NAD ZAMLKLOU TŮNÍ.

Jaromír Borecký

NAD ZAMLKLOU TŮNÍ.
Pod starým zámkem v sadu je mříže zborcená, tam ve měsíčním chladu tůň dřímá zlacená. Na širokých se listech květ houpá stulíků, kmen vrb již zhrb v těch místech jak rada vodníků. Zde rozumují, zdá se, nad štěstím uvadlým, chtí vmluvit mladší chase, že láska jest jen dým. Ten látá síť, ten šaty, jim luna zpředla nit, již mnohý čáry na ty se celým žitím chyt. 9 Zní z rákosí checht racka, vil ztlumený jak smích. Kde, čeládko, tkvíš čacká? Již rybí ocas mih. Hrá vlna stříbročelá, vře vír, se dělí proud – to paž jak by se chvěla, tak hebká, obejmout. V mém srdci jak v té tůni, kde pohřben mnohý žal, jak leknín na výsluní se z bouří u dna vzpjal. A ticho tam jak v chrámě, ni list se nezdá hnout, však rámě, žádné rámě se nestře – obemknout... 10