ODVETA.
Na továrním dvoře vedle klád
tiše stojí starý Semerád.
V jeho srdci propast hluboká,
v jeho hlavě bouře divoká.
Dávno v mládí pán mu ženu sved’,
stal se mistrem, ztichl řadou let.
41
Odpustil. A v domku mír a klid.
Dcerku měl, ji hýčkal štěstím zpit.
Rozkvetla mu jako jarní růže.
Kdo se na ni křivě dívat může?
Prokletý a znamenaný plod.
Do kosti je zlý ten lidský rod.
Továrníkův syn se z vojny vrátil,
divným kouzlem očí dcerku zchvátil.
Stará rána novou zjitřela,
v nemocnici růže umřela.
Těžce dýchá, těžce hlavu sklání,
z božího se vrátil požehnání.
Jednej, Bůh jak na srdce ti vloží,
nade vším je spravedlnost boží.
42
Bohatý má pravdu, chuďas lež.
Vše mu vzali, vše jim vezme též.
S otcem, s nevěstou jde dceřin vrah.
Poníženě smekl, samý strach.
Shýbne, rozběhne se, zastaví –
Sochorem jej zabil do hlavy.
43