Nucené manželstvo.

Nucené manželstvo.
Rodičové z obojích stran sňatky Umluvili, poklad se tu snes; Mní, že oblaží je skvostné skladky, Smlouva u nich působila ples. Dětí nechtěli se ani tázat, Domejšlí se, že jim volno kázat. Děti nejevili obapolnost, Po zlatu sic dychtil činný druh; Ji však vnadila vždy mysli volnost, Odporuje bez lásky ten kruh Nosit, posléz osudu se poddá, Tak se s nemilostným chotěm oddá. 135 Svazek uzavřen byl skvostným kvasem, Brzy na to vyskyt se již spor; Mní se, že se poddá všecko časem, Rodičové urovnali vzdor. Když ti zašli, dí ta: „Mám své jmění, Netřeba mi žíti v podrobení. Manželstvo jest smlouva obapolná, Žádá z obojích stran svolení; K němu s tebou nebyla jsem volná, Přivedlo mě k němu nucení; Musela jsem, jsouc jen pouhé děcko, Dle rodičů vůle konat všecko.“ Odpoví druh: „Vím já, co v tom vězí; Mílek bývalý se vrátil zpět, Nechceš pozůstati v slušnu mezí, S ním se scházeti tvůj chýlí zhled. Neouhonná šlechtí ženy mravnost, Nevraží se v světě na ohavnost. Sok byl vždy již lehký, tvůj tě otec Nechtěl zasnoubit s ním; předzvídal, Že mu pozůstává sotva kotec, A tak pod ochranu mně tě dal. Přál jsem ti vše slušné vyražení, Při tom rostlo stále naše jmění. Poslyš rozumu hlas spásonosný, Ne však srdce těkajícího; Bylby ouraz pro rod nehonosný Rozdvojení; není stav tvůj jho. Jestli odemne se předce trhneš, V propast záhubnou se sama vrhneš.“ 136 Družka vece: „Neseš ve všem vinu, Řekla jsem, že cítím nenávist Proti tobě; u tebe že zhynu; Pro jmění’s mě přijal za kořist. Sok byl vzdělaný, a jen se spustil Z zoufalosti, a tak masopustil. Dlouho kojím proti tobě mstivost, Nikdy jsem tě nemilovala; Nenávidím teď tě pro žarlivost, Poslyš, co jsem neusnovala: Připatřiti budu tvému soku, Želet nemám nikdy toho kroku. Kdyby to byl i sám ďábel lítý, Chci a musím ho předc milovat; Život blah s ním bude pospolitý, Teprva se budu radovat.“ Nebyla již nijak k ukojení, Záhy stíhalo je rozpojení. Věk jí libě s novým mílkem plynul, Vnadil oba staré lásky žár; Mohútný stav ale při tom hynul, Neslyšel se nikdy žádný svár. On jí sloužil, k ní se stále plichtě, Po jejím však jmění tajně dychtě. Upřímností ona lichocení Páčí, on se před ni často vrh, Když tak přilákal si její jmění, Nenadále s nímtě od ní prch. Bylo jí tak, jakby byla hromem Tknuta, aneb sesula se s domem. 137 Není lehko ztratit milovníka, Všecko jmění: rostou posměchy; Nedostíhnout pomstou nevděčníka, Ostat prázdna každé útěchy; Patřit s sutí nádhery své svislu, Sotva dýchá v pomámení smyslů. Posléz zašla v pouhé šílenosti. Nejisto jest volit bohaté; Zvlášť kde choti cítí ošklivosti: Nosit musí čelo rohaté. Nad příhodou se druh také soužil, Stav se jmění v strasti jemu oužil. Nespojujte, co se nenávidí; Bylby přišel jemnější jí vhod. Tak se všecko mamoněním šidí; Zde moh’ linout šťastnější všem chod. Byli oba blízko zřídla blaha: Předevzít se měla lásky dráha.