Bouře lásky.

Bouře lásky.
Šířila svůj temný závoj noc, Ohromnost též jeví šerých stínů, Mračna bouří, nesou zhoubu v klínu: Jaká tebe pudí, Těchko, moc? Opustiti domov ochranný? Tak jen kráčí chodec vyhnaný. Spěchající noha na váš chlum Chýlí v tomto pozdním, hrozném času; Jest to doba strašidel a ďasů! Neděsí tě strašné boury šum? Vždyť jest prázdný, nemáš chotě tam, Vybídá tě prudkost lásky, klam! Mluví k sobě: „Nechci žíti dél. Nevěrníče, kde jsou sliby svaté? Podrceny jsou mé hrady zlaté; Květ mi v mládí vadne, an se skvěl! V životě jsem prošla hrozných stezk, V temno se tu změnil, dřív se lesk. Jaké větší blaho má ten svět Mimo svaté moci lásky vroucí? Jaký bol to tam, kde čáka mroucí 64 Drtí maní všeho blaha květ?! Nelze žíti prázdna naděje, Snad mně zajití jen prospěje.“ Bouře tichla: slavík želně pěl; Poslouchala jeho tklivé zvuky, Tišily se její při tom muky, Její smutek kolotavě chvěl; Unavená padla do spaní – Střežte duchové ji ochranní! Procitla pak, vidí jitřní svit; Zem i nebe co ohnivé moře Vlní se tu; vidí v každém tvoře Nový život, vynikavý cit; Vidí plesat vnadnost lesů, luk, Vniká křání slavíkův jí zvuk. Jasnil se duch její: vnadný trud Zrcadlil se v jejím obličeji, V řáse krásné; toužíc po naději Co dennice kráčí, mní zřít blud – Přichází sem její milenec Vyděšený, jako střeštěnec. Vece k němu: „Jdeš sem, nový klam Kout zas, necitelný nevěrníče! Mé sem zablouzení se tě týče. Jel si s dívkou, nezjevils mi kam; Bez rozloučení jsi s jinou dlel; Zdaliž o upřímnou nějak bděl?“ 65 Dí on: „Pozůstává v tom jen blud; Děva byla kněžny vyslankyně, Zdržela mě mocná ochraňkyně Přes čas. Nestěžuj si na osud. Povýšen jsem; žít chci v umělství, V brzku oblaží nás manželství.“ Prohnal tváře radosti jí blesk; Teprv cítí, jak se v jitru plesá, Děva do náručí svému klesá. Zmizel na vždy srdce trud a stesk; Slaví dchnutí svaté přírody, Druh tu žehná druže nehody.