Jízda ženicha na námluvy – jak botu ztratil.

Jízda ženicha na námluvy – jak botu ztratil.
Štvaný přišel dohazovač K váhavému ženichu; Pravil: „Tenkrát si snad získám Na námluvy kožichu! Deset let tě stále vodím Od nevěsty k nevěstě; Kde jsem o nějaké zvěděl, Byli jsme hned na cestě. Co tu vody odplynulo, Co se děvčat provdalo! Byli mezi nimi hodné, S kterými se váhalo. Chceš-li se předc oženiti, Musíš oči zamhouřit; Nic to na plat, dal jsem častěj Pro štěstí tě podkouřit. Tyť jsi denně hubenější, Ač tě domek nadýmá; Zanech všeho vybírání, Každá si ho nevšímá! Tu ta jest ti silných oudů, Ta zas drobet zubatá; Ta zde pro tě tuze bystrá, Ona málo bohatá. 140 Tak se marně natrmácím, Dal jsem tobě na sliby; Nedržíš jich, dej si pozor, Splatím ti tvé výhyby. Chci tě ještě posléz dovest K rozhlášené nevěstě; Ta jest krásná, krev a mléko, Stále touží po městě. Tchán má peněz jako tříštěk, Mnohý po ní zápolí; Vězí v tom však malá chybka, Test však všemu přivolí.“ Rozhorlený ženich zvolal: „Zde mi chyba nevadí; Kůň a žena bez chyb nejsou, Jmění vše již nahradí. Obdržíš víc, než jsem slíbil, Od paty tě ošatím, Dočkám-li se krásné ženy, Ní-li budu bohatým?“ Starosvat tu dále praví: „Pustíš se tam jízdecky, Tak to patří ženichovi, Aby se pnul nad všecky. 141 Na koni jsi nikdy nejel, Moudrého sesi vypůjčím; Nic se neboj, drž se sedla, Snadno tě to naučím. Scházejí ti ještě boty, Těch jsi nikdy nenosil; Opatřím ti hezky volné, By jsi se v nich honosil. Její obydlí ti povím Teprva až na cestě.“ – Strojil se choť celý týden, By se líbil nevěstě. Sedí v sedle okrášlený, Klobouk strmí třírohý, Plášť se po ramenou věje, Hrabá nosič čtvernohý. Poznal jezdce, hned se spíná, Po dvou chodí v městyšti; Lid se sbíhá vyzvědačně, Hemží se co v tržišti. Štěstí, že se chopil sedla, Sicby dolů s hrkem slít; Komoň tropí ryky bujné, Choť si přeje pěšky jít. 142 Div to! byl kůň kost a kůže, Dávným věkem plesnivý, Že se spínal? Šalomounek Poděsil ho třeštivý. Jede dále po palouce, Kde se pase klisen skot; Týčí se zas jako svíčka, Jezdci kane s tváře pot. Pastevců se shluknul zástup, Zasáh’ koně mnohý bič; To ho zcela poplašilo, Pádí s jezdcem k lesu pryč. V houští pozbyl dílce pláště, Kůň se více roztouže, Slepě cválá dál a dále, Vrhne se pak do louže. Nemoha se vyšvihnouti, Válí se tak v chobotu; Jezdec měkce v blátě vězí – V bahně přišel o botu. Kůň se předc zmoh’, potřásal se, Domov maje v paměti, K němu chvátá, nedbá na křik; Počíná zas bujněti. 143 A hle, do stavení vjíždí, Vychází tu dívka, test; Znamená, že dle popsání Na určitém místě jest. Tu hned ouraz vypravuje, Praví: „Jedu ze města; Přivádí mě čestná pověst, Nad ní krásná nevěsta. Chci si volit ženu z lásky, K tomu zrovna bez peněz; Těch já nemám zapotřeby, Něco jsem jich pro ni snes. Mámť já obchod, tovaryše, Domek, v něm i poschodí; Všecko pěkně pro nevěstu, Ať tam sama vévodí.“ „Věřím to vše, prudkost lásky Zkusím snadno,“ dí mu test; „Musíte se podrobiti, Výnosný můj obchod vest. V městách znáte všickni dříti, To vám zvelebuje chléb; Hřebec, co jste na něm přijel, Byl můj, nyní právě zheb. 144 Zde nůž máte, šetřte kůži!“ Ženich mněv, že v hájovně, Jak se ulek’, když tu seznal, Že zde stojí v rasovně. Zamluvil to, však se vykrad’ Odtud: to jsou trampoty! Co mu řekne hospodyně, Když přitíhne bez boty? Na cestě se setkal s smlouvčím, Pustili se do sebe, Tento praví: „Zač já mohu, Vina padá na tebe. O chybě jsi nechtěl slyšet, Koně dostals starého; Někdo ti ho očaroval, Nemohu nic za něho. Ženichům se lecos stane; Tomu kola zamrznou, Jinému, když jede z námluv, Soci záda vydrhnou.“ Vece ženich: „Já vše snesu, Ať se to lid nedoví; Cech by mě skříp’ pokutami – Posléz mě snad vypoví. 145 Řekne, že jsem nepoctivý, Každičká mě zavrhne; Splním sliby, tvá-li chytrost Z ouzkosti mě vytrhne.“ Praví smlouvčí: „Nabuď ducha, Mlčením vše napravím; Přijdem domů samou nocí, Všem se směle postavím. Ráno půjdem na námluvy K tetě; jest sic hrbatá, Dávno po tobě již touží, Trošku jest předc bohatá. Co máš jinde štěstí hledat?“ Ženich se tu utišil; Vše to schválil, na námluvy Na ráno si přispíšil.