiny ji věstit: Snad se i vám potom nebude dél štěstit.“ 38. „Nechci připomenout, že to páže nahé Zastávalo mnohé utlačené děvy, Že jim zachránilo vnady, žití drahé, Ukrotilo mnohé zhoubné hněvy! Kázala to povinnosti doba. Snážil jsem se, aby války zloba Umírnila nelidského vzteku; Snad i ke vlídnosti vedla více reků.“ 39. „O vy stkvělé udatnosti dcery! Mne k vám vlastenské sem vedli směry, A též vaše lepocitná vnada; Suďte znova, jestli tato vada Zasluhuje trestu bezživotí? Jestli tyto city hněv váš neukrotí: Vězte, že zde zachází váš vroucí přítel, Který proti mužům jednal co žen mstitel.“ 305 40. Domluvil rek; stál zde bez nádhery, Jeho páždí mužné bylo polonahé, Blednul pro své živobytí drahé, Trápily ho předce nedůvěry: Stál tak ve mužnosti sličné, stkvělé. Líbilo se děvám přednešení smělé, Jeho postava i mluva, obě Pomáhaly krotiti hněv v nuzné době. 41. Obdivují všeckny jeho ducha čilost, Křičí větší částka: „Ať má milost! Ať rek žije!“ veselý hlas zvučí: Praví se, že i též vevodkyně Volala ta slova v zmatenině. Sestra bratru padá do náručí: Srdečné to bylo obejmutí. Odvod jeho do vězení ji zas smutí. 42. Slunce bylo ještě nevysoko, Velitelky jeví bouři oko, Volá: „Připravme se k půtce, Ať jest podmaněný Čechů mocný vůdce! Hned jak bojovnice k posilnění jídla Použijí, povedem svá křídla Bez protahu rychle k zvítězení: Zajdou muži v náhlem překvapení.“ 43. Plesá mnohá plukovnice nad rozkazem. Svatava zde jenom odpor vede, Praví: „Třes se kněžno před ourazem, Sudice dnes sotva štěstí přede. Co tu počnem, nehoda-li se ti udá? Není počet odporců nám známý; Žížeň po cti tebe jenom mámí; Bude porážka to rudá.“ 306 44. „Neprozřetedlně jest na náspy jich vrazit, Když je nelze na prach zkazit. Čekej ráděj bitvou do návratu Kněžny.“ Ta dí: „K čemu vězet ve záchvatu? Bez ní nenajdem snad cesty ke prospěchu? Co jestli se nikdý nenavrátí? – Při ztrátě nám poslouží hrad za útěchu, A tak odporci nás nezachvátí.“ 45. „Vidím mnohé po půtce jen práhnout, Do ní dychtěly již dávno táhnout. Zvítězíme pouhým udatenstvím, Pohrdejme klamu oučastenstvím. Můj pluk mužů střed sám ztříská; A tak naše vojsko slávy získá, Že jsme přemohly je statností, ne klamy, A že bez ní hodláme i válčit samy.“ 46. „Přitom o sňátku se kněžny pověst trousí, Mohla by se ním dát lehce uchlácholit; Pročež nelze nežli bitvu volit!“ „Bitva!“ se tu volá. Tu si zuby brousí Vadka proti čilé VladislavěVladislavě, Obhájkyni nalezá sic v Budislavě, Však nic nespomáhá její zastávání, Určilo se předce potýkání. 47. Již žen davy postupují vázněvážně, směle, Nesouc luky hlučné, dřevce sáho-dlouhé; Jejich brní, lebky třpytí se tu skvěle, Jak by byly zlato, stříbro pouhé; Komoňové pod děvami skáčí. Velitelka za vteré se vojsko páčí, Myslí na porážky, na oslavu; Svatava však pouze na opravu. 307 48. Muže děsí tato náhlá kvapnost. Spoléhá se děvstvo na nejapnost Mužstva; však se ono statně brání. Velitelka statné davy shání; Budislava s Květkou vede sem ve pluky; Přeudatné Stratky chrabré zbory Vyprázdňují touly, znějí jejich luky. Muže brání pevnost kolmé hory. 49. Jako příval, když se jeho toku Hráze kladou, přibývá když moku, Zdmutím drtí odpor valný, Valí s sebou hráze skalní: Tak dav, hluky postupují; žádné hradby Nedrží jich proudy. Války mlatby Počínají; muži ustupují zpět: Proražen jest mužstva střed. 50. Jako času bouřek, když dva vstříční mraky Potkají se, a do sebe vrazí, Hučí obor, leje se tok, nivy kazí, Vír se točí, všecko trne pod oblaky: Tak se proti sobě kněz a Vládka blíží – Válčí; zbraň se blýská, lítě kříží; Ale síla vládykova hyne, Z ran se mu krev již již line. 51. Hned jak Nezamysl spatřil, kterak hrozí Nebezpečnost svému vznešenému otci, Chvátá s družinou mu ku pomoci: – S ní se také k němu prolomozíprolomozí, Osvobodil otce; ale druže řídne, Vůdkyně s ním válčí. To když Květka zhlídne, K rekyni té pádí letem, Praví: „Lvíce neválčivá se vížletem.“ 308 52. „Popusť mně boj s mládkem.“ Svolí vévodkyně. Volá kněžec: „Božská ochránkyně Odpusť! Unos tvůj jsem nenařídil; Bez viny jsem.“ Ona kopí meče Vedlé něho, přitom vece: „Zrádce: Pomocník tvůj by se nedopídil O mně bez tvé zrady.“ A vtom jinám táhne. Kněžec nevinu svou dokázati práhne. 53. Velitelka Kolostoje, Halislava PoraňivšiPoranivši táhne na Rozhoně, Hlavama se sejdou jejich koně, Vrávorá již Kouřímská ctná hlava; Však se dává rychle do outěku, Kněžna za ním letí v vzteku. Všecko se má za ním k prchu, Pádíc ke květnému vrchu. 54. Teprv povstala tu v mužstvu chumelice: Množství prchlých bere s sebou řady, V patách jsou jim stále bojovnice, Ve ležení nachazivišenachazivše sklady. Všecko, rek i vojín, dobrodruzi v směsu Pádí v háje ze bojiště; Děvy výskají již v bodrém plesu, Nepopřávše mužům nikde outočiště. 55. V tom tu přichází sem na divadlo Státný Kasal s udatnými druhy. Zbírá zbytky, uvrhna se v luhy, Volá: „Slunce ještě nezapadlo, Konati má ještě dlouhé hony: Lze jest vytrhnout se ze ouhony. Zbuďte mužskou mysl, srazujte se v davy, Vynaložte péči pro opravy.“ 309 56. Hluknou pluky, táhnou jako skvělé řeky, Na zad děvám přijít dychtí oklikami; Táhnou tíše, není slyšet jeky. Budislava znamená ty klamy, Rychle s Květkou chvátá ke Svatavě. Ta tu vidí zkázu nenabytou, Oznámit ji dává děvic hlavě, Aby přispěla jim sílou znamenitou. 57. Tyto rekyně tři sráží honem hluky, Budislava skrytě v zadu s davem stojí, Vedou sem též Vadka, Sošna pluky, Jenž se nad přemnožstvím nepokojí; Velitelka pomoci jen neposílá, Bázlivkyň jen nestatečných spílá, Že se u ní zase odpor množí, Že však rychle pro ně všeckno vynaloží. 58. Kasal táhne s hejnem vážným krokem, Po pluku se nejprv zlých žen sháně, Vypátrav jej, ostře jako káně Přepadá jej: hynou pod outokem, Nezbývá jim ani uprchnutí; Ke odporu zoufalost je nutí, Zachází zde mnohý státný rek, Množí se tu nad vše vojsko jek. 59. Zabil Kasal Vadku, její pobočnice Zašla Hádka: jsou teď bez řečnice; Zbytek se tu sype na panoše, O něj odráží se skvělé hroty; Tepe je však bez strachoty, Jeví v půtce sílu Smrtonoše, Všecko klesá tak, co stýbla pod ramenem Žence, v tomto jeho vzteku rozhorleném. 310 60. Dále s Hravkou setkal se ten rek – Vrážejí tak časem na se dvě kry skalní; – Počne se tu souboj valný, Který neuvidí nikdý žádný věk! Strachují se o ně jejich zbory, Chtějí sloužiti jim za podpory, A tak vmíšením tím roztrhnutí Odvrátili oboum zahynutí. 61. Svatava zří sem a tam již průval, ztrží, Vidí, že se děvstvo neudrží, Sama Pětisílu nazpět k tahu nutí, Která divy udatenství kutí; Bezděky zpět ku pomoci kráčí, Celé vojsko za svou kořist páčí; Vše jest naplněno duchem vládičiným, Vše potýká zvahem přehrdiným. 62. Pražský kněžec vábený jest sledem Milenky své, její stopa se mu mihá: Takto hvězdář svým dalekohledem Běh své vypátrané hvězdy stíhá, Ji jen nese v mysli, ve zřeteli. Nachází ji obkličenou ve chumeli Půtky. Křičí: „Chraňte této děvy! Má jest to choť!“ Přestali tu hněvy. 63. Nachází ji, že jest poraněná, Že mdlí. Její rány rychle váže, Ze bojiště odnesti ji káže, Pravíc: Ty„Ty „jsijsi sice polapena, Ale budiž na svobodu propuštěnapropuštěna, Na Děvín tě vyprovodí stráže. Mé jen srdce k tobě čistá láska kloní.“ Slze oboum přes líce se roní. 311 64. Množství mužů se zde stále sílí; Děvy dávají se do outěku. Štěstí pro ně, že se slunce chýlí Ke zapadu: snadby zašly chvílí. Volá Kasal: „Chraňte mladistvého věku, Proti válčícím jen jevte plápol vzteku; Hleďte ráděj zájmem ztenčit hejno děv; Ať zde teče skrovně jenom krev.“ 65. Velitelka vidí bitvy ztrátu, Sejít dychtí statně na bojišti; Divy tropí rázy železného klatu; Obkličují ji již oštipišti, Její pobočnice v krvi leží, Okolo ní mrtvole se věží; Darmo Svatava ji ke návratu volá, Dálší potýkání že jest zkáza holá. 66. Uvrhne že v zhoubu její bezživotí Vojsko, jindy že se všecko vynahradí, Že se potřískané osení i zmladí; Darmo její zoufanlivost krotí. Posléz vypudí ji z půtky temnost. Při návratu jeví nepříjemnost; Se zbytky se na hrad beře zpátky, Všude nachází jen nepořádky. 67. Největší však zhoubu kruté ženy Zakusily: zašel celičký ten zbor. Vlasti kvíliž pro ten zloby vzor! Kde vzít pro potomstvo jiné kmeny? Ty jsou ženských svobod pravé chránitelky, Narozené velitelky, Znají proti outiskům se mužů spříčit, V stavu jsou i jejich pejchu sklíčit. 312 68. Škoda, že tak zašel jarobujný peň, Ženy předuševné, nažvané tak zlice! Jejich ztrátu želí mnohá náměstnice: Tyby navrátily mužům pomsty deň! Ale mužstvo tuto dobu zhouby slaví, Jest mu ten den památný a svátek pravý. Že tak zašlo v Čechách mnoho zloby, A že vytrženi byli ze poroby. 69. Zbory mužů jeví vroucí plesy, Přeodaným srdcem reka chválí, Nad něj že zde není pod nebesy, Že tak prospěch získal nenadalý. Sám i k němu kráčí Pražský kníže, Vece: „Tys mně svalil z srdce mého tíže. Odpusť: že jsem slyšel hlasu soků; Lituji teď předešlých svých kroků.“ 70. „Za odměnu obdržet máš statky! Ty jsi zhouby vlasti sprostitelem; Činím tebe nad vším vojskem velitelem. Lehce rozplášíš i dálší zmatky; Schvaluji, žes vlasti, naší matky, Nezarmoutil krutostí v svém tahu stkvělém.“ Panoš knězi vzdává vroucí díky, Slyšeti jest plesat bojovníky. 313 Zpěv patnáctý.
1. K jaké mám vzít outočiště Umce? Mám tě, Kaliope, ku pomoci volat? Čili jinou božku z panenského chlumce? Těžko v nouzi po vás neplápolat! Kterak krotit hrůzonosné hádky, Mířit soctví, vymlouvat též zradu, vzatky? Hleďte svými křejícími vzhledy Ukojiti rozkvašených vašní jedy! 2. V mužském bytu panoš z Hloupětína Hrdoslav, a Ctibor panoš z Holešovic, Pro děvu se vadí jatou u Děvína, Jenž jim připatřit by měla na polovic, Pro Sivošku, děvče lepotvárné, Jehož oči jeví pudy blahodárné, Jehož vnadí vinoucí se vzrůst: To vše nepřestává srdce k lásce bůst. 3. Jestli slavně bylo v vojště Řekům Zápasiti pro výbornost zbraně: Ke cti sloužit musí slovenským i rekům Souboj vesti k vůli běloprsé panně. Tam je lákala jen stkvělost přílbice, Slovútný terč, znamenité kopí: Za podnět zde slouží jará divčícedívčice. Kdo se pro spanilost zbraně neuchopí? 314 4. Vládyka se nerád díval na nevole; Soudruhové chtí je privestpřivest k míru. Dí tu Přelouč: „Proč vězíte ve plápole, Ve roztržkách, ve neškvíru? Ráději se zbavte zhoubné sváru látky, Přepusťte mi vášnivý zdroj hádky! Kladete v ni vymyšlené ceny; Vyhlíží jen jako jiné ženy!“ 5. Na to se tu Ctibor zvedá, Praví: „Ač se dívka dělit nedá, Předc ji nepřepustím za Jíloví doly! Sličnější jsem děvu se drloly Nad ni nezřel; co ji kdy mé oči zhlídly, Její pudy k vzdychání mne vypobídly. Plála též i po mně. Jak se pro ni vadit Nemám? vaz i pro ni vynasadit?“ 6. Odpovídá druh mu: „Já ji chytil, A tak mně teď podlé umluv přináleží. Jestli jsi se v zhledu jejím někdy sytil: Střídat se chci, mnoho vnad v něm leží. Však předc, vzáctný pane z Holešovic, Co rceš? Nechme si ji na polovic. Věz, že se rád rvávám pro dívčice; Přitom se chce mně dnes také do pranice!“ 7. Na to odpůrce se v řeč mu vřítil, An jen očma žárlivostí svítil, Praviv: „Není ona žádná milostnice, Jest to poklad zdárný, přeneviný; Nemá, co živ budu, na ni sáhnout jiný: Zastávána bude od pravice, Od ramena mého; chci ji do ustání Stříci. Nuže, koho bodá mysl k potýkání?“ 315 8. Vytasil v tom meč svůj panoš z Hloupětína, Ujímají se hned téhož druha Blahník, samovládce z Podivína, Stášek z Přelup. Počne půtka z tuha, Neb k nim hlukne Přibík z Dušník, oheň pouhý, O němť jeví starožitný zvěst, Že meč od jedné měl brány k druhé dlouhý, Že ním vlád tak, jak by držel slabou trest. 9. Přistupují k němu ještě braši mnozí, Zástupníci z přeslovútných měst, Rozmnožit chtí svojencům vždy čest, Jejich počet zhoubou odporníkům hrozíhrozí. Zde je vidět Zdenka, Sudomíra, Tlachomila, Sporuslava, Bečkoboje, V znaku nesou chramostejle, nedopýra, Nezavrhujíce medoviny zdroje. 10. Přiráží se ke odporné straně, K ctnému panošovi z Holešovic, K vůli němu a ctné sněhoňádré panně, Pyšák panoš z Dudákovic, Dřevoslav rek z místa, kde tré milostenek Nevytvařuje se bez dřevěnek, Kde i hrdinové nosíc také škorně, Vyšlapují sobě divotvorně. 11. Též jim přidali se ke podpoře Hrdinové neustupní, nepovolní, Jaroš, an nes v štítu stříbrného tchoře, Přelouč krajinu svou polní, Chrabroš, Sudomel a Míroboj: Vyhlíží vše jako vosí roj; Kdyby i se ukojili zápasníci, Neucoufnou jejich společníci. 316 12. Obě strany hádkou oslavy chtí získat. Ti zde radí, by pán z Holešovic Nepřál druhu svému děvy na polovic; Že chtí pro něj odporce své střískat. Oni radí, by rek neprohloupil, Od své děvy neustoupil, Že chtí pro ni vesti půtky. Počínají z obojích stran čilé důtky. 13. Ti těm nadávají nedvědářů, Oni druhým čumdů, česnekářů; Ti těm kolomazníků a kouzelníků; Oni těm zas Poperdorum, kabátníků; Ti těm karabáčníků, omáčkářů; Oni druhým koudelníků, kobylkářů: Ale porouhati po vznešené luze Nelíbí se déle Muze. 14. Do plápolu teprv přišli pro přezdívky, Opomenouc zastávati jaté dívky. Praví Jaroš: „Mohby mnohý vtipný tvar, MnoheMnohé čilé slovo přijít v hluku v zmar: Nadávejte sobě po pořadě, Aneb volte smírce.“ Tu hned ve hromadě Hrdoslava zvolen Bítěz za řečníka: Z druhé strany padli hlasy na Krásníka. 15. Počne řečit Bítěz: „Holešovští braši, Kolikráte vašimi pak městy Šly memé cesty! Znám i dobře pověst vaši! Tam jsem byl, co stkví se ušák v vašémvašem štítu, Kde voláte o přímluvu k Svantovítu, Co jste táhli býka k pastvě na radnici, Co jste odsoudili kozla k šibenici.“ 317 16. „Nebyl jsem sic ještě všudy; Však tam předc, co máte v obětnicobětnici dudy, Tam, co ctíte Perunovi třepky, Bruncvíkova lva kus lebky, Zkrvácenou co máte uzdu po Šemíku, Z Svantovíta bruny kousek náčelníku, Ve lahvici ptačí hlasy, Byl jsem v městě někdy obleženém ďasy.“ 17. Na to mluví Krásník: „Měl bych za urážky Stejnou mírou zase splácet: Můj směr není vaši slávu skácet; Nýbrž vynesti vás nad překážky, By se slavná města neuvedla do potupy. K čemu odkrejvati náhod strupy? Pro jediné horlí velesivé plémě: Jakoby jich neměla víc naše země?“ 18. „K čemu zapotřebí zbraně v pěstech? Podobných jich máte dosti v městech. Nechte tyto nadechnuté zaslepence, Ať si válčí, ať si zlomí vazy; Jen ať vy jste ochráněni před ourazy. Snad jest možna ukojit ty rozhorlence? Nebo není děva pravý ohnivaček. Utichne spor, umlkne kde poštívaček.“ 19. „Nepohrdejte jen se svým živobytím! Co říkáte: dá-li se pře pitím Rozhodnouti? jste v něm oba znalci! – Podstoupí kdo více, toho ať jest panna. Vítěze ať chrání každá strana; Sice odřeknu se jednat se zoufalci!“ Tu hned hovor tichne, mizí vztek, S dychtivostí čeká vejnos každý rek. 318 20. Byli tito znamenití odporníci V přihýbání výborníci. Ctibor pokusil se v závod s cizozemci; Jindy požívával jenom hrnce mléka; Však co zdědil statky, víno jako řeka Do něj teklo; v závod vešel často s Němci. Hrdoslav vznik v pití zdědil po svém otci, Zvýbornělost stromu stkví se ve ovoci. 21. Přijalo se plesně navrhnutí. Těžko bylo hádat, přemůže kdo koho; V obou vězelo pak chvály mnoho, Stejný podnět oba k vítězení nutí. Nesou se sem vína vědra, Oba cítí plamen vedra, Jiskří se jim oči pod plápolem. Podílnci obstoupíliobstoupili je kolem. 22. V tom tu praví Krásník: „Slavní hrdinové! Potřeba jest, než se potýkání nové Počne, ptát se některého ptakopravce, Jestli dnes dal pozor na krkavce? Aneb zvěsta, tenli závod svesti sluší? Rekovskéli řády zápas neporuší? Jestli schválí pro děvčici pitku, By ji vítěz neměl za výčitku.“ 23. Dí tu Dechslav věstec: „Složte nedůvěru! Nekazí cti zápas. Reci od severu Znamenití, plní slávy, Nezavrhli utěšené šťávy! Takto po ní, jako po oslavě, práhli, Ní i opojeni v bitvy táhli: Tropili tam divy udatnosti, A tak došli zlatostkvělé slovútnosti!“ 319 24. „S rozumem-li se ten zápas nesrovnává? K čemu si dát nadělati v kůži děr? Zde se beze škody vyvine sám směr; Žádný o život se neobává. – V okřání dlí. Vidím v očích, ze úsměchu, Kterak v mysli žijete již u prospěchu! Nuže, reci chrabří, hodně přihněte si, Následovat budem také vaše plesy.“ 25. S chloubou zhůru pozdvih Hrdoslav svůj džbán; Byl to vysoký a veleširý stroj, Trudoplašný, širovládný velikán, Vece: „Byl jsi mého utěšení zdroj, Dnes mám vesti pro divčici s tebou boj! Jako jindy líbezni můj chřtán, Ať se propadá v něj ohňoplavý mok, Ať i pukne zlostí nepříznivý sok.“ 26. Na doušek mok vypil. Ctibor snes Potupu tu tíše, praví: „Aspoň dnes, Silný bůžku vína, přijď mi ku pomoci, Ať mne nepřenáhlí v mysli mraky noci, Válčím pro svou děvu, nepřetrhni svazky; Čekej vděčnost, doufej na bandasky, Které denně vínem chci ti obětovat; Nech mne milenku svou vybojovat!“ 27. Když tak vzíval nebe, obruč puk. Pozarazil se tu nad tím hluk. Jedni drží za zázrak to patrný; Druzí křičí, že byl popruh chatrný; Ctibor za božské to drže známě, Zlehka zdvíhá jeho posilněné rámě Číši, častěji si při ní pooddechne: Blažený, kdo osudu vznik uposlechne. 320 28. Sotva Hrdoslav svůj proved statný doušek, Začala mu kotrba jít kolem, Zdálo se mu, že by křepčil s stolem, Jazyk mu tuh, zdál se býti hloušek, Svírali se mu již také zraky, Až se sesypali na něj noční mraky, – Na zem klesnul. Ozívá se hláhol v sudu, Ctibor určen vítězem jest od osudu. 29. Střízlivý rek ještě skáče přes nádobu Vinní. Volá věštec: „Když dnes za ozdobu Bohové tě vyvolili, za vítěze, Přes našinské sláva tvá se vnese meze! Tvá jest děva, odplaty své ve milence Najdeš. Slavme ozdobou jej věnce, Potáhnem tě ve slavícím voze; Budem pítpít, až zajdou hvězdy na obloze.“ 30. Když se to tak dělo ve táboře, Jiné vidět je tu podívání: Ke knížeti žene Přibral oře, Šest s ním věznů jede v palování. Veselí se všecko u shledání. Přemysl sám téhož reka vítá. Plesot plodí správa, kudy lítá; Vojsko jeví všude radování. 31. Sotva u Přemysla složil zprávu, Přijíždí sem baba přeškaredá, Praví: „Kníže mocný! já přicházím k právu. U tebe můj oučel slušnost hledá. Nevede mne k tobě nepřátelství; Soudit se zde musím o manželství. Slíbil mi je Přibral.“ Vše se směje, Při té zprávě sám i kníže křeje. 321 32. Kněz jest nakloněný k Hrozně, žalobnici. Dí ta dále: „Bude snad ti zjevně, Že ten můj choť odsouzen byl k šibenici; A co děvy usoudějí, drží pevně. Vylhal se jim na čas tento šibal. Měla jsem jej v hradu pod svou kázní, Onť mne jako mladistvou choť vroucně líbal: Bála jsem se, že se láskou zblázní.“ 33. „Pravil opravdově hlasem plno medu: Milenko má! velebnost se z hledu Tobě jeví, pouhá usazenost, Přitom líbezný cit převnadného ženství; S tebou žíti držím za blahoslavenství. V rozmazaných lících pro mne utěšenost Nevězí; jsou mladice jen štěbetalky, Prázdné mysli, přitom namlouvalky.“ 34. „Vážím si tě, moudrosti co božky; Cosi vábného mne k tobě táhne; Moudrostí neb předčíš nad panošky Jiné. Jestli srdce sňátku nedosahne: Zajdu želem. Blaho dlí v tvém obejmutí, K celování tebe tvůj mne pohled nutí. Našla jsem též v jeho mluvě zalíbení, Vězela jsem také v opojení.“ 35. „Pravila jsem mu: Reku, jsem již pro tě stará. Odpověděl: Ty jsi ve nejlepší síle, Pokvete vždy ta tvá mysl jará. Pohlednutí na tě jest mně blahá chvíle. Živá moudrost nesestará lety, V podzimku i živobytí vnadí; Kdežto zanese dech větru těla květy; Však tvá stkvělost těla doposavád sladí.“ 322 36. „Řekla jsem mu: Reci, když jste v tuhu, Aneb když jste ve plápoli, Slibujete ženstvu hory doly; Neznáte se brzo na to k dluhu. Praví panoš: Jestli mnozí po té stezce Kráčí: mezi ně mne nepočítej. O dne blaha, ty mně vítej! Zle-li s tebou smejšlím, ať mne Perun tresce!“ 37. „Přisahám ti lásku! Srdce jeho hnutí Cítila jsem; nebo velmi tlouklo. To mne z hradu vyponouklo. Šest mne věznů s sebou vzíti nutí. V noci vykonali jsme to uprchnutí; Oni převlečeni za dívčice. Stíhaly nás mnohé bojovnice; Teď mne ten čin přešeredně smutí.“ 38. „Vyvázli jsme šťastně. Chci, by na svůj statek Odebral se přímo, a tam za manželku Pojal bývalou svou velitelku: Nyní odpírá mi slib i sňátek, Chce, bych žila v jeho hradu, Ptá se, co vše žádám za náhradu. Já jsem prchla pouze pro manželství, To ať splní, neb ať zkusí nepřátelství.“ 39. „On byl u mněmě někdy u podnoží; Nad vězny jsem vedla v hradu veslo. Mní snad, že mé štěstí láskou kleslo? Ale má msta všecko vynaloží, Bych se jemu odsloužila za ouskoky. Jako lovec v stopách činil kroky, Všelijak tu uměl líce strojit, S klamy čipernosti spojit.“ 323 40. Odpoví rek jeden: „K čemu tuto babu Necháme zde množství tropit křiků? Nehodí se k nižádnému vzniku. Dovol, kníže, přibiji ji někde k žlabu, By se mohla ve obloze houpat; Neb svol, bych ji ve Moldavě mohl skoupat. Tropí v světě rekům pouhou zlobu.“ Dí kněz: „Co zde reku říkáš na žalobu?“ 41. Praví Přibral: „Širomocný vládce, Nebyl můj směr nikdý při počátce, Podvest tuto vážnou žalobnici; Skoumat jsem chtěl krasomluvy sílu, Jestli z každičkého věku bez rozdilurozdílu Možná sobě získati ní milovnici. Nechtěl jsem pak její velitelství zničit; Chtěl jsem se jen v krasomluvě cvičit.“ 42. „Mnohý pro volnost vlez do beranní kůže, Mnohý pro ní kozla představoval: Napadlo mi, jestli lásky bůže, Mocný Lel, jenž divy víckrát provozoval, Místo toho chtěl mně býti ke prospěchu? Obrátil jsem k němu vroucích vzdechů, Ten mi vnuk, že jest ta pomoc možná, Že mi prospěje zde chytrost zbožná.“ 43. „Že i často ženy ošklivé co žluvy,žluvy Slyší o kráse své květné mluvy, Že se chytit dají na udici: Počal jsem tak řečit ke babici. Div se tu děl, její vetché oudy Jeví oheň, jako suché troudy! Vidím čáku k vyváznutí; Touha po svobodě ke mluvě mne nutí.“ 324 44. „Posuď z její vlastní řeči, Že jsem sliboval jí jenom lásku, vděčnost; Žádný sňátek: sama přivodí se k léči. Lásku držím, žádám ji i o společnost; Ale nikterak pak o manželství. Má však žíti na mém statku, A to bezevšeho nedostatku, Ve přízni a ve přatelství.“ 45. Praví kníže: „Dosti jest ti vděčen. Hanba rekům mařit síly s babicemi; Vlasť nám rozmoženost káže v zemi. Odvolej hned, sňátek by byl ubezpečen Před nátisky, sic tě pošlu k Vlastě!“ Choť ta, kterou oklamaná čáka hněte, Praví: „Vlezla jsem zde sama v pastě: Muži od mužů vy nebudete.“ 46. Nechme na čas muže. Neškodí se stočit K Lomce, ji jsme zanechali v hradu v Sedle, Jak tam děvu měvší líce přeprobledlé,přeprobledlé Bylo s unešeným hochem zočit. Uloven byl Strachně; ale Lomoslava, Která byla této tvrze hlava, Této dívce jinocha zas chňapla, Naděje tak podnikatelce té sklapla. 47. Vyřizuje Hromka, co má za obsílky, Že se rozbořit má každý menší hrádek, Že se má pluk srazit ze posádek, Jak se vrátí, že tu žádné dýlky Čekat nemá; že hned musí táhnout s zborem. Vádka slibuje vše vyvest v skutek. Vyslankyně táhne k Strachně borem; Tam pak sídlí jenom hnusný smutek. 325 48. Strachna bez milence jest co ryba leklá. Dlouho stojí jako zkamenělá socha, Vyskočí v tom zhůry celá jako vzteklá, Praví: „Jaký život bez mlíčného hocha? Snad jest pryč již předaleko! Bylť to jinoch jenom krev a mléko, Na bradě mu pučelo jen drobet prachu; Pro něj žila jsem jen pořád v strachu.“ 49. „Kdo jest v stavu tento osud snesti!? Vypátrám snad předce loupežnici, Srdce vytrhnu té ouskočnici. Mělo právě mi s ním štěstí kvesti. Za něj dám zas znova kozí hluk, Když mi popřán bude jeho libý zvuk. Přenešťastná, velelichá chvíle! Zmařená jest všecka moje píle.“ 50. „Marně sebrala jsem přeošklivé baby Okolo jen sebe, myslíc aby, Když hoch bude hledět na šeredy, Že mé jemu zdát se budou libé vzhledy! Řekla jsem sic jednou rozkacená: Nevzdášli se, zbor můj tebe zohaví, Nepozná tě žádné pohlaví! Pohledem tvým byla jsem zas ukrocená.“ 51. „Odpusť, nebyl to můj opravdový směr. Snad jsi se dal proto do outěku? Ledacos se řekne arci v vzteku; Jen se ráděj zase zpátky ber. Láska vroucí všude tebe hledá, Ta ti ublížiti nedá. Ty zas budeš roztomílkem mým, Když jen, kde zas vězíš, zvím.“ 326 52. Takto tato kněžna nářek vedla. Dozví se tu, že s ním poselkyně z Sedla Tajně hovořila nejspíš o únosu, A že spustila se v noci po provaze; Skoumaly že stráže hnutou rosu, Stopa že jde ve Mokřínském laze. Všecko sedat musí na komoně: Stíhá je dav, za nimi se honě. 53. A to byl rejd, co když luňák nebo káně Lapne líčku ve venkovském dvoře, Nese svůj lup v dravém chřtáně, Křičí hospodyně: Jaké hoře! Vemte hrábla, pometla a vídle! Všecko vzhůru jest v tom rozhorleném sídle, Všecko těmi nástroji se zbíhá, Hrozením a láním dravce stíhá: 54. Tak to v patách hemží. To dvé musí vrazit V Sedlo, aby neupadlo ke chňapnutí. Darmo musila se poselkyně plazit: Od vládkyně přišel jinoch k odejmutí. Vlastní si jej; jeho tváře přerozkvětlé Líbí se jí. Kdo jest v stavu vzobrazit Strachny smutek? Jezdí v hradu na pometle, Jeví pomatení v celém světle. 55. Napřed spustila se na milušky, Totiž kočíčí zbor. Tyto tloukla; Že z nich jenom drobet jedna mňoukla, Z oken pádí. Obrací se na své sušky, Držely že špatně hlídky, Zajíti že musí pod obušky; Hrozí, že i spálí neochranné skřítky. Darmo klečí před ní její služky. 327 56. Naposled se pouští na zrcadla, Na hrnce a na bandasky: Všecko trpět musí sprasky! Jaká myšlínka jí ještě nenapadla! Na vratech chce viset pro panice, Aby měly příklad stále milovnice. Když si dělá oko na oprátce, Dí k ní družka: „Miluješ předc zrádce!“ 57. „Považ, že jsi kněžna převelebná, A on že jest padouch předarebná. Proč as svolil ke unosu, ke nevěře? Sám si odemk ke prchnutí dveře? Oběšení jest smrt přehanebná! Najdeš všude takovánské zběře!“ Odpoví tu Strachna: „Před něj kleknu! Neprospějeli to, pak se láskou vzteknu.“ 58. Praví družka: „Chcešli za věrného chotě Předc jej zvolit, tak ti pomoc zjevím. Nenecháme tě žít ve tíhotě, Spomožení u družiny převím. Vypověz boj, potáhneme k její tvrzi; Hocha dobudeme brzy.“ Jasní se vzhled její, chválí navrhnutí: Družky odplatami k tahu nutí. 59. Jako někdy skoro celé Řecko K Troji táhlo jaře pro Helenu, Že si vyvolil ji Páris za milenu: Tak hrad celý Strachny pro spanilé děcko Hlukne hbitě dohromady, Kouzlí všecky jeho sličné vnady; Chtějí kněžně holoubečka získat. Již jest vidět v zbraň je blýskat. 328 60. Vyslala k ní Zvěstku, tato vroucně praví: „Nesu návěští ti od sousedy Širovládné, došly i ji zvědy, Že v tvé tvrzi sídlí její poklad pravý, Jinoch lepotvárný, utěšený, Který jí byl zradně unešený; Žádá ho mít zpátkem, Mní, že nebudeš chtít milostnit se vzatkem.“ 61. „A tak látku míru, látku boje nesu, Ať se nehoníme ve okresu. Vládkyně má od něj neustoupí; Zjednala jej zástupem koz koupí. Nevol spouru, a to k tvému klesu; Kněžna kněžnu o milence neoloupí, Tvoje líce nejsou bez ruměnce, Netřeba se starat o milence.“ 62. Praví na to Sedla panovnice: „KdykyKdyby z celičkých Čech přitáhly sem baby, Z oborů všech sjely se tvé spomocnice Ve své zbraně hrůze, řkouce, aby Vydán byl hoch, neb by jsme se o půvaby Rozdělily: zavrhla bych navrhnice. Nevydám tvé kněžně z mládka ani chlupu; Ponížit se slouží za potupu.“ 63. Smutně řečnice se nazpět beře; Jeví zprávu. Popadá se za kadeře Vnadná kněžna. Zvěstka k tahu troubí, Div se nadýmáním nerozpukne: Ohlas zvuku všecko v tvrzi zvroubí, Vše se rychle v řady hlukne. Do pořadu staví se tu lučišťnice, Za nimi se k tahu strojí kopinnice. 329 64. Ke sto hlavám silný jest ten tem; Plukovnice sama prápor nese, Strachna láskou se tu celá třese; Ta jest samovládce, rozkazuje všem, Poslouchá ji celá její zem. Táhnou vojenínky k Sedlu v plese. Obě vojska pak se uzří v šiku, Tropí jekot, hrůzu křiku. 65. Jedna z bab dí: „Družky ušlechtilé! Což vám není živobytí vaše milé? K čemu nastavit zde choulostného vazu K vůli ssajícímu holobrádku? Mníte, že vyváznem bez ourazu? Ať si naše kněžna skončí sama hádku, Koho se to týče, ať si mysli dodá, Ať se kněžna s odpornicí bodá.“ 66. Schválily hned druhé moudré navrhnutí. Strachnu zoufanlivost do souboje nutí; Boroslava přivolí též ke zápasu. Stará kněžna letí odporkyni vstříc: Obličej jí drápe, teče krev jí z líc; Druhá chůmáče rve z šedivělých vlasů. Žluč jim kypí; vyrvouce se, zpátky skočí, Jedna proti druhé košťaty se bočí. 67. Jako když dva znamenití kohoutové Válčí o své právo na smetišti, Kousají a štípají se, jakby na bojišti Zajít měli, jakoby se o bobkové Věnce rvali, jeden za druhým se honí, Krev se ze hřebene oboum roní, Slepky hledí mile na vítěze Napnutého, druhý sotva leze: 330 68. Tak se držely též zápasnice; Strachují se o ně oučastnice. Přichází v tom Hromka vyslankyně; Vyzvěděvši, proč ty válčí vládykyně, Praví: „Zanechte hned všechněch hádek! Půtku v jmenu Vlasty zapovídám! Velitelkám nepřipatří žadný mládek. Ať jej v spolku vašem víckrát neuhlídám.“ 69. Co ten, jenž den celý válčí do umdlení, Znamenav, že odporci víc neodolá, Nakloněn jest hbitě ke smíření, Plesá, když hlas k udobření volá: Tak se radovala Strachna holá, Tak i její poškrabaná odpornice. Obejmou se, jako věrné důvěrnice; Radost a ples v vojště zaplápolá. 70. Zatím jinoch hledal té své první děvy, Shledal se s tou drahou obhájitelkyní, Přísahají, že se bez ulevy Milovat chtí, sliby sňátku činí; V tom tu Hromka, statná plukovnice, Stíhá dáleji své cesty, Jedouc veleslovútnými městy, ZbíraZbírá děvčí obci spomocnice. 331 Zpěv šestnáctý.
1. Velmi často mysli prozřetedlné cena Uznává se právě v ztrátě, Když nás potká nenadálá krutá změna, Když vězíme po krk v blátě, Vážíme si mnohdykráte Jenom vzdálí výborného jména! Tak tu pohřešily Vlasty nedosáhlé, Díc: „Ta přinesla by spomožení náhle.“ 2. Pětisila sedí na Děvínském skalí, Držíc v rukou hrozenácký hrot, Řečí k sobě: „Jak se obloha mně kalí, Jak se neštěstí též na mne valí. Kde jest vylitý ten pro oslavu pot? Proč jsem opustila ve otčině skot? Neostala raděj nepatrnou? Jak se příční na mne osudové hrnou!“ 3. „Perune, ty běhů našich říditeli, Proč jsi mně dal okusiti slávy zdroje? Popřáv stkvělé chvály na oceli, Do rukou dav hromonosné zbroje, Zvítězení uděliv i nad zástupy, Povýšiv tak na nejvyšší slávy stupen: Vrháš mne teď krutě do potupy!? Necháš zajít mne co v lesích lupen!?“ 332 4. „Ctěná kráčela jsem mezi zbory, Šeptávala často družka k druhé: Hle, zde kráčí, ana drtí mužů vzdory, Podporou jest nám všem v bitvě tuhé. Jiná řekla: Ta jest děva nejstatnější; O kýž možné nastupovat její sledy! Vůkol lahodily mně vždy děvčí zhledy: Tu jsem byla citem nejblahejší.“ 5. „Nyní žiji bolně bez oslavy: Bez ní nelze žíti Pětisile! Darmo mysliti zde na opravy; Nechtí válčit dívky nezmužilé! Měj se dobře, háji! a vše, eoco mi milé Jindy bylo, žite s bohem davy! Kráčet od vás musí děvče smělé, Uráží je tklivě položení celé.“ 6. „Jak jest žití bojovnice smutné! Dokud Štěstěna jí přeje, tu jest stkvělá: Proměníli přízeň, dřevní díla smělá Zapomene každý; jméno neslovútné Pozůstane po ní, pověst oněmělá, Ustydne hned příznivost a vážnost vřelá. Kdo chce záviděti osud vojenínu? Utěchy jen najde ve obydlí stínů.“ 7. „O vy věčné tmy, a ó ty šerá noci, Vy teď srdci mému milá řídla, Přijměte mne, vám zde vězím v moci, Na mé činy krýte temná křídla! Odporné jest vlastní živobytí, Množí se též v mysli vlnobití; Nechci žíti déle, opouští mne sláva, Vysýchá s ní křísící vznik šťáva.“ 333 8. „Proč, ó štěstí, volíš mnohé za miláčky? Na nebezpečné je střežíc dráze, Necháš vyvinout je jako ohniváčky; Ty tam statné vrhneš do nesnáze – Hynou – nic jim neprospívá namahání: Tak i Vlasta požívá tvé stálé přízně! Však též byla v nouzi, prospělo jí setrvání. I chci přečkat kruté ducha tryzně.“ 9. „Kasale, ty oslavy mé nepříteli! Tys mne, co mne osud pooslavil, Dvakrát zvítězení zbavil! Bez tebe by se mé činy věčně stkvěly: Zajít musíš, já tě nenávidím! Buďto klesnu od tvé kruté ruky, Neb tě z světa přetrudného sklidím; Tím jen zajdou bolné mysli muky.“ 10. Vyšle rychle k vývodovi poselkyně S důznamem, že vévodkyně V souboji chce zkusit síly Kasalové, Jenž se drží v vojště za okrasu; By též přišli k půtce hrdin výborové, Že jim volno bude, vstoupit do zápasu; Však že vítěz právo má, si svého soka Pojmout za otroka. 11. Odpoví kněz: „Ač sic nerozhodne Souboj válku, vyřiď, že mám vzory hodné Udatnosti, že jsou k půtce pohotovu; Kasal že zde není; však že vynahradí Jiný jeho místo.“ Kněžnu sic jen vnadí Po odporci pomsta, chce předc státi v slovu, Umíní předc souboj s nimi svesti, Mníc, že vyzíská si slávy ratolesti. 334 12. Praví kníže k hrdinnému družstvu: „Požádala souboje zde Pětisila; Přijal jsem jej; vynajde se někdo v mužstvu, Kdo jej zvolí. Kdo chce, by jej oslavila Půtka, ať se hlásí. Reci přeudatní, Dokažte teď, že jste nemalatní; Potýkali jste již často s hrdinami: Snad i zvítězíte nad děvami!“ 13. Hlásilo se tu hned deset reků, Všickni ještě v jarém věku: Bítěz, Krásník, Stěmil, Budvoj velehlasný, Střislav, Rozbroj, čilý Svatopluk, Lumír, jehož šlechtí lýry zvuk, Jehož stkví se zpěvem osud jasný, Prostřelov a Střebor chtí též chvály získat; Všickni dychtí, ve vlasti se slávou blýskat. 14. Sotva vyšla ráno jitřní zoře, Šumí jekot ve Děvínské hoře. Vracuje se velitelce statnost spící, Cítí, že jest zase bojovnicí; Vítězstvím své nadchlé srdce kojí; Do ocele se tu chutě strojí. Hluknou vojska ve určité prostraniště; Táhnou bitcové sem na bojiště. 15. Tu se věštec statné děvy táže, Koho si chce za odporce volit? Dí ta: „Ať hluk válčí, hodlám reky skolit!“ Kníže vrhy metat káže; Určený jest Krásník; s celou snáží Na odporkyni svou vráží; Marně! proklán leží v prachu: Druhým nahání ten ouraz strachu. 335 16. Po něm vstoupí Bítěz na bojiště; K statečnosti ponouká jej čest, I též jeho rozhlášená byla pěst. Oba proti sobě vedou oštěpiště; Ale ten rek klopí se již s koně. Děva statná ve osloně Proti Budvojovi zbraň svou žene: Jeho zahynutí jest již zřené. 17. Po něm Svatopluk též raněn s koně spadne! Střída přichází teď na slavného zpěvce Lumíra; tu děvy kvapnost chladne, Dlouho zkouší proti sobě dřevce, Až tu kníže, který o něj peče nese, Boje se, by nezašel snad v klese, Dává konec půtky provolávat: Mužstvo hledí vítězkyni slávu vzdávat. 18. Ta, jenž nejvíc nese pomstu na soupeře Vítězného, ke odkladu přivoluje, Při návratu jeho souboj vymiňuje; Ve plesu se na hrad nazpět béře. Komonstvo si kráčí ve nádheře. Vojsko s novou myslí ji též nasleduje, Jak by potlouklo zas celé mužské zbory, Sprostilo též od obležení své hory. 19. Záslušno jest, vrátiti se ke milostné Hlavě hradu, kterou hoře přežalostné Vyloudilo z udatenství sídla, Vyjeviti, jaké potkaly ji děje. Ona nad osudem slze leje, Zavrhujíc nápoje a jídla, Jede zkormoucená, tichá; „Tehdy mrtev jest rek!“ žalostně si vzdychá. 336 20. Tato zpráva v Vršovicích se jí dala. Když se, přijedši tam ve oděvu Mužském, po témž reku ptala, Pravila jí služka ve výlevu Hoře: „Zabitý jest, milý reku, Zabila ho vlastní milovnice. To byl dobrý panoš ve kvetoucím věku. Vlastislava jest ta ukrutnice.“ 21. „To byl panoš! příklad statečnosti, Ve záměřích stálý jako skála, Duch byl jeho plný šlechetnosti; Ukrutnice bohyní se jemu zdála, Duše čistá jeho jenom po ni plála, Neznal krom ní žádné blaženosti.“ Při té řeciřeči Vlasta slze roní, Rozbouřenost mysli lebkou cloní. 22. Přivedla ji vedlé do světnice. Milenec se patří ve obrazu. Praví služka: „Ten rek od ourazu Chránil jednou necitné své milovnice, Zde jsou po ní nakoupené pozůstatky: Snad by byl dal za ně i své statky. Ve hradišti leží jeho popelnice.“ Brala se pryč odtuď smutně bojovnice. 23. Počne naříkati v širém poli, Slze z očích jejích hojně tekou; Praví: „Kam jen oči pohnu koli, Na smrt jeho jen mé smysly vlekou. Odebral se tehdy na dalekou Tmavou cestu; zašel ve plápoli! Jeho rány vidím rozšklebené: Zajde želem srdce roznícené!“ 337 24. „Co jsi, mrzká slávo! co jste vznešenosti? Jaké dáte srdci utěšení? Ráda bych vás, pověsti, cti, důstojnosti, Dala za jedinké okamžení, Bych jej ještě spatřit jedenkráte Mohla, třebas zabitého: Potěšila bych tu srdce v smutné ztrátě; Pak bych zašla bolem vedlé něho.“ 25. „Co ti ještě prospěla tvá statnost, Níž jsi ženstvo ze otroctví vytrhla: Když tě do zármutku uvrhla? Jakou srdci milostnému plodí platnost? Ráda bych se vrhla do poroby, Kdyby možné bylo u ozdoby Veškerého mužstva živobytí vesti: Chtěla bych tu pouta ráda nesti.“ 26. Takto v prsech bouří této rekyně, Jenž se bere k oznámené dědině. Jede celá utrápená, celá bledá, Jest již blízko téhož sídla, Také je již v zamyšlení zhlídla. Ještě hořem pohřbená jej hledá, Vypadne tu na pastevce v luhu, Vyptává se po svém velemilém druhu. 27. Odpoví tu: „Ušlechtilý reku! Téhož jinocha jsem dobře znal, V jeho prsech neštastnýnešťastný se oheň zňal, Ten ho vyved z vlasti ve mladistvém věku. Jeho ujec Kroťboj jej tu často želí; Nevrací se, bloudí v světě širém. Přivezli sem sice reka předevčírem; Kdo byl, nevím; Kroťboj však s ním hoře dělí.“ 338 28. A když vstoupí do té tvrze, Věstec ptá se jí tu po hodnosti drze. Dí ta: „Přicházím sem, cedit do popele Drahých Přemilových zbytků slze vřelé.“ Na ta slova Kroťboj vstříc jí běží, Vede ji v síň, kde ten panoš leží. Jaké obou blahé uleknutí! Ples jim plodí pouhé pohlídnutí! 29. Jako onen, který v nemocnici Protrávil čas zimní, v nemotoře, V ouzkostech a bídách se jen moře, Nabyde když zdraví, maní ve štěpnici Vkroče, najde přirozenost v květu, Vidí na sta broučků stkvělých v květin lůně, Slyší zpěvot ptactva, zarazí jej vůně, Všecko plyne blaze ve podnětu; 30. Zdá se býti narozený znova, Plesá, jakby všecko s ním se radovalo: Takto Vlastě srdce zaplesalo, Takto panošovi! Oba ani slova Nemohouce přednest, libě na se hledí, V obejmutí vroucném slze cedí. Diví se tu každý nad proměnou blahou; Světí v srdci oba tuto dobu drahou. 31. Sám se Kroťboj nad výlevem diví: Odkaď přichází ten plápol živý? Odkaď tyto srdečnosti plesné? Nemocný tu drobet unavený klesnéklesne; Však se jeho hoře upokojí, Čáka blahá jeho srdce hojí. Milena jej drahocenná sama léčí: Okřívá tu celý její péčí. 339 32. Praví k němu: „Ty bys brzo v zlotě Osudové sešel od mé ruky; V stavu snesti nebyla jsem hoře muky, Zajít jsem zde chtěla ve truchlotě, Skončit život u tvé popelnice.“ Dí rek: „Žádal jsem si od sudice, By přestříhla živobytí nitky, Chtěl jsem skončit sám ty jeho mžitky.“ 33. Vykřík Kroťboj: „U všech všudy Šetků! Ty jsi milenka to jeho drahá! On si přitáh sám tu zhoubnou pletku; Nevinná jsi! Doba tě sem vede blahá. Vítej ty nám tu v tom našem bytu! Přinášíš zas synovci zpět svitu; Přijal jsem jej co milého syna, Připadne mu někdy ta má divočina.“ 34. Přemilostná děva, ve léčení zběhlá, O reka se neustále stará; Občerstvuje jeho mysl zkřehlá, Vracuje se mu zas mysl jará: Plynou oboum jako voda blahé doby. Vězí hrdina již v bezpečenství; Seznává, že neblaží tak udatenství, Zapomíná na vojenské zloby. 35. Minul již jí šťastně pátý den; Zdál se ten čas jí co blahá chvíle. Panoš přicházel již více k síle; Vyšel s chotí před hrad někdy ven, Usedli si na překolmé skalí. Děva dí: „Hle, jak se mraky valí, Poslyš, jak tam bura v proudech ječí, Kterak ptactvo cítíc změnu škřečí.“ 340 36. „Slyš, jak vichr v lesích hučí, Kterak vrcholemi pohybujíc mlátí, Kterak strašně tam doubravou klátí, A jak živlové zde v bojí skučí; Poslyš, vzdálí ozívá se hromobití: Toť jest obraz všeho živobytí, Toť jest naší vlasti podobenství, Tak vyhlíží u pohlaví společenství.“ 37. „Blahý, kdo vyvázne z téhož víru! Vidím ještě v Čechách všecko v šeru temném: Muži nechtí žíti v spolku jemném, Otroctví žen za základ chtí míru! Kterak možné ukojiti sváry?“ Praví panoš: „Hledím z dálí na požáry Naší vlasti; k žádné nepřidám se straně. Právem jste se uchopily zbránězbraně.“ 38. „Poslyš příběh z mého živobytí: Pamatuješ, že mne z vlasti lásky hoře Vypudilo. Byl jsem v Čára Řeků dvoře Přijat. Vyslán jsem byl ke prolití Krve; zoufalost mne hnala v moře; Padli na korábu vůdci znamenití: Sám jsem posléz hlavní řídil lodě, Zvítězil jsem nejspíš ve náhodě.“ 39. „Byl jsem povýšený. Tu jsem slávy dráhu Nastoup, a jsem k vyniknutí všecku snáhu Vynaložil; vítězství mně bylo stále; Všecko znělo v Řecku ke mé chvále; Přived k mlčení jsem všecky soky: V tom však přelstil v bitvě nenadále Odpůrce mne; zradou byly tyto kroky, Sepat jsem byl se otroky.“ 341 40. „Přišla vítězství má ke zapomenutí, Život mně jen zachovalo uprchnutí; Místo chvály zněla všude kletba. Ach, nejistá v půtkách jest cti setba! Nejsouli též nehody ti možné? Zapomenou skutky kněžny zbožné, A vše, když se vítězství jim skvělo. Vrať se, dokud uvěnčeno slávou čelo.“ 41. „Ráda přijme vládu mnohá vévodkyně, Jsou to záměrové pro ně neobtížní; Pětisila statná dávno po ní žižní. Se mnou bydli v blahu na dědině; Poklad pravý, jest tam spokojenost; Citné srdce denně blaží přirozenost. Kdybych mohl za ni získat žežlo čára, Zavrh bych je: jest jen stkvělá pára!“ 42. „Blaho sídlí v domácnosti kruhu S vroucnou láskou v společnosti spatém; Bydlí se tu jako v věku zlatém: Žádný nevládaří, žádný sluhu Nepředstavuje zde; vše se snáší, Každý mrak se nevol vzdálí pláší, Neznají zde mrzké nedůvěry, Svornost v pohlaví jsou přirodiny směry.“ 43. „Jestli bohové je obdařejí dítky, Jsou jim nová řídla žadoucího blaha, Vyrostají jim tu jako jaré kvítky; Vyměřuje se jim záhy jejich dráha: Ze synů se vyvinují reci, Kteří zastanou vlast se statnými pleci; Jsou jich dcery květy šlechetnosti, Vládaří tak máti v rodu domácnosti“domácnosti.“ 342 44. „Tuto blahu zbraň jim neudělí. Sláva mnohých nehod bývá símě, Jest i často mužským plecím těžké břímě; Ale povinnost jim půtku, slávu velí. Vám se čáka blahých časů svitá: Stejnost přejou ženám národové druzí, Blíží se již správa pospolitá, Přestávají u žen okovové tuzí.“ 45. „Družko milá! vlasť svou mírem spoj, Tímto předčíš slávu v potýkání.“ Praví ona: „I mně nelibý jest boj; Ale povinnost mi káže setrvání. Mluvíš pravdu; ale bez dojití směru Nevrátí se Vlasta, nedbá na mezeru, Do které snad spadne z nenadání; Zmařeno být nemá naše namahání.“ 46. „Drahý choti! jenž jsi v hloubi srdce vryt, Na kterém můj visí všecken cit, Loučiti se brzo s tebou musím. Přej mi slze, jestli v boji zhoubu zkusím. Osud, který srdce láskou naše váže, Pro povinnost vytrhnouti srdce káže. Světím se tu děvám ke oběti, Zachovej mne aspoň na paměti.“ 47. Praví Přemil: „Obloha se jasní, PrestalPřestal nyní mezi živly jek: Snad se bouře v Čechách ztíší, snad se věk, Snad se dnové vrátí zas k nám hlasní. Kdybys zašla: udolá mne žel, Žádný nevytrhne z srdce těchto střel. Utěchas má, jsi mé živobytí, Neznám bez té nižadného blahožití.“ 343 48. „Potká-li tě osudova pochvist, bída, Uchyl se sem: žádná jeho střída Neumenší mého srdce plání. Mne tvá duše kouzlí ušlechtilá; Třebas zašla ti tvá libost přespanilá: Pozůstane podnět k milování; Tvého ducha žádný výsost nedosáhne, Po něm vnitřnost dychtí, práhne.“ 49. „S tebou získám ve vlasti své ceny; Postavený budu slávě na vrcholí, Že mne její hrdost za milence volí; Že jsem vážen předce od mileny, Že snad předčím nad panoše jiné.“ Takto hovoříce čas jim blahý plyne, Večer se již blíží, vracují se zpět, Bytem bohů zde se jim zdá svět. 50. Sotva kněžna zhlídla jitřní hvězdu, Připravena byla ke výjezdu Z hradu; chtíc se pustit po jelenu, Letí do lesa již se výžlenci, V mysli touží jenom po milenci. Hle, tam zhlídne z zdálí zbrojnou ženu, Která naproti ní přímo spěchá. Kněžna zastavíc se, lovu nechá. 51. Jest to Ludislava. Pokoj jí to nedá, Musí k kněžně; myslímyslí, že je u milence; Nemejlí se. Takto manželka ctná hledá Svého chotě, jenž ví o myšlence Každé jeho; neprobíhá hospod věnce, Vejde do jedné neb druhé, kde rád sedá, Najde zdravého tam vedlé žbánku, Jenž tam s druhy sedí při dýchánku: 344 52. Takto tato družka lehce našla vládykyni; Praví: „Smutné správy nesu za návěští! Pětisila uvrhla nás do neštěstí; Kasal vyrval vítězství té vévodkyni. Ve hrad zahnány jsou naše davy. Muži starají se o přípravy Ke outoku: děvy nechtí potýkati; Muži počnou brzo náš hrad dobývati.“ 53. „Právě, Vlasto, v tomto okamžení, Když jest třeba odvážného spomožení, Když je zapotřebí statné pravice, Opouštíš své věrné divčice! Trpíš jejich zkázu nenabytou! Muži shromážďují sílu znamenitou; Bez tvé pomoci se neubrání hrad, Než se nadáme, tu bude brzo jat!“ 54. „A co činíš? dlíš jen ve zahálce, Vězíš v klamu lásky, ve pohodlí, Kde se doba k zvítězení prodlí. Konec moh být této zhoubné válce. Nyní vězíš co mdlá děva od milosti Přemožená; kde je jiskra vznešenosti? Trpíš rozmnožení dívek rovů, Hledáš vyražení křejícího lovu.“ 55. Vězí Vlasta nad návěštím ve úžasu, Celá dřevení a hrůzou bledne; Aniž oči k přítelkyni zvedne; Sotva lekem dopídí se hlasu; Praví posléz celá hnutá: „Příhoda to strašná, velekrutá! Což ji není možno přejinačit? Nemá žádná pomoc ke opravě stačit?“ 345 56. „Což má zmařena být všecka naše snáha? S hanbou dokonána stkvělá dráha? O kýž vězím v lůnu země chladném! O kýž zajdu, nežli zcela padnem! Kam mne přivedla má nesmyslná milost? Čáka se mi svitá, snad děv čilost Může ještě nazpět slávu vrátit.“ Domluví tak, pílí k hradu cestu skrátit. 57. Když tak jely spolu dlouhou dobu, Vypadly tu nenadále na ozdobu Všechněch slavných českých panoší. Vykřík Kasal vzdálí rozkoší: „Právě vás sem Chrvoř v hod mi nese, Šárky klamné zradné družiny! Vaše nešlechetné mrtviny Sápat budou dravcové zde v lese.“ 58. Vece Vlasta: „Reku, zanech hany, ŽivostŽivot zachován jest ladné Běle! Což as konat měli nepřátelé? Protrhla se půtka zradně z vaší strany. Jednáme co svých práv obhájkyně; Vy co člověčenstva odbůjcové. Nezná přirozenost žádné otrokyně, Její zákon není právo nové.“ 59. Praví Kasal: „Vy jste ouskočnice, Mužů bojce, odbůjnice! To vše dokáži vám mečem, Konec učiním těm řečem. Já vás žádámžádám, potýkejte obě.“ Praví Vlasta: „Já odolám tobě, Neodpovím ani na přezdívky; Pokus, jestli znají potýkati dívky.“ 346 60. Strhla se tu půtka znamenitá; Dívka nejstatnější z dívek všech, A rek nejslavnější z celých Čech,Čech Bojovali; jejich srdce byla lítá; Jeho pro únos své Běly mstou a zlostí, Její u velikém rozhorlení, Skrze dívek poražení; Nad sebe si chtěli předčít udatností. 61. Neviděl svět podobného boje! Jakby v půtce síly nabývali, Bez přestání na se hnali, Od tisíc ran lítali pak kusy zbroje, Od mečů pak rozlíhal se v lesích zvuk, Jiskřili se meče, hrozné rány Rozmáhaly v lesích hluk, Ješto vyháněl zvěř lítou ze své schrány. 62. Vítězství však bylo v pochybnosti. Zdálo se, že do unavení Budou zkoušet síly své a statečnosti, Ažby přišli oba k shlazení. Ale Kasal učinit chce konec půtce, Oběma pak rukama meč vzal, Se vší sílou do lebky ji ťal, Pravě: „Zde máš odměnu svou, škůdce!škůdce!“ 63. Po té ráně jako omráčená Pozůstala; ale v okamžení Zlostí, hanhouhanbou roznícená, Nabývajíc nového vždy posilnění, Rozlobená jako lítá lvice, Tne ho mocně do pravice. Krev se ze ramena reku cedí, Kněžna použíti příhody té hledí. 347 64. Tu se obnovilo znovu potýkání, Kasala pak podjal nový vztek; Ale krvácel již tuze tento rek, Toť ho přivádělo k umdlívaní. Mnohé šířila mu štěrbiuyštěrbiny, Nebyl v stavu odolat víc rekyni; Ač jej neopouští ještě mysl statná: Není pro něj více půtka platná. 65. Srdce Budislavy bylo tuze v těsnu, V prsech lásku nesla k témuž druhu, Trnula, když zřela kněžnu v tuhu. Praví: „Nesnesu to, ouzkostí tu klesnu! Zajisté to vlastní smrtí zplatím, Jestli mílka, jestli přítelkyni ztratím; Přítelkyni, nad níž nemám v světě; Reka: jenž mi smysly plete!“ 66. Outrpností Vlasta jatá „Reku, praví, Zanech boje! přestaň od nestejné Půtky. Vítězství je dnes ti nenadějné; Zdaž ti rámě silné nekrvaví? Zdaž tě poranění slávy zbaví? Tyto příhody jsou rekům obyčejné; Oba v jedné půtce nikdý nezvítězí; Často přízeň osudu v tom vězí.“ 67. „Nestyď se, že přemohla tě divčice! Nezvítězí se nic v potýkání jmeny; Což pak nemá nikdý pravice Děvy ve válčení získat ceny? Má se každý bitec živobytí zbavit, Že jej jiný předčil v statečnosti? Dá se časem ztráta ponapravit: Svoboden jsi, ži si ve volnosti.“ 348 68. „Neválčila s tebou žádná nestatečná: Řídím v Čechách statné bojovnice.“ Dí rek: „Ouveh, tys ta ukrutnice, Ty jsi to ta vlasti nebezpečná! Tlačila by hanoba mne věčná, Nade mnou že zvítězila ouskočnice. Ještě doufám přijít ke prospěchu – Válčit budu, dokuď pozůstane dechu!“ 69. Když tak reka k půtce msta a čest Ponouká, Budislava k němu skočí, Meč mu páčí, z ruky točí, Odevře tak přeudatnou pěst. O život se jeho dlouho bála, Dí: „Proč chvátáš v zahubení vstříc? Což máš ještě živobytí víc?! Ustoupiti v nemožnostech bývá chvála.“ 70. Praví Vlasta: „Přehrdinský reku, O nás smejšlíš nectně v překrvavém vzteku; Naše půtky budou Čechům blahodějné. Neohlížíš se ty na stežejné Půtek půhonenstva, nezříš na nátisky. Jaké chce mít z nich vlast zisky? Nerády sic nosíme té zbraně, Bez ní volněji jest mnohé panně.“ 71. „Vím, co srdce tvé tak svírá, tlačí: Soužíš se jen stále pro milušku; Ale tvůj se osud přeonačí – Máš ji zpět mít.“ Vidí kněžna družku, Jak jí toto slovo mysl plete, Zpomene si, že se dotkla její látky, Odvolat chce přípovědi zpátky; Překvapené slovo Vlastu bolně hněte. 349 72. Praví panoš: „Nejspíš pod šlechtami K očekávání mám zase klamy; Předzvídám zde nějaké zas leče; Tíž však s sevřených mně padá prs.“ Praví kněžna: „Družko, na nejbližší tvrz Vyprovoď jej, tam nes o něj péče, Zavaž rány jemu; celý bledne.“ Ochotnost se tu hned všecka zhledne. 73. Šeptmo družka k velitelce praví: „Vím, co prsa tvé tak svírá bolně: Buď se můj zde osud ponapraví, Neb ustoupím od plápolu volně; Nechci chotě, jenž by lásku choval k jiné; Buď ať připatří mi jeho srdce celé, Aneb ustoupit chci sama Běle. Netrap nad slibem své srdce přehrdinné.“ 74. V rozmlouvání spatří ustrašenou děvu, Celou bledou, prostovlasou, Která úžas ukazuje ve výjevu, Hoře vede nad okrasou Dívky, stále ouveh, běda, křičí, Spíná ruce, bolestí jen řičířičí, Praví: „Tamhle v skalí u homole Spatřit úraz u mrtvole.“ 75. „Milosta jest mrtvá! Šedé ukrutenství, Nad kterým se zhrozí člověčenství, O mstu krutou vůkol volá. Hosteň jest ten krutec, padouch přešeredný, Který vykonal ten skutek přenezbedný, Nad kterým kdo pomstou neplápolá? Jenž jen vykonala převrácenost holá, Který nespáchal by dravec lidojedný!“ 350 76. „Co jsem spatřila to, ach, já smutná! Jak se třásla, a jak celá zbledla, A jak bolně nářek vedla! Byla to smrt přeurputná! Násilníci tamto na té skále Vypadli tu na nás nenadále, Tam jsme do zajetí padly obě, Nemohouce pomoci tu sobě.“ 77. „Hosteň následoval Milostiny stopy, Která pohrdala jeho pláním; Vypátral sled její; tu hned se pochopy Za ní chvátá vroucním palováním, Uchopiv ji praví: Chceš dlít ještě v spouře? Neprospěje dnes ti srdce bouře, Dnes mi ke kořisti sloužit musíš; Sice krutost neslýchanou zkusíš!“ 78. „Děva zbledla; zří, že v pustotině Vězí v rukou ukrutníka. Praví: Nehrozím se ještě násílníka; Vyžádám si pomoc od bohyně, Která střeže libokvětnou čistost, Jí se obětuji: tknešli se mne, jistost Pomsty její bude tebe stíhat, Dračice tě budou někdy švihat.“ 79. „Zarazil se; ale mysle na násile, Oběti své dal hned ruce svázat. Prosila ho pro vše, co jest v světě milé – Marně! – žádá, by chtěl aspoň proukázat Jí tu libost, by ji svazků sprostil, A ji tudy zcela nerozhostil, Že se mu vzdá: k čemu Hosteň svolil, Mní, že ji tak uchlácholil.“ 351 80. „Svobodná tak z ňáder vyjme dýku, Čistost nad život si více váží, Mezi prsy ji si mužně vráží, Praví: Nezvítězils ještě, rozkošníku, Nebudeš mne míti za souložku! Vidíš vítěziti čistotnosti božku, Které vzdávám vroucnost díků, Ana pomstu pošle ukrutníku.“ 81. „Nad tím činem Hosteň se tu lek; Zůstal státi zkamenělý chvíli, V tom ho napad předešlý zas vztek, Vece: Ještě neschází mi síly Potrestat tě. Zůřiti chtěl vrah – NevímNevím, co se více dálo, Ustrnutí srdce mě se jalo, Žene mne sem hrůza, strach.“ 82. Takto skončila tu smutnou zprávu; Vlastě z očí hojný mok tu teče, Praví: „Toť jest proti všemu právu! Neujde ten pomsty meče!“ Praví Kasal: „Statná panovnice, Jsi-li tys to, co tvé slzy svědčí: Neznám nad tě v mysli duše větší; Zůř tu nad ním nad dračice.“ 83. Vlasta horlivostí roznícená Rychle ke krajině letí, Božce pomsty téhož reka světí: Leží u skály též děva zavražděná, Její mrtvol ukazuje hrůzu. Zůří tato vládykyně rozlobená; Viděti je prchnout panoše i luzu. Za ním chvátá kněžna pomstou zplameněná. 352 84. Dohoní ho; před ní padá na kolena, Vola: „Děvo mnohocenná! milost! Rozumu jsem pozbyl pro spanilost; Naproti mé vůli stala se ta změna; Ona odjala si život sama, Neumřela pod rukama Mýma, smrt pak její nižádný můj oučel Nebyl, já jí usmrtit se neporoučel.“ 85. Vece na to kníní rozhorlená: „Svědčí na tě děva zavražděná, Její mrtvol strašné pomsty žádá!“ V tom se chopí reka za pačesy: Vláčí jej mstně přes pahrbky, lesy, U skaliny umdleného skládá; Zhlídnouc kníně proklaný prs děvy, Rostou více její hněvy. 86. Popadnouc jej zlostně v poli, O skalu ním mrští ke mrtvoli: Míjí hned jej zrak i sluch, Vine se ven jeho černý duch; Praví se, že to tré dračičdračic sester lítých Odplatnic všech zločinů i skrytých, Vyprovázelo jej ke Chrvoři, Tam že věčně sídlit bude v hoři. 87. Jeho mrtvol zanechán jest líté zvěři. Družka Vlasty reje čistotné rov dceři. Kněžna přislibuje vsadit na mohylu Náhrobek ctný; slze jí tam roní. Zatím když se slunce ke západu kloní, Spěchá dále. – Přemil vězí na omylu, Mní, že zašla někde ve ouraze, Kříž na kříž ji dává hledat vůkol v laze. 353 Zpěv sedmnáctý.
1. Vlasta nemohouc se bráti ke Děvínu – Obleženť byl vůkol dívek hrad – Obrací se přímo ke Libínu: Druhého dne dostíhla již jeho vrat. Tam se slaví plesuplné hody, Že sem Šárka vtrhla bez nehody, Že i zbory Hromky, Borky přezmužilé Táhnou ke posile. 2. Propuštěná jako dobrodružka Vchází vážně do hostinské síně, Rekyně kde řečí ve pohodlí klíně. Obřady jí činí dvorná služka, Do spolku ji téhož slušně vítá. Šárka, v níž se oučel k pomožení zmítá, Která po kněžně se stále shání, Dí: „Snad o Vlastě nám neseš jisté zdání?“ 3. „Jaký kraj ji drží, jakou jezdí pouští? Ta by napravila zhoubný kles!“ Místo odpovědi kněžna lebku spouští – Po síni se rozléhá hned ples: „Vlasta jest zde!“ křičí plukovnice, „Vlasta, Vlasta!“ opakují bojovnice, Všecko ze sedadel skáče hbitě, Všecko mysl jeví mužnou okamžitě. 354 4. „Ať jest živa!“ hláhol stále zvučí; Padá Šárka jí tu do náručí; Volá jedna: „Přichází sem v pravém času.“ Druhá křičí: „Ta nám nese spasu!“ Vlasta praví: „Jestli takto s myslí hlasnou PytykatiPotykati budou: neuhasnou O nás slávy zvěsty, nezhltí je věk!“ V tom tu k Hromce šeptá ruský rek: 5. „Kněžny líce rdí se jako raní zoře, Pleť jest ještě v květu spanilosti, V obličeji sídlí něco hoře, Pohled jeví výši vznešenosti, Ve vzezření spatřuje se velkost duše; Duch pak její přesílu svou tuše Ční a podniká vše ke vážnosti, Drtě všecko zvahou výmluvnosti!“ 6. Kněžna na pomocné zástupy se táže, Vyzví, že zbor Hromky vězí u Sazavy, Moravky a Slovačky s ním: na opravy Přemejšlí hned; poselkyni káže, Tejně ten zbor blíže k hradu přivest lesy. S výborem se radí, jakby klesy Vyvedli se bez velkého namahání: Přednáší tu mnohá bytná zdání. 7. Rozvážit chce ráno kněžna navrhnutí. A když pookřívá pitím, jídly, Volaly tu družky ve nadohnutí, Aby zpěvkyně je zpěvu řídly Občerstvily o slávě a o předmětu Kněžny jasné; ona o vtipnosti květu, O Šárce chce písně. Jak ji oslyšeti? Božka při varitu počíná tu pěti: 355 8. „Skály Šárské! Podbabské též ouvaliny! Jevte bystrost předovtipné děvy; Rozhláší se v Čechách vaše pustotiny: Zníti budou o nás děvčí zpěvy! Nepominou, jako šeptot třtiny, Aneb jako ve pustině hláholiny; Padnou v citné srdce, do ohlasné Dívek duše: pročež jich vznik neuhasne.“ 9. „Lítá v větru ptáče přesvobodné, Šíp jej myslivce tam nedostíhne; Přitáhne zvuk píštalypíšťaly je svodné, Tak si na žerdu sám zhoubu líhne: Takto napala si Šárka na panoše Přelítého. Nebylo tu nad hrdoše Téhož; nebyl ve tvrzi k dostíhnutí: Na klamy tu smejšlet ji to nutí.“ 10. „Dvořan Ctirad ke Podbabě jede; V srdci nenávidí děvy zbrojné, K jistotě si strážný zástup vede; Přemejšlí zas na nátisky hojné; Jediného muže za kopu žen páčí: Kdežto za sto mužských stojí pohled děvy, Původem jest, že se ve vlastenské máčí Krvi meče, doutnají že hněvy.“ 11. „Vznikla hádka ve vsi Kopanině, Charouš s Malým žili ve nevoli; Dleli dlouho v zpupné zmatenině, Nemohvše se shodnout o zděděné voly, Zvláště ale o jarého býka; Každý pokládal se za vlastníka Jeho: bělounké byl srsti – Každý z nich měl pro něj kopí v hrsti.“ 356 12. „Brzy ten jej lapnul s svými chlapy, Brzy onen jatého měl ve svém chlévu; Pro něj zašly mnohé chrabré škápy. Dvořan učinit měl konec témuž hněvu: Spatřiti chce sám to čilé zvíře, Vyměřiti jeho vejšku, statnost, šíře; Tam se beře Podbabskými lesy; V davu panují jen pouhé plesy.“ 13. „Hovoří dav o divčicích, a si přeje Sjít se s nimi: a hle, co se děje? Šárka vyzvěděvši o jejichžto tahu, Pozorovavši, že její skrovná druže Není sílou v stavu přemoct muže, Bere klamy pod rozvahu; Dá se vedlé cesty přivázati k svídě, Hořekuje jako v nuzné bídě.“ 14. „Panoš těmi místy jeda, Jak jen zaslech nářek ouveh, běda! Líbý hlásek, k němu spěchá: Vida děvu v slzích, v hoři, V kráse nápodobnu zoři, Skáče s koně, stát jej nechá. Svazky divčici té hbitě váže, Na příhodu její se tu táže.“ 15. „Praví: Pověz, jaký krutý vrah, Jenž jest zralý pro krkavce, Přived tebe do svazku a do ohlavce? Děva čile jevíc strach, Krejíc ňádra, očkem po něm hází; Dvořan krotký vedlé ní se sází, Pokusí se líce hebké hladit; Ona pílí vzdechy reka vnadit.“ 357 16. „Odvece ta v roztomilém vzhledu: Nižádný to nebyl z lidojedů, Vykonaly to vše dívky zbrojné; Do svého mne zvaly spolku. Mně se jejich živobytí nepokojné Nelíbilo; ty mne bez okolků Připojily k chladícímu kmenu, Abych poznala tím jejich cenu.“ 17. „Volala jsem, že mne polkne vlk: Chechtaly se, že se mi tak dobře stane; Posléz jekot jejich mlk. Hrůza podjala mne, zlatý pane! Když jsem viděla se v lese samou, Mním, že nedvěd po mně sápe tlamou, Když jsem zaslechla jen někde šustot, hrk, Mníla jsem, že to jde o můj krk.“ 18. „Pamatovat budu věčně na nehodu, A že tys mne přived na svobodu. Poslyš dále, že jsem Slavošova trztrz, Libejnin mne kojil prs. Přišla navštivit jsem ujce Koloděje; Když mne těší jediné jen lovský hluk, Dnes jsem ráno vzala toul a luk, Lahvici též, která mysl silní, křeje.“ 19. „Vyjela jsem s druží skrovnou: Dařilo se nám tam, padla mnohá laně, Jelena i bodla povětrná zbraně, Raněn pádí, s vašní přemilovnou Jeho stopy stíhám, za ním spěchám, Druži milou osamělou nechám; Jelen z lazu do lazu dál pálí: Tak mne horlivost má od svých vzdálí.“ 358 20. „Poslez padna: troubím, nic se neozívá, Hledám cesty, lesi jsou mi nevědomí, Troubím znovu, tu mi trubka odpovídá – Plesám; ale padnu do pohromy: Vyvalil se na mne děvic roj, Který chválil půtku jako slávy zdroj. Pravím, že jsou činové ti předivocí; Chtěly mne vzít s sebou mermomocí.“ 21. „Pravila jsem, že tam některou z nich zabím. Řekla jedna: S děvčetem co počnem slabým? Přivažme je k některému stromu. Mníla jsem tu, že víc nevrátím se domů. Miluji víc nad svého tě otce. Lichotí se k němu vnadně, krotce, Podávajíc lahvici mu s medovinou Radí, by se dělil také se družinou.“ 22. „Že je silná, by pil každý jenom trochu. Zakusili všickni osudní ten mok. Začne dřímat ten dav chrabrých hochů, Dvořan děvě přiblížit chce bok, Ana jemu zpívá, zná ho k plesu lákat, Musí podlé její vůle skákat, Posléz nohama tu sotva plete, Její zpoura dvořenína hněte.“ 23. „Jako dudař nadma čilé kejdy Nedvědem dle chtění pohybuje, Tropit musí podlé zvuku rejdy: Tak ten dvořák nemotorně poskakuje, O přízeň té děvy škňourá, Posléz ale sotva mhourá, Do trubice lovské pudem drobet foukne, Oči zamkne, klesna neprokoukne.“ 359 24. „Hned jak skryté děvy slyší, že se troubí, Vyvalí se k svídě známkou z doubí, Vidí, že dav celý silně chrápe, Po zbrani se jeho sápe, Odnášíc ji do lesa ji sklizí; Vládkyně je k vraždám nenabízí; Ale jenom sepnouti je káže. Již se dvořenín a zástup jeho váže.“ 25. „Stráž se probuzuje ze záchvatu. Povstává křik, ten i zbudí dvořenína; Dí ten: Bdímli, či se ve snách ještě matu? Vůdkyně dí: Postupujte do Děvína; Neublíží se těm, kteří volně kráčet Budou; sice se zbraň v krvi vaší máčet Bude. Dvořan se tu nad řečí tou děsí, Jeho druže hlavy dolů svěsí.“ 26. „Bylo jemu jako křídlatému dravci, Když se pustí po volavci, Prudkostí svou přivede se v leče, Chycen darmo zobcem osídlo své seče, Darmo pomáhá si přeostrými drápy, Rozdrtit chce všecko v střápy: Tak se chová, durdí dvořan; však tu zhlíží, Kde moc prchla, důstojnost že tíží.“ 27. „Vece panoš: Děvče zlaté, Nevěděl jsem, žes tak liché; Zdálo jsi se jako vody tiché. Propusť mne jen, nech si druhé jaté. Nebojte se šedivého kmeta, Jehož tíží vetchá leta; Chci vám zjednat volnost u vévody, Máte žíti zase u svobody.“ 360 28. „Praví děva: Jevíš libý zpěv; Však vím, že máš srdce překrutého dravce, Že nás uvesti chceš do ohlavce; Však tvá nemá předce teci krev; Nepropustím však tě vazby, Nepřevedou mne tvé mazby: Nedá se pták po druhé zas chytit, Nedají se děvy sliby sytit.“ 29. „Praví dvořan: Lichý osude! Kdo naříkat na tě nebude, Na tě býku bílý, že jsi jak živ řval! Tys mne co odplata k sobě zval; Nyní některé jen dívky, O kterých jsem myslil, že jsou pro lívky, Lapily nás – jaké hoře! Nezmeje té hanby celé moře.“ 30. „Jako kouzedlník hvízdav na píšťalu Za sebou si vede hejno bodrých myší, Jenž se mezi sebou hbitě liší: Takto Šárka s hrstkou ten zbor ze ouvalu K hradu vede. Ale nad sochu jsou tišší. Ctirad nabízel je ke podpalu, Možné že jim bude rozprchnutí, Ke cti že jim sloužit bude vyváznutí.“ 31. „Na vše strany dávají se do outěku; Ctirad se vší sílou do hustiny běží; Děvy tepou uprchlence v vzteku, Sám i dvořan šípem prohnán v krvi leží; Praví: Zacházím já milerád zde v lese; Sloužit nebudu víc ke posměchu: Vedly by mne děvy na hrad v plném plese, Budeš bez mne otročiti vlasti Čechů!“ 361 32. „Zašli mnozí, málo kdo z nich utek; Několik jich k hradu krotce kráčí! Podbabo, jev potomstvu ten skutek! Žádný důvtipnosti žezlo nevypáčí, Odvážný klam oslaví tu děvu, Žíti bude u potomstva v zpěvu; Dokázala, co jest možno vyvest panně. Děvy hleďte klamu! ty jsou pro vás zbraně!“ 33. Takto dozpívaly; druhé ještě tíše V poslouchání dlely. Tu se táže Dobrožížeň, zdali Vlasta zpívat káže O Šárce dál? Přivolila. Děva spíše, Nežli počne, prsty obratnými Varita probíhá struny zlaté, – Každá dychtí slyšet o divčici jaté – Počne takto slovy lahodnými: 34. „Ten, kdo malou sílou, vtipem čilým Kuje věci velké, dosahuje směru, Může v závod v slávě s rekem přezmužilým Vstoupit; pozůstat jmě jeho nemá v šeru: Pročež veleslaviti chci vtipu dceru, Která prováděla duchem zvítězilým Prospěšné a velestkvělé činy; Povýšiti je ji slušno nad hrdiny.“ 35. „Uložen byl Šárce, děvě čilé, tah, Kasalovi odejmout choť z klínu, Témuž lvovi, z něhož šel jen strach, Který hlídal nevěsty své ve Bylínu, Jako šetří lvíčata své lvice, – Skoro bez zbraně a pomocnice; Měla odnest děvu libocitnou, Uchvátiti kořist nenabytnou.“ 362 36. „Do hradu se beře za poutnici Převlečená; chýlí její zvědy Vypátrati všecko o kněžici; Vyskoumané jsou již všecky sledy; V noci co pták velikánský nese Kořist milou, břímě drahocenné; Čeká na ní hrstka družek v lese, Unáší tak děvče poděšené.“ 37. „Však je ženich jako jestřáb stíhá, Jako rozdrážděný vosí roj; Jeho družina se množí, sbíhá: Jak má malá hrstka vydržeti boj? Lehce by jí bylo prchnout oklikami, Děvu lepotvárnou do Děvína vnesti; Ale velí kněžna mužstvo vzdálit klamy: Ale kterak přesíle vždy oupor plesti?“ 38. „Děva sem tam posilu si zbírá, Zástup rozmnožený dělí na víc stříd, Jest víc v šatech Běly. Kde se osud spírá, Kde se měla krev žen lít, Staví se choť klamná do průčelí tahu. Tu pak oděv kněžny známý Samého i chotě mámí, A tak mine pravé choti dráhu.“ 39. „V Chebsku prostřed Ohře na ostrově Opustilo vévodkyni štěstí. Děvy strážné, které bděly pro návěští, Byly jaté, ona jako ryba v lově Obklíčená vězí. Tu co věštkyně S kouzedlným prutem, v šatech samé hvězdy, Praví: Co zde chtějí vaše sjezdy? Zde jest Krosinina svatyně.“ 363 40. „Hledáte snad u nás děvy zbrojné? Ty zde nikde nenajdete: Netrpí zde Božka, co jest nepokojné. Nechoďte sem, mocí její zahynete: Přišla čásť sem dívek, ta ji v ryby, v žáby Obrátila, Šárku ve okouna; Mnohého z vás změní do běhouna, Obrátí též z hrdin mnohé za jestřáby.“ 41. „Vyjeveno jest jí příští od osudu, Každičkého člověka ví běh, Vykládá vše, jako z svatých kněh. Kdo z vás nechce žíti v temnu jako v sudu, Kdo chce zvědět, co se přirodí mu v chlívku, Aneb jakou osud určil jemu dívku, Co ho potká šťastného též časem: Vyzví Božčiným zde hlasem.“ 42. „Však ať každý je z vás v této řece mytý; Zbroj sem vzíti každičký se chraň; V nenávisti bohyně má zbraň: Sice ostane mu osud neodkrytý. Ať sem přijde několik z vás k přesvědčení. Muži stojí jako v omámení, Každý by rád příští svou choť zhlíd; Tři se na přezvědy vybídli tam jít.“ 43. „V jejich šatech děvčata se k břehu vrací, Jeví mužstvu neslýchané divy, Že je neviděli jaktě živy! Meje se tu mužstvo a zbraň potýkací Se sebe hned kladou, přes řeku se plaví, Zhledem budoucnosti se již baví: A tak vlezli sami do osídla, Děvy upínají muže na udidla.“ 364 44. „K oslavě jí sloužil ourazný ten pád. Po druhé zas okřávala na návrší Podlé Ohře, měvši dvě tam stráže stát, Které klesly; muži se tam, jen to srší, Valí; brání děvám outěk skála, V levu rozvodněná řeka, Zdruhých stran zas hejno reka: Ztracená se již být zdála.“ 45. ,Mní„Mní již druže, že víc nevyvázne, Že nic neprospěje potýkání rázné, Že zde vyváznutí nelze vyvest klamem; Trnou mnohé nad důznamem Kasalovým: jestli nevrátí mu plen, Že neujde žádná z žen. Šárka vzkazuje mu, chceli vyvest směru, Že mu pošle mrtvou Kašininu dceru.“ 46. „Panoš obsadiv tu každý výchoz stráží, Hodlá podrobiti kořist hladem. Vévodkyně vylezt z pasti všelijak se snáží, Zhlíží, že jen vyváznouti pod oukladem Možná, že tu pomoc vězí ve odvaze; Dvé z děv pod večer se po proprovazeprovaze S srázné skály k řece spouští, Postupují dále k směru pouští.“ 47. „Druhého dne beře se sem svadba z rána, Pravíc, že jim nelze jinou vzíti cestu; Byla jim i k bytu panošovu přána. Jedna z nich jest přestrojena za nevěstu. U stráně zbor křepčí, tam se svadebčanky MnozíMnoží vydávajíce se za krajanky, Zbytek vojenínek ostal na vrcholi, Rozlíhá se jeho jehot ve vůkolí.“ 365 48. „Vesele tak chvátá ke východu tah, Ratolestí Svantovítu nese, Poskakuje s hudhouhudbou jako v plese; Prohlíží se mužů fousy, tyto zvah Dodávají k jejich vyváznutí; Šárka jako dědek s Bělou kráčí Přebabělou, k mlčení ji dýkou nutí; Kasal ji zhlíd, za babici ji však páčí.“ 49. „Kněžice tu: Choti zlatý! křikne; Rek mní, že chce úsměch jen s ním tropit, Mímo to, co měl se milenky té chopit, Odjíždí pryč; v srdci ale vznikne Touha po ní. Zatím klamný zbor Dopídil se jiných hor. Kasal poznává klam, ale pozdě! Marně hlídají se déle v hvozdě.“ 50. „Jinou dobou ulovit chtěl Vitouš rek Šárce kořist; číhal dlouho na kněžici, Jeho mladý slouha musil za divčici Přestrojit se – posloužil mu outlý věk. – Pozdravil ji Kasalovým slovem, Že choť čeká na ní pod ochranným krovem Posvátného dubu, aby prchla v noci, Že ji vytrhne tak z dívek moci.“ 51. „Přislíbila vykonat vše pro milence. Slouha ji tam v noci vyprovází. Strachuje se, měsíc šeré stíny hází, Srdce jí tu tluče, myslí vyvolence Brzo spatřit; ale najde jeho soka, Jenž dí: Ty jsi v bezpečenství, Neodá nic choťovu mé důstojenství. Z zoufalství jsem na tě klad ta oka.“ 366 52. „Osudu se děva hrozí. Tak se lekne, Kdo nachází v skále místo choti pěkné Dravé zvíře. Praví: Mrzký berče! Nejsi šlechtic, násilnický derče, Zhroz se rodu mého, a též pomsty chotě! Dí rek: K manželství se každá děva zdráhat Dává, brzy zvyknouc žije ve jednotě; Co se zpouzí, to moc musí zmáhat.“ 53. „Šárka o zmizení Běly brzo zprávy Dosáhnuvši, počíná se děsit, hrozit, Strachuje se, že tím ztratí stkvělost slávy, Pro níž musila se hrozno nalomozit. Na ní ať si žádný mnoho nezakládá, Ona, která takto zlatostkvěle bádá, Prchne maní; zmařena jest všecka snáha! Nebezpečna jest to blaženosti dráha.“ 54. „Sotvička se Šárce jiskra stopy kmitla, Vypátrala udalost hned děje; Touha po pomoci v prsech se ji chytla, Pro směr potýkat chce do krůpěje Krve; vidouc, že zde síla neprospěje, Že je zde vše marně, kdyby neposkytla Chytrost pomoc, že má vojsko ve záloze; Odloudit ho od něj jest jí ve poloze.“ 55. „Troubením se ten dav do skal vábí. Štěstí jej tak zklame, že pad do jestřábí Skrejše Stratoch. Tam se hned zbor beře, Šárka činí výpad, kněžna city plesné Jeví: vzdává se jí ve důvěře; Potýká se, zrádce posléz klesne, Roní se krev, na zemi se ledva hýbá. Kněžna zachovatelku svou vroucně líbá.“ 367 56. „Obdrževši Šárka brzo zprávy, Že se Kasal zabral do mužského bytu, Zanechat že musil milostného citu, Že teď následuje stopy slávy, Hořem, že tam přitáh bez nevěsty; Pročež zanechala bludné cesty, A tak zabrala se ke Děvínu, Odevzdává kořist kněžně ve Libínu.“ 57. „Toto vykonala v slávy naší květu; Nastoupne zas nové chvalné cesty Ve okresu větším. O kdo o předmětu Důvtipnosti její může jevit zvěsty? Sláva její vynáší se nad hrdiny: Náhlým klamem ničí jejich skvělé činy, Pomůže i vytrhnout nás z tuhé tísně, A tak věčně o ní zníti budou písně.“ 58. S posloucháním dlely družky tíše, Popadly v tom naplněné číše, Na zdraví se Šárky, Vlasty pije, Volá se: „Ať to dvé slavně žije! Dokuď trvat bude výboru ten květ: Otročení nevrátí se zpět! Nezapomeňme též na zpěvkyně, Umek okřejících milovkyně.“ 59. Vece Vlasta: „Vyvedla jsi těžké podniknutí; Ač mne jiný oučel propustit choť nutí, Pozůstane předc tvé jméno Pro směr vyvedený oslaveno. V větším okresu teď musíš oučinkovat, Oslona tě stkvělá bude následovat, Vyvest musíme teď nejhlavnějších kusů, Slávy získáme již ve pokusu.“ 368 60. Schylovalo se již ke půlnoci; Vše se chystá ke odpočinutí, Unavení Vlastu samo k spání nutí; Chápá ale stále po pomoci, Až v tom usne: zjeví se jí sen, Kterak vede bitvu, hledí na požáry, Kterak plamenové pohlcují Pšáry, A v tom budí kouři mladý den. 61. Tato kněžna více oka nezamhouří, Přemejšlí jen stále na polohu: Přijímá zde záměr, boří jej zas v slohu, V mysli se jí Pšáry ještě kouří. Snad jest to sen seslán mocí bohů? Uzavřela záměr: děvy z spání bouří, Vyšle k zborům Domky, Borky,Borky vyslankyně, Jiné plují ke Děvínu po hladině. 62. Oznamuje plukovnicím směry, V jaké mají vrazit místa, Ráděj dvoje poselkyně z nedůvěry Vysílá zde, aby dozajista Prováděly směry zoučtované, Aby byly k rázu odhodlané Osudnému, a ním vlasť svou ukojily, A ji mírem jedenkráte oblažily. 63. Hned jak druhého dne vyšla ranní zoře, Šárka táhla rychle k Pšárské hoře Oklikami: vše s ní táhnout musí; Starec, baba, mladík nese kyje, Sice smrt hned v okamžení zkusí; Brzo zástup okolek Pšar krýje, Každý otep slámy s sebou nese, Tvrz se nad množstvím tu vetchým třese. 369 64. Pomocné v tom zbory táhnou skrze lesy Obcházkami kradmo ke Petřínu. Kněžna jest tam; slyšíc šumot ve Děvínu – Šťastnou známku pro ni – cítí v srdci plesy, Že jest všecko k vítězení uchystáno. Šero mine, blíží se již ranoráno. Šárka slaví se tak, jak by ve outoku Chtěla Pšary jíti jako ve poskoku. 65. Vzhůry hoří Vyšehradské věže, Hází tam dav Šárčin podnět slámy. Křičí kníže: „Co se děje s námi?“ V tom sem pádí jezdec bez otěže, Volá: „Zle jest, jsou tam Hromky pluky, Padne zajisté tvůj do její hrad ruky, Nebudešli rychle bránit té své hory.“ Pluk již táhne mužstva přes spojené vory. 66. Sotva přebral se dav přes Vltavu, Mizí u Pšar strašná hrůza davu Co prach kolotavý u povětří; Vlasta, ana této doby šetří, Ze zad proráží byt mužů klínem, Drtí most, i ty, co stáli před Děvínem; Tu se z hradeb jeho v půtku děvy pouští, Zbraň se láme, brnění se louští. 68.67. Již jest roztříštěno levé mužů křídlo; Obrací se děv klín k středu, Osvobodit chce své u vrat vjezdu sídlo, Postupuje již tam statně k předu: Kníže pozdě zhlíží, že jej ztenčil klam, U Pšar zmizel zástup, neví se ni kam: Našli tam jen děti, báby, starce, Nimi zvítěziti jest jen dáno Šárce. 370 68. Vypadá ctná Pětisila na Rozhoně; Brání se kněz s svými pobočníky; Zabila již pod ním velikána koně: Marně ke přispění volá bojovníky; KlesKles, než přišli. Plémě ztráty, snědý strach, Zmocnil se tu celičkého davu. Vlasta na odpor se staví Halislavu; Jednal s ní, co nestatečný vrah. 69. Vypad na ni, při tom ouklad líčil, Postupoval nazpět, dokať neobklíčil Jeho zbor ji. Zříc se burou války temnou Obstoupenu, hrůzopřevznešené tvary Dmou jí prsa; neděsí ji zmary, Praví: „Perun jest zde semnou!“ Takto smělý plavec, od chmur vyprovázen, S čákou na boj živlů hledí, sem tam házen. 70. Stratka pobočnice jen ji vyprovází. Kněžna po odporci zpupném kopím hází – Pad již; tím se nezdaluje nebezpečnost. Kněžna nedůvěřuje zde na válečnost; Nelze vrátit se zpět: uklouznouti pílí, Za vládkyni udávajíc pobočnici; Ta se dává zajmout – tak se všecko mýlí, Na Vlastu se nezpomene v chumelici. 71. Všecko v plesu volá: „Vlastu jatou máme!“ Zatím ona ze zad vracujíc se láme Dřevce s knížecími pobočníky, Zahubit je dychtí jako nákeřníky, Roznícená zdá se strašnou burou; Vše se před ní straní, jako přede chmurou Krupobitnou ptactvo, rychlonohá zvěř; Reci pádí, tak co plachá zběř. 371 72. V tom tu ctného Dobroslava spatří, Jenž chtěl po ní kopím hodit, K němu dí: „Tvé rámě nemůže víc škodit; Tobě ve moudrosti zvítězení patří! Přemůžeš nás jistě krasomluvou: Jaké záměry tě k potýkání zůvou? Vypuď mužů předsudky, vztek půtek zhasne, Navrátí se do Čech nebe jasné.“ 73. Táhne v tom dál. Kníže jme se za ní volat: „Počkej ještě chvíli, kněžno bohorovná, Duch tvůj jistě vlasti naše srovná. Nemožno jest po tvé mysli neplápolat, Utiš putku!“ Kněžně se tu rozprostírá Niva půtky; vidí, že se ještě spírá Zástup Nezamysla, Svatopluka: Pomoci chce i tam její statná ruka. 74. Však i klín děv zástupy ty zmáhá, Vůdců důvtip je víc nevystřáhá, Opouští i zahražený tvrze vjezd; Jest hrad osvobozen, vojenská i čest Ženám navrácená. Kněžna ke návratu Dává troubit. Svatava dí: „Možná v zmatu Zbory mužů zcela zničit, Sic se budem od nich ve přísnosti cvičit.“ 75. Odvece tu: „S cizinci boj nevedeme; Není oučel otčinu svou zkazit, Směr byl pro svobodu k hradu sem jen vrazit; Zničímeli muže, i my zahyneme Od cizinců. Přitom šlechtí mysl děvy Mírnost, velkomyslnost též krotí hněvy. Posledně ať válečné zní trouby: Nechcemeli na vlasť uvrhnouti zhouby!“ 372 76. Pětisila, jenž v tom boji čněla Nadevšecky, jak by sama měla Dobyt zvítězení, Vlastě zbraň svou skládá, Vážně o trest vlastní žádá, Že protrhla poslušenství: Při tom hrdinská jí líce zbledla. Na to vece družka: „Žádné nevlastenství Vábilo tě, horlivost tě svedla.“ 77. „Zvítězení dar jest bohů! dá se získat Jenom nimi. Děvo nejstatnější z vzoru, Slavná pozůstaneš: bylas za podporu Hradu!“ V tom jest slyšet davy výskat, Vítězství se v plese provolává. Velitelka družce zbraň zas nazpět dává, Pravíc: „Kýž jich není třeba více!“ Družce líbá slzmi porošené líce. 373 Zpěv osmnáctý.
1. Boje družek se již končí, děvo Česká! Pěvec mírnil struny, kde šlo v bitvách horce, Ví, že píseň nemůže se zdát všem hezká; Tvá-li lepota však přízně pozatleská: Opovrhne záštím hanotvorce. Tobě pěl a vlasti: kdo dbát na odporce Bude? nevlastenská zášť jej částočasto táhne, U něj žádný žící ceny nedosáhne. 2. Měl sic jevit pěvec ještě mnohé děvy, Osudy též jejich přeurputné, A co působili víckrát Mílka hněvy, Co se dělo z žehravosti neslovútné, A jak mnohý panoš mužný Milence své přijel na posilu, Jaké příhody se děly ze omylu: Jaký obor odvírá se dobrodružný! 3. Ale k předmětům všem sto by zpěvů Nestačilo: bojí se, by při výjevu NeuprhliNeuprchli poslouchači mnozí, Jako věstci, který nehodami hrozí. Přitom zbrojné děvy, oslavení hodné, Zbudí, nadchnou zpěvce veleplodné, Uchopí se rádi oslavení zdroje Stkvělejšího nad trojánské boje. 374 4. Po vítězství ráno kněžna mluví k sobě: „Tehdy se již končí vlnobitná plavba? Vlasti svatá, utišíš se v malé době; Volností však upevněna není stavba! Má se stvrdit na základy bytné, Zmizet musí křivdy starožitné: Ale temnoli se zase smrkne, Podniknutí s vlastí v říceniny zhrkne.“ 5. „Mocní bohové vy! stále jste mne střehli, Když se nepřátelé v vzteku zběhli. Vám chci odevzdati ze vděčnosti zbraně! Nosila jsem je jen ke obraně! Srdce plá vám díky, vám jest blaho milé Ochráněných! přiďte teď mi ku posile, Zvlášť ty, jenž jsi vytrh ze okovů ženstvo, Povýšením k výbornosti člověčenstvo!“ 6. „Neznám tehetebe: silen jsi však; tvá se blíží Moc k nám. Stejného jsem hledala též směru Pro krajanky; ale kladu nedůvěru V každý základ. Předsudkové hnusní víží Mysly mužů; jest to podniknutí těsné! Tvá mne pomoc drží u naděje; Tali ke oučeli nepřispěje, Naše vážnost s vlastí na vždy klesne!“ 7. ,Na„Na mír čelí má teď všecka snáha. Jaká skončit musí hrdinský běh dráha, Bych se nezbavila sama blesku slávy? Nad láskou snad osloní jmně zvítězilost; Zdělené snad zvěční se knížetem zprávy: Čili s jasnotou se spojit nedá milost? Neb ní zajde oslavení v šeru? Jakého se uchopit mám směru?“ 375 8. Vězela tak kněžna v kolotání: Nenávidí bojů, krve prolívání, Řídí ji jen k vlasti láska čistá. Poselkyně míru k vládci rychle chystá, Výbor růžokvětných, vděkůplných děv, An jest v stavu zhledem utišiti hněv. Zří se Května, Duchka ve vyslanství čele, Všemila a Krasoběla, děvy stkvělé. 9. Co když přichází k nám květorouchá Vesna Ve své celé stkvělé odmladnosti, Cítíme tu její opojnosti, Mizí z mysle všecka trudoplná těsna, Oddýcháme plesně, volně: Takto příchod lepotvárné druže Podjal spanilostí všecky muže; Vítají se vyslankyně přeplápolně. 10. Řečí Krasoběla: „Mocný Čechů vládce, A vy blahorodní vládykové! Nesem pokoj; mají zlatostkvělí dnové Těšiti vlasť, má se oupor činit hádce: Vyjasní se v Čechách doby blahé, Vlasť se zase jarně zratolestí. A ač se nám zvítězení štěstí: Oběti předc velké chcem klást vlasti drahé.“ 11. Jako muži uznávali za okrasu Ženstva leporostlé vyslankyně: Takto uslyšavše o smíření hlasu, Nemohou se dosti mluvy medovině Jejich vynadivit – jejich mysle jímá, Vládykovi strasti z prsou snímá, Jeho oko se mu plesně jasní: Citové se srdce ozívají hlasní. 376 12. Vece: „Vaše příští jest všem Čechům milé, Děvy hrdinské a zvítězilé Nesou vlasti drakocennýdrahocenný klid, Přivádí je sem k ní vroucí cít. Netluče v nás též i srdce nevlastenské, Ctíme vaši zvýbornělost; ze panenské Ruky rádi přijmem pokoj blahodějný, Blažit vás má stav i s námi stejný.“ 13. „Vypravil jsem posly k vašemu též hradu; Mírnost za pravidlo k udobření kladu, Má vás pokoj milolibě blažit, Poštěstit vlasť chci se vynasnažit.“ Mužstvo počíná děv slíčných přichod slavit, Provádí jim ke cti kratochvíle, Připravuje, co by je jen mohlo bavit: Plynou doby jim tam utěšeně, míle. 14. Příměří jest uzavřeno obapolně, Jistcové se dali do zástavy, Přitom oboum stranám stojí volně, Navštivovat odpornické davy. Řádají se umíření články, Rostou ve zástupích radovánky, Srdce počínají se tu k sobě blížit, Láska vroucí nádhernost zná nížit. 15. Nový odvírá se děvám svět: Slyší hudby, kouzedlné zvuky, Vidí hochů roztomilých květ, Cítí v mílo měniti se tísně muky, K plesání je budí sladký úsměch, vzhled, Zří, že srdce bylo studené co led, Předešlý stav neposkytuje jim ceny, Slaví teď jen nových citů změny. 377 16. Jako děvče od přírody nevidomenevidomé Skáče plesně, kde mu místo povědomé, Teprv tenkrát, když se odejme mu slepost, Sezná, že jen žilo v tmavém rovu, Nemůže dost navelebit světla lepost, Přiviknuvši změně žije jako z novu, Valí se mu v mysl nepředcitné tvary, Omylem se zdají podobizny stary: 17. Takové též podjaly je city, Zhlídše vroucí lásky svity, Vidí nespatřené v světě spanilosti; Všecky tvory kouzlí jim tedteď lahodnosti, Počínají žíti v blahonosném pudu; Půtek nenávidí tak co bludu, Diví se, jak mohly s hochy vesti vojen, Přejí si, by byl již rozbroj upokojen. 18. Jako mnohá dcera citná, Již zisk roditele, aneb starožitná Zvyklost přilákala do nevolné vazby, Kde jí neprospěly žádné svaté mazby, Kde se chytati ji chtěla vytrženost; Když ji dobrý vládce svazku sprostí, Zajde skoro pod radostí, Cítí blahou v mysli naděšenost: 19. Tak jest vidět mnohou děvu plesat, Ana svému do naručí padla, Divší: „Bez tebe jsem na Děvíně vadla, V boji jsem tě zřela víckrát klesat.“ Dí choť: „To též žhavé plání Působilo bázeň v potýkání, Pro tebe mne nepokojil strach; V objetí v tvém nad vládce jsem blah.“ 378 20. Tam zas děvy láskou nadechnuté, Dráždí hochy vyhlídnuté, Dí z nich mnohá: „Ten hoch švárný lásky nezná!“ Odpoví on: „Děvo přelíbezná, Děvče lepotvárné, vlídné, Od ní jest hned pojat, kdo tě zhlídne; Tvůj vzhled citný jeví duši jemnou, Hleď se zabrat na dědinu semnou.“ 21. Zde dí jiná k družce: „V prsech nesu Vnadné štěstí pro milence, Oblažit chci svého vyvolence.“ Dí hoch vytržený jako v plesu: „Děvo lepá, velkodušná, Odplata tě dojde odměnná a slušná, I v mých prsech tluče srdce citné, Sídlit bude u nás blaho bytné.“ 22. Tam zas jinoch vece: „Děvče převálečné, Považ, že jsou půtky nebezpečné; Jaké slasti cítíš v statečnosti? Věčně žít chceš bez milosti? Či jsi bez citu co skalná socha? Neodlučuj laskavosti od jinocha, Který nectí nad mužátku žádnežádné jiné!“ Děva poznavši jej v naručí jej vine. 23. Tu zde viděti je k hradu spěchat matku, Táže se tam na své drahé trsy, Zhledavši dceř, hned ji na své tiskne prsy, Najdouc druhou, poděšená jako v zmatku Do hlasitého se dává plesem pláče, Od jedné tu k druhé skáče, Volá: „Mám svůj statek, mám své děti drahé!“ To tré plyne v opojnosti blahé. 379 24. Tam zas bojovnice vece k synu: „Po tobě jsem marně hledívala v boji, Chtíc jen tobě říci, bys dal výhost zbroji; Podnětu vždyť nemáš k vojenskému činu? Nenásleduj otce záště zlostné. Našla jsem ti děvče přelubostné, Pravý poklad.“ Dí syn: „Zlatá máti! Odvedu ji, nechám jiné kopím kláti.“ 25. Dí tam bratr k sestře: „Tvůj duch vbitvě větřil, Ani bratra svého neušetřil; Hle, jak jsi mne do ramena bodla; Chránila tě víckrát paveza má zvučná.“ Odvece mu sestra: „Odpusť, bouře hlučná Spletla mysl, žes to, jsem hned neuhodla: Poznavši tě, krve jsem se lekla, Tu se druhá rána hbitě smekla.“ 26. Praví mnohý manžel vynašedvší ženě: „Zlatá družko, v ztrátě jsi mně v ceně; Ze častých změn mnoho nepochází; Byl jsem prudký, a ty časem nepovolná: Co rceš, jestli udobří nás obapolná Přízeň? jestli hněv se tvůj již sází? Vrátíšli se? ctítli budeš zas mé Skřítky?“ Dí ta: „Mohli jsme žít tak co dítky.“ 27. Oboum stranám plouly doby ve rozkoši: S děvčatami hovořili hoši O milosti, neslo blaha rokování, Slibovali si již věčné milování, Myslivše, že usmíření není v dálce, Slyšet nechtěli nic o záhubné válce, Plesali, že víc je zloba nezachvátí: Nechtí děvy jevit, že se rády vrátí. 380 28. Když se to tak ve leženích dalo, Slavný velitel se ještě v Skreji léčil, Sloužila mu Budislava, v ní se zňalo Více plání; panoš o Vlastě s ní řečil, Kterak si té panovnice váží. Družka u něj plápol podníti se snáží, Neví začít jak a kudy, Vázaly jí jazyk study. 29. Posléz vece: „Divně se to děje, Že si málo kdo i z reků přeje Zasnoubenu býti s dcerou statečnosti, Kterou často řídí mysl vznešenosti?“ Panoš odvece: „Ctím dívek udatenství, Blažilo by mne i mnohých společenství; Ale ranila mne na vždy Lela kuše, V svazcích pevných drží milostná mne duše.“ 30. V tom sem kněžice ta vnadná vchází; Panoš plesá, srdce se mu mocně hází, K prsům vyvolenou vroucně tiskne; Radost oboum z očí svítí, Ve objetí blaženými se zde cítí. Budislava zkormoucená sotva piskne. V tom se zase odvírají dveře, Panoš Čáslav se sem beře. 31. Bratru Kasalovi všecek nápodobný, Tak že se zdál tento vůdce dvojnásobný. Vítá jej rek, přitom jemu představuje Nevěstu svou, a též statnou družku, Kterou nad choť výše vychvaluje. Příchozí jat vzhledem prvním, za milušku Vyvoliti si ji v mysli ustanovil, Žádal bratra, by si v mluvě hovil. 381 32. Dokuď se rek zcela nepozdravil, Vycházíval s chotí k Mžinu břehu, Kde se posloucháním zpěvu ptactva bavil; Jednou uzří, jak tam komoň v plném běhu Do hlubiny s neznámým se rekem kácí – Byl již ten tam, zmizel; bratři oba Pomáhají, vytáhnou jej snažnou prací Z vody; svírá oči jemu temná mdloba. 33. Leží vedlé břehu zkřehlý, bezživotný; Jede tady na hrad vyslankyně, Pozná reka, praví.praví: „Byl jsi přeochotný Ke přispění nuzným: pro tě vévodkyně Bude slze cedit, trhat vlasy. To jest Přemil.“ V tom se dále bere; Pomáhá se, ouraz srdce všechněm žere, Posléz jeví panoš dech a slabé hlasy. 34. Po chvíli dí: „Jel jsem skrze lazy V zamyšlení tam, kam oře nohy nesly, Přejeli jsme mnohé srazy Zdlouha, co loď poháněná vesly, Maní vypad nedvěd na komoně: Činí tu skok, divoce se plaší, Huňáč oba dva nás honě, Dostíhnouti oba straší.“ 35. „V tomto vyklouzla mi otěž z ruky, Komoň nebyl více k udržení, Letěl semnou přes pahrbky, přes přeluky, Až pak posléz v upěnění Do hlubiny cvalem činí skok, Pohříz obadva nás přehltavý mok; V mysli se mi všecko zatemnilo, Nevím, co se semnou dále dělo.“ 382 36. „Mohli jste mne nechat v lůnu hloubi Pohřízena, byl bych klamné lásky zhouby ZlavenZbaven; pronásleduje mne ukrutnice.“ Padne v řeč mu kněžny pobočnice: „Vítej ty nám, ušlechtilý druhu, Vina pozůstává pouze na mne; Já ji odvedla pryč; děvy byly v tuhu: Jistě nejedná choť s tebou klamně.“ 37. „Nedli pro vládkyni s sebou ve oupoře, Nejednej tak, jako vlastní zkázce; Miluje tě, nese pro tě hoře, Trvá podnes k tobě v lásce, Pro tě opovrhla vášní vladýkovou! Čekej: zhlídneš svítat v Čechách zoři novou.“ Utěchu řeč hrdinovi leje, Jeho život znova křeje. 38. Oboum bratřím vroucí díky vzdává; Koná panoši se oslava a čest, Velebí se osudový sjezd. V srdci Čáslava se něco nedostává, Na svém statku chce být s milenkou svou živ, Baví jej víc, nežli jízdy na odiv; Prchá všem zde v blaženosti libá chvíle, K vojsku chvátat chtí, jak vůdce přijde k síle. 39. Když se zatím snažně o smír rokovalo, Horlivě též pečovali o to reci, Co se jejich srdcí dotýkalo, Nechali doby bez útěchy teci; Sam i Nezamysl, ke choti se bera, Praví: „Ty jseš nejsličnější vlasti dcera! Odstranila Láda všecky od tě vady, Vštípila ti stkvělost a své všecky vnady!“ 383 40. „Dcero krásy! statná dcero slávy, Ty jseš hodná knížecího trůnu! Vlasť máš se mnou řídit přemírnými právy, Blaho zas má sídlit v jejím lůnu; Která v tebe čáku vroucí skládá. Otec můj sám za dceru tě míti žádá, Důvěřiti bude ženstvo na mužatku Veledušnou, držet též tě za svou matku.“ 41. Ta dí: „Mátí jest mi bohurovná Teta; Schválíli ta nebezpečné směry, Pro vlasť uvrhnu se do mezery; Pro ni tráviti chci strastná léta. Ke stolci mne trápí nedůvěry, Jakbych právě vykročiti měla z světa. Kdo mi za stálost tvé lásky bude ručit? Ztráta její počne srdce mučit.“ 42. Takto to dvé hovořilo o stálosti. Tam zas Přibral, její brať, se po blahosti Lásky shání děvy chytré, Šárky čilé; Tají mu, že je jí jeho plání milé, Chce jej nějaký čas ve omylech vodit; Rek se staví, jak by byl s ní ve odpoře – Viděti je děvu celou bledou chodit: Snad se změní v dobro jejich hoře. 43. Těžko bylo volit Krasoběle Z hejna hrdin ušlechtilých, zdárných, Vázlo u ní množství reků lepotvárných, Panoši, jenž vykonali činy smělé, Vládyci, jenž měli zlaté doly, Všickni žijí ve plápoli, Hašteří se neustále zpupní soci: Všecky má co ve tenatech v moci. 384 44. Miloboje za chotě si volí. Tenť sic s žádným v kráse nezápolí; Však jest statný ušlechtilý rek. V půtce zahlídna ji, se ji lek, Upustě zbraň, jako božce se jí divě; Děva vidí, kterak na ni živě Duší pohlíd, přízeň k němu kloní, Vrtkavost mu lásku nezkaboní. 45. Také Niva, která po umrtí Svého otce ujala se ředitelství, Nahlíží, že sama dívek nepodrtí, A že neskrotí jich nepřátelství Bez pomoci statné, bez podpory: Prohlíží tu milovníků vzory, Posléz k Radoslavovi se plání chýlí; I on po kněžnině lásce pílí. 46. Též i Duchka, kterou k radě Vladislava Vyvolila, našla posvěcence. Prostoslav dí: „Dcero Dobroslava, Nechceš určit si mne za blažence? Důvěru svou ve tvou moudrost kladu, Líce jeví stkvělost, duše sladu; Chci vždy ctít tvé věkostálé ceny.“ Dí ta: „Což jsou již zde k zasnoubení změny?“ 47. Přitáh též sem panoš v brní černém, Rek třech sojek, nesa kopí zlaté – Bylo v půtce s Orlandem ctným v zmatku jaté; Dobyl Angeliky. V srdci věrném Dychtí po Dojce předc, po milence Rusé; ta se zdráhá zvolit potřeštěnce; Však se chýlí k němu pro statečnost, Radí jí též k tomu ustrnutá vděčnost. 385 48. Zatím příměří se ke konci již chýlí; Ale není shodnut ještě mír, Potácí se kolem hádek vír. Děvy svého hradu udržeti pílí; Připuštěná jsou jim stejná s muži práva, Při hledání chotě stejná volnost, Spojovat má též je obapolnost: Mužům patřit má však země zpráva. 49. Muž má míti manželky jen jedné; Neplatí nic bez jejího přivolení, Žádné sňatku rozpojení! Mnohý při těch článcích bledne, Praví: „Kterak pustiti se na nezbedné Moře? svěřit větrům živobytí blaha? Vidím nesnáze tu nedohledné, Nastupuje se tu nezkušená dráha!“ 50. V sněmu Pětisila volá: „Vidím zradu, Vidím říceniny z našinského hradu, Valí se již z dálí příští klesy: Kterak můžem z nejvyššího slávy stupně Samy vrhnouti se přepotupně Do okovů? přitom jevit plesy? Budete klít někdy vaši pošetilost, K ohavě vám bude krátkozraká milost.“ 51. „Žádná bitva, žádné nehod rázy,rázy Nepřitáhly nám té škodné zkázy, Co ta roznícenost zarmoucená! Hynem v zvítězení bez porážky! Vystouply jsme proto přes překážky, Proto zašla mnohá družka drahocenná, Proto zrostlo množství požárů a rovů, By jsme uvrženy byly do okovů?“ 386 52. „Tíže byla vydobyti vlády vesla, Lehce jest jej vesti. Ale zmatek Loupí o volnost vás, o ten drahý statek. Evropa co řekne, zvěděvši, že klesla Obec naše, a že ze mužatek Jsou zas otrokyně? to nám půtka nesla? Kdo se nad tím vztekem nerozlítí, Když zří: že jste jaté klamnou lásky sítí?“ 53. Odpoví tu Vlasta s myslí chladnou: „Dvě nám z věcí jenom konat zbývá: Buď ať sloupy vlasti shrknou, spadnou, Ať vlasť pohřížená s námi odpočívá – I já setrvat chci ve sesutí, Jestli větší počet schválí podniknutí; Řekne někdy pověst slavně o pohlaví Našem: Zašly, nežby žily u bezpráví.“ 54. „Aneb trvají ať déle vlasti dnové; Nejsou k zavržení. Tu však dráhy jiné Nastoupit se musí: sic vlasť zhyne. Podmaní ji chrabří sousedové. S muži musíme se na bratrstvo spolčit, Jestli vlasť má naše nepacholčit; Sice naše vlády soctví Uvrhne vlasť přímo do otroctví.“ 55. „Jindy sousedové lámali si vazy, Mezi sebou dlivše pod úrazy; Nyní nová víra v jednotě je míří, Tím se jejich lidnatost a mocnost šíří: Běda, kde se pustí na Slovany, Kteří žijí bezstarosněbezstarostně, bez obrany! Nejsou jejich vlastě spaté v jeden kruh: Zajdem, jestli dlít v nás bude sváru duch.“ 387 56. „Přitom což jest platno, s přírodou se hádat? K čemu od ní neslušnosti žádat? Určila nám dlíti v domácnosti, Při rodině tráviti čas v blaženosti. V ní jest rozkoš; ta zná mysle naše bádat. Jaká přisluší nám s muži stejná právapráva, Potvrdí mír; ať jim patří bojů sláva Příliš drahá: k čemu břímě na se vzkládat?“ 57. „V Evropě se šíří vzdělanosti květy, V cizinstvu víc neotročí žena: To též upevní se u nás lety. Zatím udrží nám volnost zbrani cena; Nežli upevní ji vlídné mravy, Nastoupit vlasť musí na vzdělání dráhu, Zajítili nechce. Nuže, volte blahu, Sesutí neb vlasti na své hlavy.“ 58. Domluvila velevlídná panovnice. Následovaly tu mnohých řečnic zlomky, Nehodné však ke přijití na potomky. Počne mluvit Šárka plukovnice: „Spěchali sem muži, mnívše směle, drze, Že snad vyvrácením vaší tvrze Nad námi zas upevní své vlády, Otrocké že spravovat nás budou řády.“ 59. „O jak často omylné jsou lidské soudy! Jak jen svobodno jim bude volit jedné: Přednosti kdo naší nedohledne? V poddanosti naší vidím tyto bloudy! Patrné jest jejich podrobenství; Nížilo nás křivé mnohoženství, Liché změny, chlapství přepotupné: Zmizí všecko vypínání zpupné.“ 388 60. „Jestli některá z vás ráda vládne – Snad i mnohá – prostředků-li neuhádne? Podrobují muže čacké vnady, Sladká mluva, velelibý vzhled, Často slza, někdy muže vady: Čilost dodá, co kde třeba za podnět. Nesmíte jím být však dračicemi, Ale upřimnými družicemi.“ 61. „Pokoj ať jest!“ pokřik vůkol zněl, „Okřejí ať české usedliny!“ Však hněv v Pětisily srdci vřel, Praví: „Láska působí zde zmateniny, Pro ni spouštíte se slávy, ba i bohů, Pro ni odříci se chcete vlády vesla, Ní i vaše stkvělá mysl klesla: O kýž sama potýkati mohu!“ 62. Prchla z spolku. Mír se líbí skoro všem; Malá čášťčásť jen k půtkám ještě bádá. Kněžnu zplnomocňuje však k míru sněm. Rozešly se. Vyslanstvo se hádá Ještě o hrad, úmluv rukojemství, Jedná se zas dále o hojemství; Svolilo se: však se schůzky brání, U mnohých se plodilo tím více plání. 63. Zatím když se toto dělo, smutné zvěsty Vyslankyně navracující se z cesty Kněžně jeví, že jest mrtev její choť, Že jej zhlídla ležet na Mženiném břehu. Užasne se, valí se jí z čela pot, Trne; vzdychá k sobě: „Mého běhu Přestkvělého jest tak konec smutný! Utlačí mne osud přeurputný!“ 389 64. „Nic zde není, co mne na svět váže, Vidím pouhou strast a hroznou temnost, Vše mne trudí, leje nepříjemnost: Jistě zašel, po mne se jen snaže. Snad jej zachvátila zoufanlivost. Že má strast mu nejevila milost! Tento pád mne tlačí přehluboko, Hořem neoschne víc nikdý oko!“ 65. „Svatá vlasti! nekojíš mne slastí blaha, Pohltila mi jej Mžina tuně; Ale bydlet má předc ve tvém lůně! Od míru se nemá odloučit má dráha, Má tě vesti ke pramenu štěstí; Blaho-li se v tobě zratolestí, Za úlevu strastí mně to bude sloužit, Po útěše této chci jen toužit!“ 66. Ta též došla správa ke Přemyslu, Jenž s ní bolest srdce vřele dělí, Vzkázav jí, že až se rána duše zcelí, Že se zasnoubiti chce s ní bez rozmyslu. Utěchu jí vňuká vnadné ustrnutí, Zavrhuje však předc libé navrhnutí, Žádavši si strávit léta ve samotě, Nenávidí žití ve lesknotě. 67. Rokovalo se teď o mír na bojišti; Vzdálí obě vojska stáli s oštěpišti, Sedadla se uchystaly v středu. Přemysl a Vlasta sedí v slávě v předu. Mílo hledět na řečníky, na řečnice, Odpor vyvádí zde mluvy výbornice; O Děvín se rozmáhají hádky, Druhé tvrze navrátit chtí zpátky. 390 68. Neustupně zdorují zde strany; Novou půtkou hrozí zvítězilé panny, Nechtíc hradu ustoupení svolit. Zatím počíná zbor ve sněmišti stolit. Když tak sedí u hostiny pospolitě, Jme se panoš Lumír pěti při varitě, Ze strun zlatých loudí libé zvuky; Tichne hovor, tichnou výmluvnosti hluky. 69. „Nechci hlásat vnad děv, vděků nad okrasy Výtečnějších; chci zde veleslavit Českých rekyň statnost, kterak pod zápasy Usilím se znali otročení zbavit; Podnět sice k sluchu nepůvabný, Ale nad vše podniknutí jejich slavný. Postíhly tak mužů ve výsotě: Stkvít se bude jejich jmeno ve jasnotě.“ 70. „Co to ječí? Vltaviny proudy zdmuté Všecko překotavši klopoty se valí, Otřásá se nimi Pšárské skalí! O kýž tak mé zpěvy citem nadechnuté Přesily té jeví, aby svými toky Pohnuli i myslí, oběma i hrady, Umírnili v opojení soky, Jako kouzlí blahodějně vaše vnady.“ 71. „Slávu věčnou jeví vaše výše, Které nikdý spíše Nepoznaly předchůdkyně; Ptát se bude mnohá blahá potomkyně, Máli držet všecko za pravdivost? Vše se zdát jí bude prozrazovat divost: Jak jste mohly v bojích mužů dostíhnouti, Ba i nad ně vyniknouti?“ 391 72. „Jizra, Ohře, Vltava a Labe hlásá Stkvělost vaší chvalozpěvné slávy; Statnost s Evropou což neotřásá? Zdali nebojí se o svých vládců správy? Hlaholení chvály slyší všecky řeky: Viděli jsme drahocenné reky Marně páčiti vám žezla z statných pěstí. Zasnoubeno jest pak s vámi štěstí.“ 73. „Takto Sever nadchnuv všecky měchy Skáceti chtěl nebenosné Krkonoše, Vzdory činiv této velebnosti soše; Zpět se brali jeho pružné dechy, Stojí toto skalí neustupně pevně: Takto ženstvo stálo v bojích korouhevně. Vy to všecko přízni bohů počítáte; Tím víc si ji od nich vyzískáte!“ 74. „Povýšily vás i zvýbornělé vzhledy, Se umkami přepůvabné společenství, Ty vamvám dechly blahodějné vědy, Vypudily z srdcí ukrutenství, Věstci znamenali posvatný jich luh, České zpěvy tušil posvěcenců sluch; Libě jemu tak, co oku stkvělé květy, Byly jste v nich za předměty.“ 75. „Vane v naší vlasti blahonosná vlídnost; Mrzáky a starce nevraždíte, Kde se najde jakákoli bídnost, Pomoc rychle jí tu hotovíte, Drsné činy pokládáte za ohavu; Vychází zde stkvělost vzdělanějších mravů. Slyšte mírné dcery otčiny své hlasy, Ana hledá v srdcích vaších spasy.“ 392 76. „Vece: Právem uchopily jste se zbraně: V žádné vlasti nemá otročiti žena; Jako soudružka má býti ctěna. Syni moji vedli půtky ke své haně; Muž má býti ženstvu ke ochraně, Zachována má být její vzáctná cena! Považte však, že jsou vaši bratři; Svolují práv, jenž vám patří!“ 77. „Odložte již zhoubonosné zbroje; Vždyť jste oba jedné matky dítky. Zkázu nesou domácí vždy nepokoje: Odstěhovat se již chtěli odtud Skřítky! Jest vám oučel od přírody určen jiný; V kruhu jejím jí jste nad hrdiny, Tam jen pozůstává pro vás sídlo blahy: Zhoubu nesou boje dráhy.“ 78. „Na nejvyšším stupnu oslavené Vedete teď šťastně uzdu vlády, Po níž chápáte se rády, Být-li chcete u potomstva osloněné V zpěvích, u našinců věčně velebené: Musíte ji složit, nežli zajde pády Chystanými přesilami od cizinců, Nesmyslnostmi též od našinců.“ 79. „Jestli vaše statnost dobyla vám slávy: Nejstkvělejší to čin z vašich podniknutích Bude. Složily, se řekne, země zprávy Z lásky ke mně, máteři své. Na perutích Orla do oblak se skutek tento vnese, Oslaví se jméno vaše v plese, Velkodušnost ta se bude blahoslavit. Namáhání nemá vás víc bavit.“ 393 80. „Učiní se konec všemu lichu, Zem se zazelená ve obychu; Choti povedou vás v blahostné své statky, Čekají tam na vás přeblažení dnové, Libí, jako milotvární snové. Vyplňte to přání vaší mírné matky! Takto domluvila, Velkodušné dcery! Spasu nesou její blahodárné směry!“ 81. „O ty velkodušná, bohorovná kníní! Ač jest určen srdci tvému trud, Nestěžuj si předce na osud; Neb ti žezlo zanechati míní – Zmizí brzo touhy bolný žel. Nelaskav se zdá být tobě Lel: Za to jest ti sláva příznivější, Hromovládný Perun oddanější.“ 82. „Nesnížíš své výše se návratem, Neb ty sama zavrhuješ důstojenství: Dosáhla jsi směru, neb jsi z podrobenství Vytrhla žen: žíti budou v blahu zlatém, A ty na vítězných věncích odpočívat, Tvé jmě po vlasti se bude zpívat, Že jsi mužstvo přemohvši svým ducha zvahem, Nadchnula vlast udatností blahem!“ 83. Dozpívav tak poodkládá lýru; Obě strany, nakloněné k míru, Volají: „Ať Vlasta, ať kněz žije!“ Na zdraví se udobřených děvic pije; Láska se tu z obojích stran porozžíží, Srdce se tu k sobě více blíží, Slyšet toužebné jest hlasy: „Ať jest pokoj, ať jsou míru časy!“ 394 84. Když tak plouli obě vojska v plesu, Přinesla sem Statka ze Klatovska zvěsty: „Bavorů jest u nás plno lesů, Zaskočené jsou již všecky cesty; Jak nás zničí, chtí se k Praze pustit; Klatovka se sotva s davem mezi lazy Skryla; v nejistotě jsou tam dívek vazy: Hleď tam rychle naše davy zhustit.“ 85. Praví Vlasta: „Povedu ten pluk, Dokážu, že zvítězíme nad cizinci. Svatavo, střez hrad náš před našinci.“ Na to zahláholil vládce zvuk: „Nemá více krev děv v půtkách teci; Muž má zastati se o ně svými pleci; Vážit si jich chceme nad přeskvostné doly, Nechcem s nimi déle žíti ve nevoli.“ 86. Když se ještě domlouvali stranu tahu, Přijíždí sem Kasal, a s ním slíčná choť, S družkou ČaslavČaslav, Přemil právě v hod, A též velké kníní k blahu. Když tak vypad jako z mraku, Nechce kněžna skoro věřit zraku, Srdce plno plesného jest citu, Skrývá mocnost milostného skytu. 87. Vece Přemil vážně ke knížeti: „Jestli dobro vlasti lásky ke oběti Žádá, ní-li má znik půtky uchlácholen Býti, chceli velká družka skvělé výše Dělit s tebou: pro ni, pro vlasť jsem vše volen Konat; odberu se nazpět zase tíše!“ Dí kněz: „Vidím, že jsi převěrný syn Čech; Nechci lásky rušit, osud sám ji střeh.“ 395 88. Přeloženo bylo sněmování Na druhý den; tu hned všecko při svítání, Strojíce se, na pokoj se těší. Mnohá praví, že dnes na sebe snad věší Posléz zbroje; na svá místa táhnou; Zbory mužů po smíru též práhnou; Všecko tu dlí v kolotavé čáce, Nelíbí se stranám vojenská víc práce. 89. Nová vyslankyně přichází zas sem, Jeví, v Klatovsku, tam že byl mnohý tem Nepřátelský; však že potloukly je děvy. Všecko volá: „Ty ať žijí, též ať hněvy Zmizí!“ V tom sem kráčí mužů seslancové; Dí, že vojska nechtí vyjednání nové Přijmout, a že nejsou s chotí jednou Spokojení, že se všickni zvednou. 90. Dobroslav kněz jeví výmluvnosti proudy, Dokazovav, že řád vede k dobru vlasti, Že ním dítky, rodiny jen jedné oudy, ZaknsíZakusí víc roditelů lásky slasti, Že víc v domácnosti sídlí zlatá klidnost, Že se množí vlasti potřebná víc lidnost, Že se prodlouží i vnadnější jim věk: Nic to platno, hučí zpoury jek. 91. Vece Přibral: „Dobro vlasti žádá toho; Jestli vilnost ke odporu pudí koho, Jestli rád se po rozkoši shání: Medle žádný mu v tom neubrání. Leda pro křik držet v domě ženin mnoho? Při jednom spíš žena věrnosti své chrání! Volte tehdy jedné pro domácnost, Snad se nahodí mu někdy jakás vzácnost.“ 396 92. Pak se Přemil odhodlal též k řeči, Praviv: „Mocní knížata a vladýkové! V půl Evropě tyto řády nové Jsou již uvedené; ne tak, jak zde, meči: Upevnilo je tam náboženství; Velkodušnost jeví toto společenství, Uvádí se ve manželství stejnost, Která plodí v spolku blahodějnost.“ 93. „Ten řád ke polední straně skoro všecko Přijalo již, Římsko, Řecko, U sousedstva jeví se též nebe jasné. Všecko si tam volí choti jedné, Všudy zdivočilost ředne, Hnusnost, krutost mravů mizí, hasne, Vyskytá se ve národech zvýbornělost: Množí se tím pravé udatnosti stkvělost.“ 94. „Všecko se tam jeví v blahonosném vzhledu! Přitom není třeba, by jsme s bohy předů Pro vzdělání vlasti opovrhli; Ti nás víckrát střehli, když sem vtrhli Na nás nepřátelé hlavní: Pozůstanou u nás v úctě slavní; Pokračovat musíme předc ve vzdělání: Kdo se opozdí v něm, ten se neubrání.“ 95. „Slyšte Evropčanů příběhy; z nich spasy Sobě volte!“ Odporné v tom hlasy Zaječivše utlačili řeč. Povstal Kasal s myslí přemužilou, V lících bylo viděti, že zvítězilou Sílou ochránil vlasť jeho meč, Jeho srdce snahou vroucí plápolalo, Jeho oko srdce Čechů proníkalo. 397 96. Vece: „Co se haštěříte s novým řádem! Vás zde za zrádce a bořitele Vlasti prohlašuji, vy jste nepřátelé Její: zvrhnouti ji chcete horem pádem. Co víc chcete od vítězkyň žádat, Když jsou k blahu vlasti přeustupné? K štěstí jejímu chtí všecko uspořádat? K čemu zdvíhati zde mysle zpupné?“ 97. „Váš vzdor přímo k vlastní zhoubě pádí. Ochablost a slabost ženy nepřivádí K míru; zvykly hledět v oči Mořeniny, Jeví věhlásnost, že svůj hrad v říceniny Zvrátit nedopouští; nachází moc vzdoru, Proti vám chci přijíti k ním ke přísporu, Obětovat se chci pro ústavu Novou, ji chci držeti jen za oslavu.“ 98. „Dovol, mocný kníže, řeč že neprospěje, Do souboje vyzvu odporníky!“ Schválil vládce oučel; nadějí vše křeje, Viděti jest k němu hluknout pomocníky: K zastání žen spěchá jarý Přemyslovec, Moudrý Dobroslav, a statný Budějovec, Přibral důmyslný, Přemil, šlechty vzor, Panošů a nižších druhů zbor. 99. Jako kosatá věž, jenž již věky stála, Kopím nebe k půtce vybídat se zdála, Honosíc se ve svém zlata lesku, Kácí sebou v hřmotu třesku, Jak ji ze zetlelých spojek vichru dechy Vyvrátí: tak zpor ten pootřásá Čechy, Drtí předsudky zlé starožitné; K obraně se jejich žádný nevyskytne. 398 100. Blíží se tu doba k přisahání: Slib tu činí u Peruna rádla, U všech bohů, že chtí ženu tak, kdy vládla, Ctít, a splnit články; hrozné zaklínání Nasleduje, při něm se jim ježí vlasy. Mnohá děva praví, držíc v ruce dýku: „Určena jest křivopřísežníku; Pojistí ta volnosti a spasy.“ 101. Všude ozívá se hudba přeradostná, Z obojích stran viděti je ples. Stkví se vznešená choť Květka, děva ctnostná, Za dceru svou přijímá ji velekněz; Kněžec srdcem jejím posléz hnuv, Slibuje jí lásku stálou, věčnou; Ženstvo za kněžnu ji s přízní přesrdečnou Vyvolává za jistkyni smluv. 102. Vece Vlasta: „Družky drahé, složte zbroje Ke oběti vlasti; Polela duch,duch vane! Musely jste šetřit přísně cnosti boje, Pro oslavu žíti neprovdané, Zapudivše každé blaženosti, Ana jenom sídlí v zlaté domácnosti; Tato nyní jiných ctností žádá, Která nepokoje v ukojení řádá.“ 103. „Lel vám přivede sám vyvolence, Přes práh k choti ne co otrokyně Přistoupíte, však co ctěné průvodkyně, Tak co spolupaní; rád se ke milence Chýlí, kterou sokům vydrat musil, Pro níž nesnáze i strasti zkusil. Žádná sokyně vás nezarmoutí, Lásku neodejme, přízeň nevykroutí.“ 399 104. „Ten vás a též vaše zlaté trsy Zastávati bude svými prsy, Pro vás ponese i stálé peče, strasti, Budete mu pokladem a svazkem vlasti. Přitom srdce žen jest příliš vděčné: Neopustí chotě v době nebezpečné, Pro něj naloží i rádo všecku snahu; Tak váš svázek upevní se v blahu.“ 105. „Možná, že svar někdy vznikne ze začátku; Zákon však vás bude proti křivdám bránit: Vládcové, jenž přízniví jsou sňátku, Budou s soudkyněmi horlivě vás chránit, Nedopustí, by jste do traplivé nouze Vypuzené byly, aneb by jste pouze Stejných práv jen užívaly podlé jména: Neotrokyní má pozůstati žena.“ 106. „A tak zlehka zroste umluv bezpečenství, Utvrdí jej zvyk, a přízeň náboženství, Jenž se s naším spojí, které svými dechy Milostnosti oblaží i Čechy. Přitom k jistotě nám náš hrad pozůstane; Částka žen jej nějaký čas hlídat musí, Dokaď nebude žen blaho ukované: Tak se žádný obnovit křivd nepokusí.“ 107. „Ač dlím po okřání ve samotě, v touze, Bych jej v statku otce mohla podosíci, Ve náručí umek budu hradu stříci, Dokad třeba bude. Ale zbraně pouze Užívat chci proti nepřátelům Čechů. Bohové, vás nežádám zde o vládnutí; Ale aby v vlasti nezašlo mé podniknutí: Blaha jejího mně přejte za útěchy!“ 400 108. Odpoví kněz: „Ženo převěhlásná, Právo máš mít ke jezdění k sněmu, Dobro vlasti povede tě k němu, Zkušenost a tvoje mysl jasná Ať mi pomáhá zem naši blažit, Přitom se i vroucně se mnou snažit, Vyvest řády vyjednané: A tak obou sláva v CecháchČechách pozůstane.“ 109. „A vy vojeníni, ať jest svornost, Kdyby třebas mnohá bojovkyně Nezvykla hned na ni, hleďte na výbornost Její, a že vzdala se co vítězkyně; Musíte předc něco trpět k vlasti zisku, Neslušno jest ubližovat státné Češce: A tak přivykne se žití bez nátisků; I jí nezvyklý řád plnit přijde těžce.“ 110. Tu se jeví vyjednané heslo: K svojím všecko do náručí letí. Praví kníže: „Potomstvo,Potomstvo ať ten den světí, Kde nám ženstvo navrátilo vlády veslo. Jsou to vaše sestry, jsou mé dcery; Bez půtek jsme měli vyplnit jich směry: Svobodného národu jsou trsy, Křeje statnost jejich sněžné prsy.“ 111. V tom tu volá Pětisila statná: „Naše obec sype se tu v rum, Žezlo složit, jaký nerozum! Co nám tehdy zvítězilost byla platná? Válčily jsme pouze pro poroby; Kýž jsem se té nedočkala zhoubné doby! Což vás všecky okouzlila láska zradná? Což z vás necítí víc podnět slávy žádná?“ 401 112. Dí kněz: „O ty pravé Amazonek plemě! Vládnouti máš, kdyby do našinské země Nepřítel pad, nad jízdeckým zborem; Vše se hrnout bude za praporem Statné dívky, všickni konat budou divy, Oslavy tvé dojít žádostiví! Neb snad odloživši panenského studu, Následovat budeš Polelova pudu?“ 113. Zatím když se toto ve ležení dalo, Bylo vidět z hradu dívek kouř se valit, Na okamžení se krytí jeho žhalo. Obloha se počala hned kalit, Jasnost odrážela se tu od záplavy; Děvy myslí ve oužasu na opravy. Jaký praskot, jaký šumot hrůzonosný! Jaký čin v tom vězí nehonosný! 114. Křičí Vlasta: „K zbrani! Hleďte zradu!“ Děvy bledé za ní se hned hrnou, Vlastencové nad nehodou trnou. – Přináší v tom dívky správy z hradu, Řkouce: „Muže netlačí v tom žádná vina, Podnět hodila tam z našich davů Stina, Bojíc se, že tvrze musí stříci; Prchla hnedhned, jak počal žíci.“ 115. Tito důkazové zjevní Ukojili v děvčích srdcích spor. Vece Vlasta: „Dokavad se neupevní Na dobro žen blaho: musí svatý zbor, Poodloživ na čas blahých svadeb, Hlídat těchto přeslovútných hradeb. Sochy slávy pozůstanou na pamatku; By věk příští nedržel vše za pohádku.“ 402 116. „Budou někdy blahé potomkyní děti O vítězstvích předkyň vyprávěti, Kterak znaly šťastně vesti zbraně. Setrvejme do konce, dojdem směru! Kněžna nová sloužit bude ke ochraně Ženstvu; pomohu jí, já se nezaberu Bez splnění úmluv na hrad otcův zpátky; Sám kněz žádá, abych dbala o pořádky.“ 117. Shluk se na stráž zbor děv. Drží se tu hody, Volá věštec: „Blíží se k nám blaho z dálky; Hle, jak prchají pryč způsobené škody, Kterak mizí od nás na vždy děvčí války! Jak se vše již vrací z hradu. Byls nám k strachu! Nyní statnost, zvýbornělost z tvého prachu Vine se nám, vyniká vše k blahu skytu!“ Všecko nad smířením plesá v slasti citu. E: av; 2002 403

Básně v knize Děvín 1, 2:

báseň bez názvu