V GOTICKÉM CHRÁMU.

Jaromír Borecký

V GOTICKÉM CHRÁMU.
Mne vzpomínka zas přenáší v ta místa! Po starých schodech skřípajících, úzkých, kam oblíkem jen skrovný přísvit vnikal, se stoupalo, až nízkou, těžkou brankou jsi vešel na kůr. Varhany tam stály, ze skříní čtyř cín svítil jejich píšťal od nejkratší, jež hlasem flétny vzdychá, do nejhrubší, jež duní hukem hromu, kdy vzdaluje se bouřka za horami. O boky krytů opřeny dvě basy, pár pultů, dále ku rosettě, kudy jas plný obléval dnem klenbu, kotle; je k procesím na hrbu nosil kalkant. Tiš hluchá – – Ale o velké a svátcích, dál vzpomínám, vše tady oživělo: hned pozoun jak by z hrobů volal k soudu, 88 v trub vír lkal hoboj, fagot frkal, housle se předháněly s klarinetem v bězích, co starý kantor schýlen nad klávesy, tu na plný stroj hřímal alleluja, tu do snů o slávě se nebes noře, rejstříky sladké mísil na sfér chvění, šum rajských harf a neviděných křídel, co pěvců sbor, jejž od své basy řídil chorregens rázný, třikrát vzýval Sanctus a dole lid se tlačil, postranními se loďmi stále vlnil, šlapal basalt – kde zbožný rytíř v krunýři až k bradě již za duši se modlí šest set roků – o sloupy odrážel se, v novém proudu vždy k oltáři tíh, hlava vedle hlavy – v stlumeném světle malovaných oken – stál, seděl, klečel v hlavní lodi, zraky vše pozdviženy tam, kde v záři svíček z čistého vosku, v kouři kadidelnic velebné konalo se mysterium za hlaholu všech hlasů těch a zvuků. Též můj hlas tenkrát splýval s těmi zpěvy. Hoch diskantista v levém koutku varhan jsem stával, noty zaníceně hltal z partesů ještě s druhem svým a dívkou, jež nejkrásnější byla ze zpěvaček. Vždy ona uprostřed, my po boku jí; šat měla modrý, rusý vlas naň stékal, jak chrpu oko, první růže v líci, hlas, do zvonků jak stříbrných kdy bijí; 89 a když tak hudba unášela duši, mně zdávalo se, hloub těch jejích očí mi otevírá brány empyrea... Kdys – nevím, proč – snad ze závisti družky jí ublížily – plakala, a slzy jí řinuly se v zlatý pramen kštice, jenž přehozen se na vzdutém chvěl ňádru, a hlavičky not černých smazávaly. Též slza tehdy skanula mi v čelo. My od těch dob se nezřeli... Až tyto dny zřel jsem obraz: anděl na rubebu hra, nesen mráčkem, roucho v měkkých řasách vlá obtočeno řetězy hvězd drobných, vlas závodí se svatozáří, s nebem zrak o jas, hloubku, napadlý sníh čelo, tvář vzdušná plna serafínské něhy, zjev celý výraz čistoty, hymn k Bohu! Tak Fra Angelico jej vysnil štětcem, a tak jsem já jej druhdy zřel v tom chrámě, kam vzpomínka zas přenáší mne v plání. A slzu ještě cítím na své skráni. 90

Básně v knize Básníkův kancionál: